Měsíc: Září 2011

Rubriky
co se mi honí hlavou

Když tak dumám…

Tak jsem si propočítala svoje hodiny za srpen a vyšlo mi, že i s jejich pofidérníma 59 korunama na hodinu (což má být pouze klička kvůli úřadům, aby odváděli co nejmenší dávky za zaměstnance, ne že bychom měli mít reálně tak málo) mi s mýma odpracovanýma hodinama má připadnout výplata ve výši cca patnácti tisíc, a to nepočítám víkendové a noční příplatky. Taky do toho nezahrnuju bonus 800,-, který má patřit každé vedoucí prodejny, příspěvek na údržbu stejnokroje atd. Když odečtu inventuru, která tentokrát dopadla mimořádně dobře, mělo mi za srpen přijít nějakých 14.800,-. To neni špatný. Sice je to prd, když si vezmu, co je to za práci a co všechno nás při ní potkává, ale lidi dělaj i za míň, já to beru, neni to špatný.
Respektive nebylo by to špatný, kdyby mi to opravdu přišlo, jenže nějakým záhadným způsobem se účetní dopočítala přibližně jedenácti tisíc a asi si myslela, že to všechno bude v cajku. Výplatnice navíc přišla asi s týdenním zpožděním, takže jsem teprve teď dostala příležitost podívat se na ty její pofidérní výpočty, a abych řekla pravdu, nijak mi to nepomohlo, protože ty její pochody vůbec nechápu. Jediný, co jsem z toho zatím pochytila, je snížení oněch 59 korun na 57, což mě přirozeně poněkud zarazilo, a fakt, že se zřejmě domnívá, že jsem pracovala nějakých 160 hodin, namísto skutečných 211. Každopádně další zajímavostí bylo, že úplně stejná výplata přišla i mojí kolegyni, což je divný, ty výplaty se doteď vždycky různily, záleží – nebo by mělo záležet – na tom, jak kdo vede prodejnu atd. Vzhledem k tomu, že já osobně – nechci se vychloubat – ale jo, chci – mám nejvyšší tržby, čekala bych něco víc než jen ono neustálé chválení, jímž mi tam všichni zasypávají hlavu. A je to příjemný, ne že ne, ale člověk pak má pocit tak trochu jako WTF, když po tom všem, co si tam pěkného vyposlechl, mu přijde na účet takovej výsměch. Vážně si myslej, že si to necháme líbit?
No, nenecháme. Jak říkám, kolegyně se taky pěkně nasrala a prohlásila, že počká na příští výplatu a jestli nebude lepší, tak jde pryč. No, abych řekla pravdu, já už nějak nemám v plánu čekat. Jelikož její minulá a zatím první výplata (kromě tohodle kiksu teda) činila nějakou čtrnáctku (což jsem jim ještě nezapomněla, moje první výplata byla o poznání nižší), má na to ještě nervy. Pokud jde ovšem o mně, nemůžu se zbavit pocitu, že si ze mě tahle firma dělá prdel, a nějak mě to přestává bavit, zejména proto, že ačkoli se snažim si to nebrat, nedá mi to, mám z toho staženej žaludek a pak vůbec nemůžu spát. A za to mi to opravdu nestojí. Pořád říkám, že mi nejde o peníze, hlavní je, že nějaký přijdou, ale čeho je moc, toho je příliš, a kdyby si měli ťukat na čelo, že se hádám o korunu, tak se o tu korunu budu jako největší přízemník rvát třeba do krve, protože za to, co tam všechno vytrpíme, by nás měli nosit na rukou a ne tohle. Zrovna v pondělí mi tam nějakej cigán zas šlohnul z pultu koláče, když jsem se nedívala, a už si je cpal pod mikinu. Jenže se přepočítal, seděl tam se mnou Marek a když se zvednul, cigán si to rozmyslel. Nejdřív sice začal hulákat něco jako že CO DĚLÁŠ, SI TO KUPUJU!, ale pak asi usoudil, že z toho nic nebude, hodil koláče na pult a zmizel. A v úterý, když jsem tam byla večer sama, tam na mě vlítla celá famílie, přičemž minimálně o tom klukovi bych přísahala, že už tam dvakrát byl s různýma dalšíma lidma, který se mě pokoušeli okrást. Narazili ovšem, jelikož asi pět minut před jejich příchodem jsem se rozhodla pro jistotu z toho horního pultu všechno sladký stáhnout. Dosáhli tak jedině na chleba a ten je nebere, tihle sráči choděj na sladký, a tak byli pěkně rozladění. Furt se mi po tom pultě váleli a doufali asi, že dosáhnou i na něco jinýho, ale když to tak nevypadalo, nakonec se mi aspoň pokusili ukrást nějaký prachy fíglem s rozměňováním. Nejstarší chlápek rozbalil na pult nějaký dvoustovky a jestli bych mu to rozměnila za litr. Na to já, že nerozměním, a on začal hulákat, jako by to bylo životně důležitý. Když jsem ovšem nepovolila, zase si to sbalil, jen slečna si koupila nějaký ty zákusky a pak všichni vypadli. Jakmile odešli, uvědomila jsem si, že stojím jako prkno, srdce mi buší jako zběsilý a jsem vyděšená jako už dlouho ne. Trvalo mi to dost dlouho, než jsem zase popadla dech, rozpohybovala nohy a ruce a úplně ztuhlýma prstama přibouchla dveře a otočila klíčema v zámku. Tohle ne, řikám si, tohle teda ne. A kdyby hovno hořelo, já tam prostě po těch večerech sama nebudu, to radši zavřu o hodinu dřív a pak se budu někomu zodpovídat, ale tohle fakt ne.
Nicméně i když ten den byl nechutně dlouhej (zvláštní, když si vezmu, jak mi pondělí rychle uteklo, to úterý se vleklo pětkrát tak pomaleji) a i když takhle skončil, nebyla jsem cestou domů tak vyřízená jako obvykle. Dokonce ani druhej den jsem nespala tak dlouho jak bych čekala, vzbudila jsem se už dopoledne a docela dobře vyspaná. Ani ty nohy mě tak nebolely jako obvykle. Že bych si začínala zvykat? Že by mě to už nevyřizovalo tak jako doteď? No, nebudu si zatím dělat planý naděje, ale vím, jak se obvykle cítím druhej den večer, když mám dva dlouhý dny po sobě, a dost mě překvapilo, že tentokrát mi bylo tak fajn. Jen s tím drobným detailem, že co jsem se v pondělí večer podívala na svůj účet, lomcuje mi žaludkem neuvěřitelná nasranost a pocit, že až příště uvidim svýho vedoucího, nejspíš mu o ten jeho prasečí ksicht rozmáznu něco hodně nevábnýho.
Mno. Původně jsem vám chtěla napsat něco optimističtějšího a vůbec, něco co by trochu víc připomínalo moje dřívější psaní, totiž psaní z doby P. T. D. P. (před touhle děsnou prací), ale nějak se k tomu nezmůžu. Bohužel, kromě práce se toho v mym životě moc neděje, o čem bych mohla psát a čím se rozptylovat. Už od minulýho pondělka jsem se ponořila do Harry Potter Book maratonu, takže kdykoli jsem doma, mám nos ponořenej do děje, a to samozřejmě klidně celej den, protože – no to vám snad nemusim vysvětlovat, je to prostě HP! Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se včera vymanila ze spárů postele (a dalo mi to zabrat) a vydala se na pouť do Luxoru, kde jsem si poprvé po letech (nebo poprvé vůbec?) sama koupila hned dvě drahý knihy, a to samozřejmě poslední dva díly HP. Jsou prostě věci, který ve svym životě musíte vykonat, jako třebě že po letech neustálýho mluvení o tom a přemítání o tom se nakonec fakt zvednete a ty chybějící knihy si pořídite, abyste už nemohli tlachat nad tím, že to musíte číst na pc nebo vůbec. Myslím, že příští měsíc se snad přiměju i k doplnění série Twilightu, to už jsem taky dlouho nečetla a mám z něj jen Eclipse…
Každopádně byl to hrozně divnej pocit, koupit si ty knihy. V první chvíli jsem tomu ani nemohla uvěřit, ale trochu mě to vrátilo do reálnýho světa. Poslední dva tejdny, co furt čtu, mám totiž pocit, že tu vůbec nejsem. Že tohle všechno je nějakej divnej sen, kterej se zdá Harrymu Potterovi, a jen to, co se odehrává v knize, je reálný. No znáte to, ne, knihomolové…
A taky bylo divný to uvědomění, že na to mám. Tak drahý knihy, prostě, chápete to? A já nemusela čekat na nějaký Vánoce (ježiš, voni budou za chvilku Vánoce), nemusela jsem nikomu naznačovat, že bych je chtěla, a pak čekat, jestli budou, mohla jsem se prostě sebrat a jít si je koupit a vůbec mě nesralo, že to stálo tolik peněz, nemusela jsem přemýšlet, kolik by za to bylo rohlíků nebo triček, no prostě nádhera… 😀 A ještě jsem si k tomu přikoupila pár úžasnejch placek, protože poslední dobou mě šíleně deprimuje to, co se ze mě stalo. Mám pocit, že už to nejsem tak docela já, že jsem ztratila svoje rebelský mládí, to kouzlo, co ohromilo tolik lidí, co mě znali. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky lichotilo, když mi někdo řekl, jak jsem drsná nebo zvláštní nebo tak něco. A teď? Prodávám v pekařství. Chápete to? V pekařství!
A tak pořád přemýšlím, co si na sebe oblíknout za krutý hadry, aby mi to aspoň trochu připomnělo, kdo jsem byla. Že bych si zase jednou mohla nalakovat nehty na černo. Já vim, taková pitomost, ale fakt by mi to asi pomohlo. Nebo si namalovat linky kolem očí, jenomže pak si zase řeknu, co by to mělo za smysl, když se v práci stejně zpotim tak, že bych za chvilku vypadala jako mýval. A nebo že bych si aspoň obarvila vlasy na nějakou bláznivou barvu? Jenže pak se ve mně ozve to moje dospělý, nudný já, co se ptá: Co z toho? Fialová, zelená, růžová, no whatever… prostě ho to nevzrušuje tak jako dřív.
A toho se děsim. Že se už nedokážu pro tyhle věci tak nadchnout. Že už nemám radost z těch věcí co dřív. Že to, co pro mě dřív ztělesňovalo celej svět, celá ta moje imydž, celý moje bytí, který jsem se snažila vtěsnat do těch několika málo věcí, co byly vidět, že už to pro mě prostě nemá smysl. Já nevím, asi je to normální, ale fakt se toho pocitu děsím. Jak se to stalo, že jsem přestala bejt tou skvělou, praštěnou holkou? Kdy se ze mně stal člověk s takovejma vnitřníma pochodama, jaký teď prožívám? S takovejma myšlenkama a pocitama? S tak silnou potřebou pomáhat lidem, aspoň tím úsměvem nebo trochou toho pokecu, když ke mně na krám choděj se zjevnou potřebou se vykecat. Člověk, co nikdy nemá na nic čas ani energii (ani na blog!!!) a furt je jenom v podělaný práci.
A co mě na tom nejvíc štve, je ta moje neutuchající posedlost jednou jedinou osobu na celym světě, která prostě ne a ne vyčpět. Mám hrůzu z toho, že mě to nikdy nepustí. Že to skutečně byla ta poslední kapka, kterou jsem ještě mohla dostat, pokud jde o srdeční záležitosti. Že se z toho už nikdy nevzpamatuju, nikdy už nebudu jako dřív. A neříkejte mi, že to časem přejde, protože já vím, že ne. Už jsem měla dost příležitostí se přesvědčit, že i když se do někoho bláznivě zamiluju, dokonce i když je mi s někým šíleně dobře, neustále musím myslet na toho jednoho, co už v mym životě neni a nejspíš nikdy nebude. A přesto všechno hnusný, co si o něm myslim a co o něm vim, mi to nedá, vím, že byl ten pravej a vždycky bude. Svinskej svět. Co z toho má, předhodit vám někoho, do jehož duše se ta vaše tak bláznivě vnoří, zapadne tam jak do prachovýho peří, a pak ji odtamtud zase vyrvat? A dál a dál mi ten svět bude házet klacky pod nohy, jako by dál a dál zkoušel, kolik toho ještě vydržím…
V tomhle se můj život asi doopravdy nikdy nezmění. Pořád budu ta stejná rozervaná em., se stejnýma srdečníma problémama jako když jsem byla malá. No, možná ne stejnýma, ale dost podobnýma. A pořád budu přitahovat všechny tyhle sračky, nejspíš prostě proto, že si to zasloužim, nebo si to aspoň vesmír myslí. Karma. Pche. A nejhorší na tom je, že tomu věřím. A nejspíš proto se tak bolestně snažím to pořád nějak napravovat. Neustále. Myslet správnym způsobem. Dělat správný věci. Pomáhat. A je mi do breku, když vidím, že to málo, co jsem udělala, skutečně někomu pomohlo. Když vidím, jak se na mě zmožená paní usměje a děkuje mi, že jsem jí zvedla náladu, když její maminka leží v nemocnici. Když mi někdo nechá na krámě ležet kytičku. Když mi někdo popřeje hezkej den a já mu ho popřeju taky…
Nevim, asi jsem blázen, ale přes to všechno jsem ráda, jaká jsem. Ať si mám život plnej sraček, sakra, mám ho taky plnej nádhernejch momentů, který mi nikdo nevezme! Možná mě mrzí, že je nemám s kym sdílet, možná ta díra v mym srdci nikdy nepřestane tak pálit a možná ještě tisíc dalších nocí probrečim pro někoho, kdo si to nezaslouží, ale mám ve svym životě milion věcí, co mi za to žití stojej a vždycky budou stát. Jako těch pár lidí, který opravdu můžu nazývat svými přáteli. Jako těch pár duší, co se mi mihlo životem a i když v něm možná nezůstali, stálo to za to je potkat, protože mi toho strašně moc dali. Jako těch několik, co možná vídám zoufale málo, ale kdykoli k tomu vzácnýmu okamžiku dojde, každý jejich slovo mě hřeje na duši a mně se chce brečet štěstím, že s někým takovým můžu strávit trochu času.
Bleh, to jsou zase kecy, dejte mně někdo facku! 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Veselo v práci

Tak dneska zas byla v práci prdel 😀 Ráno teda moc vtipný nebylo, přišlo strašně moc zboží, ani jsme to nestíhaly vyložit a nevěděla jsem, kam to všechno postavit a narvat. Prázdnejch bedýnek si obvykle řidič odváží (kolem devátý) dva štosy, teď si odvážel tři a půl a to ještě mnohem vyšší, pomalu až ke stropu. No radost měl ohromnou. Každopádně ačkoli jsem tomu nechtěla věřit, dost brzo se to všecko vyprodalo a měla jsem rekordní tržbu, přes dvacet táců. Dobře já a dobře samozřejmě i nová kolegyňka. Je mimochodem dost dobrá, ale vidím problém v jejím pesimismu. Madam zaučující do ní od rána do večera hučí a jelikož to všechno vysvětluje jako pro kretény, chudák holka z toho má hlavu jako balón a celou dobu se tváří jako že někoho brzo zavraždí. V čemž se jí vůbec nedivim, já tu madam přemoudřelou taky nenávidim, ale když se mi nelíbí, že se mnou někdo mluví jako s debilem, tak mu to nějak rozumně řeknu a ne abych mlčela a nechala ze sebe toho debila dělat, no ne? Bojím se trochu, že se holka brzo nasere a odejde, a přitom kdyby jí madam dala pokoj, bylo by to úplně o něčem jinym. No ale uvidíme.
Odpoledne to trochu utichlo, tak jsem si opět začala užívat místní smetánky. Bezďáků, cikánů a především hrozně vtipnejch lidí, mezi nimiž excelovala jedna oberlená stařenka, která si evidentně potřebovala s někým pokecat, a jeden totálně opilej pán, kterej k tomu kecání vůbec nikoho nepotřeboval, vystačil si docela dobře sám. Pani přišla a začala na mě cosi jestli si u mě může vyplnit nějakej kupón, že nahoře dávají nějaký zmrzliny zadarmo a k tomu nějaký dárky nebo co za vyplněnej kupón. Furt se mi to snažila vysvětlovat a řikala, že to je strašně výhodný, kolik ten kornout normálně stojí a jak je dobrej, a teď mi furt popisovala, co stojí v tom kupónu, a já se tam celou tu dobu snažila něco furt dělat a ona si furt mlela tu svou. Pak se mě začala ptát, co má napsat za odpověď k nějakejm otázkám, třeba jako kolik bude v letošním roce žádostí o dodávky plynu nebo co. Jako wtf? Jak to mám sakra vědět? 😀 Tak jsem jí řekla, že netuším, na to ona hrozně zklamaně, že to ona taky ne, ale místo aby zmlkla, tak furt dokola brebentila „Tak kolik tam dáme, tak kolik, tak kolik to může bejt“ a podobně. Když jsem jí nepomohla já, začala se se stejnou otázkou vrhat na každýho, kdo vlezl dovnitř, pak teda časem vysmahla, ale za nějakejch pět minut se zase vrátila a začala mi vykládat o tom, jak si někam založila peněženku a jestli si jí u mě může najít. Takže si zase sedla, rozložila si všude ty svý objemný tašky a zase furt mlela o tom, co si kam v tý tašce založila (jako suverénní madam, co kdybych byla zlodějka?), kde dneska všude byla (samozřejmě nechyběly klasický babičkovský průpovídky od doktora) a co ještě bude dělat, pak se zvedla a odešla už nadobro, ale ještě asi čtvrt hodiny jsem jí viděla potácet se okolo krámu.
No a pak ten pán. Byl to přesně takovej ten opileckej stav jako když to někdo hraje v televizi, takovej ten strašně legrační způsob, kdy se prostě nemůžete na toho člověka zlobit, jak je roztomilej. Ale ty jeho kecy! Už si nevzpomenu, ale když pominu ty kecy o nacismu (to už je v tomhle tejdnu druhej člověk, co se přede mnou rozvášňoval, jak to vlastně měli dobře vymyšlený, to je podezřelý), ty jeho historky a rozhovory (no fakt, von se normálně na něco zeptal a pak si sám odpověděl a tu odpověď zase coby ta první osoba okomentoval a pak se strašně rozesmál :D) mě dostávaly takovym způsobem, že jsem co chvíli musela běhat dozadu, abych tam mohla v klidu vyprsknout smíchy. Namátkou mě teď napadá, když si sám se sebou povídal o nějvětších španělských malířích a umělcích a povídal něco jako „…no a pak taky tadyhleten Onoré de Balzám… eee… Balzac!“ 😀
Nicméně pán mě za nějakou tu hodinku přestal bavit, hlavně se mi chtělo strašně na záchod, a když už jsem přemýšlela, jak ho vyhodit, nějak se sám zvednul, odešel a venku pak vytočil volume doprava a pokračoval ve svym rozhovoru. Docela škoda, že tam dneska nebyl náš dědek prostorář (NP), ten dělá to samý, tak by si třeba pokecali. Každopádně dlouho mu to nevydrželo, jelikož tam zrovna procházeli hlídkou dva cajti (z nichž jeden byl mimořádně roztomilej), začali ho nějak kontrolovat nebo co a najednou koukám, že se oba strašně dobře baví nad těma jeho kecama. Tak jsem na ně začala pokukovat a smát se a oni se smáli nazpátek a když se pak chlápek odkymácel, vykoukla jsem ven a povídám „Tak jste si taky pokecali, co?“ a dali jsme se do řeči. Nejdřív nic moc, nebyla jsem si jistá, jestli si se mnou vůbec chtěj povídat, nejsem vtěrka, tak jsem zase zalezla zpátky. Ale oni pak přišli za mnou a dělali naoko scény jako že si s nima nechci povídat já a čímpato, tak jsme tu konverzaci zase obnovili, no a pak se mě ten malej roztomilej zeptal, jestli bych prý s jeho kolegou nešla někdy na kafe. To mi zaprvý vyrazilo dech a zadruhý mě to poněkud zklamalo. Jednak tím, že se mi opravdu líbil spíš ten prcek (nemůžu si pomoct, jsem prostě na malý, roztomilý týpky), a jednak tím, že mi to přijde dost ubohý, aby se za chlapa jako hora (ještě k tomu cajta), ptal jeho kolega/kamarád. Nicméně jsem svolila, pokud teda někdy vůbec bude volno, týpek byl takovej trochu mouchy snězte si mě, tak jsem mu věnovala číslo a řekla mu, ať se mi teda ozve. Ani nevim, jak se jmenuje, a jestli se nehecne, tak dost pochybuju, že se vůbec ozve. Ale jako sranda byla. A že bych se pak ještě hodinu neuculovala do koblih, to nemůžu říct.
No ale to je co do srandy asi tak všechno. K večeru se na krám vrátila naše nová žabka s babou přemoudřelou, která se jala vysvětlovat jí objednávku. Trvalo jim to děsně dlouho, samozřejmě, takže jsem celou dobu musela obsluhovat s kalkulačkou a papírem a ty dvě se mi tam strašně motaly a vůbec jim nevadilo, že musim furt chodit skrz ně, když musim napravo nebo nalevo. Ale nějak to doklepaly a pak už jsme začaly sklízet. O půl hodiny později než sklízím normálně, protože když jsem tam sama, tak na to dlabu, mám toho dost od pěti ráno, ale tentokrát to bohužel nešlo – a nepůjde to asi ani zejtra, ale když mám krátkej, co se dá dělat, nějak to přežiju. Vyspim to v pátek a o víkendu. Hlavně bylo fajn, že jsem nemusela sklízet všechno. Ve třech to opravdu jinak utíká.
No a pozitivní zprávou nakonec mi bylo, že se zejtra se mnou žabka prostřídá na kase, takže si aspoň na chvilku odpočinu od lidí a budu salátovat hezky v klídku vzadu. No, v klídku. Ono to nikdy neni úplně v klídku, ale bejt vzadu mám prostě radši, těšim se na to.
Jo a taky jsem viděla týpka, co vypadal úplně přesně jako Draco Malfoy 😀
A nějaká paní mi se zcela vážným výrazem pochválila angličtinu, a to jsem – co si tak vzpomínám – tomu týpkovi, co jsem ho před ní obsluhovala, říkala víceméně jenom thank you a bye 😀 No ale proč ne. Je to ovšem fakt, že mi tam tu angličtinu chválí furt někdo. A přitom fakt řikám nanejvýš tři fráze. Divný. Ale jako zase, ne že by mi ta chvála vadila.
Hlavně mi vůbec nevadí, že jsem dneska měla tu rekordní tržbu. Vítěznej tanec, high five sama se sebou, dobře já 😀 No nic, už musim jít něco sežrat a usnout nebo tam zejtra zhynu. Majte sa.
Rubriky
Bez kategorie

Krizovka, poněkud

No, že by se nic nedělo, to se zrovna říct nedá. V pátek mi vyhodili kolegyni. To, co tam předváděla, to se nedá ani nepopsat. Naprosto nedělala, co měla, ještě se snažila svou práci házet na mně, lhala, chyběly jí pořád peníze v kase, neustále chodila na cigáro nebo prostě ven, když měla přitom silnej skluz s povinnostma, vůbec nedodržovala, co dodržovat měla – třeba jako že má mít žlutý tričko a zástěru, atd atd. A tak jsem byla prvně u toho, když někoho vyhazovali. No, docela se mi z toho rozklepaly nohy, byl to divnej pocit.
Víkend byl pak příšerně únavnej. Lila jsem do sebe jeden energiťák za druhym a pak jsem v noci nemohla spát. Myšák pro mě v sobotu ráno dojel a pak se mnou byl chvilku na krámě, ale zase se choval jako idiot, nejdřív půl hodiny mlčel a tvářil se jako na pohřbu a pak ke mě najednou rozverně přišel a chtěl mě objímat a sahat mi na místa, kam už rozhodně nemá povoleno sahat. Když jsem ho odstrčila, přešel zase zpátky do pohřebního módu a téměř bez rozloučení odešel. Jako obvykle, hned co za ním zapadly dveře, začal mi zvonit mobil jeho pošahanýma kilometrovýma smskama plnýma patosu a vznešených hesel jako „už tě nebudu obtěžovat“ atd., což mi přitom tvrdí už víc než měsíc a není to pravda. Navíc to po něm ani nikdo nechce, nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle, myslela jsem, že se k tomu postaví jako chlap – sakra má už nějaký roky, tak by měl bejt dospělej, ne? – a že prostě budeme kamarádi, ale to on ne, ani náhodou. Kdybych vám tu vypsala ty jeho zprávy a detaily toho, jak se od toho našeho rozchodu chová, klepali byste si na čelo. Ale nechce se mi o tom rozepisovat. Prostě se chová jako kretén a já se pořád musím otřásat nad představou, že jsem někomu takovýmu dovolila, aby se mě dotýkal. Bleh. Má pravdu, mám už k němu odpor. Ale za to si může sám, když jsem se s ním rozcházela, nic takovýho jsem necítila.
Během minulýho týdne a hlavně o víkendu mi na krámě řada lidí udělovala komplimenty. Většinu jich sklidil můj copánek nebo vůbec účes. Několik staříků se tam na mě culilo a chtělo mi koupit něco dobrýho, než jsem je zpražila tím, že jsem tady už příliš dlouho na to, aby mi tu ještě něco chutnalo. Pak se odšourali zkoušet to jinam. Dostávám se do fáze, kdy mě opět začínají štvát všichni ti zatracení chlapi kolem mě, co nejsou schopní se vyslovit. Vždyť právě tím mě Myšák nejvíc dostal, že si mě prostě sbalil a bylo. Ale to, s čím se denně potýkám já? Hraná zkroušenost, kterou se mě všichni snaží vmanipulovat do toho, abych je utěšovala a když to nestačí, ještě dodají nahlas, že jim není do smíchu, aby mě přinutili zeptat se proč. Významný pohledy plný žalu. A když se zeptám, tak se neděje nic. Mám pocit, že celej svět se nějak obrátil naruby. Neměly by se takhle chovat ženský? U chlapů je to prostě divný, tím spíš, že to zdaleka není jeden, co na mě tyhle a mnohem šílenější věci zkouší. Mám toho už zase pokrk. A ještě k tomu Marek, kterej se taky chová čím dál tím dementnějš. Budiž, má pro to omluvu, jelikož má na tu hlavu dokonce invalidní důchod, ale mám já to zapotřebí, neustále přitahovat tyhle pofidérní týpky? Kam se poděl ten pěknej frajer, co mě tuhle přišel pozvat na rande? Kam se poděli všichni ti kluci z mýho mládí, co se s tím lidově řečeno nesrali, co prostě řekli holce, že se jim líbí, nebo nic neříkali a prostě to nějak samo vyplynulo? Proč je v tom teď pořád přítomná taková křeč a nechuť? Proč už získávám odpor prakticky ke každýmu chlapovi, kterej se v mym okolí objeví? Všichni mě zase jednou serou. A ačkoli je mi jasný, že to jednou přejde, docela ráda bych, kdyby to jednou přišlo teď.
Ostatně, pár dní zpátky se mi ozval pan Potetovanej. Nevím proč jsem si myslela, že tentokrát to bude jiný, stejně mi napsal jen pár smsek a pak když jsem konečně měla čas a mohla jít ven, neodpověděl. Až na druhou smsku, a to ještě že má jen chvilku. Stejně nechápu, o co mu jde. Proč mi posílá tak rozverný zprávy o tom, jak by mě chtěl vidět, když má holku? A proč s tím pak zase přestane a neodpovídá? Vůbec bych se nedivila, kdybych dneska na ten Karlák přišla, půl hodiny tam čekala a on mi pak napsal, že to nestíhá. Je to tak vždycky. Neznám snad jedinýho spolehlivýho chlapa. A nejhorší na tom je, že mám poslední dobou pocit, že si ani nemám s kým pořádně promluvit. Na krámě se mnou často někdo je, takže se vykecám z toho, co mě trápí. Ale mám pocit, že nemám nikoho, kdo by věděl o všem, co se se mnou děje. A koho by to hlavně zajímalo. Ani s Maudětem se teď nevídáme tak často a už si ani tak detailně nepokecáme. Nebo se mi to možná jenom zdá, nevím, ale mám pocit určitý krize, kterou ještě umocňuje fakt, že nám teď nastoupila nová kolegyně a já kvůli ní šla včera zbytečně do práce. A pak mi ještě prohodili týdny, takže jsem přišla o svůj týden klidu v kuchyňce, minulej jsem měla dlouhej, teď mám teda krátkej a příští zase dlouhej, ačkoli bych si nutně potřebovala odpočinout a ten dlouhej jsem měla mít až za dva tejdny. Mám už z toho stres, doteď bylo všechno v klidu, ale najednou jsem zjistila, že si tu práci nosím domů a že nemůžu spát. Zase se mi o tom zdá, jako ten první měsíc, když jsem nastoupila. Mám z toho hrůzu a zaplavuje mě onen dobře známej pocit nevyhnutelnosti, kterej mě málem zabil před maturitou a kterej mě vůbec ničíval vždycky když jsem před sebou měla něco ošklidýho, z čeho jsem se nemohla vymluvit. Něco prostě dělám špatně. Snad je to tím počasím, protože tohle pošmourno a tmavo mě vždycky ničilo, snad bych potřebovala dovolenou, snad mě dojebává slyšet od J., kterou jsem vždycky měla za svou kotvu v týhle práci, že toho má plný zuby a uvažuje o odchodu, nevím. Ale najednou mám prostě pocit, že to přestávám zvládat a že to ztrácí smysl. A do toho mě ještě naši neustále zpravujou o nějakejch pozicích, o který bych se podle nich měla jít ucházet. Ale mám já na to čas a sílu? Kdy tam mám jít, když jsem pořád v práci? A jak bych mohla někam vůbec nastoupit, když mám po zkušebce a ze dne na den mě odsud nikdo nepustí? Nemaj lidi. Budou mě tam tři měsíce držet a pak mi nezaplatěj, však je známe. Mám to zapotřebí? A mám zapotřebí jít zase do nový práce, zase se všechno učit a zjišťovat, že všude je to stejně na hovno, jen možná za trochu jiný peníze a s jinou pracovní dobou? No bože, tak vstávám ve tři padesát, ale zase to neni každej den a navíc, co na tom? Jsou na tom lidi i hůř. Chci snad strávit celej život tím, že budu každýho půl roku měnit práci? Nechci. No a co, že mě to vyčerpává. Drtivá většina populace je na tom podobně.
Ale tu dovolenou bych asi fakt potřebovala. Někde v teple, u moře. Jela bych někam na Kanáry nebo na Lefkádu, někam, kde jsem ještě nebyla a kde mě to rozptýlí natolik, abych na tu práci nemyslela. Ovšem to by chtělo někoho, kdo to tam zná a kdo se tam o mě postará, protože já a jet sama do neznáma? Ani náhodou. No, uvidíme během podzimu. Pfff, podzim, už aby se vybarvil, ať je aspoň na co koukat. Tohle šedivo mě fakt ubíjí.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Why don’t you teach your heart to talk and give it love, love…

Uáá, zabijte mě! Takhle ten blog ignorovat, to se dělá? No fuj, hanba mi.
Ale neni prostě kdy. Celej můj život se smrskl na „bejt v práci“ nebo „bejt tak vyřízená z práce, že nemám energii vůbec na nic“. Šílený. A hlavně čím dál tím šílenější, aspoň mi to tak přijde. Už mě vážně nic nepřekvapí. Měla jsem na krámě ženskou, která si na mě 22 minut počkala, aby mě pak mohla neuvěřitelně arogantně zjebat za to, že půl hodiny není „přijdu hned“ a že ať si dělám debila z někoho doma. Pak na mě štěkla, že jako účtenku nedostane nebo co a když jsem jí tu účtenku dala, tak se neskutečně ošívala nad tím, že nemám razítko, že to snad neni možný a že ať jí dám číslo na pana majitele (no proč ne, krávo, posluž si), pak jsem tam měla babu, co se příšerně nasrala v momentě, kdy jsem řekla „Dobrý den, co si dáte?“, prohlásila, že tohle nesnáší a nasupeně odešla 😀 Lezou mi tam lidi, co nezdraví nebo maj na uších sluchátka a vůbec je nevzrušuje, že na ně koukám a čekám, co z nich vypadne, nebo co si v klídku telefonujou, zatímco mi mlčky ukazujou, co chtěj, a další šílenosti. Co je to sakra s tím světem? Já bych ty lidi vážně všechny nakopala do prdele, jak strašně nevychovaný a na zabití jsou. Spratci, šmejdi, hajzlové a vůbec odpad týhle planety. Samozřejmě až na pár výjimek.
Myšák je na dovolený, ale i tak mi už stihl dělat další manipulativní scény po telefonu, respektive poslal mi pár debilních manipulativních smsek, v nichž se snažil citově mě vydírat a donutit mě, abych mu strašně vymlouvala, že to není pravda, že mě neotravuje a že se ho přece vůbec nechci zbavit a tak tomu podobně. Nereagovala jsem na to. Ať si jde třeba do prdele s takovým přístupem, nenechám nikoho, aby mě takovým způsobem deptal. Obzvlášť on si už svoje vybral.
Na krámě se mnou teď často bejvá Marek – ten ukecanej z minulýho článku. Je fajn, ale někdy příšerně otravnej. A jako obvykle se ukázalo, že je svým způsobem vyšinutej a divnej a že se na mě až příliš váže. Zcela zjevně nemá vlastní život, nebo ho aspoň nemá moc záživnej, protože tam se mnou vysedává opravdu skoro furt. Což mi nevadí, právě naopak, ale je to prostě divný. A pak mi desetkrát denně píše, jak se mám. A ještě k tomu to píše stylem „jak pak se máš?“, což k smrti nesnáším. Zaprvý se píše JAKPAK dohromady a za druhý, copak takhle mluví chlapi? Ble. Je to teplý, a to prosím proti teplouškům nic nemám, právě naopak. Ale u teploušků jsou teplý věci hezký, kdežto u normálního chlapa jsou prostě… teplý 😀 Zkrátka, nelíbí se mi, když mi tohle někdo píše, kor když mi to píše xkrát denně.
Minulou středu jsem měla příšernej den. Dělala jsem záskok na jiný prodejně a byl to zlej sen. Ale nemám teď chuť o tom psát, hlavní je, že jsem to zvládla, a jsem na sebe pyšná. Taky mi to hodně dalo. Od tý chvíle si tu práci beru ještě míň než předtím, protože jakej tam měli bordel, to se prostě nedalo. A nikoho to tam nezajímalo. Přišla jsem tam, bylo mi příšerně zle, byla jsem vyčerpaná, vyděšená a vystresovaná do naprostýho stropu, a povídám tam jedný tý pani, že mám hrůzu z toho, že vůbec nevim, jak se u nich co dělá a co tam kde maj. A ona na to (a to jsme se prosím viděly poprvý a vůbec mě neznala) „Tak se na to vysér“ 😀 No a tak jsem se na to vysrala a celou tu dobu jsem si říkala no co, když se něco stane, tak na mě to neni. Znám milion lidí, který by vůbec nebyli schopni takovou situaci ustát. Jsem dobrá. Tohle jsem si opakovala celý odpoledne, až jsem si uvědomila, že je to pravda. Na spoustu věcí jsem neschopná, ale tohle? Tohle jsem prostě zvládla.
Taky jsem u sebe minulej tejden pořádala menší šíša párty. Příjemná to záležitost, snad to někdy zopáknem. Ideálně někdy, kdy po tom nebudu muset vstávat ve čtyři ráno 🙂
Dneska jsem si poprvý uvědomila, že za jednu věc mi všechno tohle šílenství stojí. A sice za tu finanční jistotu. Za ten klid. Ok, možná nevím jistě, kolik mi na konci měsíce přijde, ale vím, že mi něco přijde. Že každej další měsíc budu mít na účtě o pár tisícovek víc a že letos o Vánocích nebudu muset myslet na to, kolik na ty dárky mám peněz, a že vůbec nemusim myslet na to, co si můžu nebo nemůžu dovolit, protože jsem zvyklá žít s tak neuvěřitelným minimem, že co si teď můžu dovolit, je prostě pro mě luxus. Naběhla jsem tudíž hned do sekáče a utratila tam sedm stovek za dva nádherný svetry a jednu luxusní sukýnku, na kterou jsem tam koukala už pár týdnů zpátky. Sice je pravda, že zrovna ta sukýnka je asi trochu nadbytečná, opravdu nevím, jestli jí budu mít kam vzít, ale jednou za čas se domnívám, že i já si můžu dovolit koupit si něco, o čem si nejsem jistá, jestli to použiju. Dělám to ostatně jednou do roka, tak to snad neni tak zlý 🙂 Koukám už ale po nějakym tom rerere festivalu nebo něčem podobnym. Už se mi zase kupí hromada věcí, který bych ráda někomu věnovala a zbavila se jich.
A dneska jsem byla plavat. A děsně mi to bodlo. A taky teď koukám na Merlina. Jako na seriál. A nemůžu si ho vynachválit. Hlavně teda Artuše. Bradley James. Mmmmmm <3 🙂
No nic, to bude asi tak všechno, co vám teď o sobě sdělím. Jen snad ještě že jsem dočetla Kašlu na to a že furt myslim na to, jak jsem pozadu se čtenářskou challengí. Mám na kontě několik úžasnejch knih, o který jsem se chtěla podělit, a nejsem schopná. Taky teď třeba čtu Keatse, Déšť z plané růže. Krása.
Bleh, jsem já to ale blogerka jak noha, fakt že jo.