Měsíc: Červen 2012

Rubriky
co se mi honí hlavou

Jen tak u kafe

Tak jsem si právě dala kobližku a kafíčko a jdu zkusit, jestli to udělá něco s tim totálním nedostatkem psavý, co na mě padl. Ale asi nic.
Je to k vzteku, mám rozepsanej článek pro Srdce blogu, ale ne a ne ho chytit za ten správnej konec. Když už k tomu sednu a začnu, rozepíšu se a je z toho dlouhej vyblitej canc bez kouska smyslu a bez osnovy. Čím to sakra je? Vždyť je to moje oblíbený téma!
Možná jsem toho na něj už napsala příliš mnoho, že se mi do toho nechce. Nebo mám strach, že nebude dosahovat mých „standardů“. Což je hrozně zvláštní věc, nic jako svůj standard nebo laťku jsem nikdy neměla (aspoň o tom nevim) a vůbec jsem neřešila, jestli je ten kterej článek dost dobrej na vypuštění. Ale zdá se, že poslední dobou se mi s těma peprnýma a skvělýma článkama tak dařilo, že si někteří udělali představu, že takhle prostě píšu, a že co článek, to perla. Což je sice milý, že si to myslíte, ale jako proberte se, pořád ještě umim psát sračky 😀
Včera jsem se pustila do úklidu, projela jsem historii a pár článků zrušila nebo skryla. Trochu mě překvapilo, že jich bylo tak málo, co jsem chtěla schovat. Za většinu věcí tady jsem ráda a dokonce mě i baví – no fakt, normálně jsem se u toho čtení pobavila 😀 Takže nějakej clean cut se asi konat nebude. Což je divný, já mám pocit, že by ho to chtělo. Ale na druhou stranu tak nějak… ne. To je hrozný, tahleta nerozhodnost.
Jinak s P. (abychom neporušovali tu tradici písmenek) jsme na odvykačce. (Nebo aspoň on, já to mám spíš jako čas na přemýšlení.) Ten tejden kalení se na mně totiž podepsal a v neděli jsem se vzbudila s brutálním pícháním v krku. Zkusila jsem to zahnat stopáčem a strepsils, ale k ničemu to nebylo, tak jsem se včera dokopala k Ethel a nechala si na to něco napsat. Angína to neni, ale prej nějakej zánět (jako obvykle), takže mi zas napsala balík léčiv a bioparox (bože, jak já ho nenávidim) a sestři mi udělala výtěr, ať si koncem týdne zavolám – tam zas nic nebude – jako obvykle.
S tim bioparoxem je taky prdel, držela jsem to obráceně, takže mi z toho nic nestříkalo a já se mohla zbláznit, že jsem za to dala dvě kila a můžu to vyhodit. I máma to zkoušela nad umyvadlem a řikala, že to přece neni možný, aby úplně novej… no, kdybych si pořádně prohlídla příbalovej leták si s těma obrázkama, jak se to má držet, mohly jsme si to ušetřit 😀
O víkendu mě P. chce vzít na Slapy, ale neviděla bych to. Předně proto, že dneska nemůžu ani mluvit od toho zánětu, a taky minulej víkend jsem zazdila chatu kvůli grilovačce, podruhý za sebou to už nemůžu udělat, to by bylo e-e.
Btw ta grilovačka byla luxusní, všechna čest pořadateli. Ne že bych čekala, že si to tu přečte, ale třeba se právě pohodlně převalil po posteli, že na něj někdo v dobrém myslí.
Rubriky
Bez kategorie

Nechte si vybělit anál

Mně by zajímalo, kdo vlastně přišel s tou blbostí, že pro krásu se musí trpět. Proč jako?
Já trpím fakt nerada. Ale nějakej debil – nebo spíš víc debilů – v historii lidstva přišel s tim, že aby ženská vypadala esteticky, a tudíž „krásně“, musí mít uhlazený vytvarovaný obočí. A tak člověk vezme pinzetu a cupuje si to obočí, i když mu kolikrát ukápne slza a pokud neni úplně perverzní, tak mu to rozhodně neni příjemný.
A další debilka si oholila nohy, bůhvíjak to tedy udělala, žiletky a vosk v tý době určitě neměli, a svět se zbláznil – všichni povinně holit nohy! A tak trávim ve vaně o čtvrt hodiny dýl kvůli tomu, aby moje nohy byly perfektně hladký. A kdyby jenom nohy, protože dneska už je to tak, že kdo má na sobě jedinej chlup, je prostě odpornej a zvrhlej a měl by se jít někam zahrabat. Mám pocit, že za pár let si všichni budeme holit obličeje, ruce, prsty, uši i hlavy.
Někdo někdy prohlásil, že vlasy musí mít objem, že nehty musej bejt dlouhý a nalakovaný, že mít pár kilo navíc je zvěrstvo, že prsa musej bejt obří a kulatý a že je musí bejt vidět, že celulitida nebo strie jsou nepřirozený a e-e a ženská by s tim rozhodně měla něco udělat, že neni v pořádku, pokud se na vás při chůzi houpe materiál, že plochý bříško je nutnost, jinak jste úplně mimo, že… no ale však to znáte.
Jasný, každýmu se líbí něco jinýho, ale zrovna tohle jsou takový dost obecný věci, který, kdyby nebylo médií, by vůbec obecný bejt nemusely, no ale stalo se. A tak jako se učíme sedět rovně, nedávat lokty na stůl a jíst spořádaně příborem, stejně tak se učíme vypadat podle všech těch kritérií, tedy hezky. Člověk si musí říkat, s čím zas přijdou příště? Kam až to honění se za definováním krásy a následném šíleném připodobňování se té neustále se měnící definici povede?
Mno, když mi na jednom webu nabízeli tu výše zmíněnou žhavou novinku, a sice ať si nechám vybělit anál, bylo mi to docela jasný.
Rubriky
co se mi honí hlavou

„Tak už si to hodíme na facebook?“

Včera mě vůbec poprvý zamrzelo, že nemám mobil s foťákem, protože to, co jsem potkala cestou na čtvrté (muhaha) rande, to se jen tak nevidí.
Týpek, asi bezďák, ale docela mladej, si to vykračoval ulicí v gatích, který měl v rozkroku nejen úplně roztržený, ale prostě úplně chybějící 😀 Nevim, jak to popsat, asi jako byste ty gatě vzali a vyřízli do nich obří obdélník asi tak o rozměrech obvyklého pc monitoru. Ze zadní části kalhot mu toho tak moc nezbylo, to, co bývalo zadkem, tak plandalo po jeho půlkách, které byly bohužel naprosto bezproblémově vidět – stejně jako fakt, že neměl spodky.
Aby ten outfit ještě vylepšil, vyzbrojl se týpek botama, co vypadaly, jako by je pár týdnů používal mamut nebo jako by do nich někdo pokoušel obout svoje auto. No prostě úplně rozmrdaný boty, v nichž se nedalo ani tak jít jako spíš šmajdat. A tak si týpek vesele šmajdal ulicí a já šla za nim a jedla plněnou housku. No MOC mi chutnalo.
Naštěstí brzo změnil směr a mně se za rohem naskytl pohled mnohem zábavnější, u nějž se ovšem ta lítost vystupňovala. Na Pavláku teď jednu z těch budek na čekání na trambaj vybavili reklamou na kočičí žrádlo Felix (mimochodem, naše kočky by se pod tu reklamu nepodepsaly, fakt jim to nechutná), která je plná koček a vydává zvuky a mňouká. To samo o sobě by nebylo zase tak záživný, kdyby přímo nad tou budkou nebylo otevřený okno a v něm neseděla velice zaujatá mourovatá kočka 😀 Já vim, ono to takhle nevyzní, ale záběr by to byl fakt pěknej. Nicméně ten mobilofoťák prostě nevedu, takže mi nezbyde než vám to popsat takhle slovně. No ještěže to umim.
Anyway, čtvrté rande bylo – stejně jako ta předchozí – super. Přijde mi úplně šílený chodit každej večer do hospody a domů ve čtyři ráno (včera jsme se teda polepšili, už ve dvě jsem byla v posteli) a už mě to pěkně zmáhá. Ale je fajn mít někoho, ke komu se můžete tulit a hlásit.
Ale jako fakt je to záhul. Dneska už jsem to nevydržela a jak se snažim denně vstávat aspoň na tu desátou, abych měla nějakej režim, dneska jsem se na to vybodla a dáchla si, už to bylo zapotřebí. A – tak nějak bohužel – mě dneska čeká další hospoda, ovšem teď už bez Pepíka (už jsem vám řekla, že je to Pepík? Ne? Tak to řikám teď, seznamte se :D), s tou naší bandou (se kterou jsem už mrtě dlouho nikde nebyla). Teda kdybych tam nešla kvůli tomu, abych pokrafala s těma lidma, tak bych se na to zvysoka, protože jsem hrozně unavená, nemám vůbec, ale vůbec chuť na alkohol, nechci čuchat cigaretovej kouř, už se mi z toho fakt dělá zle jenom na to pomyslim, po tom tejdnu (a mojí pleti se ten pobyt v hospodách taky ani trochu nelíbí) a nechci ani utrácet, což vím, že budu, i když zůstanu jen u kofoly nebo džusu. A navíc zejtra zase, to jedeme k Pepovým známým na grilovačku. Už fakt umřuuuu 😀
A tak tady slavnostně slibuju, že v neděli nebudu nic dělat a večer budu buď doma nebo venku (podle počasí), nebo nanejvýš v čajovně, ale do hospody už kurva nejdu!
Co se týče našeho prazvláštního vztahu, nemám to moc jak popsat. Je to fakt takový one of a kind, tohle jsem fakt asi ještě nezažila a netuším, jak se to bude dál vyvíjet, ačkoli mám obavy, že to bereme moc rychle a že on to možná bere až moc vážně. Což je hrozná blbost, já chtěla chlapa, co to bude brát vážně. Ale čtyři dny? C’mon! Jsem přesvědčená, že si mě maluje určitým způsobem, kterej mě úplně nepopisuje. Už to, jak mi říká „zlatíčko“. Já a zlatíčko? Probůh.
Bojím se, že brzo přijde na to, že žádný zlatíčko nejsem. Že jsem trubka, cholerická, bláznivá a sprostá, že kromě toho věčnýho culení se se umím taky tvářit napřesdržku a že mi furt něco vadí. Já se bojím, že v tomhle momentě je to on, kdo si příliš zbrkle nasazuje růžový brejle, a že by to mohl bejt problém.
Ale možná to všechno říkám jen proto, že se ve skutečnosti bojím, že z toho fakt něco bude. Že to bude to pravý. Že tohle vydrží. A zároveň jak to tu datluju, mám chuť neustále klepat na stůl, protože i tyhle myšlenky jsou přece šíleně předčasný a já je nechci mít, chci, aby to šlo všechno tak nějak normálním tempem, ale neumím to, protože se o to svý trhlý srdíčko bojim takovym způsobem, že všechno šíleně analyzuju a hodnotím, počínaje barvou jeho vlasů, přes gesta a výrazy až po způsob, jakým líbá (kouzelně, by the way ;)). Je to normální? Má to tak být? Mám právo se bát a přemýšlet, co by mi na něm jednoho dne mohlo vadit a co bude vadit jemu, až na to přijde? Nebo jsem vážně už blázen?
A navíc mám hrůzu z toho, kolik jeho přátel mu tu novinu olajkovalo na facebooku. Znáte ten pocit, když se do vás vkládá příliš mnoho nadějí, všichni na vás civí a věří vám a vy máte pocit, že prostě nejste člověk, do kterýho by ty naděje měli vkládat? A že to určitě dřív nebo později posere, prostě proto, že jste to vy?
Overthinkin’s not helping anything. Not-at-all.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Mary had a little date, little date, little date…

Everybody celebrate! XD
No věřili byste, že se ještě někdy budu vracet k ránu domu a budu se pro sebe přiblble usmívat? Střízlivá? Že ne, já taky ne 😀 A přece jsem si včera užila skoro už východu Slunce a nemohla se přestat culit. Awesome.
Nechci to nějak zakřikávat a vlastně zatím ani nemám moc co napsat, ale cosi příjemného se mi začíná dít a já jsem z toho úplně vykolejená, protože už jsem prostě nevěřila, že je ještě možný tohle zažít. Já vim, možná si řikáte, že na takovýhle nihilistický kecy mám ve svym věku dost času a že toho ještě zažiju, ale kdybyste znali zdravotní kartu mýho srdce, tak byste si tím možná nebyli tak jistí, protože už má chudák něco za sebou a ne vždycky z toho vyvázlo úplně bez následků.
Ale zdá se, že to jde. Že je ještě možný, abych já, vzor vší dochvilnosti (jasně, ne vždycky mi to vyjde, ale taky jsem z toho pak patřičně nervní), přišla o čtvrt hodiny pozdě prostě proto, že jsem si nepřipadala dostatečně nafintěná a vhodně oblečená… prosimvás já! Já, která na všechno fintění zvysoka dlabe, protože ví, že to v mym případě stejně nepomůže 😀 Ne, zase tak tragický to neni, ale abych se půl hodiny připravovala k odchodu, to se mi fakt nepodobá.
Abych se ráno vzbudila a namísto „kurva, furt jsem ještě naživu“ si řekla „mmm, těším se na večer!“? Abych se cítila dobře ve společnosti úplně cizích lidí? Abych klidně s někým mohla prokecat večer a neříct nebo neudělat žádnou blbost, který bych pak litovala? Dát pusu a cítit se jako školačka, která vlastně vůbec neví, jak se to dělá? Chytat se zábradlí, protože se mi podlamujou kolena? Červenat se, aniž by někdo prohlásil cokoli nemravnýho?
Zas mám pocit, že na mě něco někde čeká a že mám omezenej čas, kterej musím vyplnit něčím důležitým. Mám chuť dělat něco produktivního, protože vím, že to pak budu mít komu říct.
Netuším, kam se to vyvine a jestli vůbec, netroufám si říkat hop, na to je ještě waaaay too soon, ale poprvý po neskutečně dlouhý době věřím tomu, že kdyby náhodou, tak je to možný. Prostě by to šlo. Zase jednou věřit je krásný.
Rubriky
challenge

Cesta bílého jestřába, Eva Joachimová

A zase jednou tu máme sondu do duše knihomola. Poslední dobou to za moc nestojí, protože i když si pokaždý naberu tři až čtyři knihy, stěží stihnu přečíst jednu. A já vim, že jsem slibovala, že se polepšim. Ale holt asi nepolepšim, neumim to XD

Cesta bílého jeřába se zdá být pouze jednou ze série více knih, podobně laděných. Zatím jsem o ně nezavadila, pokud ano, možná do nich i nakouknu, ale určitě je nebudu vyhledávat vědomě.

CBJ začíná slibně, několika dopisy, které autorka zasílá svému mentorovi a prosí o pomoc. Zdá se jí pořád jeden a týž sen, výjev z čínského prostředí, který si neumí vysvětlit. Způsob, jak je ta scenérie popsaná, mi pohladil duši, to byl skutečně příjemný kus čtení, ale to bylo bohužel asi tak všechno.

obalky.kosmas.cz
Kniha první, nazvaná Výpočet astrotypu, se dala číst. Obsahuje v podstatě úvod a pojmenování základů jako co je jin a jang, něco o čínské filozofii, o pěti prvcích a šesti energiích, o zákonech, jakými na sebe působí. Problémy působí fakt, že mnoho informací si protiřečí, některé prvky jsou označeny za jangové a vzápětí je toto naprosto popřeno a řadí se k prvkům jinovým. Je evidentní, že na to, aby člověk celou problematiku pochopil, by musel opravdu léta studovat, a tak sledovat autorčiny pochody není úplně easy.

Kniha druhá, Čínská astrologie, začíná pracovat s tabulkami pro výpočet astrotypu. Vymezuje pojmy jako je právě astrotyp, astrologie a podobně. Učí, jak tabulky používat a jak vykládat výsledky. Přiznávám, tady mě autorka ztratila. Jelikož jsem věděla, že si to stejně nezkusím na sobě v praxi (neznám přesně ani denní dobu, kdy jsem se narodila, natožpak hodiny a vteřiny), netáhlo mě to a navíc mi to příliš připomínalo matematiku, práci, prostě něco, co nemám ráda 😀

Kniha třetí, Stezka moudrosti, popisuje jednotlivé charakteristiky, z nichž je třeba vycházet při vykládání tabulek. Jak se chová opice, jaký je drak, jaká je vlaštovka, jak se chová člověk, narozený v období ohně, na podzim nebo v tom kterém roce.

1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Má pěknou obálku, zaváněla nějakým pěkným povídáním o Číně a její filozofii.
(enter)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Čínská astrologie
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Vypočítat
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kniha nemá postavy.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Líbil se mi začátek knihy. Dopisy, které autorka psala svému mentorovi Borisovi Brinovi. Byly kouzelné a líbí se mi způsob, jakým si ti dva vykládají Eviny opakující se sny a jak z nich dolují čím dál tím víc smyslu.
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Kniha příliš staví na přesném datumu narození, pokud ji chce někdo užít k tomu, k čemu byla určena, pak potřebuje vědět ne datum, ale i přesnou hodinu a vteřinu narození.
Moje hodnocení: **
Rubriky
poesie

Pod peřím

Na party v Lucerně
prý jsme moc formální
tak tulíš se důvěrně
ty snad nejsi normální
Venku už čeká limuzína
a hosté vchází do dveří
poslyš, dneska jsi ňáká jiná
a já už ti slovo nevěřím
Bodláky skrýváš pod peřím
*
Rubriky
věci, které miluju

#14 Být blogerem

Ač se to zdá být nasnadě, ne vždycky si připomenu jednu věc, kterou na svym životě fakt miluju a bez který si ho neumim představit, a to je blogování.
Nejde jenom o to, že něco píšete. Psát může každej. Ale jde o to, že píšu veřejně, na místě, který je relativně jenom moje a který si můžu uzpůsobit k obrazu svému, jako by to byl můj malej virtuální pokojíček. Jasně, existují tu jistá pravidla, jako že si tu třeba nemůžu zapálit (rozumějme metaforu na to, že si tu třeba nemůžu vyvěsit porno), to by bytnou (provozovatele) nepotěšilo, ale pořád je to můj pokojíček a když si tu chci honit ego na něčí debilitě, troubit do kapesníku nebo sdělovat světu svoje názory a pocity, tak prostě můžu.
A hlavně to někdo čte. Někdo má šanci si to tu přečíst a říct si „hmm, něco podobnýho se mi taky stalo“ nebo „tyjo, tohle je docela dobrej nápad“. A má šanci zareagovat a říct mi zase nazpět svůj názor. A tak se, milé děti, tvoří komunita.
Jedním z důvodů, proč mě prozatím neláká odchod z tohohle baráku, je právě ta komunita. Až na malé výjimky jsou mí sousedi naprosto báječní a mně se líbí, že jsem v tom s nima, že jsme na jedné lodi. Líbí se mi mít tu ten svůj pokojíčej, mít svoje místo mezi těmihle lidmi, pracovat na tom, aby tenhle blog měl víc a víc stálých návštěvníků a víc a víc pozitivních ohlasů. Líbí se mi, že tu mám svou přezdívku, pod níž si mě tu lidi kupodivu docela rychle zapsali, líbí se mi nacházet tu svou přezdívku nebo název tohohle blogu v seznamech oblíbené četby jiných blogerů – čím míň jmen kromě toho mého v tom seznamu najdu, tím potěšenější sem a tím víc se dmu pýchou.
Blog je jako můj odraz. Jako moje vlastní knížka, kterou jsem napsala a pořád píšu. Jako moje děcko, který piplám s každým písmenkem. Je to už něco totálně jinýho než před sedmi lety, kdy jsem s tím začínala. Teď už nejsem jen jedna z nějakých pěti, šesti blogerek na jistém chatroomu. Jsem jeden z tisíců blogerů na serveru blog.cz. Jsem jeden z necelých tří set členů Autorského Klubu, „elitního“ klubu blogerů, co publikují vlastní tvorbu. Jsem součástí blogosféry. A jsem na to zatraceně pyšná.
Dva roky zpátky jsem sem přišla a zjistila, že je tu pár jmen, co stojí za to znát, a za nimiž stojí řádné blogobrity. A dneska se moje minimalistická přezdívka mnohdy objeví v seznamu takových jmen, bok po boku s nimi. I já mám svou čtenářskou základnu. Lidi, co o mně píšou a co mě čtou, ať už kváknu sebevětší volovinu. Ať už jsem sebevíc na dně, oni mě nikdy neopouští a pořád jsou tady. Čtenáři. Lidi, díky nimž mám svůj rozhovor na Srdci Blogu. Díky nimž se moje články občas objeví na fb profilu Blog.cz jako „tip ke čtení“. Protože oni to čtou. Oni to mají rádi. Chodí sem sto až tři sta lidí denně. Totiž unikátních přístupů. Neskutečnej pocit.
Byly časy, kdy prohlásit se za blogera nic neznamenalo. Nikdo nevěděl, co je to blog, nikoho to moc nezajímalo a ani já to tak nevnímala. Blog jsem neuváděla ani mezi své koníčky, spíš jsem ho zahrnula do obecné množiny „internet“. A dneska? Jsem hrozný tele a v životě se mi nedaří, nabaluju na sebe divný lidi a ne a ne najít tu pravou lásku, ale kurva, jestli mi něco jde, tak je to blogování, a to především díky vám. A díky tomu, že tohle je snad jediná věc, kterou jsem nikdy nevzdala a nikdy nevzdám. Protože tady padají tabu. Tady mi nikdo neskáče do řeči a nezaplaší myšlenku. Tady mám čas a prostor být sama sebou. Tady jsem se naučila srát na to, co si o mně lidi myslí, a zároveň na to nejvíc dbát. Přijímat kritiku. Mluvit. Dělat si názory na svět kolem sebe. Poslouchat druhý a mluvit o nich. Přemýšlet, než něco kváknu, a zároveň psát jako o život a totálně bez cenzury, když je potřeba. Protože o tom to prostě je. Nic jinýho než blogování mě tohle nemohlo tak kvalitně naučit.
Byla jsem pisálek, blogískář a vylejváček. A schovávala jsem se.
Dneska jsem pisálek, bloger a i když bych se někdy za ty svý neuvážený výlevy nakopala, pořád jsem přesvědčená, že umět takhle psát, je neskutečná přednost. (Teď ještě s ní nějak naložit, aby to člověk zpeněžil, žejo :D)
Děkuju vám.

Rubriky
Bez kategorie

Výběr na čajové téma

Připadá vám, že je toho hodně? Nechce se vám to všechno číst a probírat? Tak nepište tak dobrý články!
Tak vás, děcka, zdravím zase z Prahy. Ten týden na chatě utekl a byly tu myšlenky, že bych si ten pobyt protáhla, ale o tom kdyžtak až příště. Teď k jádru pudla, totiž k tématu předchozího týdne.
Měla jsem za to, že ačkoli můj vlastní výběr padl za oběť výpadku technologie (a mé neschopnosti ho předvídat), nebude nikomu moc chybět prostě proto, že na TT blogu se objeví výběr „oficiální“, tedy od někoho, kdo jím byl narozdíl ode mě skutečně pověřet. Shodou okolností se tak nestalo, tamější výběrčí svůj článek nedodala, a tak namísto aby byly výběry dva, nebyl prezentován žádný.
Inu dobrá, přemluvili jste mě. A když už jsem zase doma a u toho svýho milovanýho stolu, tak ať to za to stojí.
Nevím, kdo z vás si dal tu práci projít si celý výčet článků na téma. Mám za to, že pár takových se určitě našlo, už proto, že zrovna u tohohle tématu se dost lidí hlásilo na to, že zkusí nějaký ten výběr upatlat sami. Každopádně si myslím, že čas by si na to měl udělat každý, koho jen trochu zajímá čajová tématika, protože se ukazuje, že drtivá většina pisatelů jsou velcí čajofilové, a jejich články podle toho taky vypadají.
Z toho důvodu, že čajofilních (případně kafofilních nebo kakaofilních) článků byla převážná většina, musím říct, že výběr z nich bude spíš namátkový, reprezentační, než že bych si ho troufla označit za „the best“. Spousta z vás si na tom dala záležet a bylo to na tom čtení vidět. Pokud jde o mě, nemusela jsem si ten čaj ani vařit, jen z toho čtení jsem měla podobně příjemné pocity, jako bych si právě hodila nohy na stůl a na břicho pořádnej buclák plnej horkýho yellow labelu 🙂
Další hafec lidí téma pojal jako možnost postěžovat si a zanadávat na všední každodenní rutinu, která je zmáhá. Musím říct, že z těchle článků jsem asi přečetla menší množství. Drtivá většina jich začínala popisem oněch všedních záležitostí, počínaje nastaveným budíkem, čištěním zubů, prováděním ranní hygieny atd atd až po večerní zprávy. A to mě prostě nebavilo.
Namísto toho jsem věnovala pozornost těm z vás, kdo přicházeli s nápady a návrhy, jak z té rutiny ven, nebo to téma pojali pozitivně nebo nějak poeticky (ne nutně veršem). Prostě aby to mělo špetku té šťávy a něčeho navíc. Mno, tak už dost keců, pojďme se podívat, kdo mě oslovil a čím.
Grujorin svou úvahou o tom, jak se z nás každodenní rutinou stávají loutky bez kouska inspirace, a že bychom z toho měli vybřednout zase ven.
Someone se jednoho dne vzbudila a uvědomila si, že když o svou rutinu přišla, tak jí chybí.
Barulinka to pojala akčně. Vstala a šla si uvařit čaj.
Jak zabít rutinu, nekompromisně poradí Krutomýval. Článek hodný umístění v mém osobním TOP 5 výběru.
Epik to vzala poeticko-melancholicky a pěkně se rozepsala – důkaz toho, že psát poeticky nemusí nutně znamenat psát básně.
Amantia přišla s čajovou básničkou.
Lenča si taky uvařila čaj a prostě jen psala, co ji u něj napadalo.
Elleo, další melancholik, co se umí zastavit a dívat se na svět jinýma očima.
Kriß nikdy nechápala, co ti lidi vidí na čajovnách, dokud se do jedné nezamilovala. A dneska má dokonce čajovnu vlastní!
Matesův každodenní šálek čaje je práce. Pro Petru je to fantasy.
Barevně se na svět dívá Tom. A jeho šálek je plný pocitů.
Mně velice blízce tu stereotypní prudu všedních dní popsala Lý.
Darja je kardiochirurg! Jejím každodenním šálkem je péče o lidská srdíčka.
Moc se mi líbil řádně otrávený článek Kirsten.

Ne čajem, ale stylem se denně opájí Dyddy55, která navrhuje tetování!
Kafovou básničku pro dva složila F(r)auW.
Pěknou čajovou impresi popsala Angel.
Jak přemýšlí takový hrníček? O tom si počtěte v Příběhu hrníčku, co sepsala Kate.
Monka na téma vyvedla hned dvoudílný příběh s dramatickým názvem Vražda z čaje. Druhý díl tady.

Rutinu všedního dne originálně popsala i v., i ona patří k mým TOP 5.
Christina – už tradičně – pojala téma básnicky. Pořádá na svém blogu Krysí čajový dýchánek.
A další pěknou čajovou básničku napsala Agrenej.
Pěkně poeticky to vzala i Šeříková.
Eliním šálkem čaje se stal nádor na mozku! Držím palce při operaci, děvče.
Čajový příběh napsala Hakuka. Podobně tvůrčím stylem téma pojala i Arvari.
Další do sbírky vynikajících básní je bezpochyby Robka. A že to jde i nebásnicky, o tom přesvědčí dalším článkem, tentokrát trochu o pitných výrazech v češtině a trochu o celebritách.
O podšálku pěkně básní Knedla.
A nezapomeňte se stavit na dýchánek u Gryfo-lištičky, která mimochodem oprášila i design. TOP 5.
Líbil se mi taky článek od Darion, která to téma velice šikovně shrnula a navíc má blodišťáka za název. Miluju narážky na Pár Pařmenů >:) TOP 5.

Čaj třikrát jinak předkládá Matýsek z kníratého blogu s obočím.
Jannie si libuje v každodenním čtení. (Way to go, knihomaniaci!)
Krásnou čajovou vzpomínku na babičku má Nyy Cheaks. (A parádní design, just saying)
Pozor na předsudky!, hlásá Zorka. Abychom se náhodou nepletli.
O neobjektivním a zkresleném zpravodajství uvažuje Patrik.
A Dragell se po právu zlobí. Neměla by být každodenním šálkem čaje slušnost a dobré vychování?
Jo a btw, ještě jsem zapomněla na Egopeda.
*
Tak to by asi tak bylo. Na zločlánky kašlu. Taková demence si propagaci nezaslouží.
Líbilo se vám? 🙂 A dobře si rozmyslete, co odpovíte, dělala jsem to nadvakrát 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Modlí se broucí?

Baví mě zachraňovat brouky. Na zahradě máme takovou modrou vanu, v níž jsme se jako malí koupali, teď už slouží spíš jen jako nádrž na vodu na zalejvání – a na brouky, kterých tam napadají desítky.
Baví mě kolem tý nádrže chodit a ty brouky, co ještě vypadají živě, tahat z bryndy. Koukám se, jak kopou nožičkama, a říkám si – co se jim asi honí hlavou? Co myslíte, že si říká takovej brouk na pokraji smrti? „Pane Bože, zachraň mě“, „Že já vůl se k tý vodě přibližoval“ nebo prostě jenom „Bzzz?“.
Baví mě si s těma broukama pak hrát. Většinu jich hodim do trávy, nejradši za plot, abych na ně hned v tý trávě nešlápla, pže to by byla pomoc jak noha (doslova), ale někdy si je vezmu na ruku a zkoumavě se na ně dívám, jak pookřávají a lezou. Dejchám na ně, aby se zahřáli, pže ta voda je mrtě ledová, já bych tam asi nevlezla. Nemůžu si pomoct, z toho zachráněnýho brouka vnímám takovou strašně zvláštní a vzrušující energii. Vemte si, že on byl ještě před vteřinou naprosto v prdeli. Nic ho nemohlo zachránit, jenom já. Přijde mi vzrušující mít v rukách moc nad životem. Mít tu šanci mu ten život dát. Přijde mi to jako ohromná zodpovědnost, který je třeba dostát. Já vim, že je to takový nic, při procházce po zahradě určitě milion brouků zašlápnu, ale stejně mi to připadá důležitý. Každej jeden brouk je důležitej. Je to taková jedna zachráněná hvězdice.
Přijde mi awesome, že pro toho brouka existovaly dvě možný varianty budoucnosti. Rozcestí dvou paralelních vesmírů, který se utvořilo čistě a jenom v mojí hlavě, nějakým zkratem, co mě přiměl natáhnout ruku nebo příslovečné stéblo trávy a toho brouka nabrat. Jak hrabal nožičkama. Buď jsem ho vzala na prst nebo jsem mu dala to stéblo a on se na něj vyhrabal a zachytil se. Říkal si v tu chvíli „Yes!“, „Díky, Bože“, „Hele, tráva“ nebo se tím vůbec nevzrušoval a neuvědomoval si, co to pro něj znamená? Tu posvátnost a sílu okamžiku?
Nejsem buddhista. Tvrdit, že jsem, by byla urážka všem buddhistům. Ale tyhle lidi mě něco naučili. Naučili mě dívat se na život úplně jiným způsobem. Dívat se na brouka, co se už půl hodiny plahočí po okně a snaží se dostat skrz, a dumat nad jeho životem a možnostmi. Těšit se, až ten článek dopíšu, zvednu se a půjdu ho vynést ven. Nebo mu otevřu okno, aby mohl vyletět, a budu zase přemýšlet, co se mu přitom honí hlavou, jestli vůbec něco. A naučili mě bejt nešťastná, když babi přijde dřív, zmerčí brouka a zamáčkne ho nebo hodí do kamen.
Cruel, cruel world.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Z deníku chatařky, level II.

Upřímně, ztrácím se ve dnech, takže to asi vemu napřeskáčku 😀
Je mi tu fajn. I když teda to ticho tady je šílený. Hučí mi z něj v hlavě tak, že paradoxně nemůžu usnout kvůli tomu, jak ruším sama sebe svým hučením. Jo, já vim, jsem blázen.
Nejšílenější je asi to ticho přes den. V noci je to tak nějak normální, ale přes den jsem byla zvyklá na rámus, na řev, na hlasy, na debaty a konverzace, na dotazy… tady je prostě jenom ticho. Babi pronese fakt tak těch pět vět za den. Nikdo se mě tu na nic neptá, nikdo po mně nic nechce – což zase neni úplně ono, mám radši, když mě někdo trochu úkoluje, ale je to dobrej detox. Myslim, že až zas na víkend přijedou hluční rodičové, exploduje mi hlava.
Co se časový náplně týče, je to trochu horší než jsem myslela. Respektive je to přesně takový, jaký jsem to čekala ve chvíli, kdy bude hnusný počasí, a to ono je. Věčně pod mrakem, půl dne proleje a tu druhou je mokro, takže si nemůžete ani sednout do trávy. I když teda třeba dneska odpo bylo dost teplo. Ale prostě žádná sláva a žádný slunění na terásce, na který jsem se tak těšila.
Zatím jsme byly dvakrát v lese. Pohodička. I když svoje oblečení pro tu příležitost nehodnotím nejlíp, dneska jsem se třeba fakt zbytečně nabalila, měla jsem sebou dvě mikiny a byly my k ničemu. A foťák, kterej se mi taky jenom celou dobu klinkal na krku, pže mě prostě nechytla fotivá. Zejtra na něj dlabu.
Neni tu s kym mluvit a něco dělat. Čekala jsem, že až přijede kámoš – říkejme mu Boss – tak se půjdem někam projít nebo pozevlit klasickým vesnickým způsobem, jak si to pamatuju – sezení před krámem a čekání až půjde někdo okolo. Zírání do blba. Pozorování vesnickýho života. Mluvení s místníma. Nebo třeba ten největší odvaz vůbec, jít si sednout na pivko do zdejší hospody. Když jsem tam byla naposled, štamgasti ztichli jak na koncertě a ačkoli jsem k nim seděla zády, cítila jsem jejich pohledy až na dně svý sklenice od piva XD
Místo toho Boss přijel v našlápnutý káře, prohlásil, že má hlad a že pojedeme do mekáče do Plzně, a tak jsme jeli. Nakoupili jsme si tunu žrádla v mekáči a u dědka a pak si kousek za Plzní na takový pěkný vyhlídce udělali piknik. A přibližně v tomhle duchu to pokračuje. Nikam nejdeme, protože Boss je línej udělat pět kroků bez káry 😀 Takže moje představa zdravého procházkování po vesnici vzala za svý.
Ale po dnešku tu aspoň trochu pronikám do společenskýho života. Poznala jsem pár novejch tváří, zejtra přijede jedna stará, klučina, na kterýho se po těch letech fakt už dost těšim, a někdy během víkendu se prej má jít někam pařit. No to jsem zvědavá. Myslím, že po posledním víkendu moje příští paření proběhne nanejvýš ve znamení kolalokovy limonády. Nejsem sebevrah.
Přemýšlím, proč já tu vlastně nezůstanu. Na co se vracet do Prahy? Tady nikdo nikam nespěchá, všechno mi plyne v takovym zvláštním bezčasí… v podstatě stejně jako v Praze. Jenomže tam kolem mě všichni ostatní letí nadsvětelnou rychlostí, zatímco já stojím na místě. Tady stojí všechno se mnou.
Nikdo mě tam nečeká. V podstatě jediný schůzky, co tam teď mám před sebou, jsou takový neurčitý záležitosti, který když padnou, nikomu to moc vadit nebude. Jeden týpek, co jsem ho potkala v sobotu v metru a chtěl po mně číslo, taky. Zdál se bejt fajn, ale co jsem mu to číslo dala, nejsem si tím tak jistá. Mám za to, že jsem ho pak viděla dole na peróně, a že on viděl mě, a přesto se ke mně neměl. Dokonce jsem měla pocit, jestli jsem nestála před ním ve vagoně – bože, já mám TAK špatnou paměť na ksichty. Dost možná ten týpek za mnou byl on, ale já si nebyla jistá 😀 A on nic neřekl. A když si to mý číslo ukládal, všimla jsem si, že měl krvavý ruce. Ok, tohle by možná člověku mělo signalizovat, že je něco špatně, když nic jinýho 😀 Ale co já vim, může mít nějakej ekzém. Ne že by to bylo lepší.
Ale jinak bych tu určitě ještě aspoň tejden mohla zůstat. No, popřemýšlím o tom, i když myslím, že až naši přijedou, tak nebudu pochybovat o tom, že chci jet s nima. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Doháje musí ta kočka po tý plovoucí podlaze tak dupat?