Měsíc: Srpen 2011

Zdá se, že už to pochopil. Po dvou dnech a třech konverzacích konečně pochopil, že si z něj nedělám srandu, ani že neni „v trestu“, jak tomu říkal, ale že jsme prostě skončili. Okomentoval to slovy jako že jeho život skončil, že už se neuvidíme atd. Prohlásil, že ho tehdy neměli najít. Na můj nechápavej výraz zareagoval tím, že mi ukázal obě svoje zápěstí, prstem naznačil přeřezávání žil a pak dramaticky dodal:“Našli mě“. Takže táta měl pravdu, fakt s ním je něco v nepořádku. Mnohem víc než jen to, že v tolika letech za sebou nemá jediný manželství nebo aspoň nějakej pořádnej vztah a žije s rodiči. Mám nervy z toho, co bude dál. Jak se chce nevidět, když jezdí denně k nám na prodejnu? Nechá si tu prodejnu vzít? A když ne to, jak se bude chovat? To se mám denně dívat na jeho děsně vážnej, zdrcenej výraz? Na to nemám nervy, sakra, přesně tomu jsem se doufala vyhnout. A to jsem si libovala, jak mám konečně dospělýho chlapa. Ne, vážně, já nejspíš nikdy nepotkám nikoho, s kým by mi bylo opravdu dobře a lehce. No pressure. No stress. Někoho, kdo by byl „real“.

Už jak dlouho se snažim vidět se s Blonďákem. Oba si potřebujeme trochu ulevit od života a trochu si spolu pohovět. Ale buď neni kdy nebo na to neni energie. Už z toho jsem vážně na palici. Strašně moc si potřebuju s někým promluvit. S někým, kdo mě bude poslouchat. Jinak se asi zblázním.

V úterý jsem se v práci seznámila s jedním týpkem. Přesněji řečeno on se seznámil se mnou. Vypadal jako jeden z těch jeblejch, neuvěřitelně vlezlejch stálejch zákazníků, co maj furt náladu se s váma bavit a házet vtípky, i když vy jste úplně na dně a někdo, kdo se s váma bude vykecávat, je v tu chvíli to poslední, co byste potřebovali. Ale dopadlo to jinak. Byl tam se mnou několik hodin, dokonce i po zavření, počkal, než jsem uklidila, a pak mě doprovodil na trambaj. Mimochodem, dobrý zjištění, že se odtamtud můžu dostat i bambajkou. Z toho metra už mi začínalo hrabat. Každopádně toho máme až děsivě moc společnýho. Ale zase jako žádná romantika. Přišlo mi, že je takovej… nevim, jako já v chlapskym balení, a mnohem, MNOHEM ukecanější. Mluvil pořád. Nedalo se mu do toho vstoupit. Nedalo se nic říct, nic vyprávět. Bylo to vyčerpávající. Na druhou stranu díky němu byl ten večer přežitelnej. Vzhledem k tomu, jak strašně zle mi bylo přes den a jak náročný bylo mít v práci několik hodin Myšáka, kterej v tu dobu ještě pořád nechápal a strašně se snažil se mi zavděčit a dělal mi nechutný patetický scény, bylo strašně fajn mít večer na krámě někoho, kdo neni tak vážnej a utrápenej. Kdo mě umí pobavit a potěšit.

Včera večer jsme měli takovou menší vodáckou afterparty. Bylo to fajn, ale říkám si, že jsem měla cestou z parku prostě vystoupit z autobusu a jít domů. Místo toho jsem jela k Yuki, ještě s jedním kámošem, a nebylo to úplně ono. Doufala jsem v nějakej famózní závěr, že bude prdel nebo tak, ale bylo to spíš trapný. Hlavně teda asi jemu, jinak si nedovedu vysvětlit jeho nevymluvitelnou touhu vyrazit v x hodin ráno do tý šílený bouřky a jet (nebo spíš jít) hodinu a půl domů, když mohl místo toho zůstat, přespat a ráno tam bejt za půl hodinky suchou nohou. Na jednu stranu to chápu, já osobně taky nebejvám nadšená, když neplánovaně přespávám u cizích lidí. Obvykle pak nespím, prostě to nejde, jak se tam cítím špatně. Ale zase, nikdo ho nenutil tam jezdit. Tak si říkám – co si od toho sliboval? Co bylo jinak, než jak to mělo bejt, aby byla zábava? Podotýkám, že pokud jde o mě, bylo to fajn, jak to jen může bejt, když máte celej den migrénu a jste příšerně unavený. Ale měla jsem jet radši domů.

Objevila jsem novej seriál, Misfits. Něco na něm je šíleně annoying (třeba Nathan) a disturbing (třeba to neustálý vraždění), ale z nějakýho důvodu se na to nemůžu přestat koukat. No, ono to nemá zase tolik epizod, takže bude brzo po tom. Některý ty hlášky mě ale prostě dostávaj.

Uf, tohle bude stručný.

Dneska byl vcelku normální den. Kolegyně ráno zaspala, tak jsem otevřela až v sedm. Pak se celej den skoro nic nedělo, jen mě přišla navštívit kamarádka, což mi neuvěřitelně zvedlo náladu. Nečekaná návštěva a navíc mi hned neutekla. Toho si vážím.

Volal mi vedoucí, ten dobytek. Už po mně asi nejede, dneska se do toho telefonu tvářil pěkně nasraně. Možná to bude mít něco společnýho s tím, že jsem mu celej víkend nereagovala na páteční telefonát (kterej jsem samozřejmě nestihla zvednout, protože jsem to k tomu telefonu měla strááášně daleko) a dneska jsem mu ten telefon típla, když mi volal. No sorry, ale vim já, že je to on? 😀 A byli tam lidi. Neni to hezký, když jsou na krámě lidi a zvoní tam mobil. No ale proč mi volal? Aby mi nasraně řekl, že pan majitel se mi tenhle měsíc milostivě rozhodl zaplatit, o co se peru už měsíc (nebo něco v tom smyslu), takže tenhle měsíc bude výplata o maličko šťavnatější 😉 Jupijéj.

Docela si jásám i s Myšákem. Těžko to takhle narychlo vysvětlit, ale řekla bych, že došlo k rozchodu. V podstatě to udělal on, v hysterii nad tím, že jsem zrušila náš společný víkend u mých rodičů a babičky na chalupě. Neměla jsem z toho dobrej pocit, právě naopak, jímala mě šílená panika a bylo mi z toho hrozně zle, a tak jsem se rozhodla nelámat to přes koleno a odvolat to, dokud si tím nebudu jistější. No a on na to, že když na to teda nemám nervy já, že se se mnou rozchází. Což jsem původně nezamýšlela, ale jakmile jsem si tu zprávu přečetla, došlo mi, že se mi nesmírně ulevilo. Jedinej problém byl, že on to – jako obvykle – nemyslel vážně a dneska si pro mě přijel, aby na mě celou cestu dělal psí oči. Taky pak dlouho seděl na krámě a snažil se mi hrozně moc omluvit a udobřit si mě. Nechápal, že nejsem naštvaná. Jen už ho nechci. Já vím, zní to strašně. Sama nechápu, jak mě to mohlo takhle nadobro pustit během jedinýho víkendu, ale něco se ve mně zlomilo a já už v tom prostě odmítám pokračovat. Jen doufám, že bude schopnej zachovat se natolik dospěle, aby to překousl a nedělal mi scény. To objímání nohou na krámě mi dneska stačilo, o brutálních pokusech mě obejmout a políbit ani nemluvě. Je zoufalej. Chudák. Je mi ho líto. Ale co mám dělat. Nebudu ho líbat a objímat jen proto, že mi ho je líto.

Jo a máme kotě. Ty naše hajtry se k němu zatím moc nemají, ale to ony se nemají ani jedna k druhý, takže snad se to časem poddá. Je to šídlo, mimochodem. Lítá jak splašená 🙂 A jmenuje se Allegra. Divný jméno. A je divný, že máme kotě. A je divný, že máme kotě a já nemám ani čas si s ním hrát. Vždycky když jsme měli koťata, byla jsem na mateřský. Asi to zkusim vedoucímu navrhnout 🙂

‎“Vnímání času se posunulo. Ztratili jste časovou perspektivu a jediné, co vnímáte, je přítomný okamžik. Moment existence, který se smrskl na méně než sekundu“ – Zbožňuju knihy, co přesně popisujou moje vlastní zážitky ♥ Takový ty momenty, kdy si řikáte „No to je kurva přesně vono!“ a máte potřebu hned běžet za všema lidma, co vás maj za blázna, a všem jim to přečíst a řikat:“Hele, takhle to mám, takhle to cejtim, vidíš? Tady o tom píšou, takže nejsem divná. Nejsem jediná“.

Jak jinak ostatně vysvětlit lidem, že nejseš schopej myslet na to, co bude nebo se donekonečna hádat o tom, co bylo? Protože to prostě pro tebe neni důležitý. Protože to vnímáš jako naprostou zbytečnost, kterou se nejsi schopnej zabejvat. Protože jedinej důležitej moment probíhá právě teď.

A nejhorší a nejlepší na tom navíc je, že jen taková maličká změna ve vnímání času ti dokonale překope život, všechny priority a názory. A strašně tě to změní. Nenávratně, řekla bych. A žij si pak dál v klidu mezi stejnejma lidma, když oni všichni žijou včera a zejtra a ty jedinej seš prostě tady a teď a nedokážeš stíhat ty jejich věčný problémy. Nechápeš, proč to dělaj, proč tak zahazujou každej momentální okamžik a proč tak strašně prosíraj svůj život i životy ostatních.

Proč někdo dokáže zahodit přátelství, který má takovej potenciál, zejména co se duchovních záležitostí týče, pro pár povrchních charakterovejch vad, který nejsou nijak závažný, ojedinělý, šílený, divný, prostě nejsou vůbec důležitý. Tyhle lidi nevědí, co je důležitý. Myslej si, že jsou někde jinde, že jsou jiný, lepší. Ale jsou na tom přitom úplně stejně, na stejný úrovni. Jsou nám strašně blízko, ale místo aby si toho všímali, nutěj se do hledání odlišností, který jim zabrání se s náma stýkat.

Všechno to až šíleně zapadá do všeho, co jsem kdy dělala, jak jsem se chovala. Všechny ty věci, který byly takovejma mejma „zvláštnostma“, se mi teď jeví v naprosto jiném světle. Třeba už jenom to, jak se strašně snadno zamilovávám. Neni to hned to, že s tim člověkem chci chodit nebo spát nebo co. Nic z toho, co si představíte pod pojmem „zabouchla jsem se“. Je to taková zvláštní, řekla bych duchovní, živoucí láska, kterou pociťuju k některým lidem už od prvního okamžiku, co je potkám, a která neustává, ať se děje cokoli. Takový pocítění toho, že ten člověk je se mnou vyladěnej na ty stejný duchovní vibrace. A je jedno, jakej je, jak se chová atd., protože to jsou záležitosti ega a povahy a chování, no prostě takovejch těch částí člověka, který mě nezajímaj, kdežto já pociťuju lásku k jejich duši. Nebo přesněji řečeno, moje duše pociťuje lásku k jejich duši, a ta láska je tak silná, že to se mnou šíleně tříská. Jako teď jeden můj kamarád. Věděla jsem to už když jsme se potkali, teď jsem si to jen potvrdila. Že je správnej. Že mi dělá neskutečně dobře na duši, když s ním komunikuju nebo když jsem v jeho přítomnosti. Patří k těm několika málo lidem, z nichž jste bůhvíproč nesmírně klidní a kteří vás dělají šťastnými už jen proto, že jsou ve vašem životě. Takových moc není. Je třeba si jich vážit.

Ta knížka, Kašli na to, je plná věcí, co mi seděj. Je tam celá kapitola o tom, jak si lidi neuměj dětsky užívat světa. Jak se neuměj radovat ze samozřejmostí. Z vůně čerstvýho betonu, z křupání dřevěný podlahy, z větru, co čechrá vlasy… a já si na to říkám – není to sakra přesně to, kolem čeho se poslední dobou točí moje uvažování? Není to přesně o mně? Byli jsme tuhle s V. v čajovně a já mu to zrovna povídala, jak jsem se díky tomu žití v přítomném okamžiku naučila znovu si všímat věcí kolem sebe a nesmírně si je užívám. Tak třeba to akvárium, co tam měli. Nedokážu to popsat, ale všechno na něm mě fascinovalo. Voda, tečky bordelu v ní, pohyby a umístění řas, obrostlý kameny, jejich struktura, přemýšlela jsem i nad jejich vůní a hodinu jsem fascinovaně sledovala takovýho toho minisumečka, co ty kameny chvílema ožíral a chvílema se nad nima prostě jenom vznášel, přisátej hubičkou. Sledovala jsem bublinky vody, co stoupaly k hlavině. Ryby, jak se pohybujou, jak plujou, jak žijou. Přemýšlela jsem o tom akváriu jako o našem vesmíru. Ty ryby tam žijou, něco tam dělají, jsou na to zvyklý a nevědí nic o světě okolo. O tom, že je kolem nich místnost, která je stokrát větší než jejich celej svět. Že kolem tý místnosti je ulice, domy, město, stát, planeta, vesmír… a jestli je tohle všechno za jejich vesmírem, co všechno pak musí bejt za tím naším? Z těch úvah by jednoho bolela hlava, ale mně se z toho vždycky šíleně rozbuší srdce a cítím nepopsatelnou radost a vášeň. Lásku k životu. To, čemu kniha říká libido. Libido neznamená jen to, že se vám chce šukat. Znamená to právě tuhle lásku, tuhle energii, tuhle sílu, kterou vám dává přítomný okamžik a schopnost ho prožít. Mám pocit, že to mnou proudí čím dál tím silněji, že mě to čím dál tím víc ovlivňuje.

Dneska jsem měla šílenej den v práci. No, ostatně, včera taky. A večer, když jsem už skoro byla doma, jela jsem po eskalátorech v metru, a nějakej chlap si přede mnou normálně na férovku příšerně nahlas usral. Nevím, normálně by se asi člověk otřásl odporem nebo by zvedl obočí a zatvářil by se znechuceně. Já se začala nezvladatelně usmívat. To samý jako když jsem si v metru četla tu knihu. Kdykoli jsem narazila na sprostý slovo, začala jsem se smát a lidi se po mně dívali. Nechápu to, ale ty sprostý slova tak na mě opravdu působí. V nich se skrývá celý tajemství postoje „Kašli na to“, alespoň pro mě. A nejlepší na tom je, že to tak bylo vždycky, co se pamatuju. Nikdy jsem se těm sprostotám nijak zvlášť nebránila a teď se jim bráním ještě míň. Je to kurva můj život, říkám si, a já si můžu nádavat jak chci. Protože když nebudu nadávat, tak se budu nervovat. A to já nechci. O slovo se hlásí moje starý dobrý heslo „Není nad to si pořádně zanadávat“.

(Mimochodem, úplně zcestná úvaha, ale napadlo mě dneska, že ten, kdo prohlásil, že nic není nemožné, asi nikdy nemusel tři hodiny držet šílenou potřebu dojít si na velkou, když neměl nikde poblíž záchod. No to nic, to mě jenom tak napadlo…)

Popojedem. Chtěla jsem prostě jenom říct, že je to šílený, žít ve světě lidí, kteří všechno vnímají jinak. Protože to není jen o nějakym jednom názoru, je to jedna zcela zásadní věc, která prosakuje naprosto vším, co se týká života. Je to vaše první myšlenka ráno, poslední večer a x miliard myšlenek mezitím. Je to způsob, jakým dýcháte a vnímáte po každou sekundu dne (hehe, seKunda… ne, dobře, to bylo hodně pubertální), a když to nikdo kolem vás necítí stejně, je to zatraceně těžký. Což je paradoxní, protože pro vás je tím vlastně život stal mnohem, ale mnohem jednodušším. Ale zároveň je hrozně těžký pokračovat v komunikaci a udržování kontaktu s těmi, kdo ještě nebyli v tomto směru „osvíceni“. No ale nikdo neřekl, že to bude jednoduchý, že.

Čím dál tím víc a vážněji přemýšlím, že bych se zapsala do nějakýho kurzu thai chi. Nevíte o něčem? Ideálně zadarmo 😀 Ale třeba i za prachy. Akorát by to asi muselo bejt nepravidelný, protože naprosto nemám čas chodit na nějaký pravidelný lekce. Nebo nedá se to nějak samoučit?

Jsem frustrovaná. Celej den žeru. Furt mám na něco chuť, i když nemám hlad. A furt se trápím.

Těch pár dní na vodě bylo jako pohádka. Ale s příchodem posledního dne to skončilo až příliš rychle a mám pocit, že jsem se vznášela až příliš vysoko a že ten dopad na zem za to nestál.

Můj vztah s Myšákem jde podle očekávání do kopru. Miluje mě, o tom žádná. Dneska mi opět přinesl kytku, sehnal mi taky plnou tašku pečiva, koláčů, chleba a mimojiné i vteřinový lepidlo na můj rozbitej přívěsek. A taky mi dal prstýnek, na tom jsme se ostatně dohodli už před mým odjezdem. Všechno teda zní báječně, ale je to báječný doopravdy? Neni.

Protože nesnáším, když mi dává tolik dárků. Nesnáším, když mi každou chvíli dělá žárlivý scény ohledně lidí, se kterýma si píšu, když jsem s ním, se kterýma se stýkám, když s ním nejsem, obecně ohledně toho, že mi prostě nevěří. Dělá ze sebe chudáčka. Řekne mi, že mě miluje, ale že už si toho zažil hodně a že si stejně najdu někoho jinýho. No ale co, doprdele? Já jsem toho taky zažila dost a nechtěla jsem nic jinýho než někoho, kdo mě bude mít rád a kdo bude chápat, co potřebuju a co prožívám. Ale on to nechápe. Nechápe už jenom to, že ho mám ráda. Pořád se ptá, proč to tak je. Ptá se, co bude dál. Nesnáším, že se na to pořád ptá. Nesnáším jeho zničenej výraz, když mu na to nedokážu odpovědět. Nesnáším ten fakt, že spolu nejsme, že se nemáme kam uklidit, nemáme žádný společný území. Jasně, dalo by se to celý stručně shrnout jednou větou – jsem frustrovaná, protože nemáme kde šukat – ale sorry, nejsem chlap, abych to dovedla takhle podat a navíc to není pravda. Jsem v háji kvůli tolika věcem. A furt bych žrala.

Zamilovala jsem se. Došlo mi to včera. Je to naprosto nelogický a nesmyslný, ale nějak ve mně ožilo cosi, co jsem prvně pocítila někdy začátkem tohohle roku a o čem jsem si myslela, že z toho nic nebude. Teď to ale vidím jinak a to mě štve. Proč se zrovna teď musím tak nesmyslně zamilovat do někoho, koho naprosto totálně nemůžu mít? Jako bych toho neměla dost k řešení, ještě mám bordel v citech. Ne, vážně, já už ani nevím, koho chci a nesnáším se za to.

A jako naprosto úžasnou tečku k tomu všemu jsem přišla o přítele. O toho jedinýho, o kterým vím s naprostou jistotou, že ho chci a potřebuju mít v životě. Ať už jakýmkoli způsobem. O toho jedinýho, kterýho budu vždycky milovat, ať už mi zlomil srdce třeba milionkrát, ať už mě sebevíc sere, ponižuje a ignoruje. No řekněte, je to normální, milovat tak silně a neochvějně někoho, kdo si to podle všeho naprosto nezaslouží? A ne že by to byla otázka několika týdnů nebo měsíců, no, však vy, kdo sem chodíte už delší dobu, dobře víte, jak to se mnou po loňskym létu bylo. Je to už rok. Nemělo by to už odeznívat? Já myslím, že mělo. Tak proč to ještě ani trochu nepřešlo? Kolik času ještě potřebuju, abych se z toho vyhrabala? Bože, musim si jít vyždímat židli, je celá rozmáčená od toho patosu, co ze mě kape. Ale vážně, to, že mě celej rok ignoroval a nic moc se mnou nechtěl mít, na to jsem si zvykla. Že na mě byl občas spíš až hnusnej, to jsem taky nějak přežila. Ale jak se ke mně choval teď na vodě, jak odporně se se mnou pak rozloučil a že se mnou pak zcela bez vysvětlení přerušil kontakt i na facebooku? Nesmějte se mi, nepatřím k těm lidem, co by dělali scény z toho, že si je někdo smazal z facebooku, ale zrovna u tohohle člověka to znamená hodně. Až příliš. Mnohem víc než by mělo. Jsem zničená. A to jsem si tak krásně užívala toho svýho single života. Kam se to všechno podělo? Stačilo pár týdnů a jsem zase ve stejnym srabu. Potácím se mezi chlapama, který mě vyškrtávaj ze svýho života, ačkoli je v něm zoufale potřebuju, a mezi těma, kteří mě zcela zřejmě upřímně milujou a udělali by pro mě cokoli, a s kterýma to přitom nemůžu vydržet. Asi jsem vážně vybíravá. Nebo blbá. Nebo je to normální, co já vím. Stejně mi to zejtra zase bude u prdele. Ale teď jsem se v tom holt potřebovala trochu porochnit. Znáte tu scénu s oslíkem ze Shreka? Jak furt něco mele a pak řekne:“Potřebuju obejmout…“? Jsem na tom stejně. Jen s tím rozdílem, že nepotřebuju obejmout. Potřebuju křičet, něco rozkopat, říct V., jak strašně mě sere, jak si může strčit celý ty svý názory na mou osobnost do prdele. Říct Myšákovi, ať se jde vysrat s tou svojí podělanou žárlivostí a ublížeností. Potřebuju se osvobodit od těch pout, co mě momentálně svírají. Potřebuju mluvit se svým vedoucím a říct mu, že jestli ty posraný přesčasy nebudu mít v příští výplatě, podávám výpověď. Potřebuju si ujasnit, co s tím svým debilním životem chci dělat. To budu vážně do konce života střídat jednu práci za druhou, přičemž v žádný nevydržim dýl než rok? Vážně budu přecházet z jednoho mizernýho vztahu do druhýho, když přitom jedinej z těch chlapů mi za to nestojí? Vážně budu trávit svý volný dny sezením u počítače a čuměním na seriály a vzdycháním nad tím, jak bych chtěla dělat to a ono a přitom se k tomu nikdy nedonutím? Je mi třiadvacet a co jsem sakra dokázala? Jsem vážně jen blbá holka, co v tom neumí chodit, co se potácí mezi extrémama a co ji rozhodí pár komentářů od někoho, na kom by jí už dávno nemělo záležet?

Nauč se žít přítomností a odnaučíš se myslet na budoucnost. Odnaučíš se myslet na minulost. Uleví se ti. Ale je to dobře? S tímhle přístupem jsem se naučila řešit vztahový věci hned. Nedokážu čekat měsíce, než si někdo ujasní svoje priority a něco mu dojde. Nedokážu čekat ani týdny, než se Myšák přestane chovat jako kretén a začne mi trochu věřit. Do tý doby už nebude mít důvod mi věřit, protože já to prostě nevydržím. Už dneska jsem pomýšlela na rozchod. A hůř, pomýšlela jsem, že bych zavolala Blonďákovi a užila si s ním trochu nezávaznýho sexu na vylepšení nálady. A to je strašně, strašně špatný.

A taky jsem přemýšlela nad tím, že bych zase jednou sepsala dopisy na rozloučenou. Protože nikdy nevíš, co se stane. Většina z vás si na to občas vzpomene, třeba pod vlivem nějaký silný události, nějakýho zážitku, že tu prostě nebudeme věčně a nikdy nevíš. Ale já na to myslím každej den. Proto mě taky tyhle věci tak trápí. Nechci mít nedořešený věci, protože nikdy nevim, kdy někdo z nás nějak vypadne ze života těch ostatních, ať už smrtí nebo jinym důvodem. A tak jsem přemýšlela, že bych těm několika, co jim něco potřebuju říct, napsala dopisy. Třeba jen tak pro sebe, ale abych se uklidnila. A pak jsem si řekla, že by to nemělo smysl. Nevím, co říct. Nevím, jak to říct. A pak, ty nejdůležitější, třeba jako V., by to nezajímalo. Nezajímám je já. Moje ego to těžko snáší. Nesnáším to svoje podělaný ego. Píšu si to do svýho úkolníčku – budu muset mnohem tvrději pracovat na jeho odstranění. Myslela jsem si, jak dobře na tom nejsem, co se týče duchovní cesty, ale to je právě ono – vždycky, když si myslíte, že jste na tom dobře, zjistíte, že vůbec ne. Že jste sotva na začátku. Že ta strašná dálka, co jste si mysleli, že jste už ušli, ve skutečnosti činila sotva pár milimetrů a že si toho nikdo ani nevšiml. Jenže já se odradit nenechám. No a co, že bojuju se svýma výlevama. No a co že se vztekám, že občas řádím a že jsem někdy šílenej dobytek. Co je důležitý, je, že o tom dobře vím. A jednou, ať je to třeba za pár let, už takový věci psát nebudu. Nebudu si je myslet. Nebudu si to brát. A bude ze mě přesně ten typ blogera, co se nemá potřebu vylejvat v milionech slov, co prostě jen napíše – jsem frustrovaná, protože potřebuju sex. Sakra, jak mně se uleví. A celý blogosféře jakbysmet, nemýlím-li se 😀

Jedno pozitivum ten dnešek ale přece měl. Moje blogerské já se tetelí nad faktem, že si už řada mých blogerských idolů všimla, že to tu zanedbávám. To je symbolem toho, že ty moje blafy ještě pořád někdo sleduje a že když se tu pár dní nic neobjeví, někdo si toho všimne. Někdo si všimne, že něco není, jak má být. A to je dobře vědět.

P.S.: Uklidňující zpráva pro všechny čtenáře – už brzo dokoukám Sex ve městě a očekávám, že s přechodem na jinej seriál by měla pominout éra těch miliard otazníků. Taky mě už serou. Blame Carrie.

P.S.: Čtvrt na deset. Čas udělat si míchaný vajíčka a pustit další díl Sexu ve městě. Bože, jakou já mám depku… už se těšim, jak si zejtra v práci zanadávám na pitomý zákazníky. Jeden jedinej se mě zeptá, jestli je to zboží čerstvý, a urazim mu hlavu rohlíkem. A nebo taky ne. Třeba se vzbudím v lepší náladě. Ale zatím ten pocit nemám.

V práci je to čím dál tím lepší. Teď už do mě dělá i novej vedoucí, za jehož řečičky bych za a) mohla nechat Myšáka, ať mu rozbije hubu (prozatím se na mou žádost drží stranou, ale nevím, jak dlouho to vydrží), nebo za b) bych mu tu hubu mohla rozbít sama (no dobře, nejsem žádný rambo, asi bych ho jenom kopla do těch jeho nevybouřenejch koulí, ale i to by mi stálo za to), nebo bych si na něj za c) mohla stěžovat. Ale jelikož jsem slyšela, že pan majitel bude asi podobnej kanec, k ničemu by to zřejmě nevedlo.

S Myšákem samotným je to taky čím dál tím lepší. Prakticky denně se pohádáme, píše mi nepříjemný smsky, je na mě hnusnej, nevěří mi. Furt má řeči, že to nemá smysl, ptá se mě, jestli mám někoho jinýho, je hrozně zničenej z toho, že mám pár kamarádů, s kterýma občas trávím trochu času, posledně jsme se pohádali jenom proto, že jsem mu nezavolala zpátky, když mě prozvonil. Nezajímalo ho, že na krámě byli lidi, že jsem toho měla moc a pak jsem zapomněla, že později, když jsem si vzpomněla, jsem zase věděla, že už spí, a nechtěla ho budit, normálně mi ten telefon zavěsil. Říkala jsem to dneska babičce. Nevím, jak je to možný, ale jednou dvakrát do roka, když jí navštívím samotnou, si popovídáme o věcech, který bych jinak nikomu neřekla, ačkoli jinak si my dvě prostě nemáme co říct. V ten jeden moment to pak vypadá jako bychom byly největší kamarádky a jako bych se jí vždycky se vším svěřovala. Mám pocit, že tím, jak málo se vídáme, obě o hodně přicházíme. Že ten tlak, co mezi náma vznikl potom, co umřel děda, nám strašně moc vzal, a přitom je tak snadný ho prolomit. Chce to prostě jen přestat se bát trávit spolu čas o samotě.

Každopádně mi řekla, ať neblbnu. Ať si nekazim život a ať toho nechám. Šílený na tom je, že to nejsou obvyklý bláznivý řeči o politice, o níž má dost zkreslenou představu a o níž se vždycky hádá s tátou, kterej samozřejmě všechno ví líp, takže z ní udělá blázna. Nejsou to řeči starý pani, která má tři tejdny mlíko v lednici a diví se, když přijedeme a máma jí ho vyleje. Který když řeknu, že má v lednici plesnivej sejra, nevyhodí ho, ale jde oškrabovat to bílý. Tohle je právě jako by to byla úplně jiná osoba, najednou ví, o co jde, a řekne něco strašně pravdivýho, co bych od nikoho jinýho tak nevzala. Jako že tohle bych neměla dělat. Má pravdu, no, neměla. Ty první dvě hádky byly ještě „ok“, byly takový lehčí a hlavně to usmíření pak stálo za to. Ale už nemůžu. Je to příšerně vysilující a je to opravdu pořád. Navíc to všechno řešíme po zprávách, což je prostě na palici. A po telefonátech. Už teď mi přišla smska, že jsem překročila svůj limit 900,- za paušál. 900! Jeez, tolik jsem neplatila ani nepamatuju, je to třikrát než co jsem zvyklá. Samozřejmě, kdybych to řekla Myšákovi, tak se zase hrozně naštve a bude se mi snažit vnutit nějaký peníze. Už to udělal několikrát a vždycky jsem se naoplátku naštvala já, že přece nejsem žádná socka a že ho nemám na prachy. Což mi připomíná další problém – že od něj ty jeho móresy chytám.

On se třeba kvůli něčemu urazí, ale ne jako kvůli něčemu, co jsem řekla nebo udělala, ale kvůli nějakýmu vymyšlenýmu problému. Je šíleně paranoidní. Stačí jen to, že jsem mu nezavolala zpátky, a hned jsem si to určitě zrovna s někym rozdávala. Nebo že jsem mu nenechala v lednici jogurt, o němž stejně prohlašoval, že ho sám jíst nechce. Hned si myslí, že za mnou na krám přišel nějakej frajer a ten jogurt snědl. Jako chápete to? Kam na to chodí?

Nicméně vždycky, když se takhle hádáme, chytnu to taky. Příšernou depresi z toho, že nejsme spolu. Příšernej vztek. Dávám mu to sežrat. Nadávám mu. Dělám ublíženou jako že mě hrozně mrzí, že si tohle všechno o mně myslí a že mi nevěří. Teda ne jako, mě to vážně mrzí. Ale proč? Co je mi sakra po tom? Je to kretén, kterej mi nevěří nos mezi očima a je jedno, kolikrát mu odpřísáhnu, že ho miluju. A stejně, proč to dělám? Proč se namáhám? Neříkala jsem, že ho přece nebudu dokola přesvědčovat? Neříkala jsem, že když mi nevěří, ať si jde do prdele, že se kvůli němu nezblázním?

Všechno mě to hrozně ničí, je to nesmírně vysilující a stresující a dostala jsem se přesně do toho bodu, kterýho jsem se bála. Nevím, jak z toho ven. Po tom rozhovoru s babi zvažuju, že bych přece jenom podlehla nabídce toho našeho dobytčího vedoucího a že bych šla na některou z prodejen, kam Myšák nejezdí. Hrozná myšlenka. Už proto, že to je právě on, co mě v tý práci jediný drží a utěšuje. Co dává smysl tomu, že tam ještě pořád jsem, když se tam takhle ke mně chovaj. Tím spíš by pro mě asi bylo lepší od toho utéct. Jenže mně se nechce utíkat. Už mám dost toho, jak mi v životopisu přibývají položky. Těžký to má kdekdo, můj život je šílenej a sama nepochopím, jak se mi furt můžou dít takový šílenosti, ale co, sakra? To se stává. Chci se s tím porvat, chci to zvládnout a chci bejt dobrá v tom, co dělám. Což se zatím zdá, že jsem, právě proto mě ten dobytek vedoucí chce na nějakou jinou prodejnu. Že prej je mě škoda na ten zapadákov, kde jsem teď. No, taky si to myslím. Ale stejně. Myšák. Pfff. Jak jen tohle skončí…

Včera, když jsem dělala uzávěrku a pakovala, že už půjdu domů, mi z kasy vyjela soupiska inventury. Byla prej na ten den naplánovaná, prej to v tý kase muselo blikat už tejden, prej jsem to měla vědět. No, nevim, nemá smysl se o tom hádat, prostě to tam na mě vyjelo a nedalo se to ochcat, bez toho bych tu uzávěrku nemohla odeslat. A tak jsem volala vedoucímu, řikám, co mám dělat, a že tam je milion věcí, který už mám navíc zabalený, a že tam budu do půlnoci. Prej to se nedá nic dělat. Ať si zavolám na Vysočanskou, jestli tam neni někdo, kdo by mi mohl přijet pomoct. No, nebyl, teda aspoň ne na prodejně. Zavolala jsem teda V., kterej jedinej bydlí tak blízko. Naštěstí byl doma a přijel. Nedokážu ani popsat, co to pro mě v tu chvíli znamenalo. Že se hned sebral a do půl hodiny tam byl. Počítali jsme ty věci do půl jedenáctý, jen díky němu to šlo tak rychle a šlo to vůbec, protože kdyby mi tam nikdo nepřijel pomoct, složila bych se tam. Nejspíš bych tam byla do rána, protože toho opravdu bylo moc a já jsem bohužel šílený hroutidlo, no, však mě už znáte. Když to na mě z tý kasy vyjelo, málem jsem se sesypala. Každopádně nakonec jsme to zvládli, sice se obávám, že z toho ještě budou problémy, nepočítala jsem ty věci přesně na kusy, na to jsem už prostě vážně neměla sílu. No ale co, nějak to dopadne. Čtu teď báječnou knihu, která se jmenuje Kašli na to, uleví se ti. Bože, jen díky týhle knize jsem se ještě nezbláznila z těch šíleností, co se mi dějou. Z paranoidního a věčně hnusnýho Myšáka. Z šílený práce, která mi za to naprosto nestojí a stejně se tam bůhvíproč stále zdržuju. Z nevybouřenýho vedoucího, kterej se mě od něj snaží zcela nepokrytě odloučit a snaží se mě dostat. Neni to zvláštní, jak k člověku ty věci přijdou, když je nejvíc potřebuje? Kamarád, co vás vytáhne z bryndy? Kniha, která vám dodá sílu všechno přežít? Člověk, kterej vás tak miluje, že pro vás udělá prakticky všechno co vás jenom napadne? Proč jen to všechno musí mít háček?