Rubrika: co se mi honí hlavou

Ólrájt, takže mám zase novej postoj 🙂 Respektive to neni ani tak novej postoj jako spíš nový odhodlání. Už řádně dlouhou dobu jsem takovej ten rádoby-vegetarián a rádoby-eko nadšenec, kterej by hrozně rád omezil všechno to špatný, čeho se v tomhle životě dopouští třeba tím, že si nevědomky kupuje výrobky testovaný na zvířatech a že se věčně cpe salámama a všelijakym masem, o KFC nemluvě. Zajímavý na tom je, že si docela dobře dokážu představit život bez masa nebo aspoň (pro začátek, ať se z toho hned nezblázním) s jeho minimem. Pomalu ale jistě začínám upřímně věřit na karmu a asi to bude tou spoustou čtení duchovní literatury, že se ve mně najednou zrodila touha po jejím očištění. A dělání dobrých skutků k tomu najednou nějak není dost. Takže se namanula otázka: co dál? A s ní zdánlivě šílená odpověď: a co takhle stát se vegetariánem? 

Jsem masožravec. Vždycky jsem byla a myslela jsem si, že vždycky budu. Jenže co když je na tom něco pravdy, že s masem pojídáme i strach a všechno to špatný, co prožívaly a cítily zvířata před tím a během toho, co je někdo zabíjel, aby je následně namlel do těch vynikajících karbanátků a sekanejch? Co když mám před sebou opravdu nástroj pro to, abych se nabila energií, kterou už tak dlouhý roky postrádám, a očistila svoje tělo i mysl? Co když opravdu i já, takovej salámožrout, můžu bejt zdravější a spokojenější, co když se můžu zbavit těch hroznejch pocitů, který mě zaplavujou při pojídání mýho oblíbenýho twistera? Protože – i když mi to tak strašně chutná, mám já to zapotřebí?

Ostatně, maso není nic, co by se nedalo nahradit. Chce to hodně studovat a zcela zásadním způsobem změnit svůj přístup k jídlu. Jídlo se musí stát něčím, čím se budu zabývat ne pět minut předtím, než padám hlady a musím do sebe urychleně něco narvat, ale v podstatě celodenním tématem. Musím se o to mnohem víc zajímat, musím si na to vyhradit mnohem víc času a taky musím mnohem víc vařit. Otázkou je jen: najdu tu vůli? Postavím se vší lenosti a neochotě vařit jen sama pro sebe? Překonám se? 

Pokud jde o tohle všechno, věřím, že na to mám. Ostatně vaření mě baví a u počítače sedím v jednom kuse, takže proč bych nemohla čas, kterej obvykle prosedím u nějakýho seriálu, věnovat dalšímu studiu kroků, jak se stát vegetariánem? (Říkám dalšímu, protože podobný „záchvaty“ už jsem měla v životě několikrát a rozhodně se nedá říct, že bych s vegetariánstvím nikdy nepřišla do styku. Jen jsem to nikdy plně „nerealizovala)

Mimochodem, dneska jsem hned začla tím, že jsem si vygooglila několik stránek s radami, jak se stát vegetariánem. A hned první věc, která mi na tom byla sympatická, byla jedna společná rada – že se na to musí jít postupně. Jestli mi něco nevyhovuje na přístupu v našem meditačním centru, tak je to jakejsi pres, kterym se nás snaží přesvědčit, že teď hned musíme vyzkoušet, jak je vegetariánství přínosný, a teď hned se musíme vzdát všeho masa a ráno brzo vstávat a meditovat. Já říkám fajn, já to ráda zkusím, ale vždyť takhle narychlo by to ani nešlo. Sama sebe bych tak akorát hodila do stavu, kdy si najednou musím odříkat něco, na co je moje tělo zvyklý, a přitom ani nevím, čím to nahradit, abych si pak naopak nepřipadala slabší nebo aby moje vůle nebyla vystavena příliš velkýmu nátlaku. Já sice vím, že obvykle věci až moc „overthinkuju“ (no pardon, ale zkuste si na to vymyslet českej ekvivalent :D), ale v tomhle případě mi to přijde jako dost důležitá část procesu, kterou nemůžu vynechat a přeskočit, pokud se nechci dostat do stavu, kdy budu zoufale toužit po kusu nějaký flákoty a nakonec tomu uheráku podlehnu, protože to prostě potřebuju. 

Myslim, že takovej přístup je pro mě krajně nevhodnej a nechci ho zkoušet. Jestli to vyhovuje někomu jinýmu, no prosim, já jim to neberu. Ale ocenila bych, kdyby mi zase oni nebrali moje postupný zavádění podobnejch změn. Něco takovýho mě taky napadlo s alkoholem. Proč to hrotit a najednou prohlásit – tak a od teď nepiju alkohol? No dobře, pár lidem to mohlo fungovat, pár lidí takhle přestalo s různejma věcma, co do tý doby dělali nebo požívali, ale to, že to fungovalo u nich, přece ještě neznamená, že je to dobrej způsob i pro mě.

Kdepak, já prostě věřím, že člověk by měl následovat vlastní instinkt a když mi ten můj říká – sepiš si seznam různejch dobrejch jídel, který nezahrnujou maso a je v nich víc zeleniny nebo ovoce než jsi zvyklá, a ty pak zařaď do jídelníčku – tak to prostě udělám takhle a bude. Spojím to se svou dlouholetou touhou obecně jíst zdravěji a víc vitamínů a podobně a postupně půjdu za svým cílem po cestě, kterou dokážu bez presu a stresu sledovat. Dětské krůčky. Levely, na nichž se dokážu uchytit, dát „save“ a pokračovat dál. Postupný omezování toho špatnýho, ale zejména zavádění mnohem většího množství toho dobrýho, což ve svym důsledku zase omezí to špatný, protože na to prostě nezbyde tolik místa. A chci na sobě pracovat. Chci se naučit větší kontrole vlastních emocí, protože když si někdy uvědomím, co pod jejich vlivem předvádím nebo jak rozporuplně mě vnímá moje okolí, jsem z toho nešťastná. A nechci to. Chci aby viděli to světlo, co uvnitř mě září, chci aby mě viděli lepší, abych byla lepší a čistší. A půjde to, já to vím, že půjde. Jsem na cestě. 

Mno, takže abych to shrnula, moje první krůčky jsou především analýza vlastního stavu a studium materiálů, z nichž můžu získat inspiraci a vytahat z nich různý tipy a triky, který pak můžu použít ve svym snažení, abych dosáhla lepších a trvalejších výsledků. Konkrétně teď třeba sepisuju seznam jídel a potravin, který obvykle jídávám, a druhej seznam věcí, který mi v tom jídelníčku chybí nebo jich tam je málo. Ten druhej seznam pak čapnu, naklušu s ním do krámu a udělám nákup, jakej jste neviděli 😀 A pak se bude vařit a jíst a meditovat 🙂 (a pak možná i milovat – jsem si vzpomněla na ten film, asi bych se na něj měla podívat…)

A nehodlám se moc ohlížet na ty ostatní. Nehodlám si nechat diktovat, co mám dělat; samozřejmě chci poslouchat, co mi radí, a pokud je to v mym zájmu a na stejný vlně s mým nitrem, chci poslechnout a udělat to. Ale chci to udělat vlastním tempem. Zítra možná nevstanu v pět ráno, abych meditovala, a docela určitě okamžitě nevyřadím z jídelníčku veškerý maso a nezačnu se cpát tofu a sójou (i když mi chutná, když se dobře upraví). Ale hodlám na tom pracovat a to je dobrej začátek, no ne?

No jestli jsem to neříkala, že dneska zase může bejt líp. Včerejší článkovej průjem způsobil, že se mi pak hodně dobře usínalo – vědomí, že jsem tu s tím tak pohnula, to je ten nejlepší prášek na spaní.  

K mojí celkový pohodě přispěla taky poznámka ohledně toho, že mě máma pochválila. Moje první reakce byla:“Mě? MOJE máma?“. Táta se smál, ale na mě to mělo neuvěřitelný účinky. Už je to tak strašně dávno, co jsem tu byla za něco chválena nebo na mě někdo měl jiný komentáře než že jsem totální loser, takže mi v tu chvíli bylo srdečně jedno, o co jde, a zalil mě pocit uspokojení, po němž jsem bažila už tak dlouho. Taky mi v tu chvíli projelo hlavou, co všechno jsem toho dne dělala, a napadlo mě, že jsem rozhodně nesplnila všechny věci, který jsem splnit chtěla. Taky jsem neuklidila kýbl po mytí baráku, nechala jsem ho stát ve vaně, kterou jsem neumyla, taky jsem nestihla umejt nádobí po obědě a nevybrala jsem kočkám záchody, ani jsem nevyluxovala a uklidit vysavač po mámě mi trvalo dost dlouho… nedělal on si srandu? Kupodivu to tak nevypadalo, taky proč by to dělal. Takže já vážně nevim, čím jsem si chválu zasloužila. No ale jak říkám, je mi to vpodstatě jedno. 

Dneska jsem se probudila o dost dřív než včera, ale vykopat se z postele mi hrozně nešlo, takže vstávání proběhlo dost podobně. Naštěstí jsem dneska nikam nespěchala, takže pohoda. Kromě počítačový práce a domlouvání spousty schůzek jsem se tak zúčastnila vlastně jen nějakýho toho potravně-drogerijního nákupu s mámou, přičemž jsem objevila dva úžasně vonící parfémy, který jsem pak zařadila do svýho wishlistu (nadšení z nich mi ovšem bylo zkaženo na facebooku, kde jsem se dozvěděla, že minimálně jeden z nich je testován na zvířatech. Ne že bych z toho dělala nějakou vědu, člověk toho dělá spoustu, co podporuje špatnosti, a ani o tom neví, ale právě ta nevědomost je sladká. A jak bych si teď, zrovna teď, kdy se snažim dělat psí kusy, abych si očistila karmu, mohla jít koupit takovej parfém s čistým srdcem? Parchanti, proč mi to řikali? :D) a pak jsme si zašly koupit něco k jídlu (včerejší veggie den tak byl spláchnut z povrchu zemského dnešním kuřetem z KFC, chjo, já se na ty vyšší levely nedostanu :)). A pak nějak nevim, co se dělo. Byla tam nějaká horká koupel, přišel mi červeně opáskovanej dopis, kterej se bojim otevřít (budou problémy, chjo), a pak jsem byla na kafi a trubičkách se šlehačkou s kamarádem/novým šéfem. Moje nadšení pro věc bylo poněkud zasaženo ne úplně uklidňujícími zprávami, ale snad se to nějak poddá. Ostatně jsem nečekala, že to bude snadný. A pak, všechny tyhle problémy mají řešení, tak je jen třeba ho najít a pak se ho držet a nenervovat. A zase bude dobře. 

Tak, a teď jdu přemýšlet nad večeří a pak mě čeká meditace, dnes s Abišarem, který se právě vrátil z výletu v Malajsii, takže jsem zvědavá na jeho vyprávění. Jen doufám, že tentokrát bez přednášky. Nerada bych si zase zkazila náladu, když už mi dá tolik práce si ji udržet. A jakej byl váš den? 🙂

Btw, pokud jde o ten obrázek, objevila jsem dneska moc šikovnou stránku, která tvoří sny 🙂 No, ne tak docela, ale funguje to na podobnym principu. Vy tam prostě zadáte klíčový slova a ono to podle nich vykresluje obrazy, na což se moc pěkně kouká. Až tak pěkně, že jsem si k tomu hned otevřela Malování a řadu těch obrazů jsem si nascreenovala a uložila 🙂 Možná vám sem později ještě nějaký hodim, fakt se mi hodně líbí. Nebo si to prostě zkuste sami -> Dreamlines. Já se u toho docela pěkně odreagovala, takže enjoy 😉

Pokud jde jinak o dnešní den, stál za bačkoru. Moje plány se zhroutily v momentě, kdy jsem brutálně přespala budík a vstala cca v půl dvanáctý. Namísto poklidný snídaně a dopoledne plnýho domácích prací jsem do sebe rychle napěchovala rohlík s lučinou a pak jsem se vrhla rovnou na úklid baráku. Jako na potvoru mě přitom napadla spousta věcí, který bych ráda pro tentokrát udělala navíc, jako třeba omýt dlaždičky na zdech nebo vytřít druhej suterén, s nímž se zase tak často nedělám, ale bohužel nebyl vůbec čas, a tak jsem to vzala jen standartním postupem a pak jsem tak spěchala nahoru, že jsem ani neuklidila kýbl.

Důvod mýho spěchu byl ten, že jsem se měla sejít s kamarádem, a když jsem ve 12:40 teprve začínala s vytíráním, zachvacovala mě panika. Jako by nestačilo, že sešlo z původního plánu (sejít se po dvanácté), ještě mu budu muset volat znovat, že to nestihnu ani po tý jedný a že tam budu tak v půl, až se naobědvám, což by muselo proběhnout extrémně rychle a pak by mi bylo blbě a stejně by to za to nestálo, jelikož v celou měl už jiný plány, a tak bychom se sotva pozdravili. Prostě stres 😀

Nakonec jsem to teda vyřešila tak, že jsem mu napsala, ať se staví u mě, protože jsem ho navzdory všem okolnostem a navzdory momentální nechuti s kýmkoli se bavit (blbej den, prostě), chtěla vidět. A tak to nakonec proběhlo u mě a docela pohoda (teda ale musim říct, že takovej rychloúklid, jakej proběhl v těch asi dvou minutách, než ke mně došel z kavárny, jste nezažili 😀 Teď se bojím otevřít skříně), ačkoli moje nálada přesně v ten moment dosahovala bodu mrazu (nesnáším, když to na mě přijde zrovna, když mám návštěvu nebo jsem někde mezi lidma, ale prostě tomu nedokážu zabránit). Naštěstí si z toho nic nedělal a zdá se, že narozdíl od řady mých „bližších“ přátel a známých, jemu opravdu nevadí, když jsem mimo a na rozsypání. Asi je na to zvyklej nebo nevim. Skoro si řikám, že po někom takovym bych se měla poohlídnout, až budu hledat partnera pro život, protože jestli mi tyhle stavy zůstanou, bude to se mnou asi hodně těžký. I já sama to mám se sebou těžký, natožpak někdo druhej.

No ale to je asi tak všechno, co můžu k dnešku říct. Během jeho návštěvy mě rozbolela hlava (což teda nebylo kvůli němu, ale prostě to na mě tak nějak přišlo) a po jeho odchodu už z toho byla docela silná migréna, která se ještě stihla vystupňovat během další půlhodiny, v níž jsem se musela spěšně najíst a přesunout na meeting s Maudětem. Ten teda proběhl v lehce pochmurné náladě z mé strany (chudák Maudě, ta už mě taky musí mít plný zuby :P) a po návratu domů jsem se zabořila čumákem do postele a v tý dost nepohodlný pozici jsem tam vytuhla. Žel bohu ani chrupka ani paralen nepřinesly žádnej účinek, a tak to vidím ještě na nějakej silnější medikament před spaním, protože že bych s tímhle usnula, to si nedokážu představit.

A to by stačilo, další snůška depresivních keců zase zejtra, pokud mě teda do tý doby něco nepřejede (což bych si už docela zasloužila) nebo pokud se to ve mně nějakym zázrakem nepřepne zpátky na manii. Stejně by mě zajímalo, jak to funguje. Včera jsem byla plná elánu a dobrý energie, to mě vážně tak rozhodila blbá přednáška o vegetariánství? Nebo ve mně už zase bublá něco, o čem si vůbec neuvědomuju, že je to tak velký? A samozřejmě nesmím zapomenout na svou oblíbenou otázku: Co s tím?

Tak jsem si dneska přivstala, a to dokonce po necelých šesti hodinách spánku – což je silně pod moje sváteční standardy, ale zkuste si bojovat s psavou 🙂 Ta mě totiž čapla zrovna včera kolem půlnoci a nepustila mě, dokud jsem nezplodila  čtyři stránky takový nějaký povídko-cosi-věci na téma Posmrtný život.

Jelikož právě takový je teď téma týdne, zvažuju její zveřejnění v jeho rámci. Neni to teda žádná sláva a navíc jsem hrozně spěchala, protože se mi chtělo spát, ale třeba by v tom někdo i tak spatřil něco zajímavýho, moje předspánkový fantazie, který posloužily jako základ, mi přišly zajímavý. Mno, ještě uvidíme.

Proč jsem ale vlastně vstávala tak brzo – jak možná někteří z vás vědí, dnes došlo k částečnému zatmění Slunce a i když nejsem zrovna fanatik, pokud jde o astronomický úkazy, když mi někdo nabídne takovou zajímavou alternativu jinak příšerně promarněnýho (= prospanýho) dopoledne, jsem rozhodně pro. Ani ne pro to samotný Slunce, ale proto, že je to změna. Děje se něco jinýho, já udělám něco jinak, vstanu brzo, i když nemusím, a jdu někam, kam se zrovna denně nedostávám – na vyhlídku u Hradu. Celej den se pak můžu těšit z dobrýho pocitu, kterej mi ta drobná změna přinese, z pocitu dělání něčeho zajímavýho sama pro sebe. O dobrý společnosti nemluvě.

A bylo to fajn. Nebe se dneska speciálně na tu příležitost oháklo do čistýho a bylo krásně modrý. Prahou, schovanou v oparu, se táhly proudy kouře, kterej vycházel z tisíců komínů, a nad tím vším Slunce. Vykousnutej půlměsíc, což ale nebylo vidět, pokud jste na očích neměli dvoje sluneční brejle (hihi). Ale nevadí, i tak to bylo zajímavý, zase jednou jsem si vychutnala ráno tak, jak se to má, nastavila tvář tomu teplýmu kotouči energie a taky cvakla pár fotek, když majitel foťáku laskavě dovolil (už aby byly prostředky, nutně potřebuju novej vlastní foťák).

Když jsme se dostatečně pokochali, rozhodli jsme se taky naplnit něčím hmatatelným a zašli vyzkoušet zbrusu nové McCafé s jeho dortíky, mufiny a kafaty (asi netřeba dodávat, že tam bylo od každýho jedno, zase takový žrouti nejsme :D). Zkouška dopadla velmi dobře a pořešilo se tam i pár názorových otázek. Kéž by takových konverzací bylo víc. Cítím, že mám vždycky řadu věcí na srdci a uprostřed všeho toho ticha se mi na ně špatně hledá vhodný okamžik (Kdy jsem přešla do spisovna? O.o).

V McCafi u kafe jsme taky řešili další plány na den a jelikož došlo k menšímu nedorozumění a já měla zato, že se půjde plavat, měla jsem s sebou už plavky a všechno potřebný. Pan borůvkovej muffin se nakonec nechal zlákat představou bazénu a dal jí (a mně) přednost před tolik nenáviděným učením. Od bazénu nás tedy dělila jen krátká zastávka pro plavky a nakonec se plavat doopravdy šlo.

No a pak už to vezmu stručně. V bazénu bylo dobře, k tomu nemám potřebu se vyjadřovat, akorát že některý lidi jsou fakt bezohledný a ten jejich dobře vypracovanej zadek bych jim neradši načutla gládou, ale jinak nemám poznámek.

Doma jsem se pak vykašlala na původně zamýšlenej úklid baráku, jelikož jsem byla lehce načatá a tělo volalo po odpočinku. A tak vyhrál počítač. A já nevim, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla osvícena jakousi představou o tom, jak ty všechny zmatený dokumenty a obrázky (který jsem za poslední dobu nastřádala a nebyla schopna je nějak roztřídit) uspořádat, a pustila jsem se do toho. Netrvalo dlouho a v koši skončilo přes stovku dokumentů, obrázků a dalších věcí, přičemž ty obrázky nejsou zase tak velkej krok, ale ty dokumenty už jo, takže jsem na to velmi pyšná.

Pak jsem to vzala přes drobnou (ale významnou) čistku hudební složky k fotkám, který jsem teda nemazala, ale naopak jsem založila novou složku pro rok 2011 a přišlo mi to hrozně zvláštní a povznášející. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak byl ten předchozí rok dlouhej, kolik měl měsíců a co všechno se v něm událo. Najednou jsem cítila pocit naplnění z vědomí, že jsem ho rozhodně neztratila ani neproflákala ani nepromarnila, protože jsem v něm dělala neuvěřitelnou spoustu věcí a i když to nebyl úplně nejšťastnější rok, taky nebyl celej prožitej v krizi, protože v něm byla spousta krásnejch věcí. Vzpomněla jsem si třeba na řadu krásnejch okamžiků s Panem Ex, o nichž jsem už ani nevěděla, vzpomněla jsem si, jak mi s ním bylo dobře a co hezkýho jsme spolu prožili. Myslím, že teď teprve mi to konečně po několika měsících došlo a beru to jako další významnej krok na cestě k uzdravení, i když má ještě mnoho schodů a výtah je samozřejmě mimo provoz.

Mno a když už jsem byla v tom čištění, nahodila jsem novej obrázek na plochu, založila řadu novejch složek, aby v tom všem byl hezky pořádek a pak jsem se přesunula na facebook, kde jsem se zbavila přibližně deseti dalších stránek a skupin a přibližně dvaceti „přátel“. Musím říct, že takovou čistku jsem asi ještě nedělala, i když to všechno promazávám průběžně, ale pocit z toho je perfektní. A ty věci mi nechybí, vždyť přece tím, že nejsou napsaný v mym profilu, ještě nezmizely z mýho života. A ty lidi taky ne. Až je budu potřebovat, můžu ty kontakty obnovit, ale momentálně ani v blizký budoucnosti, kterou je ještě možno odhadnout, mi nic nedávaj a když to tak řeknu, k ničemu mi nejsou. Ani to nejsou mí přátelé, ani mě nezajímají. Takže jakýpak copak.

Jako další důležitej bod dne bych označila moje vynikající spaghetti carbonara, který byly sice přesolený a bůhvíproč jsem k nim dostala hroznou chuť na kečup, kterej tam obvykle nemá co dělat, ale byly vynikající a jsem na sebe pyšná, opět 😀

A v neposlední řadě je tu dnešní meditace, která byla hodně zajímavá do doby, než se zvrtla v přednášku o vegetariánství. Jsem z toho rozmrzelá. Mně vegetariánství rozhodně nevadí, ale co opravdu nemám ráda, je, když mi někdo bez mého zájmu začne přednášet o něčem, co sice podle jeho mínění je má svobodná volba, ale pakliže se na takovou věc necítím, nejsem podle jeho slov dostatečně „osvícená“ nebo „připravená na cestu“ nebo „vnímavá“. A nejsem čistá. A dost dobrá.

Takový věci si bohužel beru hodně osobně a vydržet tam až do konce mi činilo značné potíže (a že jsem hodně tolerantní člověk). Nejvíc mě ovšem na ty lidi mrzí, že sice na jednu stranu hovoří o tom, jak si každá duše musí najít svou cestu a své prostředky k dosažení míru nebo k pokračování na své cestě, ale když vzápětí nějakých zajímavých výsledků na tomto poli dosáhnu a mám třeba i chuť se o ně podělit nebo se na něco dalšího vyptat, dostane se mi studený sprchy v podobě přednášky o tom, jak je maso zlý a špatný a jak lidi nebyli stvořeni k tomu, aby ho jedli (tyhle argumenty mě začínají štvát. Člověk-je-všežravec! Fyzicky, psychicky, výchovou, to je buřt, ale prostě je a většina lidí živiny z masa potřebuje a jsou pro ně prostě dobrý, ale tím snad nejsou „nečistí“ nebo „nedostatečně volající po duchovním životě“, ne? To je přece každýho věc, čím se živí a co mu dělá dobře a kdo vůbec řekl, že je na mase něco špatnýho? Proč by mělo?).

Dammit, já je chápu, že jim to něco dává, a dokážu si i představit co a proč, ale proč to proboha cpou mně? V mym životě je řada věcí, o nichž vím, že je nepotřebuju, a věřím i tomu, že kdybych si vyhradila víc času na vaření a vařila si třeba různý ty vegetariánský mňamky, který jsem poznala v Anglii a který byly rozhodně dobrý i výživný, tak by toho masa v mym jídelníčku postupně ubývalo a třeba by to na mě mělo i nějakej efekt. ALE… žila jsem s vegetariány a pracovala ve vegetariánský restauraci a i když jsem byla ráda, že se u nich třeba naučím stravovat o něco zdravěji, čas od času na mě stejně přišla potřeba masa, a tím nemyslím chuť nebo lákavou vůni salámu, ale nutnost do sebe narvat nějakou svíčkovou nebo pořádnej vepřovej steak, něco narvanýho proteinama nebo bílkovinama nebo co je v tom všechno za tentononcy (sorry, nejsem žádnej odborník na stravu :D), a když jsem ten kousek steaku snědla, cítila jsem, že to bylo ono, že moje tělo dostalo něco, co mu scházelo, a pořádnou dávku energie k tomu. Tak jako někdy si jen tak dám kousek čokolády a extrémně si ho vychutnám, tak jako někdy dostanu zničehonic hroznou chuť a fyzickou potřebu dát si třeba ananasovej kompot, čas od času mě přepadne touha po mase a je mi docela vlastní, i když to neni nic pravidelnýho a bejt tejden bez masa a salámů by pro mě asi nebyl zase tak velkej problém. Ale prostě to tu je a já se toho nechci zbavovat jen proto, že mi to někdo takovým zdánlivě dobrovolným a nenuceným způsobem nakáže a prohlásí, že když to neudělám, nestojí moje vůle, víra či odhodlání za nic. Kam se podělo jejich slavný „poslouchej vlastní potřeby a když víš, že ti něco dobře nedělá, nedělej to a najdi vlastní cestu a vlastní tempo“? Dneska to zašlapali do prachu…

Nicméně o tom jsem se tu vůbec nechtěla zmíňovat, spíš jsem si to chtěla nechat pro Enterspace – no ale aspoň to tam pak nebude tak rozvleklý, hodim to tam už jen tak náznakově a to bude stačit – snažím se tam ty články zkracovat a vůbec psát hodně k věci, hodně výstižně, aby to prostě bylo zajímavý a čitelný a aby se každej hned nelekl:“Šmarja, takový litanie mám číst?! No to jdu radši jinam“.

Tady už se teda jenom zmínim o sobotní akci s běháním, lívancema a s výletem do hor, kterou pořádá naše meditační centrum a který bych se ráda zúčastnila, pokud si do tý doby nevzpomenu, že jsem už slíbila účast na něčem jinym, nebo pokud se příliš nezrušim na páteční oslavě narozenin, kam jsem pozvaná. Každopádně jestli to dopadne, můžete čekat report, myslím, že to bude hodně zajímavá a pěkná akce, která by se svým významem pro mě dala přirovnat třeba zrovna k tomu dnešnímu výletu za Šklíbou (no vážně, to zatmělý Slunce vypadalo totálně jako kočka Šklíba :D) nebo ke spoustě dalších věcí, na který si teď už nevzpomenu, protože už zase usínám.

Ale to je ještě všechno daleko. Před sobotou mě čeká ještě řada zajímavejch událostí a abych pravdu řekla, tenhle tejden mám celej tak nabitej, že mám pořád pocit, že už musí bejt určitě aspoň čtvrtek. Pořád žiju den, dva napřed a cítím se kvůli tomu hrozně divně. Navíc zjišťuju, že ten denní diář byl sice dobrej nápad (vejde se mi tam spousta věcí, takže si tam v bodech píšu každej den takovej krátkej soupis toho, co jsem dělala, abych tam neměla žádný prázdný dny, pokud možno – jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží), ale kdo se v tom má sakra vyznat z hlediska toho, kde v týdnu se zrovna nacházím? Ještě že mám ten stolní kočkovitej, jinak bych se v těch dnech snad úplně ztratila 🙂 Ale ještě jednu věc musím tomu dennímu pochválit – díky němu si opravdu uvědomuju váhu a důležitost každýho dne a každej z nich je pro mě skutečnou nepopsanou stránkou, kterou mě baví naplňovat nejrůznějšíma zajímavýma věcma – nejen proto, abych tu pak měla o čem psát, ale abych věděla, že žiju, čím žiju a pro co žiju. A na tom záleží.

Fuck, já si na ten letopočet nezvyknu, zase jsem se upsala. Ale je to dobrý. Psát tak nezvyklý číslo mi pomáhá uvědomit si, že začátek novýho roku je, když nic jinýho, společensky přijatelná (ba dokonce velmi podporovaná) příležitost k zabalení a uskladnění všeho nepříjemnýho, co se stalo doposud. Příležitost k novým začátkům, novým cílům a novým prioritám. A taky novým přístupům. 

V tomhle roce chci udělat hodně věcí jinak. Já chci bejt jiná. Chci, aby mě lidi kolem mě přestali vnímat jako někoho naprosto zakomplexovanýho (já nemám komplexy) a deprimovanýho (no, tak se mi nedaří a hodně si na to stěžuju, to je toho; to ještě neznamená, že se neumím bavit nebo že trpím nedostatkem sebedůvěry. Věřte mi, tý mám dost). Chci, aby se ke mně chovali úplně normálně, aby ke mně nepřistupovali s nějakou divnou křečovitou opatrností a výrazem typu:“I ty chudinko, nech mě obejmout tě“. Nevykládejte si mě špatně, jsem strašně ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří mi pomůžou, když to potřebuju, a kteří mě povzbudí, ale někdy mám pocit, že to řada z nich hrozně přehání, a punc „věčně se něčím trápí“ mě nebaví. Ani neni pravdivej, prožívám toho tolik hezkýho a tak dobře se u toho bavim a pak se vždycky najde někdo, kdo mi to přesně tímhle přístupem zkazí a ještě se dělá jako že on je ten nad věcí a já jsem mimo. No abych nebyla, když se v mejch věcech rejpe tolik lidí, který jsem ke korýtku svých problémů nezvala. 

Bleh, tohle asi taky vyznělo divně – chci tím říct, že jo, jsem ráda, že mi pomáhají moji blízcí, ale někdy se prostě najdou jedinci, od nichž žádnou pomoc nevyžaduju a přesto mi ji neustále vnucujou a pak se diví, když mě to po čase omrzí a jsem na ně nepříjemná. Komunikační problém, nejspíš. A hlavně problém v tom, že někteří příliš řeší, co píšu sem, a co přitom vůbec nemám zájem probírat s nimi. Témata blogu jsou prostě něco totálně jinýho než témata pro běžný rozhovor s přáteli, ani s Maudětem nepitvám všechny ty blemcy, co sem napíšu, tak proč je mám pitvat s lidma, co znám povrchněji než prodavačku z Tesca, a obhajovat před nima všechno, co tady vypustím z pusy? Že já vůl je sem zvala, zase jednou chyba. Někteří prostě nepochopí, že co píšete na blog, není určeno jim, ačkoli to tak vypadá. A že to sem nepíšete proto, že to chcete s někým řešit. Až to s někým budu chtít řešit, tak to řešit budu. Když píšu, řešit nechci. Je to tak snadný. 

No ale o tom jsem vůbec nechtěla psát. Chtěla jsem sepsat pár poznámek, k nimž se za rok budu moct vrátit a říct si:“Dobře ty, takovejch věcí se ti povedlo. Můžeš na sebe bejt pyšná!“ Nečekám, že se zadaří ve všem a stoprocentně, ale nějaký cíle člověk mít musí, no ne? 

A to je asi tak všechno. Mám spoustu menších cílů, chci zapracovat na komunikaci s řadou lidí, s nimiž to poslední půlrok nešlo zrovna ideálně, chci se pokusit napravit některý věci s lidma, který jsem z osobních důvodů zanedbávala, a chci trávit víc času s těma, s kterejma to má smysl. Chci meditovat a pokračovat v cestě za hledáním vnitřního míru. Chci se hodně učit a zlepšovat se ve věcech, co mi jdou, chci víc číst a víc malovat, chci do svýho rozvrhu zapracovat víc fyzickejch činností a taky třeba sportu. Chci se poctivěji věnovat svojí fyzičce a zařadit do jídelníčku víc ovoce a zeleniny. Ráda bych si pořídila odšťavňovač, menší a praktičtější kávovar a lepší oblečení. Chci vyhodit další spoustu krámů, co mi tu překážej (no, po loňskym roce jich je o neuvěřitelný množství míň, ale pořád je co vylepšovat, respektive čeho se zbavovat) a žít ještě ekologičtěji a minimalističtěji. Chci bejt víc důsledná ve věcech, co dělám, a vyřešit nepříjemný resty, který mě straší ve dne v noci. Chci najít sílu říct si o pomoc v těch velkejch věcech, co nezvládám. Hodně jsem se zlepšila, ale pořád jsou tu některý položky na to do listu, který nejsem schopná vyřešit a mám z nich panickou hrůzu. To se musí změnit. 

Mno a taky bych chtěla papouška, stačila by andulka. A chtěla bych, aby tenhle blog vypadal jinak, ale to v současný době asi nehrozí, protože nastala doba předlouhejch výlevnejch článků, který si prostě nevystačí se třema až pěti stručnejma bodama. Řadu si jich dokonce píšu jen do rozepsaných, protože jsou až tak osobní, že ani já na to nemám nervy, abych je sem cpala – přece jenom do Citový prostitutky mám ještě hodně daleko. Ale nebojte, zase přijde doba, kdy se uklidním a všechny svoje problémy sem dokážu napsat v maximálně dvaceti větách, z nichž sice vůbec nepochopíte, co mě konkrétně trápí, ale zato budete mít pocit, že mi hrozně rozumíte, že v tom vidíte sami sebe a že jste nad tím neztratili moc času 🙂 Jako všechno ostatní, i tohle se poddá, až přijde čas. Momentálně jsem ale ve fázi vyklepávání koberců a z toho je hodně prachu a bordelu. 

Uf, už nevim, co bych dodala. To všechno, co ze sebe teď sypu, postrádá jakejkoli koncept, takže se nebudu divit, když návštěvnost upadne nebo to lidi nebude tolik zajímat. Přiznám se, že tak trochu tajně doufám, že to pár lidí odradí a přestanou sem chodit. No dobře, už to neni tak tajný 😀 

Anyway, budu ráda, když se v tom mym vylejvání i tentokrát někdo najde a když si dá tu práci s napsáním nějakýho smysluplnýho komentáře. Nebo když sepíšete vlastní list priorit a plánů a podělíte se o odkaz. Ať už je to práce, vztah, koníčky, přátelé nebo cokoli jinýho, myslím, že na spoustě věcí se určitě shodneme. A není právě to podstata čtení cizích blogů – nalézt někoho, s kým se na něčem shodnu?

Jsem zpátky z oslavy Silvestra a abych dostála svému ne tak docela předsevzetí, ale touze zase se naučit dělit se s vámi o všechno, moje první poznámka tohoto roku bude, že je mi blbě 😀 Neni to teda zase tak zlý, jak bych čekala, ale včerejší přejedení se, dnešní nedostatek stravy a spousta alkoholu, která vůbec nebyla proložená čistou vodou (někdy jsem fakt neuvěřitelně zdatná v ignorování vlastních rad) se na mně podepsaly, stejně jako nedostatek spánku a tak podobně. Bolí mě hlava a chce se mi hrozně spát, takže to vidím na pár pořádných sklenic vody a pak hurá na kutě. 

As for psychickou stránku věci, fakt nevim, co o tom říct. Mrzí mě, že se mi ten loňskej rok tak nepovedl, mrzí mě, že jsem ho tak obrovskou část promrhala na citové ublíženosti a že mi to trvalo tak dlouho, než jsem začala zase žít, ale nemůžu za to. Taky si za to nedávám vinu, prostě se to stalo, ale je mi to líto. Mohla jsem toho dokázat mnohem víc, mohla jsem se opravdu dobře rozjet v práci a mohla jsem jet třeba i na vytouženou dovolenou do Anglie nebo k moři nebo prostě někam, ale nevyšlo to a mně je to líto. Narozdíl od některých si totiž nesmírně vážím svýho dětství a mládí a vidím to prostě tak, že jsem ten rok života opravdu ztratila na věcech, který si to nezasloužily, a že rok je příliš dlouhá doba na ztracení (nehledě na to, že to zdaleka nebyl jedinej rok, kdy jsem se takhle podobně trápila. Jako by se to trápení stávalo součástí mojí podstaty, a to přitom neni vůbec pravda). Ale možná je to prostě jen tím, že to špatný se mi v mysli zakořenilo víc než to dobrý, a tak si už na nic jinýho ani nevzpomínám. Zapomněla jsem, jak jsem byla šťastná a ŽE jsem vůbec někdy byla šťastná. A včera večer, když jsem s přáteli sledovala ohňostroj, to na mě zase jednou dolehlo a já se cítila hrozně. Bylo mi to najednou všechno hrozně líto, bolelo mě, jakej ten rok byl a jakej přitom mohl bejt, bolelo mě, kam jsem se to dostala a cítila jsem, že tohle odbočení z cesty mě bude stát ještě hodně trápení. Nemělo se to stát. Možná bych přišla o hodně krásnejch zážitků, ale taky bych si ušetřila nesmírný množství bolesti. No ano, udělalo to ze mě lepšího člověka, ale k čemu? A za jakou cenu? 

Já vím, že si teď hrozně protiřečím oproti předchozímu článku a obecně oproti věcem, který jsem v poslední době prohlašovala, ale i když v tom vidím pozitiva a rozhodně toho nechci litovat, někdy se neubráním a prostě mě to dostane do kolen. Jako včera, když všude kolem mě vybuchovaly petardy, na obzoru tančilo tisíc světýlek a zatímco mí přátelé se dobře bavili a prožívali ultra šťastný chvilky, mně bylo hrozně. A dostala jsem vztek na to, že mi tak je. Chtěla bych mít šanci zhluboka se nadechnout a říct si, páni, to byl skvělej rok, ale prostě nemůžu. A pak mi ještě přijde několik hodně nečekaných a hodně zvláštních smsek, který jsou napůl zázrakem a napůl něčím jako „wtf? cože? tohle se přece nemůže dít, to neni možný“. Jsem zmatená. A naštvaná. A zklamaná. A to se mi vůbec nelíbí. 

Oslava jako taková byla jinak samozřejmě fajn. Jsem ráda, že jsem byla tam, kde jsem byla, a že to bylo právě s těmahle lidma. Mám pocit, že některý momenty mě tam dost ubíjí, něco mě tam hrozně vytáčí, ale ta parta jako taková má pořád obrovsky dobrej vliv na mou duševní pohodu a mám ty lidi ráda. Přesto ale nelituju, že jsem musela omezit kontakty s nima kvůli nedostatku času a nálady na zábavu. Nemrzí mě to, právě proto, že některý věci se mi tam těžko snáší a zase tak dobře na mě nepůsobí. Je mi líto, jestli to někdo z mých přátel vnímá jako že na ně seru nebo že jsem mimo, ale taková je prostě pravda – já jsem opravdu mimo a někdy si musím dávat opravdu pozor na to, s kým a kdy se stýkám, protože vliv, jakej na mě okolní lidi maj, je obrovskej. A tak jsem nucena to selektovat. Jsem nucena chovat se sebestředně a přezíravě, když chci přežít. Zní to třeba hrozně pateticky, ale taková už jsem. Patetická, se sklony buď všechno vnímat přehnaně intenzivně nebo to nevnímat vůbec. A i když na tom už dlouho pracuju, asi to jen tak nezměním. Nedá se svítit. 

Inu, to bude asi tak všechno, co jsem chtěla říct. Nechci se rejpat ve věcech, který nemůžu změnit a určitě se nechci vracet ke svejm minulejm zklamáním. Toho už bylo moc. Těším se, co mi přinese další rok, a mám víru, že to tentokrát bude lepší, jen když budu trochu silnější, a já věřím, že budu. Ale znáte to, občas to člověk ze sebe vyblejt musí a když vás Silvestrovský ohňostroje rozbrečí namísto toho, aby vám na tváři zářil úsměv tak jako před lety, chtě nechtě musíte vzpomínat na to, jaký to bylo dřív, a kde se to sakra zvrtlo? Kde jsem to štěstí ztratila? Mno, snad ho v sobě zase brzo najdu. Samotnou mě nebaví psát tak rozporuplný a nepochopitelný články a věřim, že vás to taky nebaví číst, když se v tom pak stejně nevyznáte. Ale zase víte jak – co je mi po vás, to já jsem tu ta psychicky narušená 😀 (ách, sladká vůně sebestřednosti…)

Já vám stejně nevím, tyhlety bilance, mě už to nějak nebaví. Už to není, co to bývalo, ostatně jako všechno moje psaní. S postupem času jsem se naučila čím dál tím víc věcí si nechávat pro sebe, nebo je spíš někomu osobně sdělit – počemž odpadá nutkání zveřejňovat to na blogu. Krom toho jsem bohužel letos udělala tu chybu, že jsem se o adresu tohodle blogu podělila s lidmi, u nichž to prostě nebyl dobrej nápad. Bohužel, zpátky už to vzít nemůžu, a tak mám vlastně jenom dvě možnosti – přizpůsobím to tu tak, abych se nikoho nedotkla a aby se nikdo nedozvěděl víc, než by měl vědět (což jsem vlastně dělala doteď a dost mě to ubíjí), nebo se v příštím roce vzmužím, vykašlu se na ně a napíšu sem všechno, co se mi honí hlavou, hezky od srdce? Jeez, jenom když si to představím, ty lidi by ze mě asi hodně nemohli… 

Ale vidím to tak, že k tomu brzo dojde. Ono to totiž takhle nejde. A nemyslím tím jenom to, že mi ubývá čtenářů a komentářů – já se tomu vůbec nedivim, když sem nepíšu nic zajímavýho a pobuřujícího – ale i to, že to tu stojí pěkně za prd. Nic se tu neděje. A já ten blog přitom mívala jako deník, stačilo podívat se do něj a věděla jsem, co jsem kdy dělala, na co jsem tehdy myslela a vůbec, ale teď? Vím prd. Protože to píšu tak, aby všichni věděli prd. To mě prostě ne a ne a nebaví. Už ne. Anyway…

Když se dívám na svoje „předsevzetí“ z minulýho prosince, divím se, kolik se mi toho povedlo splnit: 

1) Našla jsem si práci. Sice to ještě není stoprocentní, ale pracuje se na tom, a jak jsem zrovna četla u Rýži, bejt nezaměstnaná celej život prostě neni možný, i kdyby se člověk hodně snažil (a já se snažím rozhodně o naprostej opak). Takže se to prostě musí zlomit. Krom toho od ledna mám vlastně práce dvě. Jedna je taková nejistá a nevím, jestli tam ještě vydržím, druhá ještě není rozjetá, ale každopádně, něco se už brzo bude muset změnit. Jsem hrozně zvědavá, kterým směrem se to nakonec zvrtne. 

2) Podle plánu jsem si koupila nový boty a kalhoty, pásek sice ne (jen k těm kalhotám), ale zase spoustu jinejch důležitejch věcí na sebe, většinu za velmi výhodné ceny a hlavně to všechno pořád nosim. Snažim se vypadat dobře. Postupně se zbavuju věcí, co mi už nejsou nebo jsou hnusný. Krůček po krůčku zvelebuju šatník, chci v něm jednou mít opravdu jenom věci, který nosim a který jsou pěkný, a myslim, že tenhle rok jsem udělala hodně velkej krok tímhle směrem 🙂 

3) Našla jsem si kluka. No, našla je silný slovo, ale prostě jsme se našli. A i když to nakonec nedopadlo dobře, jsem za to ráda. Sice mě to stálo neuvěřitelný množství sil, ale když si to tak vezmu, to on mě držel půl roku při životě. Na to nezapomenu. A jsem ráda, že jsme našli způsob, jak spolu vycházet, z nějakýho důvodu je pro mě hrozně důležitej a nechtěla bych ho ztratit, už ne. 

4) Našla jsem taky několik pěknejch bab, který by stály za hřích a který si držím v záloze, až mě ti chlapi opravdu přestanou bavit 😀 Ale zatim to tak nevypadá. Je o mě docela zájem, čemuž se sice divim, ale těší mě to – koho by to taky netěšilo. 

5) Hm, tak řidičák jsem ještě nepokořila, ale zatím mi nechybí. Že by příští rok? Uvidíme, jak na tom budu s prachama. 

6) „Vymaluju a zařídím si pokoj konečně podle svých představ“ – check! Nestalo se to sice úplně přes noc, ale ten pokoj teď opravdu vypadá úžasně a je mi v něm dobře. Jen kdyby byl úplně můj a možná kdyby se mi podařilo vymyslet nějaký jiný závěsy. Taky lustr by potřeboval vyměnit. Ale k tomu se taky dostanu, hlavní je, že je vymalováno a že mám úžasnej novej nábytek, kterej naprosto miluju 🙂 

7) Na vysokou jsem se sice přihlásila, ale kde nic tu nic. Ale nevadí, i ty dva semestry AZ-Smartu (narozdíl od mámy) považuju za velmi významnej krok a jsem fakt ráda, že jsem to udělala. Pomohlo mi to z jedný solidní krize a taky jsem si díky tomu ujasnila pár důležitejch věcí. A v neposlední řadě jsem tam pochopila, že nejsem zdaleka tak k ničemu, jak si někteří myslí, a moje znalosti a porozumění v daném oboru mě samotnou překvapovaly. Je dobrý, když na sebe člověk občas může bejt hrdej.

8) Jela jsem na vodu. Moje milovaná Vltava mě zase jednou přijala do svých vod a doufám, že i přes krušný okolnosti na to budu moct vzpomínat dobře. Hlavně se těším na příští rok. Snad to pro mě bude snazší. 

9) Naučila jsem se jezdit na kolečkových bruslích a taky jsem si po letech stoupla na ty zimní. Sice jsem si ještě nepořídila tak docela vlastní, ale mám je půjčený a jakmile seženu prachy, s chutí si je zaplatím. Takže opět check. 

10) „Možná se začnu učit na bicí“ – hm, tak prej nic 😀 Ale začala jsem s kytarou a to se taky počítá, ne? 🙂 

11) „A možná přijde i kouzelník..“. No, já myslim, že tohle si v podstatě můžu taky odškrtnout, protože jsem letos potkala nejednoho úžasnýho človíčka, kterýho bych v klidu mohla za kouzelníka označit. Tyhle lidi, to prostě nejsou lidi, jsou to magický stvoření, co mě vytáhli z hroznejch sra*ek a pomohli mi, když jsem je nejvíc potřebovala. Narozdíl od ostatních si všimli, že se něco děje, a pomohli. Jsou to andělé. A doufám, že vědí, jak moc je jim takhle mořská hvězdice vděčná. 

A t-t-t-to je vše, přátelé! Ještě si v hlavě sumíruju plány na rok příští, ale o tom až později, teď mě volá příroda a už zvyšuje hlas, tak já radši půjdu, ať ji nedráždím 😀 See you 🙂

Tak jsem zjistila, že ten satén je ještě lepší záležitost, než jsem myslela. Narozdíl od tlustý noční košile z bavlny se totiž mnohem rychleji zahřeje a tu teplotu si drží, takže je to vlastně takovej koloběh – tělo zahřeje satén a satén udržuje teplo v těle. Taky je to samozřejmě mnohem příjemnější a nikudy do toho nefouká, protože to krásně ulpívá na těle. No a že to vypadá asi tak milionkrát luxusněji a více sexy, o tom už se snad ani nemusim zmiňovat 😀 Takže – satén rulez!

Už nevím, kdy jsem se tu naposledy zmiňovala o meditaci – moc to sem necpu, když na to mám druhej blog, ale říkám si, že je to škoda. Díky tomu je tenhle blog takovej nekompletní, protože s tou meditací teď souvisí vpodstatě všechno v mym životě, a tak by to tu taky mělo bejt. Hlavně třeba fakt, že jsem prošla takovou lehkou krizí, kdy se mi vůbec nedařilo dodržovat denně Mantra japu, že lekce z minulýho úterý byla spíš trochu utrpením než pomocí a že ta předvčerejší byla oproti tomu naprostej zázrak a neuvěřitelně mě nabila. Konečně tam s náma byly nějaký ženský, takže jsem mohla nasadit svůj vysokej hlásek, aniž bych si připadala jako idiot mezi všema těma chlapama 😀 No ale hlavně šlo o tu energii, že jsem konečně nebyla jediná odstrčená na levou stranu místnosti, ale bylo nás tam víc, že lektorka zhasla světlo a meditovali jsme jen při svíci, že jsme těch manter zpívali opravdu hodně, že tam bylo krásný ticho a teplo (minule jsem tam hrozně mrzla) a že i toho povídání bylo o hodně míň. Ona taky tahle slečna mluvila mnohem víc k věci a byla mnohem víc naladěná na naši vlnu – možná to bude mít něco společnýho i s tím, že medituje pouhé dva roky, narozdíl od těch ostatních týpků, co to dělaj třeba už 16 let. Asi prostě ještě není tak zblblá 😀 

Napadlo mě v tý spojitosti, že by možná tohle mohlo bejt něco, v čem se jednou uplatním. Jestli mi to nadšení meditací vydrží (i když si to nedokážu dost dobře představit, mně nikdy nic nevydrží tak dlouho), možná bych i já mohla za nějaký dva roky vést kurzy nebo aspoň pár lekcí. Možná i já budu jednou ta, co sedí u přehrávače a vybírá hudbu a mantry ke zpívání. Možná to jednou budu já, kdo bude s úsměvem vyprávět všem těm lidem okolo sebe, jak jsem přišla k meditaci, co mi to dalo a jak mě to změnilo. Kdoví. Možná se mi jednou splní sen pomáhat lidem povídáním o vlastních zážitcích a uvědoměních. Možná mě při těch filozofickejch a „životosmyslovejch“ přednáškách jednou někdo bude poslouchat a něco si z toho vezme. Kéž by. 

Plánuju sepsat nějaký body, co mi ta meditace zatím dala, a jak to pokračuje, ale to už asi fakt půjde na druhej blog, zatím to neni tak objevný, abych o tom musela psát sem. Taky plánuju sepsat pár věcí, kterejch bych chtěla dosáhnout v příštím roce nebo vůbec do budoucna. Nejsou to předsevzetí, nebudu si rvát vlasy, když se nestanou, ale tak víte co. Plánovat je dobrý a je to zapotřebí. Jak tady řekla slečna Angel Darkwood v komentářích, člověku to připomíná, že má ještě pro co žít. Takže tu nelelkujte a běžte psát svoje seznamy 😀 Klidně mi pak hoďte odkaz, ať si taky počtu 🙂 

Tak, a teď pro odlehčení přikládám v celym článku takovej „řetězák“ od Venom, kterej mě docela zaujal a řekla jsem si proč se nezamyslet nad těma otázkama 🙂 Jestli budete mít zájem, můžete pokračovat: 

M. je první písmeno mýho jména a je to to nejminimalističtější vyjádření, kterýho je možný vůbec dosáhnout. Jednou jsem tu o tom psala článek, že když si anglickej výraz minimalism rozeberete, můžete to slovo brát taky jako větu „minimal is m“. Čili že „m“ je to nejminimalističtější písmeno 🙂 Ten nápad se mi tak líbil, že jsem se vykašlala na svoje starý přezdívky nebo vymýšlení nových a sáhla jsem prostě po tomhle. 

Phoenix nebo Phoenixrise nebylo původně ani moc myšleno jako přezdívka, jelikož fénixů je internet plnej a nechtěla jsem to ještě komplikovat. Ale i to nese svoje poselství. Svůj starej blog jsem milovala a opustit ho pro mě bylo dlouhou dobu nemyslitelný. Ale nakonec jsem to udělat musela, celej jsem ho zrušila a začala znova jako fénix, co se právě obrodil ve vlastním popelu. Ta myšlenka se mi líbila, fénix patřil ostatně vždycky mezi moje oblíbený mýtický tvory. Tolik k přezdívkám. 

Tyjo, fakt ne 😀 Myslím, že jsem se prostě chtěla někde vykecat. Možná jsem viděla nějaký blogy okolo sebe a chtěla jsem to taky zkusit, ale fakt už nevim. Určitě to ovšem začalo mou potřebou něco světu sdělovat.

Já mám ze všeho nejradši pohádky, ale pokud jde o dospělejší četbu, mou srdcovkou číslo jedna je Saturnin od pana Jirotky. Taky zbožňuju všechny knihy o Mikulášovi (Sempé, Goscinny), Pana Theodora Mundstocka a další. No, mám jich opravdu hodně, ale to by fakt všechno byly dětský knížky asi 🙂 Nevim proč, jako malá jsem prostě hrozně moc četla a myslím, že to byly právě ty pohádkový a dětský knížky, co mě vychovalo k tomu, jaká jsem, a k zásadám, jaký mám. Proto si je ráda čtu dodnes. Nic jinýho vás tolik nevychová. 

Nic jako definitivní změnu neznám, ale velkejch událostí v mym životě bylo hodně. Jako první mě napadá moje cesta do Anglie, pak výlet na sv. Iliju v Chorvatsku a pak bych mohla pokračovat výčtem několika mých vztahů, co mě hodně změnily nebo mě spíš naučily hodně o světě a lidech. Ale to by asi nebylo hezký vzpomínání. 

Těch mám víc a pořád se to mění, ale momentálně hlavně tmavě modrá, která mi zničehonic učarovala a nesmírně mě uklidňuje, pak bordó, v jejímž stylu jsem si zařídila pokoj, a pak určitě jasně žlutá, která pro mě vždycky znamenala barvu Slunce a pampelišek a není nic jinýho, co by mě tolik nabíjelo a hřálo, než žlutá. Taky zbožňuju limetkově zelenou a měkkce trávovou. Zelená je barva jara a změny. 

Jsem lev a v čínskym drak, takže asi takhle – jsem cholerik jako prase, nervóza a výbušná povaha. A tím myslím i to, že když nenávidím, tak z celýho srdce, a když miluju, tak věčně a trvale. Moje city a prožívání jsou obvykle extrémně hluboký, což mě bohužel dost ubíjí, takže se to snažím odnaučit. Podle všeho bych měla být králem společnosti a lvem salónů, ale nemyslím si to. Většinou se mi snaží na lidi působit tak, že mě mají rádi okolo sebe, ale nevím, jak to dělám. Spíš jsem jako domácí kočka. Mám ráda svoje pohodlí, většinu času radši prospím někde mimo všechno dění a pak se občas zastavím pomazlit a dát ostatním najevo, že tu ještě pořád jsem a že to je moje teritorium. A nadevšechno si cením svou svobodu. Ale že bych byla nějakej oheň chrlící drak nebo lev zabiják, to jen hodně výjimečně, třeba když mi někdo hrabe na mý kamarády nebo na rodinu. To se neznám. 

Titanic 😀 Ne, nevim, těch filmů by bylo hodně 🙂 Asi nejradši koukám na starý filmy, na věci s Werichem, Menšíkem, Janžurovou, Sovákem a Kemrem. V tom člověk vždycky najde nějaký další moudrosti, co tam třeba předtím neviděl. A hlavně věčný moudrosti. No ale pak mám taky hrozně ráda sci-fi a fantasy, takže když najdu něco dobrýho na tomhle poli, neváhám pustit si to klidně stokrát 🙂 Můj asi nejoblíbenější film jsou Spaceballs, pak Pátej element a Žhavý výstřely. Taky mě berou upíří filmy, třeba Dracula 2000, a historický romance jako Rozum a cit. Jsem beznadějná romantička. 

To by bylo na dlouho, ale obecně vzato všemu tomu věřím a zkušenosti s tím mám taky. Ale jak říkám, na dlouho 🙂

Já, takovej mírumilovnej tvor? 😀 Mne, nevim, jestli bych pro to zabíjela, ale zbožňuju českou kuchyni. Knedlo-zelo-kachničko, svíčkovou, španělský ptáčky, koprovku, rajskou, taky babiččinu vepřovou roládu s párkem a vajíčkem, její paprikovej guláš, pak kuřecí steak california, smaženej sejra, dobrej nakládanej hermelín… já jsem hroznej žrout, takže bych zabíjela skoro pro jakýkoli jídlo 😀

Já asi žádnej nemám 😀 Tahle osoba jde naprosto mimo mě, asi jako všechny tak zvaný celebrity. Nejde mi do hlavy, že může bejt někdo unesenej tím, že se někdo oblepí plátama syrovýho masa. Napadá mě u toho jen:“Bože, to je zvrhlý a nechutný, jak to někoho vůbec mohlo napadnout?“ a pak „A děti v Africe nemaj co žrát…“. Taky mi to přijde jako hodně ubohej pokus se zviditelnit a když má někdo potřebu tohle dělat, pak u mě neni žádnou celebritou. Pravý hvězdy se zviditelňovat nemusej. Pokud jde o její hlas a vzhled, ani tím není nijak výjimečná, takže vážně nechápu, co na ní lidi viděj. Jak říkám, jde to mimo mě. 

Tak, to bychom měli 🙂 Štědrej večer proběhl nad očekávání dobře a dárků bylo až nezvykle hodně  takže si myslím, že si rozhodně nemáme na co stěžovat 🙂 Taky stromeček je letos obzvlášť krásnej a navíc jsem se letos přiměla nesnažit se na něj navěsit všechno co máme (obvykle mě zaplavuje vlna sentimentu a lítosti pro ozdoby, na něž se nedostane – těšej se na to celej rok a pak nic? To zamrzí., no ne? :D), takže neni přeplácanej, právě naopak. Profesionálně nazdobenej. Prostě krásnej 🙂

Atmosféra byla letos taky příjemná. Nějakým zázrakem se mi povedlo aspoň na ten večer zapomenout na všechny stresy a užít si to. Radovat se. Relaxovat.

Ale o tom jsem se zase tolik šířit nechtěla, nikoho nezajímají moje postřehy od štědrovečerního stolu a komu jak chutnalo, takže to všechno rovnou přeskočím na seznam dárků, které jsem dostala 🙂

Z cizích dárků (čili co dostal někdo jiný) bych vypíchla zejména mathmos lampu (dle mého doporučení darovanou mamince tatínkem), skleněnou zapékací misku (dle mého doporučení darovanou mamince bráchou), knihu Prehistorie (v tom prsty nemám, ale máma mě docela nakrkla, že ji tátovi koupila dřív než jsem to stihla já :D), cedulku na dveře s nápisem“Výsostné území – na tomto místě je moje slovo zákon!“ (což se tátovi samozřejmě velmi líbilo), pánev a medovou kosmetiku, kterou jsem dala mámě. Taky jsem se letos rozhodla zase jednou dát babičce něco nejedlýho – dostala ode mě pashminu a jestli ji, stejně jako všechno ostatní, co ode mě kdy dostala, nebude používat, přísahám, že to bylo letos naposledy, co jsem se snažila, a příště dostane už fakt jenom ty hašlerky.

Inu, to je ode mě asi tak všechno 🙂 Už vám jenom popřeju hezký svátky a samozřejmě budu ráda, když se taky ozvete se svým seznamem. Nikdy není příliš brzo na chytání inspirace na příští Vánoce 😀 See you, guys 😉

P.S.: Přikládám jednu stromečkovou. Je to dost tmavý, ale nemůžu si pomoct, líbí se mi. A taky miluju svůj pokoj! (to jen tak bokem :D)

Řekni mi, co mám dělat. Řekni mi, kterou možnost mám zvolit. Nemůžu vzít všechny tři, na to si netroufám. A nemůžu vzít jen jednu, protože nechci litovat času a energie, kterou jsem do toho už vložila. Nedokážu se vzdát nadějí, který do toho všeho pořád vkládám. Ale už nemám sílu. Tak strašně bych se toho všeho chtěla pustit a vymazat to ze svýho života, pustit to z hlavy a mít klid, ale nemám ani sílu udělat to, protože právě to puštění se je pro mě strašně nepředstavitelný a děsivý. 

Chytla jsem se do vlastních i cizích sítí a nemůžu se pohnout. Jen se v nich mrskám a říkám si, „co bude dál?“. Kam mě teď vezmou, co tam se mnou udělají? Pustí mě na svobodu nebo mě vykuchaj?

Jsem drak. Jsem neuhasitelný oheň plný věčné energie. A uvízla jsem v blátivym rybníčku. Co mám dělat? Jak se mám vyhrabat? 

Jsem pyšná na svou kamarádku. Jsem tak strašně ráda za všechno, co se jí podařilo, že to ani nedokážu popsat. Věděla jsem, že to má v sobě, tak jako každá ženská, a že to jednou vyleze – a ono to vylezlo. Jsem hrdá na to, že jsem člověkem, kterýmu o tom řekne. Jsem hrdá na to, že jsem tím, kdo s ní může sdílet tu radost a pocit z vítězství. Že na ní můžu bejt pyšná. 

Letos se cítím zničenější než obvykle. Dennodenně dostávám ťafku v podobě všech různejch hádek, neshod, nepříjemností a nejistot, a je pro mě čím dál tím horší najít v sobě sílu ustát to. Cítím se tak nějak narušená, nestabilní, rozhozená a neschopná se bránit. Jako by mi přivázali křídla k tělu a já se zoufale snažím vyhrabat ven, zatímco se pořád jen nořím hlouběji a hlouběji… 

Mám vůbec na to, abych si pomohla sama? Nebo mi nezbývá jiná možnost než čekat, až někdo přijde a podá mi ruku? A přijde vůbec někdo? 

Nepřijde mi normální cítit takovou nechuť vylézt z baráku nebo už jenom z pokoje. Nebo probouzet se pětkrát v noci s pocitem, že jsem na něco zapomněla nebo něco hrozně nezvládla a teď už je pozdě cokoli dělat. Ten pocit viny je neuvěřitelnej, a přitom nevim, proč mě tak pronásleduje, protože jsem dělala psí kusy proto, aby se všechno podařilo a vyšlo. Jsem unavená z pocitu provinilosti, kterej si nezasloužim. A z práce, kterou nikdy nikdo neocení. Z toho, jak dlouho už jsem neslyšela:“Děkuju“ nebo „To se ti povedlo“. Z lidí kolem mě, který všechno překrucujou tak, abych já byla za tu špatnou a nicotnou. Za tu línou a nepodařenou. Za tu neschopnou a blbou. Unavuje mě to a deptá, protože prostě nejsem dost odolná. 

Naděje. Je to můj pohon a zároveň největší mor. Někdy se to všechno tak blbě zamotá, co ti má pomáhat, tě drtí… Zamotalo se to. Nevím, jak dál. Bojím se. 

A pak jsou tu jedinci, o který jsem přišla a nemám z toho velkou radost. Ne že by mi oni sami tak chyběli, ale chybí mi to porozumění, který jsme dřív měli. Chybí mi to, jací jsme byli a jak jsme se měli. Někdy, ale vážně jen někdy, si vzpomenu a přemýšlím o nich. Kam jsme se to dostali? Proč? 

Letos je kolem mě velmi málo lidí, kterým opravdu věřím a kterých si vážím. Je to malinkatý číslo, ale o to intenzivnější jsou moje pocity ohledně nich. Jsou mi oporou, berličkou, majákem, přístavem, výlevnou, prostě vším, čím vám ti opravdu nejbližší mohou být. Nevím, jak jim poděkovat, nevím, jak to vyjádřit. K vyjádření opravdových citů slova nestačí. 

Hledám lásku. Ne jako že bych nutně musela s někým chodit, ale cítím, že mi zoufale chybí něčí klín, do nějž bych mohla složit hlavu a pobrečet si. Ruka, která by mě hladila po vlasech a říkala:“Jsem tady. Cokoli se ti děje, jsem tady“. Náruč, v níž se budu cítit bezpečně a která mi neuteče na poslední metro nebo tak něco. Náruč, která zůstane. 

Já vím, že moje problémy mají řešení. Zatím ho nevidím nebo ho zatím nemůžu dosáhnout, ale mají ho, a tudíž nemá smysl se kvůli nim trápit. Často si to opakuju a často to zabírá. Často se cítím dobře a klidně, protože vím, že to nějak dopadne. Nechci, aby mě někdo litoval nebo utěšoval, chci jen aby to někdo věděl. Aby to někoho zajímalo. A chci ten klid získat na delší dobu. Cítím se ztracená, tak moc, že už skoro nevěřím, že zas najdu cestu. Už nechci čekat, nemám sílu. Chci jistotu. Bezpečí. Lásku. Domov. Chci všechna ta klišé, o kterých denně čtete nebo slyšíte a kterým se smějete. Která jsou pro vás prázdnými slovy. Chci je, potřebuju je, protože pro mě prázdný nejsou. 

Blázním z Gold Frames. Musím se podělit. Poslouchám to furt dokola a šílím z toho. Hudební orgasmus. Spousta emocí. Chuť rozmlátit židli o zeď, roztrhnout na sobě tričko a vřískat a křičet, dokud neztratím hlas a dokud mě neodvezou. Chuť odněkud skočit a všemu uletět. Chuť usnout, zamknout se ve vlastních snech a zahodit klíč. Už nikdy se neprobudit. 

A tohle všechno jsem musela napsat, protože už hrozně dlouho sem nepíšu od srdce a chybí mi to, nehledě na to, že ta věčná nutnost kontrolovat se, co sem napíšu a co ne, mě ubíjí snad ještě víc než to všechno, co se kolem mě děje. Lidi ať si jsou blbý jak se jim chce, to zvládám. Ale když o tom nemůžu psát, sžírá mě to. 

Zakládat další, anonymní blog, nemá smysl, stejně bych ho časem prokecla nebo by mě přestal bavit a zrušila bych ho. Nějakou tu blogerskou historii už za sebou mám, znám se. A tak to čas od času musí proniknout ven tudy. Prostě musí. Neznám jinej důvod, proč bloger píše ze srdce a proč se dělí o svoje niterno a intimno s milionama lidí na internetu. Musí.