Rubriky
poesie

Ve známých vodách

Jsi snílek, řeko plynulá,
nám noc už dávno minula
A ty jsi pořád v mých snech stejná,
jsi věhlasná i bezejmenná
Tvé břehy jsou rty bránící se
srdce buší, mně hoří líce
A ještě máš ke vstupu povolení
 – Naše blízkost –
Nic míň, nic víc v tom není
penglounge.ning.com
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pár poznámek k vánočnímu shonu

Tak mám za sebou druhou vlnu vánočního nakupování a řekla bych, že velmi úspěšně. Sice před sebou pořád mám asi milion úkolů, ale seznam se ztenčuje, a to ještě neni ani půlka měsíce. Myslim, že když nic jinýho, s dárkama letos problém mít nebudu. 
Všem tápajícím bych chtěla doporučit Arkády – je to tam přiměřeně velký a dá se tam sehnat spousta věcí. Pro lidi jako já – co chytaj nerva z davů – je to mnohem lepší než třeba Chodov, ten je fakt obří a hrozně snadno se tam ztratíte, nehledě na to, že to stejně neprojdete celý dřív než vám začnou umírat nohy. To Arkády jsou tak akorát 🙂 
Dobrý jsou taky vánoční trhy na Míráku a Palačáku, před Arkádama je taky pár stánků, ale víceméně se žrádlem – klobásy, masný výrobky, sýrovej stánek… Taky už se vytasili se stromkama. Bleh, to zase bude letos honička. Ale mám pár tipů, tak uvidíme. Myslim, že horší než vloni to bejt nemůže. 
A jako asi poslední z mých tipů doporučuju Body Basic, tam maj už dlouhou dobu velký slevy (doufám, že je ještě nezrušili, teprve se tam chystám). 
Uf. Mám pocit, že letos to bude fakt docela fajn. Taky je tu docela slušná šance, že letos nebudeme jako obvykle žrát cukroví až do března, neboť dneska jsme s babičkou asi šest plechů spálily (přesněji řečeno ona spálila, já za nic nemůžu :D). Takže pokud jí nehrábne a nezačne místo toho přidělávat další, mohl by se nám podařit náš odvěkej task – přimět jí dělat toho cukroví míň 😀 Mno, uvidíme. 
Kromě pečení a nakupování jsem dneska samozřejmě byla na meditaci, zejtra možná nějakej report na Enterspace, dneska už totálně usínám. A kdyby někdo nevěděl, co do ucha, tak já teď furt dokola protáčím The Feud a už mi z nich asi jebne 😀 Příští tejden maj koncert v Chapeau Rouge a já se na ně těšim jak malej smrad na novýho gameboye, protože po tom, co jsem je viděla na RFP, je nemůžu dostat z hlavy a v jednom kuse jsem se modlila, aby zase přijeli. A ono jo! No a protože nejlepší věci jsou zadarmo… no, tak zadarmo to úplně nebude, ale 130,- za kapelu takovýho rázu plus A Banquet? To je vážně spíš symbolická cena. Takže prostě žádný výmluvy a všichni ať jste tam! 😀 
Taky bych ráda viděla Tata Bojs, který hrajou jen o den dřív a který jsem neviděla ani nepamatuju, ale kdoví jak to všechno bude.
Chm, víc toho ze mě fakt nevypadne, krize přetrvává a krom toho mi tu padá hlava do klávesnice. Tak se mějte a radim vám, jestli jste ještě nezačali shánět dárky, jděte na to, než to v těch centrech bude k nevydržení. Jestli se něco nevyplatí odkládat, tak tohle. A víte co, duševní pohoda především 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Krize, řekla bych…

Trapped
Myslím, že procházím blogerskou krizí. Už si ani nepamatuju, kdy mě to potkalo naposledy. Celý dny prostě nějak plynou a mizí kdesi v dáli, aniž bych je jakkoli zaznamenávala, a nijak zvlášť mi to nevadí. Možná si občas udělám poznámku do diáře, že tehdy a tehdy jsem byla tam a tam, ale to je tak všechno. Žádný myšlenky, žádný nápady, nic, o co bych se chtěla podělit. Co mi je? 
Včera jsme byli bruslit na Štvanici, podruhý, a já nevím, co bych k tomu měla dodat. Bylo to fajn, ale připadala jsem si spíš nepřítomně. Že by mě už zase zaplavovala skotomizace? Mám ten dojem. Jako bych vůbec neprožívala, co se děje, nebo spíš jako bych to prožívala jen v tom daném okamžiku a jakmile to pomine, je to prostě pryč a já už se k tomu nemám potřebu vracet. Stejně jako nemám potřebu plánovat cokoli do budoucna. Momentálně se spíš bojím, co bude, a tak to moc neřeším, spíš se snažím dělat nějaký konkrétní kroky k tomu, aby bylo všechno dobrý, ale zase tolik o tom nepřemýšlím a vlastně se mi o tom ani nechce mluvit. Přijde mi, že není o čem. Možná jsem se prostě už vykecávala tolik, že mě to samotnou přestalo bavit. Ale spíš to bude jen takový letargický období. A taky bych pořád spala. 
V pátek jsem měla svým způsobem krásnej večer. Včera byl svým způsobem krásnej večer. Tak proč je mi tak bídně? Štve mě, že si takový okamžiky nemůžu vychutnávat na sto procent. Ale předně by bylo nebezpečný vkládat do toho příliš mnoho citu, a pak, ono se vždycky něco posere. Asi to prostě očekávám už od samotnýho začátku, takže nějaký užívání si pak neni dost dobře možný. To neni pesimismus, to je zkušenost, která se ostatně v pátek potvrdila. 
Hodně času teď trávím v práci. Snažím se nějak s tím vším pohnout a rozjet to, ale nemám štěstí, zatím se mi nedaří. Zítra by se to mohlo změnit, ale ta zkušenost ve mně se zase ozývá a já nějak cítím, že z toho jako obvykle nic nebude. Ale kdoví, třeba mě osud pro jednou mile překvapí. 
Přemýšlím, jestli letos pojedu na hory s přáteli. Ráda bych, ale. Nevim, jestli na to budu mít prachy, nevim, jestli na to budu mít náladu a sílu, nevim, jak to bude dál vypadat s mou prací. Jsem zmatená a mám hroznej strach, i když dělám co můžu, abych ho zahnala. Meditace mi pomáhá, v podstatě jsem klidná a utlumená, ale stejně se mi těžko hledaj důvody, proč mít radost. Proč jít dál. I když musím říct, že mě poslední dobou až podezřele často přepadají záchvaty bezdůvodný radosti a jakýhosi míru. Je to příjemný, ale neni to dost silný na to, abych byla schopná vyřešit svoje problémy. Jsem připravená chopit se správný příležitosti, ale která příležitost je správná? Zrovna teď se mi naskytla naprosto obrovská příležitost, až se její velikosti lekám. V podstatě do toho nechci jít. Chci, aby se věci vyvíjely jinym směrem, jenže co dělat, když se tím směrem nevyvíjejí? Mám pořád čekat? Mám teď tolik možností a ani jedna z nich mi nepřijde správná. Co dál? 
A jo, můžete k tomu přičíst i jistou depku z toho, že letos budu Vánoce trávit sama. Ani zdaleka to neni poprvý, ale Vánoce u nás doma, to je obvykle peklo na zemi a letos mi podpora obzvlášť chybí. Achjo.