Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak mám sbaleno. Dnešek jsem sice celej totálně proflákala a prospala, prolenošila s jedním či druhým kotětem na břiše nebo proklimbala u znovushlížení GoT, ale k večeru jsem se hecla a hned po krátkym výletu za nákupama jsem se vrhla na to oblečení. Vysypala jsem na sebe skoro celou skříň, protože za ty roky se toho tam nashromáždilo fakt hodně, a teď mám celou Tesco tašku napěchovanou oblečením, který už nenosim a nosit nikdy nebudu, a přesto jsem ho zatím nebyla schopna udat nebo se ho zbavit.

Blbý je, že ta jedna taška ještě zdaleka neni všechno. Přemýšlím, jestli toho k mé dvorní fotografce tahat ještě víc, ale válčím s leností. Neni toho málo a tahat to někam, kde se do toho všeho budu muset oblíkat a fotit to na sobě a pak to zase tahat domů… chm. Nezastírám, že by mi větší smysl dávalo, kdyby radši fotografka přijela k hoře hadrů než abych musela horu hadrů tahat k mohame… eh, k fotografce, ale netroufla jsem si to ani navrhnout, však už toho po ní i tak chci dost, tak se holt budu muset přemoct 😀

Nehledě na to, že fotografka měla v pondělí narozeniny a to si nějakou tu návštěvu zaslouží už samo o sobě, žeáno 8)

Nazpátek možná pojedu nejen s hadrama, ale i s bonsajkou. Pokud teda ještě nechcípla. Vypadá to, že nám ji chudinku nějak přelili, pár dní po doručení začala chcípat a žloutnout a to je prý přesně pro tenhle druh rostlinky konečná. Tak jsem na to zvědavá, jestli si toho mazlíka přivezu nebo ne. Moje rostlinky se na to už každopádně třesou.

Cca za hodinku pádím na rande. Jsem z toho úplně vykolejená 8) Leju do sebe kafe, abych se vzbudila, protože mám pocit, že kdybych si teď šla lehnout, tak no problemo, okamžitě bych usnula. Sváděla bych to na zimní počasí, ale je fakt, že to jsem prostě já, mozek jede, ale tělu je furt příšerně spavo.

Kamarád pro mě udělal naprosto úžasnou stránku. Jen takovej pokus z nudy, jak to ohodnotil, ale mně to fakt vyrazilo dech. Pořád se na to dívám a uvažuju, jak ten jeho báječnej nápad využít. A zároveň mě hlodá, že si takovou věc neumim udělat sama. S těma rokama dřepění u netu bych už měla bejt mástr htmlák, ne? To by se pak hledala práce jedna radost… kdybych ty designy uměla fakt vyrábět, nejen si je vymýšlet v hlavě nebo v Malování, to už by se s tím dalo líp pracovat.

Mimochodem ten rozhovor už mám hotovej a byla to velice příjemná zkušenost 🙂 Jen nevím, co s ním teď mám dělat, když jsme to roztáhli na tři stránky 😀 Zkušení rozhovoráři, poraďte. Škrtat se mi nechce. Dělit to do víc částí? Nevím, jestli by byl Stanýsek rád. Napadlo mě zkrátit to škrtnutím všech odpovědí 😀 Nebo otázek. Udělali bychom z toho hádanku:“Uhodni, na co se tazatel ptal.“ Achjo, když se sejdou dva grafomani 😀 Ani to nemusí bejt pod kamenem…

Ok, dnešek byl fakt divnej den 😀

Cca kolem desátý, jedenáctý mě vzbudil rámus, zvonění telefonu, hlučnej hovor, no prostě klasika u nás doma… Chvilku jsem ležela v posteli a přemítala, jestli mě to opravdu rozčiluje nebo jestli to ještě zvládám. Protože je fakt, že jsem na to dost zvyklá. Ale představa, že bych se od toho oprostila a šla za vlastním… vyškrtnout ze života jednu věc, která mi kazí náladu, to se mi čím dál tím víc líbí. Na druhou stranu si myslím, že jsem ještě pořád nedorostla do schopnosti postavit se na vlastní nohy, ani si neumím představit, jak bych se svým mizerným platem zvládala vlastní bydlení a jak bych řešila všechno, co se k tomu pojí. Vždyť mě znáte, neumím ani dojít na poštu a poslat balík.

Nicméně dlouho mi to přemítání netrvalo, poslední dobou jsem tak nastavená z práce, že jakmile se vzbudím, pokud se ještě necítím vysloveně spavě, okamžitě vstanu, protože se mi hned rozjede mozek a už zase myslim na tisíc a jednu věc, takže nějaký válení se v posteli nepřipadá v úvahu, prostě mě to vykope.

V kuchyni jsem zjistila, že naši svorně bok po boku vaří. Což byl šok. U nás doma se nevaří. Druhej šok byl, že dělali řízky s bramborovym salátem. Podrbala jsem se na hlavě a zapřemýšlela, jestli je možný, že jsem spala tak dlouho, že už jsou Vánoce. Upřímně by mě to potěšilo, poslední dobou se mi děje jen málo věcí, který by za to stály, a ani bych se moc nezlobila, kdybych mohla těch pár měsíců přeskočit. Samozřejmě si přitom vzpomenu na Jirotkova Saturnina a myšlenku škrtnutí několika týdnů a co by z toho vzešlo a o co všechno by se člověk ochudil… ale narozdíl od jeho hrdiny já fakt docela věřim tomu, že by bylo lepší tu zimu přeskočit. Když mi táta ze srandy řekl, že jsem fakt spala dlouho a že už je jaro, ta představa se mi líbila.

Každopádně dát si k obědu zase jednou normální dobrý jídlo bylo k nezaplacení. Přitom jsme s našima pokoukali na pár scének s Mladým a Náhlovským, z nichž mimochodem scénka s pohádkou o kůzlátkách (psanou uzlíkovým písmem) je naprosto epická a dokonalá 😀 Asi si ji půjdu pustit znova, jestli ji najdu na yt… Ha, našla. Ale teda v příšerný kvalitě. No co se dá dělat.

Anyway. Odpoledne jsem proflákala. Přistihla jsem se, jak furt zírám do facebooku. Moje noční můra. Nicméně když si vezmu, že to dělám jen proto, že čekám, jestli se někdo určitý objeví v chatu… tak to zase neni tak zlý. Neni to závislost na facebooku, spíš závislost na mluvení s tou danou osobou. A to se ještě dá, to si ještě odpustim.

V jednu chvíli mě to čekání ale tak otrávilo, že jsem vzala do ruky basu a že trochu pocvičim, v tejdnu na to nebylo moc kdy a jestli se v tom chci zlepšovat, tak nesmim polevit. Tohleto je přesně jedna z těch hroznejch blbostí, co navenek tak nevyzní a asi to nikdo nedocení, ale pro vás samotný je to obrovskej krok. Abyste mě pochopili, už dávno, snad hned když jsem si tu basu pořídila, mě lákalo zahrát si Can’t stop od RHCP. Prostě kurva skvělá basa tam! Jenže jsem to nikdy pořádně nezkusila, nebo možná zkusila a nešlo mi to, ono to neni úplně nejlehčí, hlavně teda podle mě proto, že to dost možná hraju někde úplně jinde a je to poměrně šílený na prstoklad. Ale v posledních tejdnech, jak hraju víc, mi to začínalo poměrně jít, teda aspoň ta první část, dál jsem to nikdy nehrála. A ani jsem to nikdy nehrála s tim songem dohromady, takže vlastně netušim, co se tam dál hraje, nemám to – aspoň ne vědomě – nějak naposlouchaný.

Ale dneska jsem to zkusila. Nejdřív jsem teda chvilku drtila Mew (Special mi dává zabrat, ty rytmy prostě nejsou nejjednodušší, pro někoho zvyklýho na běžný jednoduchý rytmy jsou Mew trochu šok), pak jsem si střihla oblíbenýho Odvážnýho mladýho muže od Fixy a pak mě napadlo pustit si tu Can’t stop a prostě to zkusit. Jak jsem se blížila k refrénu a tudíž změně po intru, který jediný jsem kdy hrála, říkala jsem si, že brzo skončim, protože netušim, co tam dál hraje. Jenže najednou se to stalo, prsty se mi nějak zbláznily a samy hrály zcela správný tóny O.o Teda ono to asi nebylo úplně přesně to, co se tam hraje v originále, ale rozhodně se to tam perfektně hodilo a mě na tom šokovalo, jak sakra vim, kam ty prsty položit. Jedna věc je, že sluchem odhadnu, co by tam mohlo bejt. Přece jenom ten song znám. Ale já base nerozumim. Nevim, kde je tam jakej tón, když chci nějakej zahrát, je to vždycky o hledání, než se trefim. Neni to jako na klavíře, tam vim přesně, kde co je, a dokážu si to představit v podstatě i v hlavě, i když před sebou nemám klaviaturu. Ale basa je pro mě španělská vesnice, takže moment, kdy mi prsty samovolně naskočily na ty správný místa a vůbec jsem se nepřehmátla, byl pro mě ohromným překvápkem.

Uvědomuju si, jak debilně to zní. Ale je to ohromnej krok kupředu. Ta několika sekundová událost (po níž jsem teda bez problémů dohrála celej ten song, protože mi najednou vůbec nepřipadal tak těžkej) mi dala naději. Naději, že s trochou toho hraní a cvičení se i při takovym tempu (jako že hraju třeba dvakrát, třikrát do týdne) dokážu poměrně rychle posunout. Vždyť je to jen pár měsíců, co jsem se rozhodla, že do toho budu dávat víc, a už hraju Can’t stop, která pro mě roky byla totálním tabu a jen jsem ji tak povalovala v hlavě jako že bych to chtěla umět zahrát. Když si přeberu, jakým tempem (a vlastně i jakým způsobem, podle tabů) jsem se učila nový songy těch prvních pět let, moje současný tempo je naprosto závratný. Každej tejden objevim nějakou novou skvělou skladbu, která by se dala bez problémů zahrát. Jako by se mi otevřely oči. Jako bych si najednou skutečně mohla říkat basák. Už nemusím říkat, že „mám“ basu., jak tomu bylo tolik let, kdy jsem se jí v podstatě nevěnovala, jen výjimečně. Už můžu v klidu říkat, že hraju na basu. Už to hlavně neni takovej big deal. Už to každýmu necpu na potkání – tady o tom samozřejmě píšu ráda, ale dřív to bylo takový, že jsem někoho potkala, on mě chtěl poznat a já ze sebe hned chrlila, že mám kapelu a že v ní hraju na basu 😀

Jsou to takový malý vnitřní změny. Který ovšem mění úplně všechno. Mění podstatu. Mění mě jako člověka. Mění můj náhled na různý věci, mění moje priority.

Z tý basy mě bolej ruce, když hraju moc. Ale z tý bolesti rukou mě přestává bolet srdce. Cítím se svobodná.

No ale abych to dopověděla, navečer jsem se vydala do Duhovky na druhý setkání s kamarádem. Po včerejší divný náladě v čajovně jsem z toho měla trochu hrůzu, aby to nedopadlo stejně, že budu zase tak k ničemu a myšlenkama jinde, ale bylo to celkem příjemný, až podivně nenucený, alespoň do tý doby, než se mi zničehonic udělalo příšerně zle. Ne vysloveně od žaludku, ale najednou mě začalo polejvat takový vedro, že jsem myslela, že se uvařim, servala jsem ze sebe svetr a v tu chvíli jsem si uvědomila, že je mi i poněkud blbě z tý masaly a šíšy a že na to nemám už chuť a že se mi trochu pletou pohyby. Zvedla jsem se, že se půjdu nadechnout a dojdu si na záchod a cestou tam mi došlo, že je to ještě horší, že skoro nevidim a že se hrozně motám. Chvilku jsem tam seděla, byl tam chládek, pouštěla jsem si ledovou vodu na zápěstí, to pomáhá zchladit, ale nebylo to nic moc. Začaly mě brnět ruce a třást se. A když mě pak cestou zpátky rozbrněly i zuby, už jsem věděla, že jsem v prdeli.

Chvilku jsem se snažila to nějak zakrejvat, ale brzo mi bylo jasný, že to nemá smysl, protože jsem se fakt nedokázala soustředit na nic než jak mi je blbě, tak jsem to na sebe práskla. Kamarád byl velice nápomocnej, až mě to překvapilo. Vložil se do toho i tamější čajovník, kterej s náma celou tu dobu seděl v místnosti a jen tak sám tam pokuřoval šíšu (což bylo fakt trochu divný, mimochodem :D) a s ledovým klidem mi nakázal pít sladkou vodu a dát si nohy nahoru. Chvilku jsem to ignorovala, nechtěla jsem se tomu podvolit, ale ono to fakt nešlo, tak jsem si došla na záchod pro trochu vody a řádně si ji osladila. Musím říct, že větší kekel jsem dlouho nepila. Ale trochu to pomohlo, stejně jako jít se na chvíli vyvětrat ven. Ale teda ne moc. Furt mě brněly ruce a nebylo mi nejlíp, tak jsem to nakonec vzdala a svezla jsem se na jedno z křesel s nohama nahoře. Připadalo mi to v danou chvíli dost nedůstojný, ti dva si tam dál v klidu seděli na proutěnejch židlích a já tam ležim jak pako 😀 Ale potřebovala jsem se nějak dát do kupy. Trochu jsem panikařila. Asi jsem si odvykla dávat najevo fyzickou slabost. Že furt na něco kibicuju, to je jedna věc, ale bejt totálně bezmocná a mít pocit na omdlení, to se mi fakt nelíbilo.

Nicméně chlapec (říkejme mu třeba K.) se zachoval vzorově. Nejdřív se mnou chvilku mrzl venku, pak se mě neustále ptal, jak mi je, nabízel mi, že mi dojde pro vodu, a pak správně usoudil, že bude asi lepší, když to pro dnešek zabalíme (nechtěla jsem bejt ten, kdo to navrhne, protože se mi to upřímně nechtělo balit, i když na jednu stranu samozřejmě chtělo, nebylo mi do skoku ani do řeči), načež mě doprovodil domů – což mi teda přišlo nadbytečný, už jsem se potácela domů v mnohem horších stavech – ale je mu to rozhodně ku cti.

No a pak přišel ten nejpodivnější moment, kterej bych po tom všem vůbec nečekala a kterej to všechno otočil do mnohem lepšího světla 🙂 Ale o tom až někdy jindy. Maybe.

Přemýšlím, že by možná nebylo od věci vést si přesný záznamy o tom, kdy mám jakou náladu. Pondělí dobrý, úterý dobrý, středa skvělý, čtvrtek na hovno, pátek otřesný, sobota dobrý. Nevim, třeba by to k něčemu bylo.

Ve čtvrtek jsem se v práci znovu přesvědčila, že „Svět, svět je plný kreténů, kokotů, čůráčích hlav a debilů“, kteří si hlavně z nějakýho důvodu vždycky najdou způsob, jak tě nasrat nebo dojebávat. On byl vůbec divnej den, nebyla jsem jediná, která zpozorovala, že je něco špatně, ale myslim, že zrovna já jsem měla štěstí na ty největší kokoty a rozesmutnilo mě to. Jedna věc je, že tě to samozřejmě naštve a rozpálí doběla. Druhá je ovšem ta moje klasická filozofická část. Proč je to vůbec nutný? Proč se ty lidi takhle chovaj?

Vzpomněla jsem si v tý souvislosti na Barneyho kruh/řetězec křiku. Už dávno jsem vyrostla z toho, abych si takový věci brala osobně, ale dojebává mě v tom ta myšlenka, proč se ty lidi tak chovaj, proč má někdo potřebu nebo spíš jak si vůbec dovolí chovat se k někomu druhýmu tak hnusně? Já bejt jejich matka, tak je okamžitě seřvu a fláknu jim takovou po tlamě, že chytěj druhou vo zeď. Protože co to je do háje za chování?

No nic.

Mizerná nálada mi vydržela i do pátku, kdy jsem se – opět vzbudila s bolavou hlavou. Fakt nevim, co se mi to děje. Už měsíce mě hlava nebolela a teď ten poslední jeden, dva, skoro furt. Prášky na to neberu, nebo se aspoň snažim nebrat, máloco zabere a nechci bejt furt zfetovaná.

Pak jsme se rafly s mámou. Na jednu stranu chápu, že ji chytne touha si povídat, ale v takovou chvíli by měla mít dostatek sociálního cítění, aby pochopila, že já tu touhu nemám, a už vůbec si nechci povídat o těch věcech, co zrovna musela vytahovat – což jsou moje dluhy, který mě drtěj samy o sobě, nepotřebuju o tom ještě mluvit, což jsou mí přátelé, na něž teď vůbec nemám čas ani energii a hlavně strašně málo vídám ty lidi, který bych vídat chtěla. Nebo spíš vůbec je nevídám. A pak je to láska. Prosimvás, jaká láska. Nemám na lásku čas. A nemám sílu se furt trápit. Jedním, kterej žije milion mil ode mě a není šance. Druhym, u kterýho by to asi nebyl nejlepší nápad. Třetím, kterej se k ničemu nemá, takže i když ho mám ráda, nevidim nejmenší náznaky, že by to cítil podobně, a tak se ani moc nenamáhám. Navíc, copak já si tu můžu budovat nějaký vztahy, když plánuju odjet? I když odjedu třeba až na jaře, furt to je v plánu. Nebylo by to fér.

A to bylo samozřejmě další téma. Anglie. „Já vlastně ani nevim, jestli chceš odjet a kdy.“ !!!!! Ježiš. Jasně že chci odjet. Ale nemůžu. A to mě sere takovym způsobem, že o tom nejsem schopná ani mluvit, aniž by se mi dělalo špatně.

Všechno je to provázaný dohromady. A všechno je to taková jedna velká koule, kterou s sebou teď tahám a který se ještě nějakej čas nedokážu zbavit. A vážně nemám chuť si o ní povídat s někým, kdo není schopen projevit dávku soucitu a všechno od něj vyzní jako že jsem loser a lempl a vyvolá to ve mně akorát depku nad tím, že to nedokážu vyřešit.

Jenže on má každej něco.

Na veselejší notu, odpoledne jsem se konečně potkala s další ze svých oblíbených blogobrit, s velectěným Sikarem 🙂 Asi si dokážete představit, jak to probíhalo, když jsem na sraz dorazila s takhle podělanou náladou, ale nelze mu upřít, že se snažil mě rozptýlit a že se mu to docela i podařilo. Kdybych celou dobu neměla pocit, že ho musím totálně vyčerpávat svou momentální apatií, nebyla bych to ukončila tak záhy, protože to bylo fajn – a věřim, že příště to bude mnohem lepší, tentokrát si dám záležet na lepší náladě.

Večer jsem se pak vydala na kamarádovu oslavu narozenin, která byla poměrně příjemná na to, že jsem ještě pořád byla v divný náladě, zahráli jsme si bowling, kterej jsem hrála asi podruhý v životě (přičemž to poprvý zahrnovalo asi dva nebo tři hody koulí za kamaráda, takže bych to ani moc nepočítala), zaházeli jsme šipky, popili jsme a já doteď nemůžu pochopit, že mi po tom nic nebylo a neni. V noci jsem teda byla trochu malátná a spavá, ale nic jinýho mi ten alkáč neudělal, a to i přesto, že jsem do sebe naklopila aspoň tři čtyři koktejly a dvě piva. Při mý aktuální spotřebě alkoholu za poslední cca měsíc, která se blíží k nule, bych očekávala, že mě to totálně rozseká a že se vzbudim s příšernou kocovinou, a ono nic. Dokonce mě ani nebolí hlava. Tak takhle se to teda dělá? Když chci, aby mě hlava nebolela, musim chlastat? Ok, píšu si.

Možná tomu pomohly ty dvě misky (výtečného) buřtguláše od maminky, co jsem do sebe nakopila před odchodem. Jídlo je základ. A buřtgulášek teda dělá výbornej. Věčná škoda, že nerada vaří, protože jí to podle mě velice jde.

Anyway, rozhodla jsem se s tou dnešní náladou naložit a ještě si ji polepšit tím, že zprovodím ze světa jednoho kostlivce, ale pak mě napadlo, že by bylo lepší nechat mámu, ať do toho nejdřív koukne a ověřit si, jestli tyhle konkrétní peníze skutečně musim platit – zas abych nedělala něco zbytečně. Ale asi ne, asi fakt musim. Zdravotní pojišťovna si nevymýšlí tolik jako jiné instituce. Každopádně je fakt, že bych mohla aspoň tuhle jednu věc vyřídit a mít trochu větší klid na duši.

A víte, co je skvělý? Jak jsem vytřídila skříň, mám tam asi deset triček, tudíž žádnejch pět nepřehlednejch štosů, žádný dlouhý vybírání, žádnej vztek, nic, co by mi nebylo nebo co bych si nemohla vzít, protože mě to někde škrtí nebo je to z blbýho materiálu 🙂 To je neuvěřitelný. Třídím teda často, ale nikdy jsem nešla až na tak malej počet. Je to boží. Asi to zkusim udělat s víc věcma.

Tak jsem se konečně dokopala a vrhla se na tu svou tričkovou polici ve skříni, která je i přes moje občasné nálety pořád plná věcí, který prostě nepotřebuju a nenosim. Už několikrát se mi povedlo část oblečení odnést na výměnné akce pořádané Rereréčkem, jenže to už je nějakej pátek zpátky, co ty akce pořádali, a od tý doby se mi nedaří narazit na nic tomu podobnýho. Házet to do sběrnýho kontejneru se mi nechce, je toho fakt hodně a jsou tam i kvalitní kousky, za který jsem dala nemalý peníze a nejsem zase tak bohatá, abych si to mohla dovolit jen tak vyhodit a nepřemýšlet o tom. Abych se v tom fotila a zkoušela to udat někde na netu, do toho se mi vůbec nechce. Se samospouští to neumim a mám pocit, že mi k tomu chybí jeden člověk. A navíc mi to připomíná zkoušení oblečení v krámě, navlíkat na sebe jednu věc za druhou, a to nesnáším. A pak jsem taky hrozně líná a přijde mi to jako hrozně dlouhodobá věc, než se něco prodá, a teď to musíte někam posílat, no prostě lenoooost! 😀

Ale štve mě to. Že se ty moje báječně rozjetý snahy o minimalizaci šatníku vždycky zaseknou na bodě, kdy je vyndám z tý skříně a udělám si v ní místo. A pak přijde na řadu nerudovská otázka a já ji z nedostatku lepších příležitostí a nápadů vždycky vyřeším tím, že ty vytřídený igelitky napěchuju do skříně v předsíni, řídíc se na nějakej čas úslovím, že co oči nevidí, to mě nesere. Jenže ono to tak nefunguje. Pořád o tom vím, někde vzadu v hlavě to mám uložený a vím, že jsem se toho nezbavila, jen jsem to zametla pod koberec a teď přes to zakopávám. Hergot, už bych s těma metaforama mohla přestat.

Takže kdybyste někdo věděl o nějaký výměnný nebo prodejní akci přes oblečení (a nebo třeba knihy), dejte mi okamžitě vědět a já tam letim s krosnou na zádech a deseti igelitkama nejmíň!

A nebo holt zase budu muset zneužít někoho, kdo si na mě udělá čas a komu nebude vadit mě třeba půl hodiny, hodinu fotit v různejch nepadnoucích hadrech 😀 A pak si ještě udělat další tunu času na to, abych ty fotky popsala, oblečení nějak ocenila a napěchovala to někam na net – mimibazar? Aukro? Nevim. Budu to muset nějak vymyslet. Ale právě. Ten čas! Kdo ho dneska má?

Neumim si to zorganizovat.

Mimochodem, teď nevim – už jsem zmínila, že mnou vybraná ovečka k rozhovoru pro AK souhlasila? 8) O víkendu jsem se snažila dát dohromady pár otázek a dopadlo to tak, že se mi jich nakupilo až moc a nemají vlastně žádné společné téma. Tak teď nevím, co s tím provedu. Ještě to nechávám uležet, třeba mě napadne ještě něco lepšího. Já vlastně vůbec nevim, jak se takovej rozhovor dělá. Na co se ptát? Mám se ptát na blbosti? Na světonázory? Na to, co zajímá mě – a co by tedy potenciálně mohlo zajímat i čtenáře? Mám se ptát, co měl dotyčný dneska k obědu?

Bože, já jsem tak unavená. Neskutečně se těším na příští víkend, kdy se snad zase dám trochu dohromady. Těch posledních pár dní je to nějaký náročný.

Kvůli třídennímu výletu za prací do Tišnova (kterému privátně říkáme TTPP – Tradiční třídenní podzimní pakárna) jsem si musela dlouho dopředu zažádat o volno, kdyby náhodou. Jeden nikdy neví, jak ty směny zrovna vyjdou, tak ať to radši vědí dopředu. Což se mi pak vyplatilo, když jsem zjistila, že mám zrovna mít dlouhej. Naštěstí mám celkem rozumnou šéfku, takže mi to zařídila, ovšem bylo a je nutno vypomoct alespoň v těch dnech okolo, takže můj rozvrh teď vypadal přibližně takhle:

V sobotu do noci v čajovně s kamarádem – o tom jsem ostatně psala – pak v neděli brzo ráno (ergo nevyspalá) na chatu, odkud jsme stěhovali babičku. Byla tam brutální zima, hnusně a čtvrt metru sněhu, takže to nebyla žádná mňamka že bychom si tam přijeli válet šunky, to se taky říct nedá, takže jsem domů večer přijela značně zmožená, promrzlá, unavená. To samozřejmě nikoho nezajímalo, v pondělí ráno jsem tak jako tak musela naběhnout do práce a začít svůj dlouhej tejden. V úterý to samý, takže jsem si samozřejmě chtěla a potřebovala odpočinout ve středu.

Jenže to se nějak nekonalo, ráno jsem toho moc nenaspala, ten den bylo hnusně a pod mrakem a já celej den hledala pitomou bílou pastelku na obličej, kterou jsem poměrně nutně potřebovala na večerní Halloween party v Karlosu. Co vám mám vykládat – uklidila jsem si celej pokoj, prolezla všechny skříňky a šuplíky, v nichž jsem už drahnou dobu nebyla (zjistila jsem, že mám už zase co dělat co do debordelizace, furt je tu čeho se zbavovat. Měla bych se na to zase nějak vrhnout a pokročit) a užila jsem si nějakejch nervů – z toho všeho nevyspání mě to až nezdravě rozhodilo – a stejně jsem to nenašla. Naštěstí mě z bryndy vytáhla T., která má tu pastelku taky a uvolila se mi ji půjčit.

Před osmou jsem se teda navlíkla do nějakejch těch bláznivejch barevnejch hadrů, ježto jsem se po neúspěchu s kšandama rozhodla, že půjdu za klauna. Což je poměrně zvláštní, klauny nijak v lásce nemám. Ale měla jsem na mysli něco hodně barevnýho a roztomilýho a že si na to udělám nějakej roztomilej ksicht a bude.

No to mi taky moc nevyšlo, jelikož už jsem dávno vyšla ze cviku a navíc jsme brutálně spěchaly a malovaly jsme se obě v OC Chodov na záchodech a sorry, ale to toho moc nestihnete, když na to máte nějakejch pět deset minut a žádný pořádný prostředky, kromě toho, co jste si nabrali do malý kosmetický taštičky. Doma bych s tím zvládla udělat víc.

No ale nevadilo, řekla bych, že to celkem bylo poznat, takže když jsme se pak vydaly do toho Karlosa, skoro jsem i měla pocit, že mě začíná místo paniky konečně jímat Halloweenská nálada. Ale nakonec to byl fakt jenom pocit, nakonec mi přišlo, že to letos stálo dost za hovno. Společnost teda byla příjemná a některý masky se fakt vyvedly, ale bylo nás jen pár, spousta lidí se na to vykašlala, Halloweenskej duch a atmosféra nikde a pak samozřejmě Karlos… poté, co se do práce dal tamějším personálem najatý profi bodypainter, to začalo konečně nějak vypadat, ale dobrou hodinu nebo spíš dvě byl náš stolek vlastně jediným s vůbec nějakou snahou o kostýmy a to bylo dost smutný. S velkou nostalgií jsme vzpomínali na onu skvělou párty před dvěma lety, při níž se Karlos rozhodně víc babral s výzdobou a atmoškou a bylo to znát. Moje tehdejší recenzička k počtení zde, pokud by to někoho zajímalo 🙂

A pak taky už nemůžete pařit tak moc jako dřív. Protože v Karlosu hrajou sračky. Protože když se naplní parket, neni tam k hnutí ani k dejchání. Protože jste kvůli pracovnímu nasazení a vůbec tak nějak z absence potřeby chlastat odvykli alkoholu. Protože jste unavení. Protože vás to nebaví a je vám mizerně na duchu kvůli různým dospěláckým i méně dospěláckým problémům, o nichž si vlastně ani nemáte s kým promluvit, a tak je v sobě dusíte. Protože se potřebujete vyspat. Protože víte, že druhej den odpoledne vás čeká náhradní šichta v práci – za víkend, kterej sice v práci nestrávíte, ale rozhodně ho nebudete mít volnej. No, neni to úplně nejjednodušší…

No a pak teda ten čtvrtek. Zas jsem se vzbudila unavená, nestihla jsem nic jinýho než nasnídat se, pobejt na počítači, okoupat se, o nějakou hodinku později se naobědvat a pak už jsem musela vyrazit. Práce do půl desátý, než dojdu domu, je deset a já jsem čím dál tím vyřízenější a přestávám to zvládat. Z posledních sil (nebo spíš ze záložních, poslední už došly a mozek už dávno usnul) ještě balím na tři dny do pakárny v Tišnově.

Ráno brzo vstávat, šup do auta a jede se. No, recenze o Tišnově vás prozatím ušetřím, možná jindy, každopádně to bylo opět vyčerpávající a konkrétně teda pro mě mnohem víc než posledně a já furt musím přemýšlet, čím to. Podle mě to musí bejt tím tempem, tím, jak strašně málo teď spím, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč mi v půlce dne začne padat hlava a proč mě furt tak strašně bolej oči, že mrkám jak o život a furt v nich cítím tlak a kruhy pod nima. To přece neni normální, nebo by aspoň nemělo bejt.

A zejtra musim do tý blbárny zase, další náhradní šichta. Jdu tam teda až odpoledne, ale už to vidim, že to bude tuplem to samý jako ve čtvrtek, zas se stihnu sotva nažrat a můžu letět. V úterý se teda snad trochu vyspim, ale ten jeden den volna je prostě zoufale málo a jestli ho strávim ve stejně mizerný náladě jako středu, tak to potěš.

Ve středu a čtvrtek mě zas čekaj dvanáctky.

Zoufale se těším na ty tři dny volna potom. Prospim to. Proodpočívám to. Pročtu to – mám tolik co dohánět. Propřemýšlím to o blogu. Prohraju to na basu – Zookeeper’s boy mi přestala stačit, a tak jsem se naučila i Special a teď to hraju jako dvojsong a nesmírně mě to baví. Nakrejt takhle celý album by bylo asi dost zábavný, ale zase Mew nejsou zrovna nejlehčí kapela na covery, ty jejich šílený rytmy absolutně nechápu, a to jsem si vždycky myslela, že mám pro rytmus smysl 😀 Nemám, evidentně.

Jestli po mně někdo v těch dnech bude něco chtít, tak ať jde do prdele, nepremávám, nejsem, nedělám. Potřebuju se jen vyspat. Ale copak to jde, když máš hlavu plnou myšlenek a nápadů a víš, že na všechno je tak málo času? Mám pocit, že teď letí jak splašenej, protože toho tolik potřebuju a chci udělat, tolik mě toho napadá, tolik si toho potřebuju promyslet, a když už si ten čas udělám, tak mi ten mozek prostě ne a nejede, protože je příliš unavenej a nechce se mu. O polední přestávce v práci, pokud se mi poštěstí, že mě nikdo neotravuje a nemluví na mě, sedím půl hodiny v šatně na židli, žeru a jsem totálně braindead. Chm.

Jestli chci takhle existovat dalších padesát let, než půjdu do důchodu? No to si kurva pište, že ne. Ani jeden pitomej rok, ani mě nehne.

Ten pocit, kdy víte, že strašně mrháte svým potenciálem. Svou tvořivou energií. Ale nevíte, jak ten zběsilej kolotoč zarazit, kam zabodnout páčidlo a kdy nejlíp zařvat „Moment! Potřebuju přibrzdit!“. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Ticho.

Zjišťuju, že se mi myšlenky nabalujou jak sněhová koule. Po sobotní čajovně jsem měla hlavu plnou samejch příjemnejch věcí, ale tak nějak jsem čekala, že je zas brzo nahradí ten klasickej pracovní a domácí splín a ono se to kupodivu (zatím) nestalo. Místo toho mi to v hlavě víří nápadem za nápadem a rozhodnutí „nechat to uležet a přemýšlet o tom“ se vyplatilo. Včera jsem před spaním pročetla jen nějakejch pět šest článků z Archivu Everetta Boguea a i to mě stačilo nakopnout k tomu, abych konečně odepsala na Cirratin pohled a Sikarův dopis, což už úspěšně odkládám nějaký dva týdny a přitom vůbec nevím proč – ještě jsem to neposlala, furt mám hlavu nějak plnou jinejch věcí, ale však já si vzpomenu, jen si to dát někam na oči a jít kolem schránky.

Taky jsem se nemilosrdně pustila do vyjížděcího šuplíku u stolu, kterej vždycky zaplním bordelem, papírama, cédéčkama a kapesníkama a když tam pak chci něco najít, všechno se mi to zadem vysype. Everett mě ovšem v debordelizačních článcích nabádal, a tak jsem se neudržela a prostě ten bordel zrušila a to se nedá popsat, jakej má pak člověk dobrej pocit. A hlavně jak chce víc! Chtěla jsem normálně běžet ke skříni, narvat všechno nepotřebný oblečení do tašek a jít to napěchovat do popelnice, abych se toho zbavila a získala místo. Naštěstí nejsem zase takovej blázen, ale už jen ten pocit, to nutkání dělá divy.

Dneska jsem v práci celej den brainstormovala. Včerejší debata o webu s Nickem byla plodná. Doporučil mi, abych ho psala dvojjazyčně. Upřímně mě ta myšlenka velice láká, já se stejně nikdy nedokážu udržet, abych nepoužívala anglický výrazy, a blog čistě v angličtině jsem už taky psala, ale problém je, že asi budu příliš líná než abych všechno psala nadvakrát. To mě nikdy nebavilo a i když jsem to kdysi dávno zkoušela, nevydrželo mi to. Jenže rozhodnout se mezi češtinou a angličtinou taky nedokážu. Takže mi asi nezbyde než se hecnout a uvědomit si, že jinak to nejde. Musím myslet na to, jak mě budou číst mí stávající čtenáři a jak zároveň budu schopná poslat odkaz komukoli ze svých zámořských známých. Pravda, připravím je o zábavu nad Googlem přeloženým textem (Nick se třeba hrozně baví tím, že si překládá moje články XD Že z nich pak ale má hodně…), no ale zase to dostane jinou úroveň, když bude svět vědět, o čem píšu. Otevře mi to dveře. Neměla bych se bát je otevřít.

Odpoledne mě pak zničehonic napadlo rozvržení. U šablony z WordPressu se o tom špatně přemýšlí, je plná nesmyslů a klikátek, který já ve výsledku potřebovat vůbec nebudu a akorát mě rozptylujou. Všechno pryč! Radši začínám s prázdným papírem nebo s prázdnou obrazovkou a do ní vkládám jen to, co jsem zvyklá používat, co potřebuju. Nic navíc.

A pak mě trkla i doména. Jak jsem se nad tím dlouho mořila, najednou to tam bylo a já přesně věděla, kam chci to svoje psaní umisťovat. A bylo to. Ihned jsem volala svému IT poradci, abych mu ty noviny oznámila 😀 A až budu mít čas – tenhle týden bude dost na palici, takže pochybuju, že si najdu chvilku, ale hned ten další se vrhnu na hledání vhodné domény a snad to půjde. Jakmile bude doména, začnu pracovat na implementaci mailu, abych se konečně trhla ztama, kde zrovna jsem a kde to prostě přece jenom není moje, i když to tak vypadá. A pak uvidíme.

Dá to práci. A je třeba udělat hodně věcí. Ale rozhodně je to v řešení a tím myslím, že na tom fakt makám každou svou buňkou a furt, ve dne v noci mi to v tý hlavě jede a to by bylo, aby nebylo.

Jinak se samozřejmě nabízí otázka, zdali odsud budu odcházet.

Nebudu. Aspoň ne v dohledné době.

Jednak než ten web zprovozním, to ještě potrvá, možná mít na to tejden volno, dala bych to do kupy hned, ale bohužel mám i jiné, naléhavější starosti. A druhak to tu mám ráda a pořád tu pro to mám využití. Takže kdyby na mě někdo snad chtěl dělat bububu, že tu melu o odchodu, tak nemelu. Melu tu o tom, že budu mít časem vlastní web. To se podle mě s blogem nevylučuje a krom toho to k tomu stejně nevyhnutelně spělo už delší dobu.

Ale pořád mi tu na tom záleží. Nemeju si ruce nad zdejší komunitou a nejsem k ní slepá. A tudíž mě poměrně nasralo, když mi bylo vyčteno, že kvůli mě padla jedna z rubrik AK, Rozhovory se členy.

Stručně řečeno, mám na to jiný názor.

A abych prokázala, že mi to není šumák jako někomu, rozhodla jsem se dotáhnout svou úlohu do konce, a jelikož moje původní volba se na mnou vytvořené dotazy totálně vykašlala (některý lidi nepochopíš), oslovila jsem podruhé někoho snad spolehlivějšího a pokud se mu bude chtít, tak ten rozhovor bude, do toho ještě tu trochu času celkem ráda investuju – hlavně teda proto, že ten člověk, kterýho jsem oslovila, mě fakt baví 8)

Tak uvidíme. Rozhodně se ovšem je na co těšit. Je vynikající, mít se na co těšit 8)

Proto jsem se mimochodem rozhodla stanovit si datum. Konec ledna it is. Neposeru se, když to tak nebude. Ale hodlám udělat maximum proto, aby to tak bylo.

Před chvílí jsem objevila odkaz na archiv někdejšího blogu Everetta Boguea, Far beyond the stars. Mám Vánoce.

Pro ty z vás, kteří nevědí, o koho jde, Everett Bogue byl jedním z prvních faktických minimalistů, kteří mě uvedli do světa téhle životní filozofie a inspirovali mě na nejvyšší možnou míru, byl to přesně jeden z těch awesome blogerů, na nichž prostě něco je a vy to víte už od prvního odstavce, co jste si od nich přečetli. Everett Bogue byl – a možná ještě trochu je – minimalistická hvězda, všichni minimalisti, které momentálně sleduju, do jednoho, na něj často odkazují (ale je třeba říct, že vzájemné odkazování je v téhle komunitě záležitostí zcela běžnou a mimochodem je to taky jedna z mnoha věcí, kterou jsem se od nich naučila víc používat). Někdo, už nevím, kdo to přesně byl, o něm prohlásil, že sám Everett vyletěl jak nejjasněji zářící hvězda nejvýš, kam se vůbec dá vyletět, a to šílenou rychlostí, ale že ze sebe bohužel příliš rychle vydal všechno to fantastické a shořel v atmosféře.

No, pravda je, že je o něm míň slyšet než o jiných. Řekla bych, že to bude hlavně tím, že se dost často stěhuje. Jestli je někdo z těchhle lidí fakt přelétavá potvůrka, tak je to právě Ev, kterej se každou chvíli zabývá něčím jiným (všechno ovšem samozřejmě pořád v rámci totálního minimalistickýho přístupu k životu, kterej obdivuju) a stěhuje se z webu na web, z adresy na adresu, z facebooku na twitter a odtamtud zase na Google plus a kdoví kde působí teď, pravda je, že ho už zase tolik nesleduju, co zrušil svůj původní blog, právě Far Beyond the stars, kterej mě tak okouzlil a dostal.

Přesněji řečeno ho úplně nezrušil, po čase ho začal používat pro psaní sci-fi, který jsem zatím nečetla, možná se k tomu časem dostanu. Ale prohlásil, že už to nemá smysl, že předal, co mohl, a že nemá smysl o tom psát cokoli víc, protože všechno bylo řečeno a protože minimalismus je už mrtvej a všichni už se vším budou jen opakovat. No, Ev to trochu dost prožíval, jen co je pravda.

Každopádně ovšem jeho někdejší články (a to ani nemluvím o E-boocích, k nimž jsem se ještě nedostala a možná už ani nedostanu, protože je po nějaký době stáhnul z prodeje, pokud si dobře vzpomínám, už je to nějakej ten pátek) byly naprosto epic a já jsem vždycky trochu smutnila nad tím, že už si je nepřečtu. Až doteď, kdy jsem objevila ten inkriminovaný odkaz na Archiv Far beyond the stars!

A hned jsem se s hrnkem plným čaje (ha, vida, nezanevřela jsem na něj) pustila do čtení.

A libuju si. Už první článek z archivu mě pobavil, druhej nakopl a do třetího se skoro bojím podívat, protože už teď mám hrozný cuky, hroznou chuť do akce, hroznou nespokojenost se svou současnou internetovou aktivitou a hrozný nutkání dělat víc, protože vím, že můžu a že musím. Najednou chci ještě mnohem víc psát přesně o tomhle všem a třeba oslovit někoho dalšího, koho to pleskne přes prsty a kopne do zadku. Chci bejt lepší člověk a lepší bloger a chci šířit to úžasný poselství, který je přitom tak jednoduchý a obyčejný, že se člověku chce smát.

No dobře, to s tím poselstvím už zní trochu moc fanaticky XD Jdu radši pokračovat ve čtení. Mwahaha, inspiraceeee….

Je mi blbě! 😀

Tři konvičky čaje, Namring, Masala a Tuareg, a třikrát nový uhlíky do šíšy dělaj divy 😀 Mám obrovskej knedlík v krku a blbě se mi dejchá, ale furt je to lepší než stavy po pivu a podobných věcech. A krom toho to rozhodně stálo za to.

Po neskutečný době jsem zas viděla jednoho dávnýho kamaráda a neskutečně mě to pozvedlo na duchu. Jednak ten samotnej fakt, jak snadný vlastně je po tak dlouhý době někoho vidět a mluvit s ním – to dává člověku naději už samo o sobě, přece jenom některý dávno ztracený lidi mě trochu mrzej a ráda věřím tomu, že se někdy třeba zase sejdeme. A pak ten kluk je inspirace sama!

Moje únava ze světa mi najednou připadá jako něco úplně normálního, čím trpí i jiný lidi a řeší to přesně stejně jako já – vypadnou někam jinam. A funguje to. Najednou mi přišlo, že ty věci, co cítím, nejsou nic depresivního nebo nezdravýho, ale že to je prostě normální a že se to dá úplně snadno vyřešit. Někdy prostě fakt stačí jeden jedinej člověk, kterej ty věci vnímá stejně jako vy, abyste otevřeli oči a pochopili, že s váma ve skutečnosti nic špatně neni, že prostě jen potřebujete mluvit s někým, kdo je na stejný vlně, a ne s lidma, který jsou přesně na tý opačný a který tu všechno asi hrozně baví nebo je to sice nebaví, ale neví, co s tím. Já vím, co s tím. On ví, co s tím. Spousta dalších lidí ví, co s tím. Ven, prostě ven odsud!

A on to dělá ještě chytřejš než já. Teda já to dělám podobně, taky chvilku chodím do zaměstnání, našetřím a pak si nějakou dobu užívám. Jenže zatímco já si „užívám“ pořád víceméně na stejnym písečku, on na tu dobu vždycky někam vypadne a zažívá svět z jiný perspektivy. Právě se vrátil z Novýho Zélandu a ani nemusel moc mluvit, ani nemusel moc přehánět a vychvalovat to, stačilo mi jen vidět ten neklid v něm, kterej ho táhne pryč stejně jako to táhne mě, slyšet historky o tom, jak snadno se některý lidi urvou ze stereotypu a prostě jedou někam do prdele a „ono to nějak dopadne“. Já sice nejsem tak odvážná, ale mám pocit, že bych k tomu taky jednou mohla dojít, pokud to ještě za pár let bude možný. Že až se mi podaří dokopat sebe sama k nějaký samostatnosti a naučit se žít sama za sebe, tak vlastně zjistím, že to je přesně to, co potřebuju a že chci taky odjet někam do Nepálu nebo do Vietnamu nebo třeba na Sibiř, to je jedno, prostě někam, abych něco viděla a zažila a abych si tím nechala zase jednou pořádně změnit náhled na svět. Zatím jsem na takový věci příliš pohodlná, příliš se bojim a jsem příliš opatrnej hráč, ale kdoví, třeba jednou…

Prozatím mám vlastně dost střídmý plány. Bezpečný, relativně.

Cestou z čajovny (btw Duhová čajovna na Letné, musíte zkusit! Proběhla tam letos v létě rekonstrukce, po níž mi to tam nepřipadá ani zdaleka tak útulný ako dřív, ale pořád je tam personál nad personály, naprosto kouzelný lidi :)) se mi to všechno válelo v hlavě a najednou mě tu zas na chvíli nic neštvalo, protože jsem na moment našla klid v duši a opravdu jsem se myšlenkama i srdcem ocitla tam někde daleko a všechno to bylo zas o něco reálnější. A taky jsem věděla, že jsem zase našla o jednoho člověka navíc, kterej má tuhle životně důležitou věc úplně stejně vyladěnou, a že i když bude někde na druhym konci světa a i když spolu zase další dva roky nebudeme mluvit, než se znovu setkáme, prostě tam někde je a cítí to samý. To tak strašně nakopne!

Navíc jsem potkala hned dvě bandy předčasně slavících helouvíňáků a do hlavy se mi vetřel nápad na jinej kostým, kterej by měl bejt mnohem míň náročnej na provedení a přitom by měl bejt mnohem veselejší, barevnější a líp vypadající. No tak uvidíme 🙂 Zbožňuju inspirativní lidi!

Bože. Mně je tak blbě 😀 Ale zároveň mi je moc dobře 🙂

Nesmějte se mi, já za to nemůžu XD

No dobře. Fakt je, že jsem to v podstatě vymyslela. Nakonec postačila červená igelitka (oranžovou jsem nenašla), izolepa a trocha pomoci od mámy (která se mi – přirozeně – náležitě vysmála) a voilá, komický kšandy á la Leeloo jsou na světě! XD

Jenže vypadaj strašně. A nedá se v nich hejbat. Co pohyb, to rup a někde se kšandy přetrhnou. Zezadu to vypadá ještě hůř než zepředu a nevím, jak to napravit. Možná kdybych to celý ještě hodně oblepila izolepou, udělala bych to trochu trvanlivější, jenomže abych řekla pravdu, je to nepohodlný jak cyp a furt mi to padá z ramen a připadám si v tom všelijak, jen ne sexy XD

Ovšem tatínkovi se to líbilo, tak nevim. Dámy a pánové, co myslíte. Nemám se na to radši vysrat? XD

Řikám si, že bych to možná měla lepší, kdybych si vzala obyčejný černý tenký kšandičky s flitrama. Možná by nebylo tak obvious, co tím chtěl básník říct, ale aspoň by se v tom dalo ohnout k tej rozvázanej tkaničce.

Bože, to jsou PROBLÉMY!!!!

Ale víte co? Mě to baví 😀

Hergot, nejsem žádná švadlenka. Párkrát jsem si ušila tašku a dodneška to beru jako svůj ohromnej úspěch, protože na šicím poli jsem to nebyla schopná ničím překonat. Na svůj kostým před dvěma lety jsem náležitě pyšná, to je pravda, ale tam to nebylo až tak o šití – možná ty křídla, ty mi daly sakra zabrat. No ale stejně. Musí přijít inspirace a musí být informace – ty boží elfí uši udělaný z náplasti jsem si taky nevymyslela sama.

A když už dva dny browsím internetem a nejsem schopná najít víc než jedno video s návodem, jak vyrobit jednu část kostýmu, kterou bych poměrně životně důležitě potřebovala, tak mě prostě jímá hysterie. Štve mě to. Hlodá mě to. Jdu spát s jednou myšlenkou, jak to sakra udělat, a s tou samou se vzbudím. A tak si žádám vaši pomoc.

Nechtěla jsem ten svůj nápad prásknout dopředu, ale co už, já mám stejně pocit, že z něj nakonec sejde a budu se muset spokojit s něčím mnohem zažitějším, na co už mám dobře natrénováno, i když se mi do toho letos moc nechtělo – a sice se svou oblíbenou kočičkou.

O co mi jde? Těm zasvěcenějším by stačilo říct „Leeloo Dallas Multipass.“

Těm méně zasvěceným pak budu muset prozradit, že bych chtěla jít za Leeloo z Pátého Elementu. Jako vážně, ten film je boží, je to jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec a Leeloo je pravděpodobně moje nejoblíbenější filmová postava. Ono to sice neni moc Halloweenový, ale rozhodně je to skvělý a zatraceně, kdy jindy bych si už na ni měla zahrát, než teď, když mám oranžový vlasy? O.o

Jenže narážím na jednu pitomou část jejího kostýmu, kterou prostě nevim, jak vyrobit, a to sice ty její pitomý silikonový kšandy.

Po hodně dlouhym přemýšlení mě napadla výstražná páska, taková ta jak je obvykle žluto černá, jen kdyby byla v oranžovym – a samozřejmě ne lepenka, aby to nelepilo. I když by se to dalo udělat oboustranný, ale to by podle mě vypadalo blbě. Můj původní nápad – látka – umřel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že doma nemám nic oranžovýho na rozstříhání a že jediný barvy, kterýma bych cokoli mohla natírat, jsou tempery. A to zase jako fakt nechci mít na bílym triku 😀

Já vim, všechno se dá koupit, všechno se dá sehnat a zařídit. Ale ad jedna nemám tolik času a ad dvě do toho opravdu nehodlám investovat tolik energie a peněz. Zlatýma legínama bych se upřímně taky nezabývala, potřebuju jen něco, co bude imitovat ty kšandy, bílý triko mám a roztomilej ksicht si namalovat umim taky. Ale prostě ty kšandy!

Na ten nápad s lepenkou mě přivedla tahle slečna a když si ji tak prohlížím, napadla mě ještě jedna cesta, jak by se to dalo zrobit za minimální náklady! Jdu prohrabat koš s igelitkama, jestli tam neni něco oranžovýho, a vy mi mezitim dejte vědět, jestli vás napadne ještě něco jinýho. A za papíru to stříhat taky nebudu, chci aby to něco vydrželo a ne aby se mi to zmuchlalo a roztrhalo jakmile na sebe vezmu mikinu nebo se ohnu k rozvázaný tkaničce.

Chmm, nemůžu se dočkat, až mi někdo bude chtít dát pusu a já mu přiložím k hlavě bouchačku a řeknu „Senno ecto gammat!“. Hhh.