Rubrika: co se mi honí hlavou

Díky jedné slečně z diskuse na Srdci Blogu jsem objevila Ameriku a přišla na to, že i Chrome dokáže blokovat reklamy – což jsem doposud věděla jen o FF a divila se, že by modernější Chrome tohle neuměl. No a on to umí 🙂

Pro ty, kteří to už dávno věděli – prosím, ignorujte mou opožděnost a radujte se se mnou z tohoto úžasného zjištění 🙂

A pro ty ostatní, kteří o tom právě teď slyší prvně, jen odkaz na kratičký návod, jak toho docílit. Jen takové malé upozornění, při kliknutí na ten druhý odkaz s ruskou koncovkou mi vyjelo upozornění, že tato stránka obsahuje malware, takže to radši nezkoušejte a stahujte z toho prvního. Stažené je to hned a po zavření a novém otevření záložek je nejen můj blog reklamprostý 🙂 Musím říct, že až nějak moc 😀 Ne, vážně, člověk tu reklamu na hlavní stránce nesnášel, ale byl na ni prostě nějak zvyklej, takže teď mi to tu připadá nějak prázdný… no ale však já si zvyknu i na to 😉

Jinak, nedá mi to a přiznám se, že jedním z mých hlavních motivů bylo i bloknout si okénko Krásné na výpisu nových článků, ale nakonec jsem ho tam ještě chvilku nechala. Snažím se jim dát šanci, mám totiž pocit, že minimálně někteří zdejší autoři si ji zaslouží. Možná to nejsou úplně blogeři našeho gusta, ale taky to neni zase takovej brak jak jsme si mysleli. Třeba taková E!. Říkejte si, co chcete, ale mně se u ní líbí a její blog mi připadá zajímavější než blogy některejch lidí v AK, a to ne kvůli zaměření (kabelky a lakování nehtů mě zase tak netankujou), ale pro její názory a vystupování (a v neposlední řadě, přiznávám, design, ten se mi fakt líbí). Možná že Krásná světu nepřináší nic převratnýho, ale myslím, že přinejmenším pár tamějších autorů to myslí dobře, a to se taky počítá, no ni? 😉

Tak jsem si myslela, že napsat článek na téma Trest smrti pro mě nebude problém. Patří přece k povinnostem rozumně uvažujícího člověka mít názor, a já se za rozumně uvažujícího člověka občas i považuji. A ten názor jsem dokonce i měla. Jenže přišlo pondělí a já si jím najednou nebyla tak jistá. A publikovat článek, když nemáte jasno ve vlastních názorech, to je na nic, takže jsem to odložila a doufala jsem, že během týdne najdu čas na zamyšlení se a studium nějakých podkladů, ale já ho nějak vůbec nemám.

Hysterčím totiž z daní, který jsem samozřejmě začala řešit dneska, tedy později než pozdě, a vůbec nevím, co s tím mám dělat. Na daňovýho poradce je už taky pozdě, dokonce i všechny online poradny byly otevřený nejdýl do dvacátýho, takže jsem tak trochu v prdeli. Moje naděje, že máma tomu bude rozumět, se ukázaly býti lichými, jelikož ta – krom toho, že na mě furt vyjíždí s tím, že jsem to měla řešit dřív (no to už vim taky, netřeba mi to neustále opakovat) – neustále pronáší zneklidňující věty typu:“No já nevim, co s tim budeš dělat“ nebo „Já tomu vůbec nerozumim a nevim, jak ti to tam mám jako napsat“, takže jsem minutu od minuty nervóznější, protože já to nevim už vůbec a ani nevim, koho se na to mám zeptat. Ani můj vedoucí z předchozí práce nevěděl, jak si tu práci mám dát do daní, protože jemu to dělá nějaká pani a on se o to nezajímá. Ale tak on vůbec věděl hovno, takže ne že by mě to překvapovalo. Nj, jenže co teď s tím? Zázraku, kde seš? Teď tě tu vážně potřebuju…

Jinak pro vás dneska asi nemám nic poetickýho. Jen to jedno, že jsem se po nějaký době viděla s jednim zvláštním člověkem a bylo to milý. Naše interakce jsou vždycky svým způsobem kouzelný a já nevím, čím to je, ale s nikym jinym se necejtim stejně. Nikdo jinej pro mě nedělá tak kouzelný věci. Nikdo jinej mě nedokáže tak trefně obdarovat, a to mi způsobuje zvláštní pocity v žaludku. Nezvyk. Nervozitu. Pocit nejistoty a obav a milion myšlenek. Hrůzu z toho, jak moc do mě vidí, a že to, co tam vidí, se mu přece nemůže tak moc zamlouvat. Mně se to nezamlouvá. A celý mi to připomíná věci, který jsem už jednou zažila a nedopadly dobře. Nevím, co z toho bude nebo nebude, mám pocit, že jsem se ocitla na území, kde si opravdu nejsem jistá v kramflecích, což může bejt příjemná změna, ale nevím, jestli se mi to líbí. Grr, já úplně nesnáším chvíle, kdy nevím ani jak se sama cítím. Jak má člověk existovat ve světě, kde jsou lidi s magickou schopností vyvolat v něm takovou nejistotu a pouhou svou přítomností způsobit, že okamžitě znejistí ohledně všech svých názorů, schopností, dovedností, ba i vlastností? Jak se bavit s někým, kdo se na vás takhle dívá? Jak reagovat, když máte pocit, že ten druhej člověk ví přesně, co uděláte tři kroky dopředu – nebo spíš co by obvykle v takové situaci lidi dělali – a vy to přitom naprosto nevíte a ani vás to nenapadne, takže bezradně uděláte krok úplně opačným směrem. Jo, dotyčného to šokuje a je na chvilku okouzlen tím, že jste tak nevyzpytatelní, ale je to dobře?

Gosh, já jsem dneska fakt nějak extrémně nejistá, to je humus. Už aby byl duben.

Tak si říkám, že si budu muset dávat větší pozor na to, abych nenechávala počítač otevřený, když od něj odcházím. Zdá se totiž, že naše kočičí familie, nebo přinejmenším jeden její člen, mé nepřítomnosti hrubě zneužívá k vlastnímu potěšení a nekontrolovanému surfování po internetu. No, jak jinak si mám vysvětlit Popelčinu zbrusu novou zálibu v plyšové škrabadlové rouře, kterou už dlouho žádné jiné zvíře nenavštívilo? Podle mě je za tím zcela jasná póza. Popelka prostě objevila Sikarův blog a rozhodla se, že až bude velká, chce být jako Tubecat. Není to smutné, tak nízký věk a už se opičí po svých vzorech? Achjo… co jen z té holky bude? 🙂

Právě jsem dokoukala Žhavý výstřely a musím říct, že i když to ve mně nevyvolává takový záchvaty smíchu jako kdysi, pořád to má něco do sebe 😀 Například scéna s uklouznutím po rybě mě pořád spolehlivě rozsekává. Nejsem fanoušek vkládání videí, takže vás prostě jen nasměruju na youtube a video s názvem „Žhavé výstřely – uklouzl jsem po rybě, kdo tam dal tu rybu?“ 🙂

Jinak byl můj víkend celkem nezáživnej. Co byste taky nechtěli, pořád se ještě zotavuju, takže mi nebylo dovoleno ani zajít na pivo s Dendou. Ale to bych ještě přežila, spíš mě dokrklo, když se Denda (opět) pokoušela nalákat lidi do hospody a nikdo se (opět) neozval. No, dobře, ne úplně nikdo, ale dva lidi, a to vyjde nastejno. A tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas obnovit tradici čtvrtečních Molekul, aby se už lidi konečně přestali vymlouvat na to, že se něco domlouvá na poslední chvíli nebo že už něco maj. Prostě zas budeme chodit každej čtvrtek (i když mně osobně by teda stačilo jednou za čtrnáct dní, ale co, aspoň bude snazší domluva) a basta. Kdo se má na ty výmluvy furt koukat.

Co se týče probírky členů AK, je to pěkná fuška. Misi jsem ale aspoň zčásti splnila, dneska jsem doprošla všech 82 blogů, vybraných v prvním kole, a všechny jsem je okomentovala a zhodnotila. To by bylo, abych na nich nenašla spoustu much, takže po tomto druhém, kritizujícím kole mi zbylo 51 blogů, které půjdou do třetího a snad už posledního kola. Zní to všechno hrozně a někdo by řekl, že si to zesložiťuju, ale fakt je, že jak jsem teď nemocná, stejně mám prd co dělat, a chtěla jsem se zase nějak vrátit do blogového života – což se mi podařilo. Zase něco dělám, a i když někdo by to možná označil za zbytečné přidělávání práce, mě to celkem baví, mám díky tomu o čem psát a hlavně – objevila jsem spoustu úžasných blogů, kde se mi zalíbilo a kam teď budu určitě chodit častěji.

Ale je to vážně dřina. Drtivá většina blogů je v AK právem a prakticky všichni si zaslouží pozornost a palec nahoru aspoň za něco. Jenže 80 blogů vám tu představovat nebudu. Ani padesát. Chtěla bych to zkrouhnout aspoň tak na třicet těch, které mě opravdu zaujaly a chytly za srdce, ale kdoví jestli to půjde. A hlavně kdoví kdy to bude, od zítřka se musím zase soutředit na práci a taky musím konečně zprovodit ze světa otázku daní. Na druhou stranu ovšem – co bych to byla za prokrastinika, kdybych se tomu všemu neuměla obratně vyhýbat aspoň tak do středy 🙂

P.S.: Nemáte co poslouchat? Baví vás rock? Zkuste Eowyn. Už ani nevím, jak jsem na ni narazila, ale co jsem si stáhla její album Silent Screams, absolutně jí nemůžu dostat z hlavy. Ten hlas je prostě ÁÁÁÁ kurvaaaaa slint a hudba samozřejmě taky 🙂 Mí absolutní favoriti jsou Life, To my surprise a Unfinished Memories (ta je taková něžnější, takže pokud nehovíte tomu ostatnímu z alba, zkuste aspoň tuhle srdcovku).

P.S.2: Jo, vlastně jednu novinku mám – po dlouhý době červený vlasy 🙂 Ale fotky zatím nejsou. Vůbec jsem se už hrozně dlouho nefotila, ani mě nefotil nikdo jinej, takže zcela postrádám nějaký aktuální zachycení svýho vzezření. Snad se brzo zase trochu osluníčkuje, abych mohla vyrazit někam do parku a napravit to.

P.S.3: Zato jsem se ale prohrabávala svejma starejma fotkama a některý kousky by si možná zasloužily zveřejnění, takže přemýšlím, že bych tu přece jenom zavedla nějakou tu galerii. Koneckonců, většina z vás nezná ani můj deviantart ani můj facebook, takže se vám ještě neměly šanci okoukat. Toho by se mělo využít 😀

P.S.4: Co mám furt s těma PSkama?

Neexistujou nějaký prášky na inspiraci? Ne? Tak nic…

Vzhledem k tomu, že ještě stále ležím (mno, ležím nebude tak úplně přesný slovo) s angínou nebo aspoň s jejíma dozvukama, v mym životě se teď naprosto nic neděje, a tak nemám o čem psát. Do včerejška jsem prakticky veškerej volnej čas trávila koukáním na Gossip Girl, ale už mám dokoukáno, takže návrat do reality se zdá být nevyhnutelným. Krom toho musím v příštím týdnu dodělat daně, respektive udělat, jelikož jsem se na to ještě ani nepodívala. Bude to vyžadovat nepříjemný běhání po úřadech, kde mám setsakra velký resty a hrozně se bojim, co mi tam řeknou a co z toho bude za průsery. No ale vyřešit se to musí, teď to už opravdu nemůžu odkládat.

Taky mě čeká další školení, snad i nějaký schůzky a hlavně ono slíbené rande s panem Potetovanym! 🙂 Na to se opravdu těším, ale doufám, že mi do tý doby odlehnou uši – už přes tejden mám ucpanou hlavu a vůbec nic neslyšim. A taky to vidim na nějaký to barveníčko vlasů, potřebuju trochu zazářit a po tý nemoci vypadám extrémně vyšťaveně a nezdravě – aby ne, když přesně tak se cítím. Ale už se to lepší, přinejmenším se mi vrací chuť k jídlu, takže už možná zvednu počet denních jídel ze dvou aspoň na tři nebo na čtyři, z čehož snad aspoň jedno teplý. Dietku jsem si teda dala solidní, jen co je pravda.

No ale hlavně se hrozně těšim na jaro, teplo a na sluníčko. Nedokážu ani vypovědět, jak moc. Už se vidim někde v parku s frisbeečkem, s poi nebo jen tak s dekou a knihou. Huááá, strašně moc se tam vidim!

Asi jsem to ještě nezmiňovala, ale už pár dní sjíždím seznam stávajících členů AK a vybírám z toho všeho blogy, který mě aspoň trochu zaujaly a kam se ještě hodlám vrátit. Až ten seznam dokončím, ráda se o něj podělím. A mimochodem, jsou tam i tací, u nichž vážně nevím, čím se o členství v klubu zasloužili, takže bude i trocha toho podrbáníčka.

Mno a nakonec se samozřejmě musím podělit o novinky ze světa koček. Koťata rostou jako z vody a včera už expandovala z mého pokoje do předsíně a dokonce i do kuchyně, takže odteď doma šoupeme nohama. Taky jsem z pokoje odstranila záchod, jelikož se konečně naučili chodit do předsíně, a pár pelíšků, o něž nejevili zájem, takže se tu přestanu přerážet o všechno možný a nebudu muset v jednom kuse luxovat všudypřítomný záchodový granule. Jupí. Jinak z jejich běžnýho života vám toho moc nepovim, v jednom kuse to chrápe, chovat se to moc nechce – ale však to je ještě přejde. Teď jsem se s nima bohužel dlouho nemazlila, jelikož jsem je nechtěla nakazit, ale those days are gone a teď konečně nastupuje muckání a ňuchání á la m. >:) Tímto vyzývám všechny, kdo by se chtěli taky pomazlit, ať se klidně dostaví, jelikož ty mrňata to potřebujou jako sůl a je víc než na čase aby si zase začali zvykat na cizí lidi. Btw jsem si plně vědoma střídání zcela nesprávných příčestí, ale víte co, krize ještě nepominula 😀

No ale abyste neřekli, že se s váma o nic nepodělim, tak v celym článku máte pár obrázků 🙂 Ovšem nejdřív varování: způsobuje záchvaty šišlání a culení se do monitoru 😉

*

Začínám mít pocit, že blog.cz si z nás prostě dělá prdel. Teda začínám není přesný slovo, cítím to tak už dlouho, a vlastně to ani není pocit, ale prosté přesvědčení. To už je prostě moc. Nasrat výraznou titulku nejmenovaného zcela zbytečného serveru před výpis článků k tématu týdne? Divím se, že to nedali už před titulku AK. Nebo rovnou na přední stranu. Znáte takový ty stránky, jak zadáte adresu a než vás to pustí na samotný stránky, nejdřív na vás vyjede obří reklama, kterou je třeba nejprve přeskočit a „pokračovat na www.xy.cz“. V tom horším případě to ani nejde přeskočit a několik sekund vás to nutí se na to dívat. Víte, někdy mám pocit, že celej můj život na internetu, kterej pro mě byl tak důležitej, je jedna velká hnusná komerce. Ale ono je to tak i v tom skutečnym životě. I když si dávám sakra záležet, abych se nedívala na televizi, stejně je to reklama, kam se podíváš. Billboardy na každym metru, prakticky všude, kam zamíříte očima, najdete nějakej nápis, nějakou reklamu a hlavně – nějakou lež. Já vím, že je to „normální“ věc, kterou dneska už nikdo nevnímá a taky se nad ní nikdo nepozastavuje, ale někdy prostě mívám takový ty světlý okamžiky, kdy přijde zásek a já si řeknu:“Sakra co to je?“. A upřímně řečeno, dělá se mi z toho špatně.

Jsou to takový ty momenty, kdy začínám opravdu hluboce uvažovat o životě, o světě, o celý svojí i vůbec lidský existenci. Co všechno nás obklopuje a vymývá nám mozek, aby nám to tam vzápětí mohlo narvat tisíce informací, který jsou pro nás zcela nepotřebný, jen nás ucpávají a doslova zabíjí našeho ducha? My to nevnímáme, ale kolik stovek reklamních titulků denně přečteme, to je přímo neskutečný a o to hrůznější je to uvědomění, že to nevnímáme.

Někdy si prostě říkám, že všechno to uvažování o odchodu někam mimo neni zase takový sci-fi. Že ta naše slavná civilizace dokázala velký a úžasný věci, ale tam, kde jsme teď, tam opravdu nechci být. Jen zavřít se někde mimo lidi, mimo monitory, mimo reklamy a mimo co největší množství technologie… jen já, pár mých věcí, notebook, abych mohla sdílet s těma několika vyvolenýma, kteří jsou ochotni poslouchat, co jsem se zatím v životě naučila… jen já a ticho. Já a moje ticho. Kreativita. Něco tvořit. Někým být. Možná ne pro někoho jinýho, ale pro svět. Možná že není zapotřebí, aby mě někdo oceňoval, když budu dělat tyhle „velký“ věci. Možná že ani tak nepotřebuju mít někoho vedle sebe, kdo mě bude podporovat, protože tohle nejsou věci, v nichž by člověk tu podporu potřeboval, protože to jsou prostě správný věci a já to vim. A z celého srdce bych to věděla i tam někde na konci světa. Proč jen je tak těžký tyhle věci uskutečnit? Jakej je rozdíl mezi mnou tady a teď a mezi tímhle mým vysněným já? Jak těžký může být dostat se tam? Jak dlouho mi to může trvat?

Jsem vážně unavená z tohohle světa, do nějž jsem se zamkla. Posledních pár dní jsem trávila spoustu času v přítomnosti počítače, možná ne úplně na něm, ale poblíž, a hučí mi v hlavě. Jeho zvuk se mi zprotivil. Dokonce začínám nenávidět klapání klávesnice a cvakání myši – zvuky, který mi byly tou nejlepší hudbou pro posledních x let. Měním se? Nebo si jenom uvědomuju, co jsem dávno věděla a co se ke mně vkrádalo už tak dlouho? Možná že jsem opravdu udělala obrovskej pokrok, alespoň v přemýšlení. Činit je těžší, ale mám k tomu nakročeno, takže možná jednou opravdu budu člověkem, kterým chci být. Který může lidem říkat, co je správné a co ne. Možná jednou budu mít hodně co říct a taky to budu moct říkat, protože nebude nic, za co bych se na vlastní osobnosti musela stydět. Možná ze mě jednou bude nějakej šílenej veggie hippík támhle někde v Himálajích, v Indii, v Tibetu, v Africe, ve Finsku, v Irsku, v severní Francii… a možná mi ten bacil, co na mě už tejden leze, zaútočil na mozek, kdo ví. Každopádně mám tolik námětů k přemýšlení, že se vůbec nedivím tý migréně, co mě furt pronásleduje. O všudypřítomné reklamně a posraně komerčním internetu nemluvě.

Co vy a informační šumy? Jak proti tomu všemu bordelu, co se nám neustále vkrádá do hlav, bojujete vy?

Ale už to začíná bejt vážný. Posledních asi šest článků jsem bez milosti odeslala do Rozepsaných a jak se tak na ně dívám, jejich šance na zveřejnění jsou mizivé. Jak já tyhle tvůrčí krize nesnáším.

Má to samozřejmě svoje důvody. Posledních pár dní jsem docela slušně zahrabaná doma – což je skoro hřích vzhledem k tomu počasí venku, ale co nadělám, nemám prostě tak nějak s kym jít ven, nebo přesněji řečeno, ti, s nimiž bych ven šla, nejsou dostupní. Holt ta moje vybíravost. Raději se zabavím doma než abych se obtěžovala jít ven s někým, na koho nemám náladu, protože to tak prostě cítím a nechci se do něčeho nutit. Ale nepřeháním to trochu?

Anyway, o víkendu jsem rozhodně venku byla. Už v pátek večer v Popo na pár pivech, jednom kafi a troše nachosek, v sobotu na kamarádčině oslavě narozenin, která neproběhla úplně tak, jak bych si představovala, hlavně jsme se prakticky neslyšeli a obsluha byla mizerná, no ale díky bohu za to vytržení z běhu všedních dní, no a včera jsem kupříkladu byla na last minute akci – zničehonic se mi ozval V. a že prý má od nějakého kamaráda lístky na japonské drum mastery Yamato a jestli nechci jít. No co by ne, žejo, během cca deseti minut jsem si umyla a vyfénovala vlasy (zbožňuju tenhle sestřih, vlasy se mi nikdy neupravovaly tak snadno jako teď), pak jsem v rychlosti nahodila obličej na ksicht, k tomu něco slušného oblečení a šla jsem. Do půl hodiny jsem byla u Kongresáku a show mohla začít. Samozřejmě až po posilnění horkou čokoládou z delikomatu 🙂

A jak se mi to líbílo? Mno, první polovinu jsem byla uchvácena a sumírovala si v hlavě, co napíšu do recenze. Vymýšlela jsem si, jak to popíšu, jak to všechno krásně barvitě vylíčím a jak tomu dám asi milion hvězdiček, protože to bylo úchvatný. Nj, jenže pak přišla druhá polovina a tam mi tak spadla brada, že jsem ji po představení horko těžko hledala pod sedadlem. Úchvatný? Hvns. Mysteriózní. Extatický. Famózní. Neuvěřitelný. Úžasný. Ty lidi maj v sobě tolik energie a tolik rytmu, kolik se jen do lidský bytosti vejde a ještě mnohem víc. Jejich fyzička je neuvěřitelná, jednotlivý scény byly kouzelný a perfektně vymakaný, takže se to nejen parádně poslouchalo, ale taky se na to úžasně koukalo. A to ani nemluvím o vtipnosti, kterou do toho dokázali vnést. Spolupráce s publikem byla taky libová, zasmáli jsme se a byli ohromeni každou minutou víc a víc. Asi nejsilnější moment pro mě byl ten, když jeden z nich několikrát uhodil obří palicí do ještě víc obřího bubnu, kterej nejen že rozduněl celej sál a všem nám zavibrovalo až v žaludku, ale taky tak rozvlnil vzduch, že se mi před očima normálně všechno zatřáslo. Taky srandovní scénky s takovejma malejma kovovejma cinkrlátkama byly parádní, no prostě celý to bylo skvělý a mně už vážně docházej slova 😀 Prostě až se něco takovýho bude dít znova, rozhodně neváhejte a ty prachy za to dejte (mně se to kecá, když jsem to měla zadarmo), protože to za ně rozhodně stojí 🙂

A už dost keců, zpět k práci, jo a mimochodem – vzpomínáte si ještě na pana Potetovanýho z Vagonu? Teď nemůžu najít odkaz, ale určitě jsem se zmiňovala, že krátce po našem seznámení proběhlo takový menší rande, z nějž teda nic nebylo, ale aspoň jsme se pak ještě cca dvakrát viděli krz kytaru, kterou si ode mě půjčoval, takže to vypadalo, že možná aspoň zůstaneme kamarádi nebo tak něco, že prostě kontakt úplně neopadne. A tak jsem se tak nějak smířila s tím, že nic jinýho nebude a ono taky nebylo, až do… včil! 🙂 (áno, dáme si opět po dlouhé době soutěž Poznej filmovou hlášku) Včera mě totiž pozval na oficiální rande! 😉 Nebudu předbíhat, ale… těším se 🙂

A jinak ze žhavých novinek – koťata byla vypuštěna ke mně do pokoje, to jsem asi ještě nezmiňovala, a stačilo pár dní a začínají mě srát. Ne ovšem tak jako někteří dvounozí obyvatelé bytu, co si budeme povídat. Jinak se toho ovšem moc neděje, jsem celá taková unavená. Hlavně z toho, jak mám furt v pokoji nedychatelno a dusno, protože sem skoro celej den šajní sluníčko, a pak taky z některejch lidí, který bych nejradši totálně vykopala ze svýho života, protože jejich nechápavost a nemožnost mě vytáčí do nepříčetna. Znovu zvažuji koupi boxovacího pytle, nevíte někdo o něčem levnym?

Btw k tomu názvu – včera jsem viděla opravdu nevídanou věc, jedenáctku, jak přijíždí ze směru od Míráku. To je opravdu událost hodná zaznamenání 🙂

Heej, to už začíná bejt moc podezřelý 🙂 Seznam věcí, který ke mně samy přicházej zrovna, když o nich pozitivně přemýšlím, je čím dál tím zajímavější, a to si ještě spoustu věcí nezapamatuju. Ale tak třeba:

Jen doufám, že to takhle bude fungovat i u pracovních záležitostí, bodlo by mi pár stabilnějších brigád. Ty věci, co dělám teď, postrádaj řád. No ale pokusím se ho v tom vyrobit. Tak třeba každej čtvrtek úklid baráku. Každej pátek doučování angličtiny. O víkendu druhý nebo jít zase někam dělat hostesku. Prostě něco. Je třeba makat, makat, makat. A samozřejmě při tom všem nezapomínat na tu hlavní práci, kde jsou sice penízky zatim nejistý, ale přestat se soustředit by tomu vůbec nepomohlo. A pak, soustředění je prostě zapotřebí u všeho a stalo se to mou novou prioritou, mým heslem. Live. Feel. And focus.

By the way, ta naše krakeňata jsme včera vypustili z krabice do předsíně a taky do nich už cpeme i něco tužší stravy, jelikož v jednom kuse řvou a dělaj, že maj asi hlad nebo co. Takže pribináček a rozmočený piškoty na scénu 🙂

Vzhledem k tomu, že ty mrňata rostou jako z mlíka a každej den vypadaj úplně jinak, jé téměř nemožný házet vám sem furt aktuální fotky. Navíc teď nebyl ani čas a v předsíni neni světlo, takže nejnovější fotky máme zatím někdy z úterka nebo kdy to bylo. A protože jsem zatím úplně nepochopila vkládání odkazů, hodím vám sem jen pár těch fotek pod celý článek. Víc tradičně najdete přímo na webovkách naší chovné stanice Peridot.cz.

Prvního tu máme hned Peanuta aka Buráčka 🙂 (přejmenovaného z Platona, jelikož „Platonku“ se nám říkalo blbě :D)

Dále opět Peanut s Percym v pozadí

Popelka z pelíšku jukající…

Pickwick s Percym

Peanut ještě jednou, vyvalenej

A nakonec Percy

Mně to nějak nejde, psát do toho novýho editoru 😛 Furt na to koukám, už včera jsem chtěla psát, co jsem dělala a tak, ale neni to ono – a teď ještě koukám, že ty písmenka jsou tu nějaký úplně miniaturní O.o No, on si to po mně stejně nikdo nepřečte, protože statistiky návštěvnosti potvrdili, že mě čtete jenom když název článku obsahuje slova „sex“ nebo „kurva“ 😀 Ne, to bych kecala, čtete mě i jindy, až se divim, co tu furt hledáte, ale ty poslední články opravdu trhaly rekordy. No, až zase budu nasraná nebo nadržená, budu pamatovat na to, že přesně to čtenářská obec baští, a podělím se 🙂

Dneska vás ale asi zklamu, mám docela dobrou náladu, ba dokonce velmi dobrou, až se divim. Proč to? Řekla bych, že to souvisí s tím, že včera jsem ji měla naprosto otřesnou (odnesl to kolega, chudák, byli jsme spolu tři hodiny v kavárně a během tý doby se mi podařilo dokonale ho vydeptat a vysát z něj všechnu energii. Dobře já) a že dneska svítí sluníčko, takže se ta svinská zima dá vydržet, no a taky jsem se včera večer podívala podle doporučení na dokument Tajemství (2006, neplést s filmem 2007), což mi sice neřeklo zase tolik novýho, jelikož přesně o tyhle věci se zajímám už delší dobu a snažím se aktivně je praktikovat od minulýho podzimu, kdy jsem začala chodit do meditačního kurzu a zajímat se o buddhismus. Přesto mi to ale nesmírně pomohlo, protože slyšet ty věci od tolika významných (a hlavně úspěšných) lidí, v takový koncentraci a v takovym podání, na mě mělo prostě větší efekt než všechny ty knihy, který jsem o tom doposud přečetla. Nebo ne větší, ale prostě mě to víc heclo.

Na druhou stranu, deset hvězdiček bych tomu dokumentu nedala, protože chvílema mi ty lidi lezli ukrutně na nervy, hlavně teda když se tam stokrát opakuje to samý (to ovšem z větší části přičítám svojí mizerný náladě) a zní to všechno tak hrozně propagandisticky a sektářsky, ale klidně vám tady odpřísáhnu, že už ve druhý polovině filmu mi najednou bylo mnohem líp a zjistila jsem, že se nepřetržitě usmívám nebo dokonce i směju, čemuž bych teda na začátku rozhodně velký šance nedávala. A pak, byl tam takovej úžasnej moment, kdy divák dostane za úkol podívat se na svoje ruce a dobře si je prohlídnout. V první chvíli si řikáte:“Na to ti seru, ty mi nebudeš řikat, co mám dělat“ :D, ale tady se ukáže, jak moc chcete změnit svůj život, jak moc se chcete mít líp a jak moc se máte vůbec rádi – no a já se mám hodně ráda a rozhodně se chci mít líp, takže jsem se na ty ruce fakt podívala a zkoumala je. A pán na obrazovce mi pak řekl, ať si představím ty svý ruce na volantu svýho novýho auta. A lidi, já nevim, jak dobře mě znáte, ale já nemám řidičák, auta mě nezajímají, ani v sobě nemám žádný puzení si ten řidičák dělat, natožpak si pořizovat auto, ale v tu chvíli jsem si to prostě představila a já jsem úplně cítila povrch toho volantu a cítila jsem vůni toho novýho auta a viděla jsem před sebou cestu a najednou jsem se usmívala jako debil a ten pocit mě totálně zaplavil, jako bych snad byla v nějakym transu nebo zfetovaná. Najednou jsem věděla, že ten řidičák chci mít, že chci držet v rukou jízdu svýho auta (života? Že by záměrná paralela? Proto ten příklad s autem a řízením?) a že až k tomu dojde, budu mít naprosto úžasnej pocit, kterej mít chci.

Musím říct, že to byla zatím nejúčinnější reklama na automobilismus, jakou jsem kdy zažila, protože v těch pěti nebo kolika vteřinách mě, totálního automobilovýho ignoranta, přiměla chtít auto a hrozně se na ně těšit 😀 No kdyby nic jinýho, tak už tohle dokazuje, že ten film je sakra účinnej.

Jinak si myslím, že mi pomohl a ještě pomůže, jako ostatně všechno, co dělám přibližně od toho podzimu. Už teď vidim obrovskej efekt a to jsem pořád sotva v půlce cesty, kterou bych si přála urazit. Spíš ještě míň, protože můj požadovanej cíl je vlastně spíš takovej první tábor a za ním je toho ještě mnohem víc, po čem zatím nebažím, ale bažit určitě budu. Pořád si říkám – kam já se jednou můžu dostat s takovým přístupem? Jak šťastná a skvělá můžu být? Jak můžu zářit? Nesmírně se na to těším a každýmu, kdo má jakýkoli problémy, radím následovat. Tohle možná nezabere do týdne, do měsíce, možná ani do roka, ale pokrok můžete cítit každej den, každej moment, kdy se vám podaří zastavit se, nadechnout se, uvědomit si ten konkrétní moment, v němž se nacházíte a jímž jste, a být prostě happy, byť jen na chviličku. Protože i ta chvilička pro vás může být nekonečná a můžete si ji s sebou nést klidně po zbytek dne a nikdo vám ji už nevezme.

Je to ale boj, to rozhodně. Zvlášť pro mě jakožto člověka, kterej byl vždycky mnohem emotivnější a mnohem přemýšlivější než lidi běžnýho rázu, jelikož právě mysl a negativní emoce jsou věci, který se musím snažit odříznout a kontrolovat. Je to vlastně pokus o naprostej převrat ve mně samotný a víte co, lidi se mění, ale nikdy to není ze dne na den, ani když moc chcete nebo se moc snažíte. Nic velkýho nemůže přijít samo, pokud do toho nevložíte pořádnej kus energie a nepilujete to každej den a každou vteřinu. To ale rozhodně není důvodem k nějakýmu strachu nebo couvání, protože jak se říká, pozitivní myšlenka má stokrát větší sílu než ta negativní, takže když se chcete změnit k lepšímu a chcete dosáhnout něčeho krásnýho a velkýho, a když se tomu budete opravdu cele oddávat a dáte do toho srdce, tak to prostě přijde, ať zejtra nebo za rok. A to klidně odpřísáhnu.

No ale teď mě už omluvte, jdu makat a přemýšlet o tom, jaký si koupim to autíčko 😀 See ya 😉

P.S.: Jestli vám tenhle článek nedával moc velkej smysl, podívejte se na ten film nebo čtěte moje starší články o meditaci a smyslu života, jelikož tohle na ně navazuje.

Tak jsem chtěla napsat nějakej pozitivní článek, ale zase jsem se nasrala. A dvojnásobně, protože tyhle věci jsou tady na denním pořádku a efekt žádnej. Proč já mám furt dokola poslouchat ty stejný kecy, když mě tu taky nikdo, ale naprosto nikdo neposlouchá? Nikdo si tu ani nevšimne, že jsem byla několik hodin pryč z baráku. Všem jsem tu naprosto u prdele.

A jako by to samo o sobě nestačilo, ještě si to všechno musim znovu vyposlechnout před spaním, kdy mi i tak dá dost práce uklidnit se, meditovat a vizualizovat, abych se zabránila nočním můrám útočit na mě. Včera jsem tu vizualizaci zkusila prvně. Dalo mi hrozně práce se uklidnit a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila tu obrovskou nervozitu a zoufalost, která se ve mně převaluje. Je to až neuvěřitelný, jakou bolest v sobě člověk zvládne nosit a potlačovat a přitom si toho ani nevšimne. Ale nakonec to fungovalo a minulá noc byla klidná. „Jestli sis nevšimla, žiješ tu dva roky z cizích peněz“. Ne, vůbec jsem si nevšimla. Vůbec mě to nesere, vůbec z toho nejsem na prášky, vůbec mě to nepronásleduje každou zkurvenou vteřinu mýho života. Ale co s tím mám sakra dělat? Co se tu po mně vlastně chce? Nějakou dobu jsem bez výdělku, ale je to snad jedinej ukazatel mýho života? Znamená to snad, že nejsem k ničemu? Že nic nedělám? Co je to doprdele za názor? A co to půlroční studium psychologie, to se tady nepočítá? Co moje brigády? Co na tom, sakra, že se mi nezadařilo ve dvou pracech, lidem se stávaj horší věci. Tohle přece neni důvod dělat ze mě hovno u cesty a mluvit se mnou hůř než s nějakym smradlavym bezďákem v trambaji. Já jsem přece ještě pořád normální člověk, co má taky city, ne?

Když mám dělat víc věcí doma, navrhuju, aby mi dávali seznam. Je mi buřt, co na něm bude nebo kolik toho bude, když budu mít před sebou konkrétní seznam, tak ho prostě provedu, odšrtám a bude pokoj. Koho by to zabilo? Nikoho. Ale to oni ne, radši na mě budou dennodenně řvát. No prosim, jak je libo, já ještě něco snesu. Možná.

Snažím se, vážně se snažím. Uznávám, že by to bylo víc vidět, kdybych každej den na x hodin vypadla z baráku, ale copak tu nikdo nedokáže pochopit, že práce dneska zdaleka nemusí vypadat takhle? Že počítač už dávno není pouze záležitostí zábavy? Proboha kde to ty lidi žijou? Vždyť nebejt počítačů, tahle práce by snad ani nemohla existovat, je tu všechno. Denně odpovídám na x mailů, denně x telefonátů, denně prostudovat hafo materiálů – teď jsem snad hodinu mluvila s jednou klientkou, další hodinu jsem byla na schůzce s bossem a potom jsem odpovídala na spoustu emailů, a co? Nic. Nikdo si nevšimne, jen si furt mele to svoje o čučení do počítače a facebooku. A že jediný, co mě zajímá, je můj účes. Jasně že mě to sakra zajímá, když jdu ráno ke kadeřnici! A facebook? Vždyť i tam já kolikrát řeším práci. Jenže zase – má smysl se hádat? Nemá. Protože nikdo neposlouchá. Nikdo mě tu už dávno nebere vážně a jediný, co je ohledně mě zajímá, je kdy přinesu prachy a kdy uklidim barák. K čemuž se samozřejmě přibalí další spousta věcí, srovnávání s lidma, který mě vůbec nezajímaj, a tak tomu podobně.

Ale co můžu dělat. Nic. Můžu jenom držet hubu a krok a do toho všeho bengálu doma se dál poctivě snažit řešit si to svoje. Dotáhnout věci do konce – ach, kdyby to tak záleželo jenom na mně. Ale nezáleží. „Kdy budeš mít prachy?“ – „Až vyřeším ty lidi, co momentálně řeším“ – „A kdy to bude?“ Jak to mám sakra vědět?! Ten zdržuje s tím či oním, ten zas nemá čas do půlky března – a co já s tím? Dělám co můžu, aby se to všechno událo co nejdřív a byl pokoj, ale je to prostě práce s lidma a já nemůžu na každýho řvát:“Pojď se mnou řešit tvý problémy hned, protože si potřebuju vydělat“. Ale snažím se. Nebo si snad někdo myslí, že mě tenhle stav baví? Vážně je vůbec možný si tohle o mně myslet?

A pak ještě dostanu finální seřev za to, že svoje pocity ventiluju na blog nebo na facebook. Že je to moje soukromá věc, do který nikomu nic neni? Pche. Whatever. „Mám snad ještě právo prohlížet si věci na svym notebooku“. No jasně, ale svoje věci. A ne moje. Ne moje fotky, který jsou kolikrát intimní a osobní. Ne moje dokumenty. Ne moje složky. Ne můj posranej facebook, ne můj posranej blog.

Jenže co mám dělat? Co mám dělat jinýho? Jak to mám ze sebe jinak dostat, aby mě to nedojebávalo a nehonilo ve spánku, jak se toho mám zbavit, když mě tu KURVA NIKDO NEPOSLOUCHÁ!

P.S.: A jestli si tímhle článkem vysloužím letenku z AK, to už je mi taky jedno. Žijeme v demokracii, takže komu se to nelíbí, ať mi klobouk políbí, já mám na starosti důležitější věci než kontrolovat svoje vyjadřování. Tečka.