Minulej pátek jsem měla brigádu. Bylo to trochu narychlo, neboť pohovor v tý daný práci měl bejt až tenhle tejden, ale slečna mi zavolala a zoufale mě prosila, jestli bych mohla neplánovaně dorazit už teď, že mají v klubu nějakou vip akci a kromě pití bude třeba zajistit i jídlo, který normálně nedělaj a nikoho na to nemaj. No tak proč ne, žejo, aspoň budou prachy a při těch pohovorech už budu mít náskok, řikala jsem si. Tím víc jsem se na ty prachy třásla proto, že to bude noční, a ty bejvaj dobře placený – obzvlášť barová práce, a ke všemu to bude dvanáctka, no to by bylo, abych si nepřinesla aspoň litr, žejo.
No, ukázalo se, že to by teda bylo.
Hned po příchodu mě slečna zavlekla do zadních prostor a spěšně mi vysvětlila, co se po mně chce – vyrobit bagety a ty pak během večera na zavolání barmanů zapíct a naservírovat. Rovněž servírovat guláš a fazole. Dopředu mezi lidi jsem původně chodit neměla, na to jsem ostatně ani nebyla oblečená (dress code černé kalhoty, nevedu, aspoň ne takový, abych v nich chtěla tvrdnout celou noc), měla jsem tam být cca dvanáct a víc hodin, stovku na hodinu. Toť vše, co mi bylo řečeno, a tak jsem se dala do práce s trochou nervozity z první noční šichty ever, která mi sice nabourá víkendový plány, ale zato ji zdobí příjemná vidina dvanácti stovek, co dostanu na ruku hned po šichtě.
A tak jsem se v tichosti dala do práce. Nikdo si mě moc nevšímal, což bylo fajn, ale po udělání baget jsem nějak nevěděla, co mám dělat. Slečna byla trochu divná a ne že by o mě jevila zájem (pořád na mě nedůvěřivě zírala a nebyla dvakrát sdílná), a tak se mě posléze ujaly dvě holčiny, co tam přišly na brigádu na sklo – sbíraj sklenice, vysypávaj popelníky, mejou sklenice ve speciální myčce, leštěj, odnášej zpátky na bar, kde to rovnaj na příslušná místa (řeknu vám, vyznat se v tom, kam kterej z těch padesáti druhů sklenic patří, když mi to vůbec nikdo neukázal a nevysvětlil a když kolem mě neustále kroužili nadlidskou rychlostí se pohybující barmani, to bylo něco)(mimochodem nechápu, jakto že do sebe při tý rychlosti nenarazí! :D).
Prvních několik hodin jsme neměly vzadu moc co dělat, a tak jsme kecaly. Kdo co dělá, kdo se jak má, do toho se furt hrozně kouřilo, tu a tam se přidala i některá z barmanek (i s tou divnou slečnou tam byly tři a ty dvě byly fakt fajn, takový sluníčka). Byla jsem z toho nicnedělání nervózní, kdo mě zná, ví, že když jsem v práci, tak chci sakra pracovat, ale když on mi nikdo nic neřek, tak co jako. Když jsem viděla, jak ty dvě holky posedávaj na myčce, čaděj jednu za druhou a klátěj nohama ve vzduchu, řekla jsem si, že to bude docela příjemně strávená noc.
Co se ovšem nestalo. Po jídle moc poptávka nebyla – co si tak pamatuju, dělala jsem nějakejch pět baget, deset gulášů a dvoje fazole za celou tu dobu, a mezitím jsem straaaašně neměla co dělat. A tak jsem se furt šourala chodbou mezi kuchyní a výdejním okýnkem (nesmyslně zařízený zázemí, ale whatevs, tím chozením jsem zabila spoustu času), tu a tam jsem míchla gulášem na plotně a tu celou kuchyň jsem do mrtě vycídila. Což byl docela zážitek, protože kuchař, co dělal to teplý žrádlo, to uvařil, a pak mu to všechno upadlo od ruky. Všude zasraný pulty, zaschlá omáčka, zbytky kelímků a flašek ode všeho možnýho, špinavý nádobí, pánve ze zaschlym tukem a v tom prdlym kusem cibule, co se nepoužila, zasviněnej kráječ na šunku a sejra… mno, to mě docela slušně zaměstnalo, ale nevydrželo mi to na dlouho, a tak jsem se furt ptala, co můžu dělat, jestli třeba nemám skládat použitý flašky do přepravek nebo tak. No, prej nemám a ve volnym čase mám pomáhat sbírat sklo.
Ani nevim, kdy se to pokazilo, ale najednou se tam začal vochomejtat takovej divnej neklidnej chlápek, furt běhal tam a sem a já velice rychle pochopila, že to je „pan majitel“, a to ve chvíli, kdy začal bez jakýhokoli varování vřískat, že se na to může vysrat, ať jdeme do píči (jeho slova), že je sál plnej skla a ať si jdeme lehnout, že jestli si myslíme, že nám něco zaplatí, tak jsme se asi posraly. Poněkud jsem se zarazila, hlavně jsem nevěděla, na koho to je – moje práce to nebyla, já tu měla bejt od žrádla a tak jsme byly domluvený, měla jsem slíbeno, že mezi lidi nepůjdu, takže o co jde? Holky začaly ovšem nadávat a bejt vzteklý, že teda co jako a jestli jim to nezaplatí, tak ať to řekne rovnou a půjdou domu. Jenže to neřikaly jemu, ale sobě a mně. A co já s tim žejo.
Od tý doby to šlo z kopce. Nevěděla jsem, jestli byla řeč o mně, a jestli mi to zaplatěj. Nevěděla jsem tudíž, jestli se na to nemám radši vykašlat a jít domů. A nevěděla jsem, co mám dělat. Ta slečna furt lítala sem a tam a tvářila se čím dál tím nasraněji. Pan majitel za ní totiž celou dobu chodil a řval na ní a ona místo aby něco řekla, se furt tvářila hrozně zaměstnaně, nenechala si pomoct a pak za mnou přišla a sprostě na mě řvala, ať pohnu zadkem a laskavě jim pomůžu s tim sklem. Nutno dodat, že toho skla v sále bylo minimálně a ty dvě by na to stačily bohatě, kdyby tam furt neposedávaly a nechodily tam jednou za čtvrt hodiny. Každopádně od tý chvíle se z celý noci stala noční můra a boj o to, kdo bude vypadat zaměstnaněji. Když jsem šla za některou z těch holek a místo nich leštila sklenice, málem mě sežraly, a zjištění, že jsem právě byla v sále a posbírala všechno sklo, se rovnalo vyřčení rozsudku smrti sama sobě. Jedině ty dvě další barmanky zachovávaly klid a příjemnou tvář, tu a tam mě něčím pověřily nebo se mnou prostě jenom mluvily, což bylo požehnání.
Když jsem se mimochodem odhodlala s tim sklem pomoct, zjistila jsem, že v tom baru maj úplně debilní tácy, který se nedaj držet, kloužou a nemaj okraje, takže cokoli na ně dám, okamžitě letí. Nemluvě o tom, že byly fakt velký a těma davama se s tim prostě nedalo projít ani když to měl člověk prázdný. Takže jsem někde vyštrachala jinej, menší, s vysokym okrajem (kterej o pět minut později zachránil život skleničce, do níž mi někdo drcnul a upadla), a šla jsem pomáhat s něčím, co jsem vůbec neměla dělat. Slečna na mě později přišla řvát, že ať si vezmu pořádnej tác (sám pan majitel mi ho vyrval z ruky, že tenhle ne, a štěkl na mě, ať si vezmu ten pořádnej – za dalších deset minut jsem si stejně zase vzala ten svůj, protože sorry, ale chcete mít to sklo na sračky? Ne? Tak mě to nechte dělat po mym, dammit!) a ať prej nechodíme po dvou jak vocasi. Nic jsem na to neřikala, ale myslela jsem si svoje. Nebyla jsem prostě schopná držet ten megatác v jedný ruce, ohnout se s nim (plnym nádobí) na podlahu, tam nabrat dalších deset sklenic (přes hlouček okolo stojících lidí) a do toho vymetat popelníky do kyblíku. Jaksi nemám padesát rukou a navíc se domnívám, že ani s tréninkem to prostě za daných okolností nebylo fyzicky možný. V čemž se mnou souhlasila i jedna z těch holek, která v tom už praxi má a stejně byla ráda za ten můj nápad chodit po dvou (jedna drží tác, druhá se nahýbá nad stoly a sbírá). No ale páni majitelé vědí vždycky všechno líp. Chtěla bych vidět jeho.
Anyway, zbytek noci se v podstatě nesl v tomhle duchu. Nervy jak prase, pořád jsem se snažila vypadat, že něco dělám, protože kdykoli mě on viděl, seřval slečnu, a ta pak přišla seřvat nás. Kdykoli mě viděla ona, seřvala mě stejně. Před pátou ranní si mě pak odtáhla stranou, aby mi řekla, že už teda můžu jít, že už mě nepotřebujou (no dobrý den, nepotřebovali mě tam celou dobu, ale to by někdo musel myslet). Byla jsem ráda, že to mám za sebou, ovšem mozek mi málem stříkl ve chvíli, kdy jsem si všimla, že v ruce drží pětikilo. Suverénně mi oznámila, že ví, že řikala stovku, ale „neuvědomila si“ (to mě fakt baví), že jsem tam poprvý, „no a navíc XY (pan majitel) nebyl spokojenej, takže…“ to už nedořekla a podala mi tu pětistovku. Nezmohla jsem se na odpověď, shrábla svou směšnou, urážející a do nebe volající výplatu a odkráčela do šatny. Tam jsem se ještě nějakou dobu ochomýtala, bylo brzo a já nevěděla, jak se dostanu domů, tak jsem nespěchala.
Nakonec ani nevím, jak jsem dorazila, každopádně jsem ovšem ještě dlouho nemohla usnout, jak jsem byla nasraná a jak jsem musela myslet na to, že jsem jim tam půlku noci dělala kokota zadarmo a že jsem kvůli tomu přišla o páteční kalbu a o možnost jet ráno s našima na chatu (ani jedno se sice nekonalo, ale to jsem ještě tou dobou nevěděla).
Druhej den jsem se náhodou mrkla do mailu a našla tam mail od slečny, že se omlouvá, ale pohovory se prozatím musí posunout kvůli zmatkům v kanceláři (tam žádnou nemaj, takže nevim, co to mele). Skutečně mě dojala nenucenost, s jakou to psala, zjevně přesvědčená, že se mi ta pakárna snad líbila a že celá natěšená přijdu na pohovor, abych tam jako směla pracovat nastálo. Myslim, že ta slečna upadla z hoodně velký vejšky.
Dneska jsem podruhý navštívila kamaráda (říkejme mu J.) v léčebně. Bylo to jiný než poprvý. Předně to bylo jen na chvilku – což jsem se dozvěděla až když jsem tam přijela a trochu mě to zklamalo – a taky jsme oba měli divnou náladu. Nevím přesně proč, ale včera večer mě chytla nějaká depka a nemůžu se toho zbavit. J. má pravdu v tom, že bych si o tom nejspíš měla promluvit s nějakým odborníkem. Mám dokonce pocit, že by mi mohlo hodně pomoct to, čemu se tam u nich říká skupina. Prostě skupinový sezení, nejen s odborníkem, ale hlavně s lidma stejnýho věku a dost podobnejch problémů. Dokážu si docela dobře představit, že takovej pobyt by i mně pomohl dát si dohromady život a přijít na to, co všechno má podíl na situaci, v níž se nacházím. Jasně, spoustu věcí si o sobě uvědomuju, ale přestávám si myslet, že je ten můj život tak úplně v pořádku. Něco by se s tím asi mělo udělat, jinak se budu v těch psychickejch sračkách plácat nadosmrti.