Měsíc: Říjen 2011

Jak jen vysvětlit někomu, kdo nikdy nežil blogovym životem tak jako vy, kdo nikdy nepatřil do blogerský komunity a nechápal, že vůbec existuje takovej druh lidí, co pro vás ten blog znamená?

A vůbec, otázka na blogery – co pro vás ten blog znamená? Já ho mám jako takovej svůj ventil. Jako každý správný ímo jsem prostě zažila pár temnejch období a dodneška jsem se toho úplně nezbavila, byť to už nemívá tak dlouhý trvání. A jako každý správný ímo cítím silnou potřebu o tom někomu říct. Ne někomu konkrétnímu, protože konkrétní lidi nikdy neposlouchaj, maj spoustu vlastních starostí a nejsou schopni stát po vašem boku 24/7, kdykoli vás vyslechnout a pochopit, ale prostě jen tak do vesmíru. Plénu. Někomu abstraktnímu, kdo se v tom možná sám najde a bude vědět, o čem mluvíte. A ty roky blogaření prověřily, že to tak skutečně funguje. Že se vždycky najde člověk, kterej s váma bude na jedný vlně – protože každej má to svoje a každej občas potřebuje slyšet, že je na tom někdo podobně. Stovky lidí mi za ty roky pomohly tím, co psali na svých blozích. A čím otevřeněji a upřímněji to psali, tím víc to bylo prospěšný. A tak jsem si řekla, že nebudu lhát. K čemu máte deník, když do něj nenapíšete, co skutečně cítíte? A ten blog je trochu jako deník. Ne ve smyslu toho, co jste kdy dělali, kdo tam byl a co vám řekl, spíš je to vaše emocionální zrcadlo. Někdo je to dost ošklivej pohled, ale hej, s tím se zkrátka počítá. Některý lidi prostě neuměj psát jenom „koupila jsem si nový botičky, tralala“, když ve skutečnosti se cítěj pod psa. Nemaj pocit, že by to k něčemu bylo.

Já prostě musím psát, co cítím. A psala jsem to tu už stokrát, že to neznamená, že by se to mělo brát doslova. Výlevy jsou výlevy. Nejsou to vaše životní stanoviska, jsou to momenty slabosti. Lidi, co tohle nechápou, by to tu prostě vůbec neměli číst. A taky že někteří byli natolik odvážní, že se rozhodli to nečíst. A těm jsem vděčná. Protože to jsou lidi, co vás na základě těch nejhorších článků, který jste vyplodili, budou soudit. Přečtou si o vašich nejhorších nočních můrách a obavách – protože jste tak bláhoví, abyste je veřejně publikovali – a rozhodnou se, že jste monstrum. Dychtivě hltaj každej novej článek, kterej je plnej sebepitvajících a světabolnejch canců, jen proto, aby vás vzápětí mohli soudit a psát vám, jak jste strašně ubohý, jak nevíte nic o světě a jaký jste chudinky, že se v tom tak patláte. Jako by se oni sami nikdy v ničem nepatlali. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že?

Nikdy jsem netvrdila, že po přečtení mých článků si o mně všichni mají myslet, jak jsem úžasná. Vždycky jsem si ale stála za tím, co jsem tu říkala. V ten moment, kdy jsem ten kterej článek psala, to bylo zapotřebí. Pro nějakej můj vnitřní důvod. Ne jako vzkaz pro někoho, koho bych chtěla nasrat nebo urazit – takhle jsem to nikdy nemyslela! A ti, co mě znaj, a myslím tím opravdu znaj, tohle vědí a nikdy by si nic z toho, co se tu na sebe dočtou, nevykládali tak, jak to třeba podávám – špatně. Protože vědí, že takovej člověk prostě nejsem. Za svý opravdový přátele bych třeba umřela, a to ne jen tak z hecu nebo protože je cool to hlásat, ale protože si to zaslouží tím, jak mě znají a jak mě přesto mají rádi. Jak mě nesoudí. Jak nepitvají každý moje slovo, protože pravda, to by bylo na dlouho, já jsem příšernej stěžoválek. Jenže on má každej něco.

Prej jsem téma číslo jedna. Prej jsem nasrala celou partu a mělo by mě to hrozně zajímat. Proč? Protože mě mají zajímat lidi, co mě drbou za mými zády? Lidi, co jsou schopní vás odepsat na základě toho, jak se chováte, když jste na dně? Lidi, který vůbec obecně hrozně baví bavit se hnusně o druhých v jejich nepřítomnosti? Že mě někdo sere? A co má bejt? Tak to řeknu tomu člověku, maximálně si na to párkrát zanadávám v jeho nepřítomnosti, protože mi to ujede, ale abych celej večer seděla u stolu nebo u netu a řešila, jaká je to svině, že támhle někde na internetu píše o tom, jak ji všichni sereme? A co má jako bejt? Ať si píše, co chce, když jí to pomůže. Když o mně někdo napíše nebo řekne něco hnusnýho, tak začnu přemýšlet nad tím, proč na toho člověka tak působím. A ne abych automaticky prohlásila, že je to vůl nebo že si na mě zased. Samozřejmě záleží na podání, ale kdybych byla v partě, kde jeden člověk začne mluvit o tom, jak ho ta parta ničí, tak ho budu setsakra poslouchat, co řiká. Nevim, takovej je holt můj přístup.

Tohle píšu úplně ze stejnýho důvodu. Jako potvrzení toho, jaký mám kolem sebe lidi. A samozřejmě nemluvím o všech, aby si zase někdo nemyslel, že házím všechny do jednoho pytle. Říkám to vždycky, že mám v životě i pár světlých výjimek. A vždycky se taky snažím o to, aby o tom věděli. Že jsou pro mě něčím výjimeční. Že kdyby něco potřebovali, cokoli, tak jsem tady, stačí říct, zavolat, zastavit se, požádat… nejsem ten typ člověka, co si vyslechne něčí požádání o pomoc a vysměje se mu do ksichtu. Myslím, že ať už jsem jakkoli nesnesitelná, když na mě přijdou depky, tohle mi nikdo vytýkat nemůže.

A taky mi řekli, že jsem arogantní. Nevím, tohle ať posoudí někdo jinej, ale je mi jasný, že v určitých chvílích tak můžu působit. Ale zase, znám řadu blogerů, kteří působí mnohem hůř a přesto jsou to skvělý lidi a v mnohých ohledech jsou to pro mě vzory. Nikdy bych jim pro to nenadávala do kreténů a krav. Možná někteří víte, které mám na mysli. Jsou to dobří blogeři. Patří to prostě k jejich způsobu vyjadřovaní, ale tak nějak víte, že to nemyslí zle. A to ani já. Nemyslím si, že lidi jsou kreténi. Nejsem nevděčná k těm, co se všemožně snaží mi pomoct ze sraček. Trpím jen lítostí nad tím, jak se lidi k sobě obecně chovaj. A samozřejmě tedy i nad tím, jak se mnozí chovaj ke mně. Mimojiné jak si budou hrát na kamarády a na nejlepší partu a přitom všichni vědí, že ten nesnáší toho, ta nemůže ani cítit tu, vzájemně se pomlouvají (hlavně teda holky) kdykoli to příležitost dovolí, a pak se na facebooku domlouvají, kdy zas půjdou na pivo a zapařit. Nejsem na ně nasraná, není to moje věc, ale nechápu, že jim to vyhovuje. Mně to samozřejmě občas, jen tak dočasně, baví taky, prostě se vyblbnout, ale říkat takovým lidem přátelé? Když se vzájemně skoro ani neznáte a panujou tam takovýhle poměry? A ať mě někdo z nich zkusí zase soudit. Většina z nich, kdyby na to měla trochu větší koule, by byla schopná si přiznat, že si myslí totéž. Vím to, nejednou jsme o tom mluvili.

Jenže zase – nepíšu to tady jako vzkaz pro ně. Upřímně doufám, že nikdo z nich tohle nijak detailně nečte. Ne proto, že bych se styděla za svoje názory, ale proto, že jsem si už několikrát ověřila, že je nepochopí tím správným způsobem. Budou si myslet, že se nad ně povyšuju nebo že je mám všechny za debily, což nemám. Zrovna v jedný partě, kterou mám na mysli (ačkoli tohle všechno myslím navzdory přesvědčení některých hodně obecně a trápí mě to u spousty dalších lidí), mám spoustu lidí hodně ráda a mrzí mě, když se dozvím, že mě drbou. Ne proto že bych se z toho hodlala nějak skládat, ale protože mě to na ně prostě mrzí, že jsou takoví.

Tenhle blog neni místo, kde mám bejt děsně cool a k zbláznění vtipná. No někdy se možná zadaří, ale spíš ho mám na ty pocity, co je občas třeba vypustit na povrch, beze strachu, že to někoho poděsí nebo pohorší. Teda bejvávalo, dneska už to holt neni ono. Ale zase stěhovat? Ne, děkuji. Anonymita mi nikdy dlouho nevydržela, a to mi věřte, že jsem se snažila. Ale je fakt, že je ten život tak nějak jednodušší, když vás vaši známí neukamenujou za každej článek, kterej se byť jen tváří, že by mohl bejt o nich. (Člověk by samozřejmě mohl namítnout, že to je jejich problém, že se v tom viděj, a že na tom tudíž asi něco bude, but then again, nejsem zlá mrcha. Aspoň většinou ne). Ovšem nestojím poprvé před otázkou: čeho se zbavit? Blogu nebo známých, co vás kvůli němu nemají rádi? Stojí za to takoví lidé?

Anyway, je čas jít spát. A doufat, že se věci zase uklidní, tak jako už mnohokrát. Bojovat o přátelství je věc náročná, ale já jsem přece jen ochotná, v rámci svých možností. Jestli budou i oni, to je ovšem otázka. Jestli to pochopí. Jestli to budou chtít pochopit.

Woohoo! Přišla mi výplata za září a konečně jednou můžu říct „Woohoo! Přišla mi výplata!“ 🙂 Mám radost. Doma byl sice zase řev, ale řekla bych, že ten s mým pracovním životem souvisí asi tak nejmíň ze všeho, tak se tím nehodlám znepokojovat.

Jinak jsme dneska měli prvně za těch xy měsíců, co tam válčím, sanitární úklid. Énu, pěkné to bylo. Můžu jen děkovat velkému, ctěnému UChu za to, že zrovna připadl na den, kdy nejsem v práci a ani do ní druhej den nejdu. Těch pět hodin čichání sava a máčení rukou v tom sajrajtu a ve studený vodě (byť v rukavicích) se na mě podepsalo a příšerně mě bolí v krku. Taky jsem si roztrhla dlaň o nějakej podělanej kus drátu na dveřích, kterej nechápu, k čemu je, každopádně mi opravdu zpříjemnil den. Mne, neni to tak zlý. Ale nemám ráda zranění, obzvlášť od říznutí a podobně.

Nicméně chudinky holky, co musej za pár hodin vstávat, a nejvíc teda J., která měla dneska cédéčko a zejtra ho má zas. Mám pocit, že možná proto na mě dneska mluvila tak nepříjemným tónem. Asi mě za to nesnáší. Taky byla nasraná, že jsem si napsala o opraváře na kávovar, ten přijel, propláchl nějakou součástku a šlo to. Jako bych za to mohla. Ale že jsem v neděli půl hodiny ten kávovar čistila, zejména teda vevnitř, kde na to zjevně nikdo kromě mě nesáhne a kde to bylo tak zasviněný kafem, že to vůbec nešlo vyndat ven, to jako nic. Přitom kdyby ten opravář viděl to, to by teprve byla ostuda. No co. Nehodlám se tim zabejvat. Nikdo nám nikdy neřek, co všechno se na tom kávovaru dá vymontovat a já proplachovala všechno, o čem jsem věděla. Nejsem vědma. I když náš drahý zaměstnavatel to od nás zjevně očekává.

Ale cítím vzrůstající tlaky, který mě znepokojujou. Začínáme si asi s holkama lézt na nervy a to není dobře. Někdy mám pocit, když J. něco říkám, že jí mezitím v hlavě probíhá „bože, ať už sklapne“. Nevím proč, ale prostě ten pocit mám. A je fakt, že když mi ona do tváře tvrdí, že čistí tácky každej den, a já tam přitom už třikrát přišla právě po její šichtě a celá ta vitrína byla totálně zasviněná, mám chuť vyjet na ni, ať si klíny valí do hlavy někomu jinýmu a ať laskavě dělá, to, co má. Podobně M., která mě poučuje, kam a jak dávat do lednice salát, a přitom už dvakrát nevytřela večer podlahu, objednává málo zboží a vůbec má na svym kontě pár vroubků, takže by bylo podle mě lepší, kdyby se moc nevyjadřovala a radši si ten salát sama přesunula, když ji v tý malý ledničce tak dráždí.

Jinak dobrý. Aby taky ne, když má člověk jednou trochu volno. Sice se tu nedá moc mluvit o spánku, ale i tak. Po tom únavnym víkendu si to užívám. Taky jsem se konečně pustila do třídění skříně, vyhodila jsem z ní pytel nepoužitelnejch hadrů a ty ostatní jsem tak dokonale uklidila, že už je to zase radost tu skříň otevřít a oblíkat se. Já vim, asi to zní divně, ale v posledních pár týdnech jsem prostě radši jen popadla něco z toho, co leželo zmuchlaný na gauči (což bylo hodně věcí) než abych se probírala tím bordelem ve skříni a hledala něco lepšího. Příjemná změna. Doufám, že se mi podaří najít chvilku na návštěvu nějakýho ReReRe setkání, abych tam ty věci odnesla.

Woohoo, neni to báječný, pro jednou mít tak krásně čistou hlavu a moct taky řešit blbosti? No není to skvělé? Je to skvělé!

A nikdo mi nebude řikat, že neumim psát pozitivní články. Ne že by to někdo zkoušel, ale kdyby náhodou, tak tady mám předmět doličný >:)

Pořád zapomínám, že s některýma lidma v mym okolí nemá smysl začínat jen trochu filozoficky náročnější debatu. Vlastně asi s většinou. Jako že facebook. Jako že většina věcí, kterejma se oni zabejvaj, je tak strašně zbytečná a nezajímavá, že nemá ani smysl se k nim vyjadřovat nebo je komentovat. Snad proto mě maj některý lidi za podivína. Za mlčenlivku nebo za tu divnou, se kterou prostě musí něco bejt, protože je divný nereagovat na děsně vtipnou historku o nějakym blbym pohovoru, při jejímž poslechu už pět minut dopředu každej debil ví, jak dopadne. Nebo na to, že ten awesome facebook má ty a támhlety funkce. Nebo že ho zase změnili. Jako by to sakra byla nějak překvapivá informace, když se to děje v jednom kuse. Nebo jako by na tom vůbec záleželo. C’mon, vážně vám to nepřijde úplně bolestně nedůležitý? To jsem jediná, kdo spatřuje pravý významy života v něčem úplně jinym?

Mám chuť smazat si z facebooku všechny tyhle lidi. Všechny, co dokážou řešit takový blbosti. Nebo spíš – já taky postuju spoustu kravin a směju se blbostem, ale mám pocit, že je nevnímám tak jako oni. Že jsou mi vlastně ukradený. Že vim, že jsou to blbosti a jsem připravená kdykoli to všechno smazat a opustit. Že naprosto nehrozí, že bych se o těch věcech s někým nějak zapáleně bavila. Že mi den ani nezlepší, ani nezhorší, prostě tu jsou, tak se nad nima pousměju, ale to je tak maximum energie, kterou jsem ochotná jim věnovat. Samozřejmě mám tisíc chutí smazat celej ten facebook, ale pořád tu jsou důvody, proč to neudělám. Zejména proto, že jsem k tomu prostě ještě neuzrála. Není vhodná doba, protože na tom docela závisim, jakožto na komunikačním kanále. Jak už jsem psala, nějak teď prostě nemám lidi, se kterýma bych mohla žít, jako že doopravdy žít někde venku, mimo počítač. Až na nepatrné výjimky, samozřejmě.

Třeba včera se mi ozval Jasper, moje první láska a dodneška asi nejzvláštnější člověk v mym repertoáru přátel. Bože, jak dlouho už se známe… Anyway, říkal, že by mě chtěl ještě naposledy vidět, než nastoupí do nemocnice. Nebudu to nějak rozebírat, ale je to prostě přesně takovej ten typ člověka s úplně podělaně dramatickym životem, v jehož stínu všechny ostatní problémy všech ostatních lidí (včetně vás samotných) totálně blednou a stávají se nicotnými, takže setkání s ním mi tak nějak pomáhá vrátit se do života, uvědomit si, co je podstatný a co neni. Jenže takových lidí je málo a my dva se vídáme jen výjimečně, i když pořád nevím, proč. Chtělo by to víc. Víc setkání naživo, víc procházek po Vyšehradě, víc povídání o tom, co kdo dělá, co je u koho nového. Je mi zle z nimpání se ve vlastním životě, potřebovala bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi povídal o tom svym. Ale ne jako takovej Marek z krámu, kterej mi vykládá naprostý blbosti jako co zrovna dělal, co dělá teď a co bude dělat za minutu, nikdy nezavře hubu, i když ho o to snažně prosím a furt mele jako naprostej mentál věci, který nikoho nezajímaj. A není to jen můj pocit, abyste si nemysleli, že jsem nějak zlá, on ty svý sračky cpe i úplně neznámým lidem, zjevně přesvědčenej, že je to hrozně zajímá. A všichni si klepou na čelo a on nic, furt vesele žvaní dál. A navíc lže. Nedávno jsem se doslechla, jaký věci o mně vykládal chlápkovi, co vedle našeho krámu prodává kafe ve stánku. Udělalo se mi z toho zle. Kecy, že se mnou chodí domů po práci, že spolu půjdeme někam, až budu mít volno, že mě má v merku (jako že do mě dělá nebo co), že mě viděl se svlíkat na krámě, jaký mám spodní prádlo a další nechutný kecy, na nichž je sotva zrnko pravdy – u mě doma byl jednou a víckrát se to už nestane. Že bych s ním někdy někam šla, to naprosto nehrozí, že bych snad o něj mohla mít zájem, to už vůbec ne, je mi z něj čím dál tím víc zle a je mi odpornej, a moje prádlo teda rozhodně neviděl. Párkrát jsem si v jeho přítomnosti převlíkala tričko, ale to jsem si dávala dobrej pozor, abych byla z dohledu, ve vedlejší místnosti, takže rozhodně nemohl nic vidět. No prostě jen další lži a nepravdy.

K tomu se zase přidal Myšák. Tuhle mě vezl do práce a zastavili jsme na jiné prodejně, přes kterou vždycky jezdí. Šla jsem s ním dovnitř a on mě nahnal dozadu a začal mi svlíkat bundu a tričko, že mě namasíruje, nebo spíš namaže koňskou mastí záda. Nebylo mi to po chuti, byla mi zima a navíc mi bylo nechutně z tý představy, že na mě bude sahat, ale když záda bolej… prostě jsem ho nechala, ať mě teda namaže. Jenže to by nebyl on, aby to nechal jen tak. Měla jsem tričko i bundu přes hlavu, takže jsem se nemohla bránit, když mi najednou začala sahat na prsa a hrozně se smál, jaká je to sranda. Začala jsem kolem sebe kopat, nohy byly to jediný, co jsem měla volný, a řvala jsem na něj, ať toho nechá, že si snad dělá prdel a já už nevim co jsem ještě řikala. Smál se dál, ještě asi minutu, než mě konečně nechal bejt, zapnul mi podprsenku a pomohl mi se oblíknout. Pak mě odvezl do práce a ještě dobrou hodinu to trvalo, než přepnul z módu „hrozná sranda, hihihi“, na „dramatickej a uraženej“. Začal mi zase psát smsky typu „To jsem netušil, že jsem ti tak odpornej, už na tebe nebudu sahat“ atd., což ad jedna nesnáším a ad dvě mi už přesně takový psal před časem. Planý kecy. Nepochopitelný. On dělá uraženýho? On se tváří jako bych mu sebrala hračky? On dělá jako že já mu děsně ubližuju, když se mě už podruhý prakticky pokoušel znásilnit?!

Na jeho zprávu jsem nereagovala a on mi pak jako obvykle začal posílat pětidílný smsky plný patosu a sraček jako že na jiný prodejně má pravý kamarádky, pro který by umřel (co je mi kurva po tom?) a že „holky měly pravdu“, že jsem panovačná a že on mi je dobrej jen na to, když něco potřebuju. WTF???? Všechno se to ve mně obrátilo naruby a napsala jsem mu mrtě dlouhou zprávu, ve který jsem ho strašně seřvala, řekla jsem mu, že je to psychopat a magor, že by se měl léčit, jestli se sakra vůbec poslouchá, co to mele, jestli mu přijde normální znásilňovat lidi kolem sebe a ještě se tomu smát, jestli si myslí, že mě baví poslouchat od úplně cizích prodavaček historky o tom, co bylo nebo je mezi náma dvěma, když nic takovýho neni pravda – protože co jsem se tak doslechla, bavil a stále se o mně baví s prodavačkama na všech možnejch krámech, zatímco mně nikdy neřekne nic, až teprve když odjede z krámu a mně začne zvonit mobil jeho dlouhejma srdceryvnejma smskama, ale fakt kurva pořád! Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, že ty jeho holky o mně nic nevědí a že možná kdyby věděly, jak se ke mně choval a chová, říkaly by něco jinýho. Že je srab, co nemá koule ani na to, aby mi něco řekl do očí. Že se chová jako malej rozmazlenej fakan a že ho za to nesnáším. Že my dva nejsme a nebudeme kamarádi, ne proto že bych já byla panovačná, ale protože on je magor a zjevně neví nic o tom, co to kamarádství vůbec je, protože jinak by se nemohl chovat tak hnusně a pak mi to dávat za vinu. Zcela evidentně mě jen trestá za to, že s ním nechci bejt, jako by to byla moje vina, a přitom já se celou dobu snažila, aby to všechno probíhalo v pohodě, a kdyby nebyl takovej mentál, mohli jsme teď bejt úplně někde jinde, protože jinak je to fajn člověk. Mohli jsme si normálně povídat o práci i o životě, kdyby do toho netahal ten sajrajt okolo. Mohl normálně zůstat na krámě o chvilku dýl a dát si tam kafe a já bych mu – normálně – povídala o tom, co jsem ten den zažila. Ale to on ne. Radši mě bude neustále zkoušet citově vydírat a kdykoli zrovna bude mít lepší náladu, bude mě chytat za ruku a směrovat mi ji na jeho rozkrok, abych prej viděla, co s ním dělám. Jako by mě to zajímalo! Bože, je mi z něj tak špatně, že už to snad ani nemůže bejt horší!

A co hůř, podobně šílenejch lidí jako je on nebo Marek mám kolem sebe prostě už nějak moc. Nevim jestli je to touhle prací nebo prostě tím, že ty lidi přitahuju, ale mám pocit, že ještě jen jedna kapka a vyletím z kůže. Nebo čapnu nůžky a něco si provedu. Protože už toho prostě bude moc. To vážně nemám nárok potkat nějakýho člověka, kterej by nebyl mentálně postiženej, psychopatickej, závislej na mojí přítomnosti nebo prostě nespolehlivej kretén a lhář? Vážně na světě neexistuje nikdo, s kým by se dalo normálně mluvit, kdo by mi nedělal scény kvůli tomu, že s ním nechci trávit každou volnou minutu, kdo by chápal, že při týhle práci ocením každej den samoty bez lidí, že jen občas potřebuju obejmout, mít s kým mluvit o tom, co se kde děje, s kým polemizovat o smyslu života a toho všeho, co tady děláme, mít s kým mluvit o svých i jeho snech, o tom, co bychom jednou chtěli dělat, co nám přijde jako správný a co špatný, mít s kým jít na procházku, když je tam hezky, mít komu napsat „kurva, to mám zase jednou spleen, nechceš zajít do čajky“ a on by prostě napsal „fajn, za hoďku jsem u tebe“…

Ne, prostě nemá smysl tyhle věci psát lidem v mym okolí. Na mym facebooku. Nemá smysl komentovat jejich pointless statusy o tom, jak si právě přetřídili přátele na facebooku do skupin. Prej bližší přátelé. Jak si vůbec dovolujou nazývat se našimi bližšími přáteli, když o nás nic nevědí… nezajímají se o nás. Kdybysme chcípli, nechyběli bysme jim. Netuší, co se v nás děje. Nejsou schopni s námi mluvit o tom, co si skutečně myslíme o tom jejich facebooku a vůbec o všech věcech, co nemají žádnej smysl a nejsou k ničemu dobrý. Jen nás odcizí, zabrání nám sejít se naživo a pak nás nechají, abychom si roztřiďovali kontakty do škatulek a říkali jim bližší přátelé. W-T-F, světě.

P.S.: Asi pojedu pryč. Dám tomu šanci do konce roku a pak pojedu do Anglie. Už se mi po ní stejská na naprosto neúnosnou míru. Kdepak tady v tom magorově. Rozloučím se s těma pár lidma, co za to stojí (to bude při jejich počtu tak otázka jednoho týdne nanejvýš) a pak mi tu všichni polibte prdel.

Napsat kolegyni sms ve stylu:“Napiš mě dneska jen do dvou, šéf ví, že jsem už kolem poledne chtěla odcházet, tak ať to neni podezřelý“ a poslat to šéfovi, to se snad může podařit jenom mně. Uvědomila jsem si to teda už ve chvíli, kdy jsem dala odeslat, ale z nějakýho důvodu ten můj mobil neumí přerušit odesílání smsky, a tak jsem jen s příšernou hrůzou v očích a s naprostym zoufalstvím sledovala, jak se to odesílá a jak mi přichází doručenka. V tu chvíli jsem si narvala pěst do huby a musela jsem si sednout, protože jsem potřebovala dohnat těch pár vynechaných úderů srdce a promyslet si, co dál. Co dál. Co se kurva dá v takovou chvíli dělat dál?!

Jediný, co mě napadlo, bylo odeslat mu omluvnou sms, že to nebylo pro něj (No to by ho asi nenapadlo), a doufat, že to přejde s humorem. Mozek se mi rozjel na plný obrátky, jak jsem se snažila vymyslet nějakou záchrannou historku, a nedokázala jsem si přestat vyčítat to slovo „podezřelý“, kterym jedinym jsem se postarala o to, aby mu to dokonale podezřelý bylo. Proč jsem prostě nenapsala jen „napiš mě do dvou“? A hlavně proč sakra dělám tak důležitý věci jako posílání smsek tak automaticky?

Celej den jsem si tim zkazila, připadala jsem si jako naprostej idiot a nejhorší na tom bylo to čekání, co sakra bude dál. Šéf mi napsal jen „?“ a pak, po tý omluvný smsce, se už neozval. Nějak jsem doufala, že zavolá, já mu to nějak vysvětlim a společně se tomu zasmějeme a půjdeme dál. Jenže on nic! A to jsme se zrovna včera bavili o pivu na Vinohradech a on mi slíbil, že se mi ozve. Nějak jsem doufala, že tím myslel hned ten večer nebo dnešek, ale zatím nic. To se jako mám třást ještě tejden než to budu mít konečně za sebou? Stejně z toho mám prdel. Co si jako budeme u toho piva povídat? On ve stylu „Chci se s váma vyspat“ a já ve stylu „Chci dát výpověď“, to bude vážně záživná konverzace.

Anyway, kromě nešťastnosti nad vlastní idiocií mě jímá nešťastnost nad lidma kolem mě. Už zase. Lžou. Nedrží slovo. Nedá se na ně spolehnout. Jsou k ničemu. Nemají zájem. Serou mě. Kamarádka z gymplu mi tuhle psala, že mi někdo bude volat kvůli práci, jestli mi to nevadí. Tak co by vadilo, žejo, docela jsem se k tomu upnula, protože potřebuju něco rozumnýho najít, abych mohla vypadnout z tý firmy hrůzy, kde se právě nacházím. Dlouho se teda nic nedělo, ale cca před týdnem mi konečně volala nějaká slečna, která mi naprosto strojově vykládala, jak v jejich společnosti hledají lidi na základě doporučení, a právě proto vám volám, protože slečna bla bla nám na vás dala kontakt… znáte se se slečnou blabla? Celej ten hovor mě děsně vytočil, protože tyhle kecy znám nazpaměť a uráží mě, že je na mě někdo používá. Jako by se snad domníval, že se já budu domnívat, že jsem jediná na celym světě, s kým se takhle „důvěrně“ baví. Přitom každej ví, že přede mnou obvolala padesát lidí a po mně bude volat dalším padesáti s úplně stejným monologem.

Nicméně jsem jí odpověděla, docela bravurně, na to, že mě její telefonát vzbudil, na všechny její otázky ohledně toho, jak si představuju budoucnost, co chci dělat se svym životem atd., a pak jsme se domluvili na schůzce s tím, že si jí ještě potvrdíme. Dala mi adresu společnosti a rozloučily jsme se. Jelikož jsem po tom hovoru vůbec nechápala, o co že jde, krom toho, že mluvila o nějakym vyšším managementu, vygůglila jsem si tu společnost a zjistila, že jde o nějakou firmu obchodující s čokoládou a cukrovinkama, což mi připadalo docela milý, tak proč ne, žejo.

Jenže jsem si neuložila její číslo a když jsem jí měla včera zavolat a potvrdit schůzku, nějak nebylo kam volat. A tak jsem musela na tu kamarádku a ať mi pošle číslo na tu pani, co mi volala. A kámoška na to „Jo, ta z Partners?“. A já se poněkud zarazila. Wtf? Jaký Partners, sakra? O tom nikdo nic neřikal, a to ani když jsem se tý kámošky ptala, o jakou firmu se jedná, protože do telefonu jsem se to nedozvěděla. Prej že mi nic neřekne, ale jde o renomovanou firmu. Wtf podruhý?

A tak jsem milé slečně z firmy na „čokoládu“ zavolala a řekla jí, že nemám zájem o práci u Partners a že kdyby mi to řekla rovnou, nemusely jsme se zdržovat. Samozřejmě hned opáčila, že to určitě zmiňovala (komu to chce nalhat?!) a že neví, jestli jsem správně pochopila, že jde o ten „vyšší management“ (zdůraznila to). Řekla jsem jí, že jsem jí pochopila naprosto správně, ale ona zjevně nechápe, že já „nemám zájem“ (taktéž s důrazem). Snažila jsem se mluvit co nejklidněji a nejrozumněji a řekla jsem jí, že bychom se akorát navzájem zdržovaly a ztrácely čas, protože já nemám zájem ani o Partners ani o to, abych někoho menežovala a školila. Slečna se toho ovšem nějak nechtěla pustit, a tak jsme spolu mluvily ještě asi deset minut, než jsem jí konečně řekla, že ať mi teda zavolá za půl roku, když jí to za to stojí, a nazdar.

Zavěsit. Nasranost. Vztek. Přidalo se k tomu i to, jak naprosto nespolehlivý mám v poslední době kamarády. Jeden, co mi dluží peníze a já nejsem schopná ho dohnat k setkání (ani ne tak kvůli těm penězům jako že bych ho chtěla vidět. Samozřejmě ale, ty prachy by se mi taky hodily), druhej, co mi slíbí ozvat se do úterka, a pak je najednou čtvrtek a on furt nic, tak mu napíšu, co s nim, je, on že je v práci a pak mlčí, a o pár hodin později zase píše rozverný smsky, jak už skončil a „copak že dělám“. Argggggg! Ale o svý averzi k „copak“ a „jakpak“ už jsem tu psala, nebudu se opakovat. A pak ten šéf, co mi slíbí se ozvat a pak nic. A pak celá ta práce, kde vám furt jen všichni slibujou se ozvat a vyřešit problémy, který sami zavinili (jako například ten úžasnej mrazák, co nám přivezli v úterý, co je stejně velkej jak celá naše kuchyňka a co ho naprosto nepotřebujeme. Tohle je snad jediná společnost, která vám na zimu pošle na krám obří mrazák. Fakt humoristi), a pak o nich tejden neslyšíte. Je to furt to samý na jedno brdo. A dneska a včera taky, měla jsem něco domluvenýho, půl dne kvůli tomu sedím u pc a čekám, kdy se ten člověk zjeví, a nic. A nejhorší na tom je, že já stejně furt budu dál čekat a dřepět tady (nebo i jinde), protože prostě z nějakýho bláznivýho důvodu očekávám, že lidi dostojí svým slibům a že když něco řekli, tak to platí. Pche. Vzbuď se, M., takový lidi už dneska nejsou…

A tak jsem se zase jednou zamyslela nad celou tou svou situací a došla zase jednou k závěru, že mi chybí partner. Takovej ten pravej, co se na vás nevysere, co s váma prochází veškerym svinstvem a vy zase máte tu příležitost procházet si s ním tím jeho svinstvem, takže si pak nemusíte připadat jako že se celej svět kolem vás zbláznil, protože víte, že někdo jinej prochází taky něčím takovým. Člověk, co by tu byl, když potřebuju obejmout, co bych mu mohla napsat, že mě bolí záda a jestli se nechce stavit na čaj a film a trochu mi je pohmoždit. Kterýho bych mohla vytáhnout na procházku po Vyšehradě, kam se mi strašně moc chce s někym jít, ale bohužel ti, kteří by připadali v úvahu, v ní vůbec nepřipadaj, protože už prostě nejsou v mym životě. A tím to asi všechno je. Těma lidma, s kterýma mi bylo tak strašně dobře a všechno s nima dávalo smysl, všechno s nima bylo tak krásně barevný, podzimní, veselý a prohřátý sluncem, a teď už tu prostě nejsou a já je nedokážu sehnat. Kam se sakra poděli? A kde najít jiný, když tihle už nejsou? Vážně mi chybí nějaký nový lidi, ale nějak nevím, kde je najít. Protože to, co zrovna teď kolem sebe mám, to mi prostě nestačí. Ten svět je takhle hrozně na nic a mě to nebaví. Pf. A teď bych se mohla jít nasnídat, což?