Zajímalo by mě, proč je to tak těžký, prostě si sem sednout a něco napsat. Asi že se člověk bojí, že by musel sklouznout k rozebírání věcí, který vůbec rozebírat nechce, jinak fakt nevim. Nebo jsem možná moc opatrná, protože čím dál tím víc článků, co napíšu, končí v Rozepsaných a sem se vůbec nedostanou. Ne že by neměly myšlenku nebo že by byly o něco horší než všechny ty ostatná bláboly, co zveřejním, ale někdy mě prostě přepadají záchvaty nihilismu, kdy nabydu přesvědčení, že stejně nemá smysl to sem psát, že to nikoho nezajímá a když jo, tak je blázen a měl by jít dělat něco užitečnějšího.
A přitom mám tolik námětů k přemýšlení. Tolik divnejch snů, co bych se o ně docela ráda podělila a co by někoho mohly zajímat. Tolik zvláštních lidí kolem sebe, k nimž mám hlavně zvláštní vztahy a docela by mi bodlo o tom napsat a trochu si tak ulevit, možná i udělat si v tom pořádek. Ale nejde mi to. Nemůžu a nechci tu psát o těch šílenejch pocitech a myšlenkách, co mě provází, když se ocitám ve společnosti některejch lidí, nemůžu ani napsat, jak jsme se včera všichni v hospodě hrozně ožrali a co jsme tam pak vyváděli, protože si nejsem jistá, že by to mělo smysl. Spíš nemělo. A přitom se tam děly docela zásadní věci. Ale asi je prostě potřebuju trochu zpracovat, než se k nim vyjádřím. A nemám vlastně ani chuť zveřejňovat tohle, protože to je totálně bezobsažný a já se budu hodně divit, jestli k tomu někdo bude mít co říct 😀 Zatracená tvůrčí krize! A to jsem si myslela, že s jarem přijde spíš pravej opak. Chm.
Jediný pozitivní myšlenky mám teď ohledně svýho obnovenýho šatníku (maminka se nechala obměkčit a krpet mě zasponzorovala :)), nový barvičky a střihu (salón Maudě opět zabodoval :)), některých včerejších zjištění a zítřejších plánů. Naši totiž zase jednou vyráží na výlet, tak budu mít aspoň na těch pár hodin bydlo pro sebe, no a to bych to nebyla já, abych toho řádně nevyužila >:) Muhaha.
Ale to je tak všechno. Pracovní úspěchy nepřichází a nepřichází (za což si z velké části můžu sama) a moje motivace i sebedůvěra se propadají kamsi na bod mrazu. Nejhorší na tom je, že přesně vím, co bych měla udělat, ale nejsem toho schopná. Nějak jsem do toho moc zabředla a už se z toho neumím vyhrabat. Nezbývá mi než doufat, že nějaká vnitřní část mě konečně prozře, hecne se a udělá konečně zase jednou krok správným směrem. Ale jak říkám, ten nihilismus mě docela svírá, o častých záchvatech paniky nemluvě, takže nevím nevím. Mno ale nebuďme pesimističtí, jaro je v plném proudu, sluníčko svítí, všechno kvete a mně z toho dojetím slzí oči, takže mě omluvte, jdu zdlábnout nějakej ten zyrtec a pak půjdu asi spát, opička se nezapře. Přece jenom, včera to bylo všechno, jen ne umírněná zábava. Mnj, těším se na opáčko 🙂
