Rubrika: co se mi honí hlavou

Ještě pořád sem nemůžu psát a věřte mi, že bych strašně chtěla. Na tumblru mě to nebaví, tak vám ani nebudu dávat odkaz. Ale chtěla jsem vám říct, že dneska jsem konečně smazala svůj první blog, kterej jsem založila v roce 2005. Zvláštní pocit. Ale konečně jsem svobodná.

edit 27. srpna: Promazala jsem vzteklý jednovětný články z tohodle měsíce, ačkoli měly svou vypovídající hodnotu – bylo na nich vidět, jak moc mě štve, že sem nemůžu psát. Ale bylo třeba hnout se dopředu, a tak jsem se většiny z nich vzdala. Mazání článků ovšem nemám v lásce, a tak rozhodně nečekejte, že jich budu odstraňovat víc. To by bylo jako trhat stránky z deníku nebo vzpomínky ze srdce, a to se nesmí. Tytyty, nenene.

Hmm, někdy si říkám, že by bylo hodně zajímavý vést tenhle blog anonymně. A vést ho důkladně, se všema šťavnatostma, se všema drbama o lidech kolem mě a o tom, co mě napadá. Samozřejmě bych nikoho nejmenovala, vymyslela bych třeba pseudonymy nebo jenom K., L., M… Napsala bych tam, co jsem dělala včera večer a co se mi o tom honí hlavou. Že nevím, na čem jsem a jestli to je dobrý, že nevím, co bude dál a jestli vůbec něco, že mě to hrozně trápí a nevím, jak z toho ven. A hlavně bych napsala o tom, jak strašně těžký je bejt s někym, koho tak dlouho a intenzivně milujete, když ten druhej to nejspíš neopětuje (a když, tak určitě ne ve stejný míře).

Jo, tohle všechno a mnohem víc bych napsala, kdybych si tu mohla psát, co se mi zlíbí a o kom se mi chce. Jenže nějak nemůžu.

A zase jsme u toho. Je lepší psát zdrženlivě a vtipně, když víte, že si to čtou vaši kamarádi (a hůř, známí), nebo se na ně máte vysrat a napsat přesně to, co v tu danou chvíli cítíte, ať je to jakkoli šílený nebo depresivní? Není ten blog tak trochu na hovno, když se nemůžete vypsat ze všeho, co napsat potřebujete? Jenže na druhou stranu – dokázali by se lidi kolem vás vyrovnat s tím, co se děje ve vás? Všichni máme svoje kostlivce a hlavně všichni máme tisíce šílenejch myšlenek, takže někde ve skrytu duše by vás třeba hluboce chápali, jenže dokázali by se srovnat s tím, že ty věci tak bez ostychu prezentujete? Já myslím, že ne, protože lidi přece jenom nejsou zvyklí na stoprocenstní upřímnost a obvykle jsou dost nedůvěřiví nebo nepříjemní k lidem, kteří se nebojí říct, co si myslí. A koneckonců, už jsem se párkrát přesvědčila, že je nebezpečný vylejvat ze sebe úplně všechno. Nj, jenže když to nevyleju, bojím se, že se v tom utopím… Chjo, babi, raď.

Dobré ráno, Praho! Včera jsem si s hrůzou uvědomila, že si vlastně vůbec nezaznamenávám, co kdy dělám. Ani do diáře, ani tady, a na facebook toho taky moc konkrétního nenapíšu. To ovšem neni dobrý, protože takovej senila jako já by měl vědět, co kdy dělal.

Tak třeba sobota. Byla jsem s tátou v Pardubicích na mineralogický výstavě. Nic moc zajímavýho, ráno jsme vstávali asi v pět, po šestý už jsme byli na cestě a asi v osm tam. Burza končila ve dvě odpoledne, takže nebyla nijak zvlášť dlouhá, ale po dvanáctý už tam chcíp pes, takže ty poslední dvě hodiny byly docela krušný. Ne že bychom tam do tý doby měli nějakej extra byznys, ale aspoň se tam něco dělo. No, pak jsme zajeli do Přelouče na vynikající oběd a jeli domů. Vydělalo se tak akorát na náklady, jinak nic moc. Nj, když to nacpou mezi Pražskou a Hradeckou burzu, tak se nedá čekat nic výraznějšího. A za chvilku tu máme Tišnov – na ten se obzvláště těšim 🙂

Večer po návratu se mi udělalo nějak blivno, takže jsem se vykašlala na nějaký šipky a šla spát. Spala jsem až do neděle, asi do jedenácti, takže celkově nějakejch patnáct hodin. No nechápu 😀

V neděli vůbec nevim, co jsem dělala. Asi nic.

V pondělí po škole, která mě extrémně nebavila, jsem byla na procházce. Proč mě škola nebavila? Protože jsme už asi po čtvrtý brali stejnou látku – krizi a krizovou intervenci. Bože, jak já to téma začínám nenávidět. Brali jsme to v etice, v sociologii a dvakrát v psychologii. Už prostě nemůžu, jestli to tam někdo ještě jednou vytáhne, začnu řvát.

Procházka ovšem byla příjemná. Trochu se oteplilo, i když zase nijak výrazně, a člověk měl hned lepší náladu. Hlavně když už nemusel poslouchat, jak je taková krize důležitá pro osobní rozvoj.

Vzali jsme to přes lednici u nás doma, jelikož mi ve škole vyhládlo, a pak jsme šli do Riegráku, kde jsme potkali naprosto nečekanou dvojici na naprosto nečekanym místě. No, však o tom píše Maude, tak co bych se opakovala. Jen musim říct, že mě to fakt vyšokovalo. Příjemně, ale stejně 😀 Velmi nečekané 🙂

No a odtamtud už jsme šli rovnou do Popo, kde se konala taková menší slezina, a kde jsem vydržela docela dlouho – teď tak přemýšlím, byl to ten den, co u mě spala Yuki? Nj, byl. Začíná to do sebe zapadat 😀 Dobrá tedy. Ona u mě byla ještě docela dlouho přes úterý, vlastně mě pak doprovodila na angličtinu, a po tý zase nevim, co jsem dělala. Asi zase nic 😀

Ve středu večer jsem byla na Elevatoru, což je Rumunskej film, a já osobně tvrdím, že perfektní. Nechce se mi pouštět do nějakejch recenzí, mám trochu naspěch, ale naprosto doporučuju 🙂

Ve čtvrtek, tedy včera, byl konečně hezkej den. Ráno jsme s mámou byly na veterině, odkud jsem musela odejít dřív, protože jsem spěchala do školy. Cestou jsem se stavila na Twistera (yummi), a pak už hurá za Kubáčkem. No, přednáška jako vždy skvělá, nejlepší část ovšem byla, když začal rozebírat komunikační rozdíly mezi mužem a ženou a vysvětlovat, jak původ toho všeho sahá až k prvobytně pospolné společnosti. Během přednášky se často zasmějeme, ale u tohodle už jsme se vysloveně zalamovali (vždycky na konci takový přednášky mám chuť mu zatleskat, von je fakt bavič) 😀

No a dneska? Dneska jedu na cottage běsnit s YL (to by mě zajímalo, jestli takovýmu oznámení může někdo rozumět, samozřejmě kromě zasvěcených), pak mě čeká doučko a večer… no, to už neni nic pro vás 😀 Tak báj a mějte busy sunny day 🙂

Brej! Jsem nasraná 😀 Já vim, nevypadám na to. Což je zvláštní, když uvážíme, že mě nevidíte. Já se vlastně teď taky nevidim… 😀 Ne, to nemá význam. Teď prostě psát nebudu. Jsem vzteklá, protože mám už tejden mezi očima zatracený bebí, vypadá to asi jako by mi někdo vpálil kulku mezi oči a všichni na to furt čuměj (kromě Yuki). Radši bych se neviděla. Mmnt, já se vlastně nevidim…

Dneska u mě spala Yuki. Nevim, co jinýho bych k tomu měla dodat 😀

Včera u mě nespal nikdo. Škoda. Mám pocit, že moje bloggerská tvorba se ubírá dost zvláštním směrem 😀 No nic, ono to přejde. Jdu na angličtinu a jestli mi tam někdo bude čumět mezi oči, tak mu dám jednu mezi… uf. Ale to jsem vám vůbec neměl říkat 😀

Teda nepřejte si vidět teď můj pokoj. Takovej bordel se jen tak nevidí. Ono to hlavně nevypadá, protože na koberci z bezpečnostních důvodů nic neni (Melsie by to bezpochyby pochcala), zato to ale všechno visí na židlích, na houpacím křesle, na klavíře (vypadá to spíš jako polička než jako klavír), na stole a na topení… 😀 No fakt, kdybych to všechno uklidila, myslím, že by ten pokoj značně prokouk. Nojo, ale prosimvás kdo má takhle v pátek po ránu náladu uklízet…

Byla jsem na poště. Já tak strašně nerada chodim na poštu. Když už mě tam s něčím pošlou (jelikož zřídkakdy tam musím z vlastních důvodů), vyptám se vždycky předem na všechny detaily jako co mám kdy říct, co mám udělat, co řeknou oni mně, co kam napsat, kolik budu platit a podobně. No prostě radši ze sebe udělám debila doma a donutím mámu, ať si se mnou zahraje scénku Na poště, než abych se ztrapňovala až tam. A tak jsem se vyptala a šla. Bylo tam plno, ale vcelku rychle se to vyprázdnilo, a tak jsem všechno odříkala tak, jak jsem měla, a šlo to hladce, dokud se mě ta slečna nezeptala:“A co z toho chcete pro sebe?“ Mně to začlo šrotovat, snažila jsem se vzpomenout, jestli nějaká taková věta byla v mámině „manuálu“, ale vůbec jsem nechápala, co z čeho si mám nechávat pro koho, a tak jsem na tu slečnu prostě jenom koukala 😀 Pak jsem jí teda práskla, že vůbec nevim a že mě s tím poslali a že vím jenom že dobírka má bejt cena plus poštovný 😀 Ona se na mě tak hezky usmála a povídá, že jestli ta cena je to, co je na tom jednom papírku, tak že to je to, na co se ptala. No tak faajn 😀 Vyběhla jsem odtamtud jako od zubaře, když vám konečně spravil ulomenej zub.

Když je řeč o zubaři, ten můj mě pěkně sere. Dneska je pátek a já se jdu naposledy pokusit mu dovolat. Zase to budu muset přetrpět celej víkend, už toho mám pokrk. V pondělí budu muset k soukromýmu, co má ordinaci u nás za rohem. Celá žhavá si to ještě platit, ale co nadělám, já už to fakt nemůžu vydržet. Nebolí to nijak významně, ale zase ani nijak bezvýznamně. Je to nepříjemný a chvílema se to rozjede do neudržitelnejch levelů.

Mno, co bych vám ještě tak pověděla. Včera jsem byla v Molekule, jako ostatně každej čtvrtek. A u vedlejšího stolu seděli nějaký tři čmoudi, co vypadali celkem slušně – žádný krasavci, ale tak vypadali (až na jednoho) docela normálně. Půjčila jsem si od nich zapalovač a oni se s náma dali do řeči. Bylo to docela milý, ale asi mi mělo dojít, že jsou nějaký moc družný. Jenže to bychom nebyly my s Yuki, abychom neprovokovaly, a tak se stalo, že o něco později se ti týpci regulérně přisrali k naší partě a my prostě nebyli schopni se jich zbavit. Valná část z nás to teda pořešila tak, že jsme šli hrát fotbálek, ale zbytek, právě Yuki s jedním kamarádem, si to museli vyžrat. Teda ten kamarád se ještě bavil, ale Yuki asi moc ne, kor když tam ti „chlapci“ začali vést fakt oplzlý řeči a pak se tam prej dokonce svlíkali. No, je mi špatně jen z tý představy, takže nezávidim 😀 Naštěstí když jsme se pak vrátili, podařilo se nám je docela solidně ignorovat, takže si odsedli, pak se chvilku bavili mezi sebou a pak odešli (s dost nechutnejma sexistickejma řečma).

No. Poučení pro příště? Nebavit se s cizími pány. Nelíbat se před cizími pány. A už vůbec se nebavit s cizími pány, co to po vás chtějí. Jinak řečeno, jestli je tam ještě někdy potkáme, nastane největší ignorace – a jestli se i přesto do nás budou srát, tak ať počítaj s následky. Já jsem sice družná a „v pohodě“, ale nenechám jen tak někoho, aby se mi sral do soukromí, to zase ne (řiká blogger :D).

Tak. Jo, rozšířila jsem krapánet odkazy, neboť jsem narazila na hafo zajímavejch blogů – zase ne že bych tam přidávala všechny, ale pár jich tam je 🙂 Zdá se, že na blog.cz se vyskytujou hodně zajímavý lidi, a hlavně skuteční bloggeři a ne jen diliny s Hannou Montanou (sorry, Dizzy :D). Jsem prostě ráda, že tu jsem 🙂

Tramtadá… Ne, že bych měla nějakou úžasnou novinu, o kterou bych se s váma chtěla poděl(i/a)t, ale dostala jsem chuť něco sem napsat – a tý se musí náležitě využít, jelikož poslední dobou je jí pomálu. No, tak to by byl úvod, teď ještě to něco 😀

Před chvílí se mi podařilo vytáhnout mámu na nákup. Já manipulátor 🙂 Mě totiž, a to je možná zvláštní, nakupování docela baví. Respektive baví mě to ve dvou. Baví mě ten proces, že prostě přijdete, nahážete do košíku, co se vám zlíbí a co potřebujete, pak si to všechno hezky naskládáte do tašek, zaplatíte a odnesete si to domů, kde je to už vaše a kde si s tím můžete dělat co chcete, třeba to vyházet z okna. Bohužel, když jde člověk sám, vázne to.

U nás v Tescu totiž všichni předpokládají, že si těch tisíc položek nákupního seznamu zabalíte a odnesete během jediný minuty, a to je prostě podle mě nadlidskej výkon. Jako zběsilá vždycky rvu jednu věc za druhou do igelitek (jedna samozřejmě nikdy nestačí), přičemž ta igelitka zrovna nejde rozdělat; nebo ji postavím plnou na zem a ona se sesype, takže se část jejího obsahu vykutálí na zem; já samozřejmě nemůžu sbírat, protože mezi kolenama držím igelitku druhou, břichem si před sebou na pultu přidržuju plnej batoh, v jedný ruce mám peněženku a tou druhou se snažím naplnit další igelitku…

No, je to prostě náročný 😀 A pochopitelně, rychlost, s níž prodavačka zboží „odbavuje“, je přímo úměrná množství, který nejste schopný v daném čase sbalit. Čili že čím hůř vám to toho dne jde, tím rychleji to má prodavačka hotový a vybafne na vás cifru, nedůvěřivě se dívající, jako by snad očekávala, že jí utečete bez placení (což by šlo těžko, uvážíte-li, že se všude okolo vás válí váš nákup…). Stejně tak lidi kolem vás jsou nevrlý a dívaj se po vás, jako byste byli fakt divný, že to všechno nesklidíte během tý jedný minuty.

Jak říkám, nemám to ráda. Zato když jde někdo se mnou, to je jiná. Krásně si to všechno zabalíme, prodavačka má toho dne obzvláště dobrou náladu, zákazníci se na sebe skoro usmívají… Tak si řikám – jaká je v tom souvislost? Jsou ti lidi milí, protože to mám tak rychle a bezproblémově odbavený, nebo mi připadaj milí, protože je tam někdo se mnou a já se tak nemusím nervovat?

Tak tohle bylo spíš o ničem než o něčem, ale hlavně že to bylo 😀 Musim se do toho zase nějak dostat prostě. A teď mě omluvte, jdu si uklohnit něco k obědu, a pak poběžím na Politologii. Btw ten náš Kubáček byl zase včera v bedně. A zase chytře mluvil. On je prostě chytrej, no 🙂

A pokud jde o ty šneky tady, tak ti se mi prostě hrrozně líbí.

Já snad mám krizi nebo co! Brouzdám po netu, přemýšlím o milionu věcí a ne a ne napsat o nich. No toto?!

Tak například bych se mohla zmínit o včerejším večeru s panem Božským. Byl krásnej. Jako ten večer, i když o panu Božském se to dá říct taky – což jsem koneckonců udělala a jeho to kupodivu rozesmálo. Prohlásil, že kluci nejsou hezký, že se jim to neřiká. Prosimvás co je to za blbost? Kluci že nejsou hezký? A proč bychom se s nima jinak chtěly dávat dohromady? Proč bychom jim jinak dávaly tak trapný přezdívky jako pan Božský? 😀

Kromě mužské „hezkosti“ jsme ale probírali i jiný věci, od vtipů, videí, filmů, lidí a já nevim čeho všeho k… já vlastně ani nevim k čemu 😀 Zkrátka jsme si dobře popovídali a taky jsme si dobře pomlčeli, což je podle mě naprosto stejně důležitý. Se spoustou lidí se vám dobře povídá, ale mlčení? To už je věc jiná. Obvykle prostě nastává trapný ticho a vy jen přemýšlíte, jak z něj ven a co říct chytrýho – což většinou dopadne tak, že plácnete nějakou hroznou kravinu, za kterou se pak ještě tejden stydíte sami před sebou. Ale s někým je to jinak. Jsou lidi, s kterýma byste hodinu jen tak seděli na gauči, hladili je po vlasech a koukali se, jak podřimujou, popřípadě jak vyfukujou obláčky ananasového kouře (s příměsí kiwi) z těch svejch úžasnejch sladkejch rtů… Jo. Jsou lidi, s kterejma vám prostě je dobře, i když vám je blbě 🙂

Když je řeč o kiwi – víte, co to je „Being a kiwi“? Já nad tím včera přemýšlela půlku večera a dneska první věc, co jsem po ránu udělala, byl takovej krátkej google průzkum. A výsledek? Ten vám neřeknu, přemýšlejte taky chvilku sami 😀

Je skoro poledne a já nemám co na práci. Už asi potřetí jsem volala zubařovi, ale furt to tam nikdo nebere. Tak já už nevim. Na netu se o něm píšou hrozný věci, dokonce je tam označenej jako „velmi špatný stomatolog“. To si mám jako hledat novýho? Teď, když mě ta dáseň furt tak svinsky bolí? :/

Teda ne, že bych neměla co dělat, to zase ne. Potřebuju vyřešit účty, kterejm se už měsíc vyhejbám. No bodejť bych se nevyhejbala, nikomu se nechce platit, když skoro nemá z čeho. Ale bohužel je to zapotřebí. Co já budu dělat, to nevím. Denně rozešlu několik životopisů a ani z jedinýho místa mi neodpověděli. Když jdu po ulici, prohlížím si naprosto každej krámek, každou výlohu, a uvažuju, jestli by tam nepotřebovali výpomoc. Nepotřebovali. Hledaj jí jenom v kadeřnictví, ale na to bych samozřejmě musela mít kadeřnickou školu nebo tak něco. Jako by na tom něco bylo, ostříhat někoho. To přece svede každej 😀

Mno. Už jsem zmínila, že mám doma eldu? Jako elektrickou kytaru? Nezmínila? Teda jsem já to ale senila 😀 No, tak prostě – mám doma eldu 🙂 Co z toho, to je doufám jasný – neustále si na ni něco brnkám a snažím se vyplodit nějakou rozumnou melodii nebo pobrat nějaký akordy – to mě ale nijak zvlášť nebaví. A s tím sólováním to taky neni tak jednoduchý, když nemám ten požadovanej efekt táhlosti. Ale neva, to se všechno nějak pořeší. Hlavně že mám toho mazlíka doma. Co je doma, to se počítá 🙂

Ne, prostě ne. Celej tejden kolem toho blogu chodím jako kolem ohniště, dneska už to fakt vypadalo na spadnutí, ale nic. Prostě psavá neni a kdybych se stavěla na hlavu, nic zajímavýho nevyplodim. On za to samozřejmě taky může facebook, protože většinu svejch myšlenkovejch pochodů zachytím ve statusech, a i když je tam nijak blíže nevysvětluju, najednou mi to stačí. Mozku se prostě asi nechce přemýšlet. Nějak mě nakazili lidi kolem mě, kteří žijí heslem no future. No, přesněji, no future, pičo. Ale to je fuk. Jde o to, že mi najednou docela stačí zachytit to praktický jako co právě dělám, co mi probíhá hlavou a co zajímavýho se stalo, zatímco ty složitý psychický procesy si nechávám spíš pro sebe nebo si o nich s někým pokecám. A že poslední dobou kecám ultra moc. V neděli jsem ani nemohla mluvit, jak moc jsem v sobotu mluvila. Škodolibci by dodali, že to spíš zapříčinil chlast, ale nedejte na ně, zase tak moc jsem toho nevypila. No, i když…

Aby mi to tu ale přece jenom nehnilo (což mi připomíná jeden skvělej sucháč – „Babi, uhni!“ – a babka uhnila… :D) pokusím se shrnout v pár větách dění posledních dnů. Protože jako ono se toho děje hodně, to zase ne že ne 😀

Tak například pořád chodím učit angličtinu. To neni žádná novinka, ale dobrý je, že posledních několik lekcí se mi nějakym zázrakem podařilo odtrhnout se od učebnic a gramatiky, a vrátit se ke konverzaci. Což je přesně to, co jsem už delší dobu nebyla schopná rozeběhnout. Prostě ty hodiny byly nudný a vleklý a měla jsem pocit, že z toho ani jeden zase tak moc nemáme a že je to spíš utrpení. To se teď ale změnilo. Je to pro mě dobrá zpráva – jako učitelka nejsem zase tak na odpis 🙂

Minulej víkend se konala mineralogická výstava v Riegráku. My tomu říkáme burza. Další se bude konat příští víkend v Pardubicích, ale tam za náma asi nepojedete, takže vás to nemusí zajímat. Ne, že by vás musela zajímat ta minulá – koneckonců na tu už asi taky nepojedete… šmarja já mám dneska den 😀

V pondělí prvního jsem byla v jedný takový profesní poradně. No, za ty tři stovky jsem se toho zase tak moc nedozvěděla, a hlavně mi nijak aktivně nepomáhaj tu práci sehnat, protože šlo fakt spíš o poradenství. Takže z toho nemám zase tak dobrej pocit. Ale špatnej taky ne, to zase něco mi to přece jenom dalo. Ale že by to stálo za nějaký rozmazávání na blogu, to teda nestojí.

V úterý jsme s Maude vyrazily ven. No ještě abychom vyrážely dovnitř, žejo. Zkrátka (a zdlouha :D) jsme byly v Music City, kde jsme si připomněly, že jsme přece jenom hudebnice, zaslintaly jsme nad všelijakýma krásnýma věcičkama, který tam měly, pak jsme si nechaly udělat fešný klubový kartičky s fešnýma webcamerovejma fotkama, a nakonec jsme si nakoupily něco hudebnickýho materiálu – jako třeba kabely, ladičky a trsátka… no vlastně jenom jeden kabel, ladičku a pár trsátek. Proboha kopněte mě už někdo 😀

K večeru téhož dne jsem měla návštěvu – Blešku moji. Takovou osobu aby člověk pohledal. No však taky jo, a když mi na dlouhé měsíce odjela do Ameriky, svět byl najednou takovej jinej. Takovej vážnej a bezútěšnej. A teď, když se vrátila, to není o moc lepší, protože i ona už si zažila svoje. A tak náš rozhovor nebyl ani zdaleka tak veselej jako dřív. Ono totiž už nic není jako dřív, jak jsme se ostatně později shodly. Tím ale nechci říct, že bych ji neviděla ráda, to naopak. Jen to bylo o něco smutnější.

Nicméně na nepříjemné věci člověk snadno zapomíná, a ve čtvrtek byla jako obvykle Molekula, při níž člověk zapomene úplně na všechno 🙂 A aby toho nebylo málo, hned v pátek dopoledne jsme si s Maude jely zaběsnit k ní na cottage (což jsme ostatně byly i minulou sobotu, jak jsem samozřejmě zapomněla zmínit). Yellow Label totiž žije a ne že ne! Pak jsem si odučila další skvělou lekci angličtiny a v sobotu byla pařit v Karlosu. My tomu teda odteď říkáme Nádor, po vzoru Pár pařmenů. Jo a taky v ten den proběhl můj asi čtyřhodinovej jam s kámošem Alešem. Saxofon, klavír a kytara. No, řeknu vám, dlouho na ten den nezapomenu 🙂

Všechno to popisuju hrozně stručně a zmateně, ale je třeba dodat, že celý poslední dva tejdny byly pro mě dost stručný a zmatený, a že během toho všeho, co zmiňuju, se dělo ještě hafo dalších, mnohem podstatnějších věcí, který tu ovšem vytahovat nemůžu. Teda ne, že bych nemohla, to já si tu můžu dělat, co chci 😀 Ale z určitejch důvodů se mi prostě nechce a nehodí se to, a krom toho – co o tom napsat 🙂 Už o tom bylo dost řečeno a netřeba to dále rozvádět. No a pak samozřejmě řada těch věcí se protáhla buď do rána (takže jsem celej další den nebyla funkční), nebo trvala dlouhý hodiny přes den (takže mě to značně vyčerpalo). A i když to všechno bylo fajn, bylo toho prostě moc najednou, takže dneska nepremávám. Nemám ani psavou, ani zábavnou, ani povídavou… prostě nefachám. Udělala jsem si hezkej večer – jehož hezkost spočívala v tom, že jsem dělala úplný hovno, vůbec jsem nemyslela a asi hodinu jsem si dělala manikúru. Jo a taky jsem dokoukala Stopařova průvodce galaxií (hurá, konečně jsem to jednou viděla celý). Čili nic obzvlášť plodnýho nebo konstruktivního. Dokonce jsem odmítla několik zajímavejch debat po icq, jako třeba debata na téma „Co je to ženství?“ – související s dnešním Dnem žen (dnešek byl mimochodem asi prvním dnem vůbec, kdy mi někdo poblahopřál k tomu, že jsem žena. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na svoje poslední krámy a měla jsem chuť dotyčného poslat do prdele. … Ale i tak to bylo milé).

Dnešek je zkrátka dnem, kdy mi to nejde, kdy sice napíšu kilometrovej článek, ale naprosto příšernej a nehodnotnej, kdy se nechci s nikym bavit ani na nic myslet, ani nic dělat. Dokonce když jsem zjistila, že mám hodinu po první várce toustů zase hlad, neobtěžovala jsem se udělat si várku druhou (ačkoli byly výborný, to se musí nechat), protože se mi nechce ani jíst (!). Prostě dopíšu tuhle slátaninu a jdu spát. A když nad tím tak přemýšlím, vlastně k tomu ani nemám co dodat. Dneska zkrátka neni dodávací den. Dodávka opožděna.

Na závěr jen přidávám jeden ze stripů mýho miláčka Anděla, kterej dokonale vystihuje mý rozpoložení 😀 (musela jsem to smrsknout, tak snad to přečtete) Brou děcka 😉

To by mě zajímalo, co se vlastně tímhle úslovím míní. Dneska jsem náhodně na facebooku narazila na skupinu, která se tomuto tématu věnuje, a zaujalo mě, že ho tam spojujou s baculatostí. Jinak řečeno že podle nich je holka „krev a mlíko“ taková, která má plnější tvary, větší prsa a zadek, zkrátka kterou je za co chytit.

Přišlo mi to zvláštní, protože já si to spojení vždycky vysvětlovala po vzoru Sněhurky, která byla „jako krev, jako sníh a jako eben“ (čili že měla krvavě rudé rty a tváře, sněhově bílou pleť a ebenově černé vlasy). Zvědavost je mrška neposedná, a tak jsem asi půl hodiny googlila ve snaze najít nějakou obecnou definici pojmu „krev a mlíko“, a nic. Vyhazovalo mi to samý odkazy s podobným vysvětlením jako v oné skupině – prsatý a prdelatý holky, baculky a podobně. Zdá se, že českej národ to prostě vnímá takhle, a nějaká bílá pleť nebo červený rty je nezajímaj. Tak buď to všichni lidi chápou špatně, nebo jsem prostě nevzdělaná já (pravda, ta druhá verze je pravděpodobnější) 😀 Nicméně pakliže to má doopravdy znamenat baculatost, nechápu tu souvislost. Mlíko sice může symbolizovat prsa, ale proč by u všech všudy krev měla znamenat velkej zadek??

Jak to vnímáte vy? 🙂

Olé, vylejvárna je tady. Nebudu vás trápit dalším nepochopitelným snem ze série „Šílencova noc“, ačkoli i tenhle byl libovej – nejdřív tam bylo přespávání u kamaráda, kde jsme snídali mimojiné studený špagety, který jsme si ještě k tomu nandavali na talíř nohama. Aspoň že jsem k tomu měla skvělej borůvkovej čaj, to ten sen aspoň trochu „odnechuťuje“. No a pak začala třetí světová a my jsme s celou rodinou nakvap odjížděli z města, museli jsme tu nechat všechny věci, máma vyhodila skoro všechno moje oblečení, že ho nebudu potřebovat; brácha s tátou mi odstěhovali stůl, že se musíme zbavit co nejvíc věcí. No a pak, když jsme konečně odjeli, tak z nebe začaly padat monstrózní meteority a jen tak tak že se do nás netrefily… no, zkrátka, normální tuctovej sen, kterej nemá smysl ani zmiňovat, natož se o něm nějak déle rozepisovat.

Co mě ale štve, je vývoj věcí. Jako obvykle. Včera, když jsme se odpotácela z trambajový zastávky (a nepřerušujte mě furt, to vim i bez vás, že se píše tramvaj a ne trambaj), měla jsem chuť se zfackovat, kopnout se vlastní gládou do prdele nebo si aspoň rozmlátit hlavu o zeď. Proč? Protože poměrně podstatnou část večera (krátkou, ale o to podstatnější) jsem se chovala jako idiot a nedokážu si to odpustit. A důvod? Klasickej. Těžkost věcí, který ve skutečnosti vůbec těžký nejsou. To jen my si je ztěžujeme. A pak si na to stěžujeme.

Ani tohle nechci nějak zvlášť rozmazávat, jen bych chtěla říct, že mě štve, že se někdy chovám jako idiot. Vím přesně, co chci udělat, a přesto to udělat nedokážu. Uběhne sekunda trapnýho mlčení a mně přitom proletí hlavou tisíc myšlenek jako:“Má to smysl? Co bude dál? Může vůbec něco bejt?“. Asi se to dá pochopit, pro některý věci jsem se natrpěla už dost, dostala se přes ně a teď do toho mám znova rejpat? Dokážu si docela dobře představit, jak by to dopadlo, a ta představa se mi nelíbí, a tak se ochuzuju i o těch pár vteřin slasti a zadostiučenění, po kterým jsem toužila několik měsíců. Protože – co z toho?

Jenže tohle všechno nemám říkat vám, mám to říkat jediný konkrétní osobě. Jedinýmu člověku, kterej by tohle všechno měl vědět a přitom zrovna jemu to říct nemůžu. Proč v těch filmech vždycky lidi dokonale vědí, co udělat? Já vůbec nevim a nejhorší na tom je, že mi ani nemá kdo poradit.

Je to k vzteku, řídit se dobře míněnýma radama, zvlášť když vám je dává vlastní mozek. Nejsem zvyklá ho poslouchat, tyhle věci jsem vždycky řešila srdcem a bylo mi dobře. Ovšem často to nevyšlo a srdce už je natolik unavený a zničený, že už to není schopný řešit, a tak tu moc dává mozku. No to jsem si to zase krásně rozebrala, aniž bych se k čemukoli dobrala. Grr, co mám dělat, co mám dělat! Chci to a nechci to. Jak se mám rozhodnout? Mám přestat poslouchat jednu část svojí osobnosti? To není fér. Ale poslechnout obě nelze. Nic nelze. K čertu s láskou.