Měsíc: Červen 2011

Ne že by nebylo co psát, ale ono prostě fakt není kdy. Minulej tejden, kterej měl pro mě bejt tejdnem krátkym, jsem strávila prakticky celej v práci – kromě pondělka. Dokonce i v pátek, kdy už jsem byla fyzicky i psychicky totálně vyčerpaná a extrémně nutně jsem se potřebovala vyspat, mě šéf vzbudil v šest ráno (note to self: ve volných dnech vypínat telefon) s prosbou, jestli bych mohla zajet na prodejnu odemknout, že prý tam prodavačka, co ji sehnal na výpomoc, stojí před krámem bez klíčů a nemůže dovnitř, protože vedoucí toho dne se prostě nedostavila. Tak jestli prý jen můžu jet odemknout a že on jde zatím shánět někoho, kdo tam s ní pak bude na zbytek dne, abych mohla odejít.

Tak já teda že jedu, protože co už, byla jsem stejně vzhůru, takže klidnej spánkovej den byl ten tam, jenže když jsem dojela na místo, tak koukám, baner venku svítí a vedoucí i prodavačka jsou vevnitř a vybalujou. Tak na ně bušim, pustěj mě dovnitř a ptám se frajerky jednak, kde byla, a druhak, proč proboha nezavolala vedoucímu, že už je na místě. Na to ona celkem v klidu, že zaspala, a že když dorazila, tak se hned pustila do vykládání, aby stihli otevřít. Tak já volám nasraně šéfovi, že blbka je už na místě a že když už jsem tady, tak jim teda pomůžu vyložit a pak pojedu, protože co bysme tam dělaly tři. No, nakonec jsem tam s nima byla do desíti a dělala chlebíčky, protože ony měly vepředu dost co dělat – co nestihneš srovnat a uklidit ráno, přes to se tam pak prostě přizabiješ, protože ty davy lidí po ránu se nedaj zadržet – a co, chlebíčky mě bavěj. Sralo mě spíš to, že tý frajli to vůbec nebylo blbý, že mě kvůli ní vzbudili a že tam – kvůli ní – jedu jako kráva v šest ráno. Jenom se šklebila, že to je šílený, zrovna na poslední den (dala výpověď, že už to nemůže vydržet) a že zaspí. Ale že já to odseru, to jako nic. A ta prodavačka na záskok mi taky hnula žlučí, všechno cpala do velkejch papírovejch pytlíků, i ty nejmenší kousky pečiva, který by se normálně vešly do těch malejch. A ten výraz, když jsem jí poprosila, aby s nima šetřila a dávala to do malejch? Darmo mluvit…

No ale jinak jsem ten tejden tak nějak přežila. Kromě bedny čajů, kterou mi šlohli, a která mě bude stát aspoň litr, se žádný velký katastrofy neděly. Na nepředstavitelně smrdutý bezďáky si už zvykám, s lidma se většinou taky celkem dá domluvit, teď mám jen nervy z toho, že ještě pořád nemám podepsanou smlouvu ani zdravoťák, protože kdy si mám proboha k tý doktorce zajít, když jsem v práci od nevidim do nevidim? No, jdu tam teď ve čtvrtek, ale vůbec bych se nedivila, kdyby si na mě zrovna do tý doby někdo počíhal. Ale byla by to snad moje vina? Neměl by si to ohlídat zaměstnavatel, aby mu za pultem nestáli lidi, co tam nemaj co dělat? Ostatně to je to samý jako s těma prachama tuhle. Necelý dva tejdny v práci, taky jsem u tý kasy neměla co dělat. A jelikož od tý doby o tom nikdo nemluvil, ještě pořád netuším, jestli mi to strhnou nebo co teda bude.

Stejně je mi z toho světa špatně. Těch dluhů, co narůstaj, těch věcí, co mi ukradnou a který pak musim zaplatit… a z čeho je mám sakra platit, když mi nedali žádnou výplatu ani zálohu ani nic? Když ani nevim, kolik ta výplata bude, protože mi to nikdo nedokázal říct? Když nemám ani žádnou pitomou smlouvu? A když mám ještě v ten čtvrtek vypláznout pět stovek za vstupní prohlídku a šest za zdravoťák (!)? A já povidám – z čeho to mám doprdele vypláznout?

No, nemalý nervy z těch finančních otázek mám. Jinak je všechno v cajku, mám kolem sebe pár fajn lidí, který mě nabíjej a tak nějak tomu všemu dávaj smysl, ale v poslední době jich je zoufale málo. Ale ono je to snad i dobře. Všechno je teď nový a těžký a než si zvyknu, bude to ještě chvíli trvat. Nemám na lidi čas. Nemám na ně energii. Nemám na ně chuť. Jen velmi výjimečně pocítím touhu se s někým potkat, vidět, mluvit… nesnáším ty jejich dotazy, jak se máš? Co novýho? Jak to jde? Jak asi, sakra? Od rána do večera práci, kde mi furt něco kradou, kde nevim, jestli mi vůbec zaplatěj za to, co tam odmakám, kde porušujou všechny možný části zákoníku práce a odkud pořád nevím, jestli zdrhat nebo jestli mám zatnout zuby.

Tuhle jsem si zašla na Pavlák do Levnejch knih. Prý že tam hledají zastupce vedoucího, tak jsem se šla zeptat, protože nikam jinam beztak nemám čas ani sílu chodit. Pokec s tamější slečnou vedoucí proběhl parádně, práce je to prakticky stejná jako co dělám teď, jen v o mnoho rozumnější podobě, s lidskou pracovní dobou a tak nějak vůbec normálnější a klidnější. Pohodová. Pět minut od baráku. Jenže platově je to dost komický a navíc tam někoho potřebujou prakticky koncem příštího týdne. Do tý doby bych si věci u Ječmínka ani nestihla vyřídit, kor když vlastně ještě nevím, jestli odtamtud chci. Nejdřív je třeba dojít si k doktorce, vidět smlouvu, případně jí podepsat, vydyndat si nějakou zálohu, ať mám vůbec z čeho žít, a vyrazit z nich konečně informaci, kolik že to mám vlastně za hodinu. A pak se teprve může vidět, jestli mi to za to stojí. Naši maj pravdu, takhle bez informací je to strašně na hovno a já už jsem unavená z čekání. Už jsem měla tolik zaměstnání, z nichž nepřišla výplata, už na to nemám nervy a nemůžu si dovolit čekat další měsíc, jestli a co bude.

Inu, tolik ode mě asi vše, přece jenom je fakt, že přes ten tejden toho mám v hlavě tolik, že o volnym dnu jsem ráda, že na to nemusim myslet. Takže jakkoli peprný historky k podělení se mám, sorry, ale nebudou. Ne teď, možná časem, až se věci nějak uklidní a já přestanu mít pocit, že žiju ve zlym snu. A do toho furt:“Máš na víc“. „Hledej dál“. „V Praze přece musí bejt nějaká normální práce za normální plat“. Jenže kdy to mám hledat? Teď, když mám pár cennejch hodin na odpočinek? Když stejně vim, že ještě minimálně dva tejdny to budu muset vydržet, než se vyřeší věci ohledně smlouvy a bude trochu jasněji? Nemám sílu, prostě nemám. Fakt zlej sen tohleto. V minulym životě jsem musela někoho hrozně nasrat.

Blogování už není, co bejvalo. Nemám na to čas ani energii, na pc jsem tak jednou, dvakrát týdně, a přitom si ani nejsem jistá, co bych vám tak řekla. Jak šílenou a šíleně náročnou práci jsem si našla? Jaký existence mi choděj do krámu? Jak se mi včera z jedný z nich udělalo úplně blbě od žaludku, protože ty historky, co mi ten dědek chodí vypravovat, to se prostě nedá (bezďák, asi stoletej, nechutnej, a ještě do mě valí historky sexuálního rázu? Teda přátelé, já jsem zvyklá na leccos, dokážu se bez problémů naobědvat u Sběratelů kostí nebo u The Lexx, ale tohle? Na to nemám…).

Ale jinak to zvládám. Právě teď za sebou mám dlouhej tejden a kromě jednoho průseru z pondělí (moment, to se vážně stalo jenom před tejdnem? Připadá mi to jako měsíc O.o) se nic závratnýho nedělo, nebo aspoň ne tak závratnýho, abych to nezvládla. Jsem na sebe poměrně pyšná. To pondělí mě mrzí a v ten moment jsem si připadala jako ten největší idiot na světě, bez naděje na nějaký zlepšení, protože takovej nepoučitelnej kretén jako já nic takovýho jako zlepšení očekávat nemůže, na druhou stranu, celej problém byl zaviněnej tím, že mě tam nechali samotnou. Ve všední den, kdy to prostě neni fyzicky možný, zvládnout to v jednom člověku, mi tam poslali někoho s velkym zpožděním, takže otevřít jsem musela sama, a pak mi taky nepomohla, jen vyráběla chlebíčky atd., ale na krámě jsem stejně byla sama. Šéf, kterej mi sliboval, že se tam zastaví, se sice zastavil, ale jen asi na minutu, a jeho slibovanej návrat se nekonal. No, nebudu zabíhat do detailů, ale večer jsem z toho byla ještě mnohem víc na prášky než onehdá z tý informace, že mě nechají na krámě samotnou v neděli. Kam se to na to pondělí hrabe…

Nj, když ono vás to asi stejně bude zajímat, co se stalo, co? No dobře, nebudu zatloukat a podělím se – na krám mi přišel nějakej chlap a začal na mě cosi že mu mám dát nějaký peníze pro šéfa, kterej sedí kdesi nahoře v restauraci. Mluvil o nějakym Benešovi (nevim, jestli on že je Beneš nebo co, bylo mu špatně rozumět) a řikal taky cosi o ránu, že jako přijde nebo že můj šéf se tu staví ráno, nevim, každopádně pod vlivem stresu, v jakym jsem v tu chvílí a v ten den byla, jsem mu ty prachy vydala – bohužel, jelikož šéf mi při tom svym minutovym zastaveníčku řekl, že si jenom někam tady zajde a že se vrátí, historka o tom, že se nachází v restauraci nade mnou, mi připadala uvěřitelná, a že bych si to ověřila telefonem, to mě v tu chvíli prostě opravdu nenapadlo. Krám byl plnej nevrlejch a nervozních lidí a já měla dost. No. Šéf, když jsem mu volala, řekl, že o žádnym Benešovi nic neví a v podstatě se mi vysmál do telefonu, jak jsem blbá. Na to asi desetkrát zopakoval, že jsem si vydělala, bavil se tam ještě s nějakym chlapem, kterýmu to (klidně se mnou na drátě) popisoval, a oba se u toho dobře bavili mou blbostí. Pak mi řekl, že to probereme a domluvíme se na nějakejch splátkách. Jako by to doprdele vůbec byla moje vina! Byla jsem u nich druhej tejden, ještě bez smlouvy a bez jakýhokoli podepisování odpovědnosti za cokoli, a on mě tam nechal samotnou, když mi sliboval, že přijde a že tam bude! Volala jsem teda ještě jinýmu vedoucímu, kterej je, tušim, nad nim (ale jistě to nevim, v tý jejich hierarchii se nevyznám), a ten mě naopak docela uklidnil, řekl, že to se může stát, ptal se, jestli jsem nová a jak se to stalo, a pak řekl, že mi to zaplatí ten můj vedoucí, ať jsem v klidu, že to vyřešíme. No, po zavěšení telefonu jsem se stejně zhroutila. Měla jsem už zavřeno, ale přede mnou byly ještě dvě hodiny práce na uklízení, počítání kasy (v níž mi teď chyběly tři tisíce a nevěděla jsem, jak to vyřešit) a zadávání objednávky, přičemž se musí myslet a já už měla tak vymatláno, že jsem toho prostě nebyla schopná. Navíc mě začaly bombardovat telefonáty z pekárny, kde se mě ptali, jaktože jsem ještě neposlala objednávku na druhej den. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem tam na to sama a že to nestíhám a že mi ženská, co mě zaučovala, řekla, že objednávku mám dělat až po zavíračce. Na to se mi vysmáli, že to mi řekla pěknou kravinu a ať sebou hodim, nebo mi to nepřijmou. Pak mi volali ještě asi třikrát, ale to už jsem nezvedala. Ještě se s nima budu dohadovat. Radši jsem si místo toho hleděla objednávání. Nakonec jim to ale stejně přišlo pozdě, mou objednávku nepřijali a poslali mi tudíž věci podle dne před týdnem. Takže jsem to dělala zbytečně.

A jaké bylo vaše pondělí?

Každopádně druhej den se šéf sice stavil, ale opět na minutu, a o penězích se vůbec nezmínil. Byla jsem ráda. Nervy na pochodu, neměla jsem sílu se s ním hádat, ačkoli jsem byla mámou ujištěna, že na to nemaj právo, něco po mně chtít, a že ať se bránim. Jasně že se chci bránit, ale nejsem si jistá, jak to s tou právní stránkou věci je. Všechno ohledně týhle práce je takový pofidérní. Příšerně s náma zametaj, dávaj nám obrovskou zodpovědnost a k tomu makáme 17 hodin denně bez přestávky na oběd nebo na nějaký nabrání sil. A každej večer počítáme tržbu a odvádíme jí, přičemž to podepisujeme, aby se vědělo, kdo to odváděl. Nejsem právník, ale nemyslim si, že je to normální nebo přinejmenším správný. Ze svýho pohledu jsem přesvědčená, že nemaj právo po mně ty peníze, co jsem tak stupidně vydala, chtít. Že jsem blbá, je jedna věc, ale oni mě tam neměli nechávat samotnou, když jsem jim přitom několikrát říkala, že to ještě nezvládám a že potřebuju, aby mi tam aspoň ráno a večer někdo píchnul. Vysrali se na mě a tady to maj.

A další věc je, že ještě nemám smlouvu. Pravda, můžu si za to sama, jelikož jsem zatim nebyla schopná si zajít k doktorce pro potřebný vyšetření, ale kdy to mám prosimvás udělat? Když mám den, dva volna, tak je prospim, protože nejsem fyzicky schopná pohybu, a to myslím doslova. Všechno mě bolí. Nohy, kotníky, kolena, záda, a ještě k tomu jsem kolikrát příšerně vyčerpaná. V práci se ani pořádně nenajim, takže nemám kde nabírat energii. A furt tam stojim. Večer se mi o tom zdá, budim se hroznou nervozitou jako že jsem na něco zapomněla nebo že musim pořád na něco myslet, pořád bejt ve střehu. A navíc mi šéf o druhym pohovoru řekl, že budu pracovat jen každej třetí víkend a já už teď vidim, že to neni možný, že budu dělat každej druhej, ne-li víc – bude-li mě totiž zapotřebí, měla bych být flexibilní a dostupná. Třeba zejtra jsem měla mít volno, ale nemaj nikoho, kdo by tam pomohl kolegyni, a tak jí tam na půl dne jdu dělat chlebíčky tak, jako je ona dělala ono osudný pondělí mně. Jenže je tohle všechno vůbec správně? Měla bych zatnout zuby a bejt ráda, že mám práci? Nebo bych měla rychle zdrhat a hledat něco míň náročnýho a míň právně pofidérního?

A k tomu ještě stres z dluhů. Kdyby šlo jen o to, co visím mámě, ale pár dní zpátky mi přišlo upozornění od zdravotní pojišťovny. Ani se radši neptejte, kolik dlužím jim.

Ne, vážně, mám pocit, že jsem se narodila na špatný planetě. To, čemu se tady říká život, zjevně nezvládám.

Upřímně řečeno, televizi a vůbec média už delší dobu nesleduju, alespoň ne pravidelně. Vím, je to svým způsobem špatně, vzdělaný člověk by měl mít přehled o všem, co se kolem něj děje, ale v tomhle státě? V týhle době? Divte se mi.

Před časem, už to bude víc než rok, mě prostě přestalo bavit, co se v tý televizi dozvídám. A nejen to. Přestalo mě bavit, že kdykoli se koukám na film, dostanu k němu závdavkem tři hodiny reklam navíc, a to ještě tak neschopně vložených, že mnohdy hrdinu ani nenechají doříct jeho dramatickou repliku a jeho poslední slova prostě useknou. Ponechám stranou, že naprosto nechápu, jak se něco takového může dít – stříhají to snad opilí? Nebo je to prostě tím, že jim je buřt, že se na ten film někdo bude dívat? Nevím a jak říkám, ponechám to radši stranou.

Díky rozhodnutí zbavit se televize, která stejně fungovala jen tak tak, jsem najednou získala spoustu volného času, který, když už ho chci trávit koukáním na filmy a seriály, mám šanci svobodně naplnit právě a jen tím, co mě zajímá a na co se dívat chci. Což je paráda, ale samozřejmě to s sebou přináší i tu nevýhodu, že nejsem informovaná.

A tak jsem se v pátek večer dozvěděla, že se chystá stávka a že v pondělí od rána do večera nepojede metro. A především to, že se tudíž nemám jak dostat do práce, protože auto nevlastním, a i kdyby, nemám řidičák, a i kdyby, do toho štrůdlu, co nastane, bych neměla zájem se zapojovat – kor když má bejt část hlavních tahů úplně zablokovaná. Jít pěšky na Palmovku? Děkuji, nechci. I s pojízdným metrem vstávám ve čtyři hodiny ráno a představa půlnočního budíčku mě dvakrát netankuje. Vytáhnout kolo? Taky nic moc. Nejsem zvyklá jezdit po městě, neznám pořádně pravidla a značky a nevím ani, kde jezdit můžu a kde ne. Přičtěmež k tomu fakt, že nemám helmu a že ve čtyři ráno můj mozek ještě dávno spí, a vyjde nám, že abych za takové situace sedala na kolo a vydávala se do toho provozu, který navíc bude stát za to, jelikož jistě nebudu jediná s podobnými problémy, je prostě špatný nápad.

Během diskuse v autě, cestou na chalupu, mi táta slíbil, že mě do práce odveze autem. Bude si sice muset přivstat a po mém odvozu se vrátit ještě asi na hodinu domů, než bude moct jet do vlastní práce, ale že to prostě jinak nejde. Samozřejmě, správně by se o takovou věc měl zajímat můj zaměstnavatel, on sám by mi měl volat a ptát se, jestli se mám jak dostat do práce a jak to vidím, a ne že mu budu v sobotu psát smsku, že špatně, a on mi na to prakticky neodepíše, ale myslím, že řešit, co by mělo být v tomhle státě (a vůbec i jinde ve světě) správně, už tak nějak nemá cenu. Z toho jsem už vyrostla.

Ale štvalo mě to. Štvalo mě to, že kvůli nějakýmu idiotovi, co si postavil hlavičku, si musím dělat starosti s tím, jak do tý práce dojedu. Jako by nestačilo, že musím vstávat ve čtyři, kupovat si předraženej lístek na metro (bohužel stále nevlastním Opencard, prostě na ni nemám), přestupovat (nesnáším přestupování), pak makat jak fretka, stále ve střehu, až do osmi večer, pak dělat uzávěrku, to máme aspoň do devíti, desíti, a pak zase jet s přestupem a dalším drahým lístkem domů, ještě si nějakej kretén vymyslí, že metro prostě nebude? To mi silně pohlo žaludkem.

A co mi jím pohlo ještě víc, je fakt, že ta svině na něco takovýho vůbec nemá právo. NIKDO nemá právo blokovat dopravu a zabraňovat lidem, aby šli do práce. Pokud jde o mě, považuju to za útok teroristickýho rázu a nedokážu pochopit, že jim v tom nikdo nezabrání. Místo aby individuum, který takovou věc začne organizovat a veřejně se k tomu hlásí, zatkli, vyjednávají s ním podmínky a v klidu si ho zvou na rozhovory do televize, aby se ho tam veřejně zeptali, jak to teda bude, kdy se ta blokáda odehraje a kde přesně. Něco takovýho mně osobně přijde nemyslitelný, šílený, na hlavu, ne-po-cho-pi-tel-ný! Ale tady v Čechách? Pohoda leháro.

Nezatknou ho, ani mu v tom nijak nezabrání, Kalousek ho tak možná pěkně poprosí a důrazně požádá, aby to nedělal, a možná že mu i řekne, že na to nemá právo, že to je nelegální atd atd, ale prosimvás koho to zajímá? Nikoho. Protože stát se tady dopouští stejný chyby jako na tolika jinejch místech – vyhrožuje planejma kecama, o nichž ale všichni věcí, že to není nic než planý kecy, prostě proto, že v případě neuposlechnutí tady NEEXISTUJÍ SANKCE! Proti blokádě se nikdo doopravdy nepostaví. Policie nezasáhne, ačkoli na to má plné právo a navíc i POVINNOST to udělat, protože blokáda a obsazení Prahy nejsou ničím jiným než útokem na práva a svobodu jejích obyvatel. Jenže policie aby něco dělala? Prosímvás… Pomáhat a chránit? Leda nasrat…

A tak nám prostě nezbývá než tiše přihlížet, jak nás odboráři a Ováci okupujou (jeez, Ováci mi taky hli žlučí. Co je jim kurva do Prahy? Co kdybysme my, pražáci, kterejch je x-krát víc, vtrhli k nim do Ovy a celou ji obsadili? Zesrali by se do vejšky!), nasadit turistické botky, pokud je vůbec v našich silách, abychom na místo určení kdy dorazili pěšky, nebo se jinak postarat o to, aby chod našich životů byl co nejméně narušen. Abychom se dostali do práce, my, pracující lid, pro nějž má vlastně celá tahle akce být organizována. No já nevim, asi jsem divná, že mě to zaráží, ale prostě mě to zaráží. Protože milý pane Zavadile (kurně, to mi dalo práci se přemoct…), JÁ JSEM TEN PRACUJÍCÍ LID, ZA NĚJŽ SE TAK ODVÁŽNĚ BIJETE, A JÁ VÁM ŘÍKÁM, HLEĎTE SI KSAKRU SVÝHO A SHNIJTE V PEKLE ZA TO, ŽE MI BRÁNÍTE DOSTAT SE DO PRÁCE, KTEROU JSEM DVA ROKY HLEDALA! Protože abych se do ní teď, když ji konečně mám, kvůli takový svini jako jste vy, nedostala? To bych se na to podívala!

Samozřejmě nejsem odborník na tuhle situaci a přiznávám, moje informace možná nejsou stoprocentní, ale co jsem tak slyšela, návrh reformy, proti níž hodlají odboráři tímto způsobem protestovat, je zatím pouze ve fázi návrhu, ještě zdaleka to není reálné, a tudíž je takový protest zdaleka přehnaný. Navíc třeba pokud jde o lidi od železnice, tak ti by podle mě vůbec měli držet klapačku, protože železnice, jakožto prodělečný a státem dotovaný podnik (!) si prostě nemůže dovolit vyhazovat na benefitech, na něž ani morálně vzato nemají a nikdy neměli právo. Aby nejen oni zaměstnanci, ale i celá jejich rodina jezdila zadarmo? No kde to sakra jsme? To je jako bych si já i celá moje rodina mohla nabírat v pekárně rohlíky a zákusky podle libosti, protože tam já pracuju. Vám to připadá normální? Mně ne. Milí zlatí, otevřete laskavě oči a pohlédněte skutečnému světu do tváře. Takhle to v něm totiž prostě nechodí.

Slyšela jsem taky, ale nemám to potvrzené, že v případě, že plánované změny projdou, přijde takový zaměstnanec o benefity přibližně v hodnotě tří tisíc korun ročně. Tři podělaný tácy. A tohle všechno kvůli nim?

Na to všechno můžu jen říct – když se vám nelíbí podmínky, za nichž makáte ve státních službách, tak jděte jinam. Tisíce nezaměstnaných rády nastoupí na vaše místa a budou vděčny za to, že mají práci a mohou vydělávat na sebe i svou rodinu. Tisíce jiných budou rády, že mají co do huby.

A už vůbec nebudu začínat o Zavadilovi samotném. O tý svini, co se „bije za práva prostých občanů“ tím, že je okupuje, vydírá stát, připravuje lidi o výdělek, na němž zrovna v téhle době tolik lidí zcela závisí, protože každá koruna je dobrá, a která přitom opustila svou vlastní rodinu a dvacet let se o ni vůbec nezajímala. Jak vůbec někdo může takovou kreaturu poslouchat a následovat? Co má někdo takovej co kecat o morálce, o tom, co je špatný a dobrý a co by jak mělo bejt? Sesadit, ukamenovat, zavřít až zčerná, nic jinýho si ten šmejd nezaslouží. Ovšem na prvním místě bych ho soudila za narušování veřejnýho pořádku, běhu věcí a já nevim co všechno se mu dá ještě přišít. Klidně ten terorismus a šíření poplašný zprávy, vždyť tohle nic jinýho neni!

No, ale dost už vztekání se. Jdu radši děkovat UCHu, že blokáda byla přesunuta na čtvrtek, kdy mám volno, a nastavit si budík na čtyři ráno, abych mohla pokračovat v účasti v pracovním procesu, čili v aktivitě, která je teď pro mě silně důležitá a v níž mi chce ta svině vyžraná bránit. Tfuj. A stát ať se taky stydí. Ustupovat vyděračům. Povolovat takový svinstva. Že jim neni hanba…

Tak za sebou mám první tejden v práci, což si skoro řiká o nějaký to shrnutí, co? 🙂 Tak jdeme na to, páč s chutí do toho, až se ucho utrhne, a tak dále. No, znáte to, ne?

V pondělí i v úterý jsem v práci byla od pěti ráno do devíti večer. Bylo to šílený. První den jsem se ráno nenajedla, protože normálně moc nesnídám (taky proč, když vstávám v jedenáct), tím spíš ve čtyři ráno a když mám ještě k tomu nervy, takže už kolem osmý jsem chcípala hlady. První den jsem se učila hlavně přípravu chlebíčků a dozdobování croissantů a baget – z Brodu nám to chodí jen tak halabala naplněný a aby to nějak vypadalo a aby to taky vůbec stálo za ty prachy, musí se s tim něco provést – to znamená nacpat tam nějakej pěknej salát (někdy tam je, ale takovej všelijakej), trochu tý zeleniny a tak tomu podobně, prostě udělat to jedlý a pěkný. Dál je třeba omýt tácky, na nichž leží věci ve vitrínách, protože jsou někdy ušmudlaný, dát to prostě na čistý. No a pak už jsem šla zkoušet kasu. Ono toho bylo samozřejmě víc, co mi vysvětlovali, třeba jaký máme druhy všeho, kam to všechno patří (protože se to dává do vitrín i na pult v určitym pořadí), jak se používaj který spotřebiče atd. Asi nejvíc mě potrápila kasa, protože v ní ty věci jsou srovaný podle mě dost nepochopitelně, no ale už jsem si zvykla, co kde je. Jediný, co mě zatim ještě trochu trápí, jsou objednávky zboží (ráno se musí udělat příjem toho, co všechno přišlo z pekárny, což musí souhlasit nejen na počty k tomu, co je na papíře, ale to všechno i k tomu, co je zadaný v pc) a večerní uzávěrka. Ale to se poddá.

První noc jsem vůbec nemohla spát. Všechno mě bolelo, hlavně ty nohy, samozřejmě, protože jsem si skoro nesedla, ale hlavně jsem měla hlad, protože jsem přes den měla takový nervy, že jsem ani neměla na nic chuť. Stěží jsem do sebe natlačila dvě housky, co jsem si obložila ráno, a tím to končilo. Večer jsem se nebyla schopná najíst, tak jsem šla rovnou ležet. Měla jsem toho ale plnou hlavu, a tak jsem nemohla usnout. Magořila jsem z toho. I při pohledu na polštář jsem viděla pult a kasu a slyšela hlasy lidí. Měla jsem pocit, že si nemůžu lehnout, že musim pořád dávat pozor, jestli někdo něco nechce, a bejt furt ve střehu. Ani meditačníma technikama jsem to z tý hlavy nedostala, protože mozek se hrozně bránil – věděl, že si to všechno musí pamatovat do zejtřka a zcela zásadně odmítal zapomenout na to a nemyslet na to, takže se mi o tý pekárně přirozeně i zdálo, když už jsem teda usnula. Ale spaní to bylo nevalné, furt jsem se budila, strašně zpocená. Když jsem se odkryla, tak mi zase byla zima, že mi cvakaly zuby, no nádhera. A druhej den zase na čtvrtou vstávat.

Ten druhej den byl o trochu lepší, byla tam se mnou mnohem pozitivnější slečna než ten den předtím, takže mě tak hezky uklidnila a nabila a bylo to fajn. Teda aspoň do večera, kdy mi řekli, že po těch pouhých dvou dnech tam mám bejt v neděli celej den sama. Tzn. všechny ty věci, který jsem ještě ani zdaleka nemohla umět, že tam prostě budu dělat sama. Koukala jsem na ně jako jestli si ze mě nedělaj prdel, ale nedělali, a tak jsem večer domů přišla nejen vyčerpaná (tentokrát mě zabíjely i záda) a hladová (opět jsem nebyla schopná sežrat víc než jeden obloženej chleba), ale i totálně vypsychlá a vyděšená. Vrátily se mi pocity z prvních nocí v Anglii, kdy jsem hystericky vzlykala do polštáře s pocitem, že přišel konec světa, zítra Slunce nevyjde a já už nikdy nezažiju pocity jako štěstí, klid, pohoda a podobně. Přišlo prostě takový menší složeníčko, dusila jsem se pláčem a nemohla pořádně dejchat. Máma mi musela uvařit čaj na uklidnění, pak mi přinesla pár piškotů, ať se aspoň trochu najim, a po nějakym tom pokecu, kterej mě docela ukolébal, jsem usnula a spala, jako když mě do vody hodí.

Ve čtvrtek ráno mi bylo o poznání líp. Hned po příchodu jsem tam potkala jakýhosi pana Pátka, což je další z vedoucích (panečku, těch tam je), a ten se mnou naprosto souhlasil, když jsem mu řekla, že si nemyslím, že je dobrej nápad, aby mě tu na neděli nechávali úplně samotnou. Řekla jsem mu, že po těch dvou dnech to naprosto nemůžu umět a zvládat a že ať mě tu klidně nechaj, když se jim chce, ale zaručuju jim, že bude průser. No, naštěstí, jak říkám, se mnou souhlasil, že to je blbost, a slíbil, že ráno se mnou přijde otevřít a spustit kasu, a že večer přijde pan Hrdlička (kterej mě tam chtěl nechat samotnou a byl tudíž poměrně nasranej, že tam za mnou musí), aby se mnou udělal uzávěrku. Ten den pak probíhal velmi poklidně, byly tam se mnou zase dvě fajn pani, a domů jsem šla už ve čtyři odpoledne, abych hned po příchodu a sprše padla za vlast.

V pátek už nevím, co jsem dělala. Měla jsem volno, takže jsem asi koukala na Tudorovce a pospávala, snažila se šetřit nohy a odpočívat. Dočítala jsem taky knihu, co jsem měla vrátit už ve čtvrtek a na níž mi nabíhalo zpozdné.

V sobotu jsem ráno umyla barák, do čehož se mi sice nechtělo, ale bylo to už zapotřebí, čtrnáct dní jsem na to nesáhla. Pak jsem si zajela do Kotvy pro klíče od prodejny a pak do knihovny vrátit a nabrat. Pak domů hodit napůjčovaný knihy, popadnout dva pytle se starym oblečením a šupky dupky do Riegráku, kde se tou dobou konal ReReRe festival. Ten spočíval v tom, že jste tam přinesli to svý starý oblečení, co už nebudete nosit, a třeba i nějaký knihy a boty a tak, to jste tam položili na předem připravený místo, a naoplátku jste si mohli nabrat něco z toho, co přinesli jiní. Zadarmo. Čili něco podobnýho jako ta hadrárnička na Pavláku, o který jsem se tu už před časem zmiňovala, ale tentokrát jste nemuseli platit za to, co jste si nabrali. No a tak jsem si nabrala. Něco z toho asi při nejbliží akci zase vrátím, zase takový terno to nebylo, ale minimálně dva kousky byly fakt dobrej „kup“ – pěkná manšestrová sukně v takový růžovo-fialový barvě s kytičkama (mi poslední dobou nějak jeblo s tou růžovou, ne? :D) a taková průsvitná hnědá halenka z dost nepříjemnýho materiálu, která mi ale překvapivě sluší a když jsem ji včera vybalila na toho svýho – ehm ehm – přítele s benefitama a neměla nic pod ní, setkala se s veeeeelkým úspěchem 😀 No eště aby ne.

Takže prostě úspěšná akce 🙂 Pak jsme si ještě s V. poseděli na trávě, trochu se poslunili, dali si zmrzku a prošlápli provaz, napnutej mezi stromama. No, zezačátku jsem se tomu dost bránila, nesnáším výšky a těma výškama myslím i půl metru nad zemí, ale nakonec to nebylo zlý a příště to zkusím znova 🙂 No a zbytek tý soboty, to už neni pro malý děti, takže smůůůla 😀

Dneska ráno jsem teda opět po volnu naběhla na Palmovku a očekávala pana Pátka, kterej mi – viz výše – slíbil, že se mnou otevře. Pan Pátek se ovšem nekonal, a tak jsem si to musela prostě otevřít sama. Naštěstí tam nebyl skoro žádnej provoz, téměř všechno jsem stihla vybalit ještě před otvíráním (akorát jsem musela volat Hrdličku kvůli kase, kterou mi nikdo neukázal, jak mám spustit, a kam to po mně chtělo jakýsi heslo), a ten zbytek, co jsem pak objevila v lednici, jsem tam ještě dodala. Celej ten den by se dal shrnout asi tak, že se tam dělo naprostý hovno, přežít se to dalo jen díky Andělovi (tak si říkám, zmiňovala jsem se tu už o něm?), kterej se za mnou přišel podívat, přinesl mi salátek k obědu a nakonec tam se mnou zkejsnul až do zavíračky, přičemž jsme pili kafe, trochu jedli, trochu mluvili, trochu mlčeli a tak vůbec. Nakonec mi docela vytrhl trn z paty tím, že si ode mě odnesl dvacet chlebíčků (který by tam jinak do druhýho dne asi utrpěli škody – někdo se včera zbláznil, nadělal mi tam tři přepravky chlebíčků, což se normálně neprodá ani během pracovního dne, kor dneska, kdy se tam stavilo pět a půl člověka), a to ani nemluvim o tom, že bez něj bych tam asi fakt chcípla nudou a ani bych si pořádně nemohla dozdobovat bagety, protože to se dělá vzadu, takže musíte furt čumákovat dopředu, jestli v krámě náhodou někoho nemáte, no prostě to neni úplně ono, když nemáte nikoho, kdo by za vás hlídal krám a stál u kasy. Takže ještěže tam ten Anděl byl, fakt že jo. Mno, za odměnu dostal jedno kafe (ty další si hrdě zaplatil, stejně tak plněný croissant – že vás to ale zajímá, co měl k svačině, co? :D) a krabici na chlebíčky, kterou jsem mu zapomněla namarkovat, takže po jeho odchodu jsem ji musela doplatit 😀 Whatever. Chybama se člověk učí 🙂

No a pak už přišel pan Hrdlička, zkouknul to moje dnešní potýkání se se zadáváním objednávek – ano prosím, udělala jsem to špatně, protože ten krám je hroznej krám a některý věci mi tam uložil dvakrát. Ale to už neni můj problém, to si vedení vyřeší s centrálou zítra, snad. Já jim řikala, ať mě tam na tyhle věci nenechávaj samotnou – a pak jsme zavřeli, vyklidili pult, vrátili milion věcí (protože nějakej blázen mi tam na dnešek objednal fakt tuny žrádla, co neměly šanci bejt spotřebovaný, aspoň ne v takovym počasí, kdy jsou všichni někde pryč a venku) do Brodu, spočítali kasu, udělali uzávěrku a cajk. Chybělo mi tam sice nějakejch čtyřicet kaček, ale co se dá dělat, hlavně že to nebylo víc – to mám z toho, že jsem si ráno nespočítala prachy v kase, podle mě jich tam bylo určitě míň než kolik jich tam bejt mělo. Hrdlička spěchal, takže po uzávěrce mě tam nechal, ať si dozametu a doumeju, co bylo zapotřebí, no a tak jsem si dozametla a doumyla a pak už jenom zhasnout, zamknout a je to, obávaná neděle je za mnou a s ní i celý první týden v práci 🙂 Dobrý, ne?

A hlavně je dobrý to, že jsem se teď konečně teple najedla (knedlíky s vajíčkem), že se mi vrátila psavá (už jsem se bála, že budu tak vyčerpaná, že vám o tý práci ani nic nenapíšu), že si skoro každej večer nosím domů rohlíky a chleba, takže se ráno nemusím vztekat s prázdným chlebníkem, a taky že tu a tam naberu i nějaký ty laskominy jako třeba věnečky a laskonky, čímž se v naší domácnosti prostě nelze nezavděčit 😀

Mno ale teď už mě omluvte, zase mě chytaj záda a vůbec se mi chce hrozně spát a zejtra zase ve čtyři budíček, takže vyčůrat, pomodlit a spát. A až se někdy budete nudit a budete mě chtít vidět v akci, stavte se na Palmovce na nějakej ten koláč nebo chlebíček 😀 (no co koukáte, reklama musí bejt) See ya 😉

P. S.: Nedá mi to, musim se podělit – naprosto šílim z Feuďáckejch novejch songů, zejména z Burn a Cosmos. Prostě šílim! Magořim! Slintám! Hudební orgasmus!!! 😀 Ale fakt. Nemůžu se jich nabažit. The Feud, to je prostě THE Feud 😉