Měsíc: Leden 2010

Může mi někdo říct, jak se na tý lince mohl udělat takovej bordel za jedinou hodinu??? V tomhle bytě určitě probíhá nějaká mně utajená soutěž – něco jako kdo dokáže rychleji zasvinit víc talířů.

Mám pro vás, děti, hned několik zpráv. Ta první je, že včerejší etika byla naprosto příšerná! Já věděla, že ji nemám podceňovat. Jakkoli byla během přednášek skvělá, tentokrát se ta ženská projevila jako největší svině a teď se bude muset sakra hodně snažit, aby se toho cejchu zbavila!

Jako jedinej totiž tenhle test obsahoval i otázky bez danejch možností, což vyžaduje úplně jinej styl učení, než jakej jsem předvedla, takže jsem deset minut do toho papíru vejrala, než mi došlo, co se asi po mně chce – a i když mi to došlo, nijak mi to nepomohlo, protože jsem prostě nevěděla. Takže jsem tam napsala asi tři slova, zakroužkovala, co mi padlo do oka, a šla domů pěkně rozmrzelá. Že bouchnu zrovna z tak primitivního a oblíbenýho předmětu, to jsem nečekala.

No, nakonec to nebylo tak horký. Nějakým zázrakem jsem nasbírala dost bodů na to, aby z nich upatlali dvojku! A co je ještě zázračnější, měla jsem pravdu s tou logikou – dala jsem ji za jedna! 😀

Takže – abych to shrnula. Vůbec nechápu a nikdo mi nevysvětlí, jak jsem ty zkoušky mohla dát a ještě k tomu s tak skvělejma výsledkama. Já, učení naprosto nezvládající člověk. Jediný vztahy mám za tři, a to mě fakt nesere. Samozřejmě ještě nemám v kapse dnešní sociologii a filozofii (a to byl docela solidně těžkej test, jelikož byl zkouškovej a ne jen zápočtovej jako ty ostatní), ale věřím si. Po tom všem už si fakt věřím 🙂 Zdá se, že štěstí si na mě po roce dovolený vážně vzpomnělo. Teď jen kdyby mi chtělo píchnout s nalezením práce, to by bylo moc fajn.

No! Tak tolik o škole. Příští středu se dozvím poslední známku, ale už teď mám volno, a to až do nějakýho devátýho února. Takže se teď budu hezky pilně věnovat doučování – zejtra mám po dlooouhý době zase hodinu. To bude bída, už jsem anglicky nemluvila ani nepamatuju. Taky si chci projít všechny možný školy, na něž jsem dostala tipy, a mrknout se, jestli by se mi někde nechtělo pokračovat ve studiu. Abych pravdu řekla, nechtělo. Chci pracovat a vydělávat. Budu se muset vážně nakopat do zadku a udělat to, co mi nikdy nešlo – zvednout prdel a postarat se o změnu situace. Já prostě byla vždycky zvyklá na to, že se věci dějou samy nebo že se s někym svezu. Tohleto rozhodování a konání sama za sebe je pro mě, ač je to možná divný, pořád takovou novinkou. Ale jinak to nepůjde. A teď, když jsem se konečně dostala ze všech těch loňskejch sraček, musím to nenadálý štěstí čapnout za prdel a říct mu:„Hey, nice ass!“ 😀

To jsem zakončila trochu jinak, než jsem chtěla, ale nevadí 😀 Mám toho ještě dost, co bych vám chtěla povědět, ale brácha nesnáší, když dlouho do noci klepu do klávesnice (můžu já za to, že mě vždycky v noci chytne psavá?) a já ho nechci moc trápit. Tak jen krátkou zmínku o mojí nové vášni – lookletu. Víc napíšu příště. Chjo. Maudě jedno, cos mi to provedla? 😀

A konečně – zejtra jdu na jednu narozeninovou oslavu, kterou se mi nakonec povedlo ukecat na maškarní (ani se moc nebránili). Takže jsem se nějakou dobu rozhodovala mezi třema kostýmama (Drákulova kočička – zasvěcení vědí, mafiánská společnice a hippie), abych se nakonec rozhodla úplně pro jinej 😀 Ale to nemám z vlastní hlavy a dopředu nebudu prozrazovat. Musim ale říct, že to pro mě neni ani tak kostým, jako spíš návrat ke starejm dobrejm časům (takže zasvěceným už to nejspíš došlo, to je dobře, muhehe >:))

No a to už je ode mě vážně všechno. Snad jen – bolí mě zub a už mě to fakt nebaví :E Když já se k tomu zubaři bojiiiim… 😛

Teda dneska mám naprosto nahovnoidní náladu. A vůbec nevim proč. Teda možná že to i vim, ale nechce se mi nad tím dumat.

Po dlouhý době jsem spala skoro do dvanácti a od toho momentu, kdy jsem se vzbudila, mě bolí celej člověk, což mi trochu ubírá na chuti cokoli dělat. Navíc jakkoli nechci, dumat prostě musím, takže se nedokážu soustředit ani na tu blbou sociologii, kterou bych se potřebovala naučit. Zatím jsem se nedostala ani přes první stranu a nejsem si jistá, že to zejtra bude lepší. Ale abych se dostala k tomu, proč mě vlastně všechno bolí. To proto, že včerejší odpoledne bylo poněkud fyzicky náročné.

Vydali jsme se totiž s bandou odvážlivců pokořit Petřín na bobech a dalších pojízdných předmětech. A to sebou samozřejmě nese jisté (v mém případě vážné) riziko vysekání se, což se mi samozřejmě nejednou podařilo. Ty naše free ride stezky mezi stromama byly ještě v pohodě. Hlubokej sníh, kterej si sice člověk skoro všechen naházel na sebe při snaze ubrzdit to nohama, ale zase vám nehrozila příliš velká rychlost a když už jste se vyflákali, tak do měkkýho. Horší to bylo na sjezdovce, kterou jsem já osobně překřtila na smrťáka.

Když jsem jí jela poprvý, měla jsem boby, a jakkoli jsem se snažila řídit, během prvních několika sekund jsem přestala vnímat, kam to vlastně jedu. Viděla jsem jenom těch několik smrtících skokánků před sebou, párkrát jsem nadskočila a najednou vidím, jak přelítávám přes poslední bouli mimo trasu a letím přímo na keř, kterej nevypadal, že by bylo příjemný do něj spadnout. A tak jsem se nějakym zázračnym způsobem uprostřed toho letu překotila na nohy a ani nevim jak, udělala jsem tam kotrmelec, přiněmž mi nohy přelítly přes hlavu a dopadla jsem mimo pekáč a naštěstí i mimo záludnej keřík. Pořádně mi luplo v zádech, ale co tě nezabije, to tě posílí 😀

Podruhý jsem si teda řekla, že bude lepší přenechat boby někomu, kdo je schopnej je uřídit. Půjčila jsem si podprdelník a vzala to projistotu víc středem. Všechno to bylo fajn až do posledního smrtícího přeskoku, pod nímž jste skončili v takový debilní škarpě. Jelikož jsem do něj naletěla s příliš velkou rychlostí, přistála bych na tý prdeli z tak velký výšky, že bych to nemusela přežít ve zdraví, a tak jsem se pokusila „vystoupit“ a dopadnout na nohy. No nápad za všechny prachy. Narazila jsem si prdel a ještě jsem pak přistála na břiše, čímž jsem si asi na půl minuty vyrazila dech 😀

Takže abych to shrnula, všichni jsme si užili výborný odpoledne plný sněhu, jízdy, mokra, zimy a taky jednoho záchodovýho prkýnka – všechna čest. Dneska mě sice všechno bolí, ale neměnila bych 🙂

No ale jakkoli to bylo fajn, nějak mě to nenabilo energií do dnešního dne. Asi si půjdu dát další, už asi tisící čaj, a přestanu vejrat do monitoru a doufat. Myslím totiž, že není v co.

No tohle už je konec. Pustila jsem si AFI 😛 Uáá, emo nálada…

Tak já si tu v klidu píšu, tvořim a vymejšlim a najednou se vám do mně dala taková rejpavá, že jsem to už dlouho neviděla 😀 Víte, co mě totiž strašně vytáčí? Když někdo o někom nebo nečem prohlásí, že je to z vesmíru. Mám pro vás sdělení, možná to pro vás bude šok, ale já vám to prostě říct musim.

My lidé žijeme na planetě Zemi. Planeta Země se nachází ve vesmíru, kterej je děsně moc velkej a my nevíme, co všechno v něm kromě nás je, ale – a teď přijde ta podstatná část – to kromě nás znamená, že (dobré ráno) my v něm žijeme taky!

Takže ksakru přestaňte dělat krávy a uvědomte si, že naprosto všechno je z vesmíru a že je tudíž naprostá hovadina o něčem to zdůrazňovat. Bleh. To jsem se zase krásně nasrala 😀

Včera jsem se nechala inspirovat Maudiným nápadem a navrhla panu Božskému (tohle se asi ujme :D), že bychom místo už poněkud rutinního vysedávání v hospodě mohli jít bobovat (nebo spíš igelitkovat, jelikož boby jsem ani za zlatý prase nemohla najít. Ono totiž najít cokoli v našich sklepech vyžaduje nadměrnou inteligenci a trpělivost, a i když jsem měla teorii, kde konkrétně by se ony boby mohly nacházet, v inkriminovaném sklepě na mě čekalo překvapení v podobě asi stovky kartonovejch krabic, naházenejch přes sebe. Vzhledem k mojí „neskonalý“ inteligenci a trpělivosti jsme teda čapli dvě ušmudlaný igelitky a šlo se :D).

Riegrák bych nepoznala. Nejen že jsem tam dlouho nebyla, ještě k tomu si ho takhle zasněženej pamatuju leda tak z dob, kdy jsem se ještě do těch bobů mohla posadit s nataženýma nohama. Tehdy mě do nich máma vždycky posadila už před barákem a do toho parku mě dotáhla 🙂 Zbožňovala jsem to. A celý roky, kdy v Praze pořádně nenasněžilo, jsem na to jen nostalgicky vzpomínala, protože i v lednu a únoru jste v tý břečce mohli táhnout ledatak kačera. Jenže včera chumelilo celej den a to by bylo, aby nebylo 🙂

Šli jsme tam navečer, takže by asi měla bejt tma, ale opak byl pravdou – z toho všeho sněhu a smogu se udělalo takový kakaovo a vypadalo to fakt moc pěkně. Teda podle mě bylo světla tak akorát na to, aby člověk viděl na cestu, ale nevšiml si, že holka vedle něj má totálně rozmazanou řasenku 😀 (ta holka jsem byla já, vypadala jsem jak pudl, ale jak říkám, naštěstí nebylo nic vidět – teda aspoň mi to pak pan Božský tvrdil :D).

Na dvoukopčáku nás čekalo překvapení – v prostředku tam zbudovali takovej obří předěl, skokánek nebo hrázi – říkejte si tomu, jak chcete, prostě to mělo za následek, že jste nemohli dojet úplně na konec sjezdovky, ale jenom do půlky. No, nakonec nám to nevadilo, protože i na tý půlce jsme se s těma našima igelitkama vyblbli a samozřejmě i řádně vyváleli. Jelikož na nás nezůstala nit suchá, nezdrželi jsme se dlouho a vydali se ocenit teplo mého útulného domova a čaje 😀

A jak už tomu bývá, nakonec přece jenom došlo i na tu hospodu. Sice pozdě, ale přece jsme se vydali do Karlose, odkud jsem se vrátila asi tak v půl třetí ráno. A jelikož nám ujel noční bus a šli jsme asi dvě zastávky pěšky v tý největší kládě a chumelenici, dorazila jsem víc než zmrzlá a chcíplá a dneska se od rána divim, že vůbec můžu chodit a hejbat se 😀

No, pokud jde o dnešek, měla jsem v plánu nějakej ten den otevřených dveří, ale nakonec jsem se na to samozřejmě vyprdla, protože když vstáváte v jedenáct a ono to má bejt někde bůhvíkde od dvanácti a venku už zase (nebo vlastně furt) chumelí… no prostě našla jsem si doma lepší „zábavu“, která mě sice nebere, ale aspoň kvůli ní nemusím ven – a sice učení.

Docela mile mě překvapilo, jak mi jdou logický příklady z OSP. Naprosto nechápu jen dva typy – jeden se zlomkama a jeden s obyvateli Transylvánie. Oba je fakt nesnáším! >:E Druhá věc jsou samozřejmě číselný řady. Z těch mi jde hlava kolem a jelikož k nim nemám klíč, nemůžu si ověřit svoje teorie.

Taky jsem se během docela krátký chvilky naučila etiku. To je vůbec můj oblíbenej předmět, hned po angličtině. Na oba tyhle předměty totiž máme vynikající lektory, kteří si nehrajou na „dospěláky“ a nesnaší se nás nachytat na nějakejch zákeřnejch otázkách – jde jim prostě jen o to, abychom rozuměli podstatě předmětu. Teda aspoň tý etikářce, protože pokud jde o našeho lektora angliny, to je takovej zevl, že mu jde nejspíš jen o to, abychom si dobře pokecali a zasmáli se 😀 Jako já to nemyslim nijak špatně, mám ho ráda. Je to děsnej pohodář a prostě fakt týpek, no 😀

Mno, tolik ke škole. Právě kopíruju do pc starou zálohu z externího disku a jsem docela zvědavá, co tam najdu za poklady. Neustále totiž zjišťuju, co všechno se mi v posledních letech ztratilo z kompu. Poznám to jenom u fotek, bohužel. Jednou za čas si prostě vzpomenu na nějakou složku, kterou pak naprosto nemůžu najít. Virus? Nevim. Každopádně mě to pěkně sere.

Omlouvám se, že tu zatím nemám menu. Snažila jsem se ho nějak vymyslet, ale vypadalo to blbě, takže než to vymyslím nějak líp, prostě ho sem radši nedám vůbec. Stejně tu zatím nemám tolik věcí, abyste se v tom nemohli orientovat i bez něj 🙂

Tak. Dneska jsem se dozvěděla naprosto nepochopitelnou věc – nejen že jsem tu úterní psychologii dala, ale ještě k tomu na jedničku! 😀 Vůbec tomu nerozumím, podle mě to musí bejt nějaká chyba, protože jinak by to znamenalo, že jsem měla zatracenou kliku při tipování – protože jestli si někdo myslí, že jsem to snad všechno věděla, tak to se šeredně plete 😀 Já totiž navzdory obecnýmu přesvědčení nejsem žádná Grangerová XD

Což vám názorně dokážu, jen co se dozvím výsledky dnešních mezinárodních vztahů. Mnemotechnický pomůcky se sice osvědčily, ale ten test byl fakt nechutnej a drtivou většinu otázek jsem naprosto nevěděla. Už teď vím, že dobrejch pět jich mám špatně a na ty další se radši ani neptám. Kikina, co se mnou chodí do školy, prohlásila, že tohle jsem říkala i před psychárnou a pak dostala jedničku, takže jí určitě budu mít zase. Já na to že jesli jo, tak sním vlastní čepici 😀 Ale já jedničku nepotřebuju, chci to jen dát. A jestli to vyjde, slíbila jsem rodině uvařit večeři 🙂 Což jsem si dneska natrénovala vařením pro tátu. A chutnalo mu, muhehe 😀 Jsem jenom zvědavá, kdy mě ta „vařící“ nálada přejde, tohle není normální.

Tak mě napadá, že vzhledem k tomu, že psychárna byla zkouška a mv jenom zápočet, je docela zajímavý, jak bylo tohle nepoměrně těžší. Na druhou stranu je fakt, že pakliže si opravný termíny musíme platit, budou se nejspíš snažit udělat aspoň něco tak těžký, aby to řada lidí nedala – a oni si tak nahrabou. Samozřejmě, je to jenom teorie, ale ten test byl fakt zákeřnej.

Tyjo, jsem strašně ospalá, mám deficit jako noha a bolí mě oči. Celý dopoledne jsem vejrala střídavě do poznámek a na monitor, a to tak intenzivně, až jsem z toho začala vidět dvojitě. No fakt. A tak jsem toho nechala a poslední asi hodinu před odchodem jsem jen tak běhala po bytě, hrála na klavír atd. Chytla mě totiž děsně tvořivá. A tak jsem se do toho pořádně opřela a snad z toho vzniklo i něco posluchatelnýho 🙂 Chvála budiž zkouškovýmu. Uklizeno mám fakt líp než na Vánoce a ještě se mi vrátila tvořivá 😀

Ta jednička z psychárny mi navíc nesmírně zvedla náladu a sebevědomí. A nejen ona. Někdy v listopadu mě kontaktoval jeden známej z netu, fotograf, a že prý by mě rád fotil. Nejdřív jsem se mu vysmála, ale nakonec jsem si řekla, že když nebudu mít pěkný fotky od profi fotografa, tak od nikoho, a šla jsem do toho. No a výsledek? L-u-x-u-s-n-í! 😀 Slintám u těch fotek už snad hodinu. Jednu vidíte v mém medailonku a pár dalších možná přidám později. Sebestřednosti není nikdy dost 😉

Táák, to už bude asi pro tuto chvíli všechno, nějak mě nenapadá nic dalšího, co bych vám chtěla sdělit. Tož se tu mějte, děcka 🙂