Představte si, že byste měli zejtra umřít. Dopoledne. Pár hodin po tom, co vstanete, takže byste neměli moc času něco udělat. Vlastně, tohle by byl váš poslední večer na světě, vaše poslední chvíle k tomu, abyste něco udělali. Co by to bylo?
Já bych se okamžitě sebrala a jela bych za L. Vytáhla bych ho z baráku a přiměla ho, aby mě aspoň jednou, naposledy nechal ho obejmout. Přiměla bych ho pochopit, že jsem tu vždycky chtěla bejt pro něj, i když o to nestál. Že ho mám a vždycky budu mít ráda. Že by se na mě vždycky mohl spolehnout, kdyby to potřeboval. Nic víc si nepřeju, než bejt tu pro něj, až si bude chtít promluvit. Nebo jen mlčet ve dvou. Day or night.
Napsala bych dopis pro J. Řekla bych mu, že je to úžasnej kluk a ať na to nikdy nezapomíná. Že mi už roky nebylo tak dobře jako v jeho společnosti. Že jestli to v něm někdo nevidí, tak je to věčná škoda, protože já to vidim a on si zaslouží, aby si ho lidi víc vážili. Měli by vědět, jak je úžasnej.
Zavolala bych samozřejmě i M. Abych jí řekla, že jsem nikdy neměla lepší kamarádku než je ona. Že všechno, co vím o přátelství, mám od ní. Že je to člověk, kterýho si ze všech lidí na světě nejvíc vážím a kterýho mám za největšího vzora. Že vědomí, že někde, v nějaký podobě existuje, je pro mě ta nejdůležitější věc vůbec a že si nedokážu ani představit, že bych měla žít bez její přítomnosti na týhle planetě. Že pro mě znamená víc, než umím slovy vyjádřit.
Chtěla bych taky říct T. a A., jakou jsou pro mě inspirací. Jak mi s nima je dobře, ačkoli nejsme nijak zvlášťní přátelé a ačkoli se asi chovám jako naprostej kretén, když je vidím, protože z nějakýho důvodu se v jejich přítomnosti jinak chovat neumim. Je to jako když se do někoho bláznivě zamilujete a kdykoli s nim mluvíte, plácáte nesmysly a chováte se jako idiot. Asi jsem se do nich prostě zamilovala. Ti dva jsou úžasní a je nádherný vidět, že se dva tak skvělý lidi našli.
Poděkovala bych K. za veškerou její podporu během středoškolních let i poté, jelikož někdo jako já prostě někoho, jako je ona, zoufale potřebuje. Držím jí palce, ať se jí v životě podaří všechno, co si zamane. A víte co? Já tomu věřím, protože ona na to ze všech lidí, co znám, nejvíc má. Je to borka neskutečná.
Řekla bych B., že mě mrzí, že jsem mu nemohla dát to, co by si přál. Je to jako umět číst myšlenky a trpět tím, že jim nemůžete vyhovět. Bella. Jacob. Here we go again.
Řekla bych taky K., že je to skvělá ženská. Že jsem ji vždycky milovala a že mě mrzí, jak jsme dopadly. Že už jedna pro druhou neexistujeme. Že ty roky strávené po jejím boku mě z větší části udělaly tím, čím jsem. A že to je super.
Řekla bych T., že i ona je mnohem báječnější, než si uvědomuje. Ale dokud se nenaučí alespoň čas od času ztratit tu masku perfektnosti, kterou si před lety vytvořila a s níž postupem času tak dokonale splynula, tak si nejspíš nevrzne. A když jo, tak to stejně nebude ono.
Řekla bych A., že ji mám ráda. Někteří ji můžou mít za blonďatou blbku, nebo se můžou pohoršovat nad tím, jak se někdy pitomě chová, ale to je právě ono. Přátelství tyhle věci vidí a jsou mu tak nějak fuk. Jo, tak má svý mouchy, a co? Vy je snad nemáte? Pokrytci… Já ji mám ráda a jsem vděčná za to, že jsem ji poznala.
A pak je tu V. Báječnej kluk, strašná škoda, že jsme nikdy neměli šanci nějak víc se spolu bavit, protože těch pár okamžiků, kdy k tomu došlo, bylo naprosto kouzelnejch. Ten kluk má na víc, než si dokáže představit. A je to právě on a jemu podobní, co mi dávají naději, co mi dávají vědět, že to má smysl, bojovat. Protože dokud takoví budou mezi námi, život má smysl.
A P. Jak jen mě mrzí, že jsme ztratili kontakt. Toho kluka jsem roky milovala a to poslední léto, léto s černejma rozcuchanejma vlasama a děsně dárk imydží, to bylo prostě úžasný, sledovat, jak se ke mně najednou, po těch letech choval. Díky tomu jsem pochopila, že i s klukama se dá mluvit a že už si nikdy nemusim připadat jako že mě neberou a že jsem totální outsider. Že to dokážu. A taky jsem to dokázala. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem se od těch dob změnila, pokud jde o komunikaci s mužským pokolením. Myslím, že za to vděčím jemu.
A jela bych za babi, abych jí objala. Asi bych jí nedokázala nic říct, na to je pro mě příliš důležitá, i když to tak nevypadá vzhledem k tomu, jak málo se vídáme. Ale vím svoje.
A brácha. Ten blbec, co zkurví všechno, co mu přijde pod ruku. Chtěla bych, aby věděl, jak moc pro mě znamenal, i když jsem ho svým způsobem nenáviděla. Takovým tím sesterským způsobem. Ale stejně, chtěla bych, aby věděl, jak jsem kvůli němu brečela do polštáře, když na něj ve vedlejším pokoji naši řvali kvůli průserům ve škole. Jak jsem se modlila, aby ho už nechali bejt. Jak mi ho bylo líto. Jak jsem chtěla, aby se tak přestal chovat, pro svoje vlastní dobro. A zároveň jak jsem ráda, že nastavil laťku tak nízko. Díky němu jsem měla šanci bejt, alespoň pokud jde o školu, tím dobrým potomkem. Mám pocit, že jen tohle vědomí mě udrželo stranou všech sebevražedných myšlenek. Kdybych měla během puberty problém ještě na tomhle poli, nemusela jsem to ustát. I tak to bylo dost náročný.
Ten pocit, že musíte lidem něco říct, něco jim sdělit. Předat jim poselství, lusknout jim prstem před obličejem, aby se vzbudili a pochopili, že maj na víc. Že se chovaj jako hovada a zbytečně plýtvaj energií na to, aby udrželi svoje pečlivě střežený masky na místě, aby náhodou nikdo nepoznal, co je pod nima. Proč to dělaj? K čemu to je, starat se o to, co si o vás vaše okolí myslí? Většinu z vás miluju víc, než si dokážete představit, a já vám to ani nemůžu říct, protože byste to buď nepochopili, nebo nepřijali, nebo byste to pochopili špatně, protože někteří prostě nechápou, že je na světě víc druhů lásky. Že někdy můžete toužit po něčí přítomnosti, přát mu všechno dobré a tiše pro něj trpět, aniž by v tom byl nějakej romantickej podtext nebo tak něco.
Chtěla bych, aby se všichni probudili a uvědomili si, na čem záleží. Aby se přestali chovat tak strojeně, aby se celej náš svět aspoň na chvilku stal tím balkónem, kam se během slušně rozjetý párty vydáte utéct před vším tím veselím a alkoholem, kterej vás děsně otupuje, a kde se potkáte s někým, koho jste vlastně nikdy moc neznali, a najednou zjistíte, že on tam přišel ze stejnýho důvodu, že je to člověk jako vy a že je v něm mnohem víc, než jste si mysleli. Najednou jste si tak blízko. Tyhle momenty mi chybí a přála bych si, aby přetrvávaly. Aby se člověk nemusel probudit do toho hnusnýho rána, na němž není ani zdaleka nejhorší ta kocovina, ale spíš zjištění, že ten dotyčnej si váš rozhovor buď nepamatuje, nebo to pro něj nebylo tak inspirativní a vzácný jako pro vás a rozhodl se dělat, že se to nikdy nestalo. Proč musíme pořád dělat, jako by se něco tak úžasnýho nedělo? Proč se musíme pořád přetvařovat?
Proč musíme mít blogy – místa, kde můžeme říkat pravdu celému světu do očí? Proč mu to do těch očí prostě nemůžeme říct rovnou?