Rubrika: co se mi honí hlavou

Takže – být singlem? Fajn, proč ne. Je v tom plno vzrůša. Mám otevřený všechny dveře. Můžu se koukat na koho chci. Můžu si dělat co chci a nemusím se nikomu zpovídat, ani se na nikoho ohlížet. Všechen můj volnej čas je jenom můj, nemusím se o něj s nikým dělit, když nemám chuť nikoho vidět, tak nemám chuť nikoho vidět a nikomu po tom nic není. Nikdo mi nemůže nic vyčítat, můj život je jen a jen můj.

Samozřejmě, obligátní plus, když mám chuť na sex, můžu si vybírat takřka po libosti, bez omezení, s kým do toho půjdu. Stačí prostě najít někoho, kdo na to v tu danou chvíli bude mít chuť taky, a není třeba nic řešit. Žádný namlouvací tanečky, žádná přetvářka, žádný culení se, hraní si na cokoli, řešení toho, co máte zrovna na sobě, jestli dobře voníte nebo jestli jste si oholili nohy. To vás prostě nezajímá, protože toho druhýho to taky nezajímá. Nejde vám o to, jak vypadáte, jak moc umíte perlit a sršet vtipem, jak hluboce dokážete přemýšlet, co jste za člověka. Nemusíte se předvádět, oba dva si prostě jen chcete lehnout spolu do postele a udělat si dobře. Těžko popsat, co je v tom za svobodu.

Být single ale samozřejmě znamená taky být sám. Pořád. Nemít s kým probírat svoje úspěchy a neúspěchy, nemít si komu postěžovat, komu se svěřit. Když jste měli fakt blbej den, nemáte komu zavolat, abyste se mu vybrečeli do telefonu. Nikdo vám neřekne, že to bude dobrý. Když jste slyšeli fakt dobrej vtip, není komu ho říct, s kým se zasmát. Když potřebujete slyšet cizí názor, abyste ho sháněli po Václaváku, protože prostě není na koho se obrátit. Není tu nikdo, kdo by na vás čekal, kdo by vás chtěl obejmout. Nikdo, kdo by vás měl rád pro to, jací jste. Nikdo, kdo by s váma diskutoval na hluboce filozofická i naprosto absurdní témata, když máte chuť.

Sex s kamarádem je navíc v podstatě o ničem. Samozřejmě to nemůžu generalizovat, ale ve srovnání s tím, když se svěřujete někomu, koho milujete a kdo vás opravdu vzrušuje a přitahuje… to prostě není vůbec nic, jen urážka lásce. Je to výsměch. Je to čistě fyziologická záležitost, ukojení potřeb, uvolnění stresu, protažení svalstva a připomínka, abyste jako nezapomněli, jak se to dělá. Ale jinak? Můžete si dobře pokecat, zasmát se, můžete si i „dobře za****t“, ale nikdy to nebude „krásný milování“.

A proto mě zrovna teď single život krutě nebaví. Ten člověk, ten někdo, ta druhá polovina mně samotný, která by mě brala takovou, jaká jsem, aniž bych se musela o něco snažit, a která by mě pro to měla ráda, mi prostě chybí. Jsem singlem a toužím jím nebýt, toužím zase aspoň na okamžik zažít ten pocit, kdy k někomu patřím a někdo patří ke mně. „To je můj přítel“. Můj, jenom můj. Touha někoho vlastnit. Jsem jeho, jenom a jenom jeho. Touha někomu být oddána. Mít někoho, komu můžu být věrná, komu můžu věnovat všechnu svou lásku a důvěru.

Být singlem? Proč ne? Ale co z toho?

Nutit se do psaní článků mi nikdy nešlo, ale jako jo, je první leden, tak asi by se to mělo…

Jak se mám? Docela odpočatě. Přes svátky bylo v práci mrtvo, tak byl čas se trochu nadechnout a zvolnit. A světe div se, i ten jeden volnej den, co tím člověk získal navíc oproti rozvrhu, měl nesmírně pozitivní vliv.

Co dělám? Žiju, konečně, to byste nevěřili. Po těch x měsících bez kontaktu a bez společenských událostí, tenhle prosinec byl úplně pohádkovej. Hospody (třeba popo, ježiš jak dlouho jsme tam předtím nebyli…), čajovny, procházky, návštěvy, movie večery, srazy, randeta, hudební odvazy, kafíčkování, no prostě život! Tak třeba dneska jsem se vrátila z parádního Silvestra, kterej měl snad jen jednu malinkatou chybičku, a to je nesmírnej pokrok oproti tomu loňskýmu. Jsem za to vážně ráda. Ačkoli jsou věci, který těm lidem prominout nedokážu. Ale však my máme každej něco.

Co mě těší? Vztahy k některým lidem se mi, zdá se, konečně začínají trochu vylepšovat. Pomalu se zbavuju tý křeče, co mě drtila v okovech celej rok, a je nesmírně uklidňující vidět, že některý zdánlivě ztracený věci ještě nemusí být u konce. Že tu ještě je nějaká cesta jak z toho ven.

Co mě sere? Některý lidi mě v tomhle roce nesmírně zklamali a nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby to odčinili. Jmenovitě J., kterýho jsem nejednou vytáhla z finančních problémů a při tom posledním pokusu se to žalostně posralo. Už nikdy nikomu nepůjčím peníze, nikdy v životě.

Některý lidi se zase nedokážou přestat chovat tak, jak se chovají, a vzhledem k tomu, jak mi to je nepříjemný, se obávám, že se s tím už nedá nic dělat. Pomáhá jedině omezení kontaktu, ne-li přerušení. Když už člověk nedá ani na ty nejlépe míněné rady a prosby, tak se nedá svítit. Nesnáším nedořešený věci a nehodlám se s těma loňskejma trápit i letos, takže sayonara. Buď se druhá strana začne konečně snažit o odstranění toho nepříjemnýho tlaku, nebo bude muset pryč z mýho života.

Totéž platí o některých méně konkrétních osobách, co se už roky chovají naprosto stejně kreténsky a já už fakt nemám náladu to poslouchat. Sebestředné? Možná to tak vyzní, ale komu není rady, tomu není pomoci a já mám nervy taky jenom jedny. Když někdo konstantně volá po pomoci, vy mu stokrát tu pomoc nabídnete a on se podle toho přesto nezařídí, tak je to u mě debil a ať se v tom teda máchá, když ho to tak baví. Ale já to poslouchat nebudu.

Problémem číslo jedna je pro mě v tuhle chvíli nedořešenej plat. Chybí mi přibližně čtyři a půl tácu z posledních dvou výplat a zdá se, že vyrazit to z vedoucího je úkol téměř nemožný. Ale já se nevzdám, sakra, i kdybych ho měla bombardovat smskama každej blbej den. A dokud mi to nedoplatí, budu si dál dělat věci po svym a ať mi někdo zkusí říct, že něco dělám špatně. Sere vás to? Tak mě vyhoďte, já se neposeru.

Problémem číslo dvě je láska. Zase narážím na nespolehlivost druhých. Sliby, co vyzní do prázdna, protože se nikdo nezabývá jejich dodržením a dokonce ani tím, že je nedodržel a že by třeba bylo dobrý se omluvit nebo to nějak vysvětlit. A to já nesnesu. Nenechám ze sebe dělat kreténa. Pokud má o mě někdo zájem, tak má sakra mít zájem a ne tohleto. Mnojo, mám na mysli pana Potetovaného. Ne, nečekala jsem, že to tentokrát bude jiný než při našich prvních „oťukávacích“ schůzkách. Ale doufala jsem v něco lepšího, vážně jsem v to doufala, protože to potřebuju. Potřebuju zase jednou potkat někoho normálního, na koho se dá spolehnout a s kým to může fungovat, protože už nemám víru v to, že něco takovýho na světě existuje. Pro mě. Už nevěřím, že můžu ještě s někým normálně chodit, natožpak že by pro mě existoval někdo s trvalejší působností. A to mě velice bolí, protože na to, jakej člověk jsem bejvala, je pro mě tahle nevíra v lásku něčím naprosto nepochopitelným a nepříjemným. Chci věřit v lásku. Chci milovat. Chci důvěřovat. Chci se svěřit. Chci mít nablízku někoho, o koho se můžu opřít a kdo mi dovolí držet nad vodou jeho. Vzájemnost. Bože jak mě to chybí. Najdu to ještě někdy? Jsem zoufalej případ, protože bez tohohle můj život nikdy nebude mít smysl, prostě nebude. Vím, jak to vypadalo celej tenhle rok. Nechci, aby to tak vypadalo celej další.

Co se týče loňských předsevzetí, má se to s nima asi takhle:

1) Pracovní otázka byla prozatím ustálena. Je to práce svým způsobem šílená, ale mám jí a už se nemusím užírat představama, že jsem k ničemu. Naopak, moje důvěra v sebe sama touhle zkušeností stonásobně vzrostla, protože něco tak šílenýho by prostě opravdu nezvládl každej. Naopak. Každej by se na to akorát vysral, protože by si řekl, že to nemá zapotřebí. Ale my, emocionální masochisti… njn.

2) Odchod od rodičů se zatím nekoná, ale stává se už docela reálnou představou. Nějaký prachy by byly, pracuju na splacení dluhu mámě, a pomaloučku polehoučku se osvobozuju od jejich vlivu na můj život. Zejména proto, že na to prostě není čas. Skoro se nevidíme, protože strávím v práci příliš mnoho času než abych měla čas nechat se deptat. To je jedno z mála pozitiv týhle práce. Ponorka ustoupila.

3) Partner… no, viz výše. Z toho v tomhle roce opravdu nic nebylo. Všechny ty trapný pokusy o nějaký vztahy vyzněly naprosto naprázdno a já si říkám, jestli mi to vůbec stálo za to. Friends with benefits? Ne, díky, znovu už si to nejspíš nedám. Neni na tom nic hustýho, je to naprosto a totálně nehustý a není se čím chlubit.

4) S meditací to nedopadlo nejvalněji, alespoň ne v tom směru, v jakym jsem to původně viděla. Ale hodně teď čtu a přečetla jsem spoustu knih, co mě zase trochu posunuly v tom hledání „něčeho“. Svět už dává mnohem větší smysl, alespoň někdy. A není sporu o tom, že se ze mě stal mnohem, ale mnohem vyrovnanější člověk. Což ovšem nic nemění na tom, že to všechno pořád dá nesmírnou práci.

A pokud jde o ta letošní?

1) Mají pravdu, na tak příšernou práci je mě škoda. Ráda bych věřila, že brzo seberu koule na to, abych odešla, ale víte jak. It’s complicated. Doufám, že už dlouho nebude. A pak, pak to asi zkusím v nějaký kavárně, zase jednou. Řekněme, že moje zkušenosti jsou po letošním roce o dost jinde a že by už neměl být problém najít fleka kdekoli se mi to bude líbit. Spíš jde o to, abych našla to místo, kde se mi bude líbit. A kde to bude fajn práce a ne tahle noční můra.

2) Asi moc neovlivním, jak to letos bude vypadat s mým milostným životem, ale každopádně už nejsem zdaleka takovej fanda do nezávaznosti. Ta spolehlivost mi prostě zoufale chybí, takže doufám, že to vyjde a že brzo potkám někoho, kdo mi za to bude stát.

3) Máma pude z mýho pokoje! Jakkoli se naše soužití zlepšilo, pohled na stůl zasypanej jejíma lejstrama a naplněnej jejíma věcma mě den ode dne vytáčí k větší nepříčetnosti. Nemůžu se dočkat, až se to pohne s pokojem po bráchovi a až ji tam přestěhuju. Pak si pořídím stůl vlastní, novej, a dám si do něj svý věci a svý krámy a damnit, jak si k němu jenom jednou sedne, tak dostane tečku!

4) Chce to nasadit nějakej systém hospodaření s penězma. Vycházím bez problémů, ale nemám vůbec přehled o tom, co kde utratím. Jsem si jistá, že by to šlo udělat líp, kdybych tomu věnovala víc času. Otázkou je, jestli si na to ten čas najdu.

5) Vzdávám jakýkoli snahy o zavedení aktivnějšího způsobu života, v práci se naběhám víc než dost, ale chce to pracovat na jídelníčku. Věčnej problém lenosti a zvyku, ale já ho nějak musím překonat. Musím se naučit líp stravovat, už jsem se naučila mnohem líp pít a frekvence stravování ostatně taky docela vyhovuje, ale co žeru a co piju, to je tragédie.

A to by asi tak stačilo. Myslím, že po roce 2011 na sebe můžu být v lesčems náležitě pyšná, takže to nebudu měnit, jen přidám na obrátkách. Jen dál a výš, krůček po krůčku k mému lepšímu já a ať na sebe můžu bejt ještě pyšnější. A hergot, letos prostě musim jet do Londýna!!! >:)

Funkčnost zatím nemůžu komentovat, ale co do vzhledu? Totálně moje a b-e-a-utiful! 🙂 Více fotek v celém článku. A neslintejte tak, závidět neni hezký.

Letos byl ten ježuch nějak obzvlášť štědrej, ačkoli mám takovej pocit, že podobně je to každej rok. Máma říká, že se zmenšuje stromek, já mám prostě pocit, že se rok od roku víc a víc rozšoupáváme. Což je třeba u mě pochopitelný, letos mám rozhodně k dispozici mnohem víc peněz než vloni, no ale stejně. Co my bysme u toho stromu dělali, kdyby nebylo všech těch balíčků? O.o

Pokud jde o mě, letos jsem – opět – poměrně spokojená. Kdybych nebyla tak unavená a neměla hlavu plnou jinejch myšlenek, asi bych byla odvázanější, protože ty dárky si to rozhodně zaslouží. No jen považte.

Prvním letošním dárkem byl krémík proti kruhům pod očima (jak příznačné), co mi dala Maudě, a ten nás fakt pobavil, protože v tý mrňavý krabičce byla schovaná ještě mnohem menší pikslička a aby to nevypadalo, ta krabička měla vypodložený dno. Na obalu pak bylo pod miniaturním obrázkem ještě miniaturnějším písmem napsáno „skutečná velikost“. Potěmkin by jásal.

Dál musím nesmírně vyzdvihnout naprosto úžasně awesome amaizing krásnou aromalampu od Anděla, která vypadá asi jako starej dobrej greendayovskej heart-grenade – je vykládaná rudýma sklíčkama – a patří k ní vůně se slibným názvem Vanilla Bourbon, která je mimochodem v naprosto úžasný lahvičce, stejně jako lampička byla v úžasný krabičce a celý to bylo v naprosto úžasný papírový taštičce. Jako pokud jde o styl zabalení dárku, tak tady máme jednoznačného vítěze, obávám se, že budu mít dost velkej problém ty obalový materiály zlikvidovat, i samy o sobě by mě nesmírně nadchly, o tý stříbrný potřpytkovaný kouličce, co byla navrchu, ani nemluvě. Miluju třpytky a blejskátka! 😀

Přeskočím spoustu sladkostí a keramickej zvoneček od vedoucího, kterej byl zabalenej dost šílenym způsobem, ale trochu to vytrhla ta kytka, co mi přines. I když nevim, žlutý karafiáty… no, ne zrovna můj šálek čaje. Kdyby mi přines vánoční hvězdu, to bych asi víc slintala, ne že by se mi dřív nelíbily, to zase jako voni jo, ale letos jsem se do nich vyloženě zbláznila. Nevím, čím to, ale já se vůbec teď na zimu hrozně obklopuju různýma červenýma věcma. Divný.

Jednička je prostě jednička. Skočila mi do Billy pro džus a nenechala mě ho pak ani zaplatit, že ho mám k Vánocům. Pak se mě zeptala, jestli nechci jeden její pičifuk, že se po něm osypala, no a za ten si samozřejmě taky nenechala dát peníze. A nakonec odejde domů a nechá mi tam na stole ležet dárek s takovejma divnejma gumovejma hodinkama (což mě zase tak nenadchlo) a s úžasnou koupelovou solí (což mě nadchlo hodně). A to ani nemluvim o tom šíleně nahlas zvonícím prasátku-rolničce, co mi dala minulej tejden, že prej moc zvoní. Si řikám, co to je „moc zvoní“, no ale dneska už vim, že měla pravdu, to se fakt nedá na ničem nosit, aniž by o vás věděli i „tam za vodou v rákosí“ a kdovíkde ještě 😀

Z domácích luhů a hájů mě asi nejvíc nadchly úžasný chlupatý bezprstový rukavice, na který po všech těch vánočních trzích neustále koukám, ale nikdy mě nenapadlo si je zkusit, a tak jsem nemohla tušit, jak děsně mi budou slušet – o pohodlnosti nemluvě. Jsou z takový tý měkký sametový kůže (koženky? Nevim, co to je), uvnitř chlupatej samet, na okraji šedě melírovanej kožíšek a ke všemu maj takový malý chlupatý bambulky, což je další věc, do který jsem se letos enormně zbláznila. Bambulky na svetru! Bambulky na rukavicích! Bambulky na botách! Bambulky všude!

Další nesmírně zajímavá záležitost je moje nová mptrojka, ale tu radši nebudu předčasně vychvalovat, neb jsem ji ještě nezkusila. Zvláštní, na to, jak jsem se na ni těšila, a ani jsem se do ní hned nepustila. Když jsem dostala tu minulou, okamžitě jsem se v ní začala hrabat. Tak buď jsem si zvykla na život bez ní, nebo jsem prostě fakt jenom unavená.

Parádní je taky ta šálka, co jsem dostala (že by zase brácha?) a teplý černý punčocháče (těch bylo třeba). Babiččin hedvábnej šátek oceňuju asi jako pověstné ponožky, ale co je na něm fajn (kromě toho, že se bude hodit, až zas půjdu na nějakou akci ve stylu třicátých let), je, že voní po babičce. Jako nemyslim přímo po ní, ale po jejím vypraným prádle. Nevím, jestli je to práškem nebo aviváží, ale kam až moje paměť sahá, to prádlo u ní prostě vždycky vonělo jinak (hergot, teď jsem si vzpomněla na ty její úžasný nažehlený peřiny, co vždycky voněly a nikdy nebyly proležený… se mi vůbec nechce jít do postele, pod tu pitomou deku :P) a teď mám tu vůni přímo na dosah.

Když je řeč o postelích, dostala jsem krásný vínový prostěradlo a vínovo-oranžový povlečení, na který se velice těšim. Něco mi řiká, že už zejtra budu převlíkat postel, abych ho zkusila. Dneska neni síla.

Dlouho očekávaným dárkem byl set kosmetiky Clinique, což je dost drahá záležitost, ale zloňska vím, že když se to používá pravidelně, fakt to má neskutečnej efekt na tu mojí bláznivou pleť. Jedinej zádrhel je v tom, že já neumim pravidelně ani žrát a pít, natožpak něco užívat. Ale třeba se letos polepšim. No samozřejmě že hned teď jsem si tim všim důkladně popatlala ksicht, o niveovym krémíčku nemluvě, ten po sobě taky poctivě patlám už od prvního dne, co jsem ho dostala 😀

No a to by bylo asi tak všechno. Ještě bych možná mohla přidat ten dlouhej červenej svetr s bambulkama (viz foto), co mi koupila máma, ale ten nosim už dobrej tejden a krom toho jsme ho kupovaly tak trochu napůl. Respektive ona mně koupila tenhle a já jí jeden trochu jinej v úplně stejný (nebo aspoň dost podobný barvě), s tím, že si je budeme půjčovat. Respektive já jí budu brát ten její 😀 A zajímavý je, že máma dostala od bráchy pletenou šálu, která vypadá jako by k těm svetrům totálně pasovala, a mámě se přitom moc nelíbí (nebo teda líbí, ale takový věci ona moc nenosí), takže tím líp pro mě, muhaha. Už jsem zmínila, že jsem ulítlá na šátky? Mám jich víc než stonožka bot. A furt jich nějak neni dost 😀

Mno ale teď už si fakt na nic nevzpomínám, kdyžtak dodám. Jen ještě drobnej výčet dárků cizích, co mě zaujaly – táta dostal friťák, čili my všichni dostali friťák 😀 Máma ruční mixér, to se taky hodí. Brácha toustovač, kterej mu docela závidim, určitě se bude mejt líp než ten náš prehistorickej. Babička bezdrátovej domácí telefon, aby nemusela furt stát u botníku, když s někym mluví. My jsme si mimochodem taky darovali telefon, už se nemůžu dočkat, až pomine doba mlácení do základny ve snaze chytit kontakt. Bylo to fakt dost otravný, zvlášť když ta základna je v mym pokoji a naši kolikrát nutně museli telefonovat ráno, když jsem se snažila spát. Což jde těžko, když vedle vás někdo čtvrt hodiny tříská do telefonu a furt řve na toho na druhym konci „Počkej, já tě neslyšim… co teď? Ne. Seš tam? A slyšíš mě? Cože? Ne, slyšíš mě? “ (třísk, třísk) „Haló!“

Táta taky dostal hlavolam, kterej už asi nikdy nesložíme, já i máma jsme to vydržely dost dlouho zkoušet, ale nervy máme jenom jedny. Nicméně napadlo mě, že jestli mi to půjčí na silvestra, parta se z toho asi zblázní. Jestli máme my všichni něco společnýho, tak je to to, že nás všechny děsně baví hlavolamy.

Mno a t t to je vše, přátelé, jdu chrnět. Huráá, tři dny volna… <3 -.-

Tyvole už zase. Já nevim, jestli ty hlavouny baví dělat si z nás prdel nebo co to jako má bejt, ale zase mi poslali špatně výplatu. Ono nestačí, že se o ni hádám každej měsíc od tý chvíle, co jsem nastoupila, a že to vždycky dostanu doplacený o dva měsíce později, jestli vůbec, teď se ještě stále hádám o tu říjnovou a to máme prosím konec prosince. A že jsem po měsíci uhánění konečně uhnala kreténa vedoucího, abych mu to sdělila – a on se hrozně divil, ačkoli jsem ho smskama se stejným obsahem bombardovala několik týdnů – načež mi slíbil, že to samozřejmě bude dorovnáno, a teď mi přišla výplata listopadová, v níž to nejenže dorovnáno nebylo, ale zase tam přes dva litry chybí, to je jako prostě normálka.

Když se něco rozbije, sama si musim shánět servisáka a i když se jedná o zcela zásadní věci, jako třeba výloha na lahůdky, která prostě přestane chladit, tak to nikoho nezajímá a tři dny vás nechají klidně bez chlaďáku. Že vám někdo rozmlátil výlohu a kdyby se do ní někdo pustil, má to za pár minut naskrz, to je taky nesralo, na nový sklo jsme čekali měsíc. Že nejede kávovar, respektive zpěnovač, a můžete dělat tak maximálně presso, to už vůbec, že vám pošlou padesát mraženejch baget a vy přitom nemáte mrazák, že vám po měsíci pošlou mrazák a ten je stejně velkej jako celá vaše přípravna, takže se kolem něj nedá vůbec projít, že nemáte na prodejně razítka, výpisy s živnosťáku ani lékárničku, že jste tam po večerech kolik hodin bez záchoda, že vám teče jenom studená voda, že si měsíc píšete o šlehač, abyste mohli začít dělat ty jejich podělaný šlehačkový výrobky, a že vám místo něj pošlou bílý mražený bagety, který nemáte kde rozpejkat, protože nemáte troubu, a k tomu pět kilo mraženejch jahod, kterejch už tak máte plnej mrazák a nemáte je jak spotřebovat, protože nemáte ten podělanej šlehač….. áááááá!!!!

Já jsem děsně silnej člověk. Fakt že jo. Vždycky jsem si myslela, a vlastně pořád žiju v přesvědčení, že jsem psychicky slabá, křehká, že jen do mě drbnete, že se rozsypu, ale ono hovno. Tohle by totiž nikdo slabej nedělal. Nikdo normální by to nedělal. Každej by okamžitě zdrhal někam, kde se o něj bude vedení aspoň trochu zajímat a kde mu zaplatěj, co odmakal, a ne tohle. Pod dvě stě hodin se v měsíci nedostanu a směny jsou tak šílený, že prostě nemám kdy mít nějakej vlastní život, protože když už mám volno, tak spim, a co za to dostanu? Patnáctku stěží a ještě vedoucího úžasný otázky ve stylu „Co tam děláte do devíti, když máte do osmi?“ Asi se válim po pultě s nohama nad hlavou, kreténe! Přitom to moc dobře ví, sám mě tam kolikrát večer navštívil a viděl, jak tam kmitám, jak se potim jako prase ve snaze uklidit co nejdřív, a i když tam tu hodinu lítám jak hadr na holi, dokonce i když někdy zavřu dřív, před devátou odtamtud zřídkakdy vypadnu. A že prej máme ze všech prodejen nejmíň hodin. To teda tvrdil mý kolegyni, která chce dát výpověď. Co je to za nebetyčnou PÍČOVINU!!!! Žádná z našich prodejen nemá tak dlouho otevřeno, nanejvýš tak o jedný vim, která má o hodinu dýl, ale zase taky otevírá v devět, v sobotu maj všichni do dvanácti a v neděli má většina prodejen zavříno, tak co to doprdele mele?!

V pondělí jsem s ním mluvila a ptala se na sobotu. Je čtvrtek a já pořád nevim, do kolika budu mít otevříno. A tak si řikám, seru na to. Až se mi bude chtít zavřít, tak zavřu, a ať mi třeba políbí prdel. A jestli mi na to někdo přijde a bude mě chtít vyhodit, tak ať si poslouží. Prokáže mi tím nanejvýš tak nesmírnou službu.

A neptejte se mě furt, proč takovou práci dělám. Dělám ji, protože sama o sobě je to fajn práce, protože mi to jde, protože mě to baví, když všechno jde tak jak má, protože najít dobrou práci s dobrym platem je v dnešní době úkol dost obtížnej a ne, necpěte mi furt nějaký vaše úžasný příběhy o super práci, která je všude, protože neni. Jestli takovou máte, palec nahoru, jste nesmírný luckeři, ale drtivá většina populace se s tim životem rve na přesně stejnejch levelech jako já a vědí, o čem mluvim.

A jestli mi tu zase někdo hodí nějakej duchaplnej komentář o milujícím Bohu a církvi, tak přísahám, že dotyčnýho prokleju do desátýho kolene jak nejlíp umim a nějaká moje karma mi bude úplně buřt.

Ježiš, já tak nesnáším, jak všechny ty články na téma týdne začínají slovy „XY. Tak, co si představíte pod pojmem XY. Někdo si představí bla bla, pro někoho to znamená… “ bla bla, a tak dále. To je prostě furt stejný! Nemohla bych to všechno procházet. Ne dlouhodobě. Zbláznila bych se. A byla bych na ty lidi strašně, strašně hnusná.

Co se jinak děje. Jinak nic. Minulej tejden byl náročnej, sice jsem měla krátkej, ale čtvrtek byl šílenej den. Už kolem poledne mi začaly docházet věci, obzvlášť lahůdky, který zrovna lidi jako na potvoru nejvíc brali. Jelikož jsem ten den čekala kontrolu od vedoucího, bylo to dost nervy-trhající, sledovat, jak vám to mizí pod rukama a vy s tim nemůžete nic dělat. Nakonec jsem musela na chvíli zavřít a přivyrobit aspoň nějaký celozrnný bagety, což je to jediný, co mi tam tou dobou zbylo, a bylo to dost pitomý, mít tam jednu polici chlebíčků, jednu polici jenom bagety a pak dvě police prázdno. Ale vedoucí na to kupodivu nic neřekl a dokonce se mi na tom povedlo nadělat i dost velkou tržbu, jelikož zrovna ty bagety jsou dost drahý. Bože, tohle je příšernej článek, neměla bych začít znova?

Pátek jsem prospala. Večer to vypadalo, že půjdeme s Dendou na jedno, ale byly jsme líný vystrčit prdel z baráku, a tak se nekonalo.

Šly jsme místo toho v sobotu a to už se k nám přidalo víc lidí. Bylo to nezvykle příjemný a po neskutečně dlouhý době jsme navštívili Popo. Nesmírně osvěžující, vydat se zase jednou do tak známýho prostředí, který mám navíc za rohem od baráku. Na závěr jsme se ještě ve třech důkladně prošli po Vinohradech (zima jak blázen, ale naše důkladná ožralost nám zabránila to vnímat). Připomněla jsem si, jaký to bejvalo dva roky zpátky. Poprvý od tý doby jsem si na to vzpomněla. Bylo to krásný. Neskutečně dobře se mi usínalo.

Včera jsme pak s mámou byly v Alze a dělaly nějaký ty vánoční nákupy. Těšim se na Ježíška, muhaha 🙂 Ale mám toho ještě nechutně moc k shánění a nevim, kdy to budu shánět. Neni čas.

Večer jsem pak po dlouhý době mluvila s V., po icq. Chvílema to vypadalo, jako by se nikdy nic nestalo. Byl to pro mě trochu šok, už jsem nevěřila, že by se něco takovýho mohlo stát, že bychom spolu skutečně mohli mluvit takhle normálně, bez tlaku, bez stresu. Pravda, jenom chvílema, ale přesto. Naplnilo mě to novou nadějí, nadějí, že ještě není všechno ztraceno, a že se možná jednou, za pár let, přece jenom zahojím. Aspoň trochu. A to jsou rozhodně lepší vyhlídky, než jaký jsem měla doposud.

Dneska jsem v práci vydržela nezvykle dlouho, na to, že mám salátovej. Normálně bych odcházela už kolem poledne, ale tentokrát jsem tam hnila do čtyř přesně, poctivě, tak jak to má bejt. Nevim, jestli to zejtra vydržim stejně, dost o tom pochybuju. A ve středu už vůbec. Ale to tam budu s Jedničkou, ta mě tam tak dlouho držet nebude. A na druhou stranu zrovna s ní se mi tam pracuje mnohem líp. Ale zatím se snažím nějak vycházet s Mumlou. Však už tam dlouho nebude. A i když mě příšerně sere (dneska neustále mlela o tom, jak připravuje výpověď a jak potom bude tejden spát a bude za náma chodit v devět ráno jako že právě vstala a jak že se máme, no prostě že nás bude chodit prudit a posmívat se nám. Jako bychom to snad potřebovaly, už tak se držíme jen tak tak, ještě toho trochu), je fakt, že po jejím odchodu opět nastanou krušné časy. Další nováčci, další školení, znovu všechno vysvětlovat, respektive poslouchat, jak jim to vysvětluje baba zaučovačka (už postý to slyšet v jejím nuuuuuudnym, nekonečně zdloooooouhavym a pokaždý deeeeelšim a deeeelšim podání, panebože, já nechci!), a při tom všem se vyrovnávat nejen se svýma běžnýma starostma, ale i s tím, že nováček nebude umět objednávat, nebude umět to či tamto a my mu budeme muset bejt pořád po ruce. Jako by nestačilo, že toho má člověk sám dost. Vážně, tohle je dost náročná práce i když si hledíš jen toho svýho, ještě dohlížet na někoho novýho a přitom se ho snažit neodradit, aby taky hned neodešel. Jebne mi.

Dneska jsem ovšem snad poprvý za celou tu dobu měla sílu přemejšlet o další práci. A v podstatě jsem si jistá, že budu hledat zejména kavárny. Nejsem si jistá, proč jsem se doteď vyhejbala číšničení, ale něco mi řiká, že už se tomu vyhejbat nebudu. A že by to mohla bejt procházka růžovym sadem, po tomhle. Každopádně budu asi vždycky chtít dělat někde u kafe. Ať už to bude nějaký relaxační centrum, prodejna nebo stravovna, jak tam nebudou mít kafe, tak to nebude to pravý ořechový. Ne že bych to kafe nějak moc pila (pravda, dneska jsem vyžahla asi tři hrnky v jedný půlhodině), ale prostě tak nějak vyžaduju jeho přítomnost a vůni. Divný.

Jsem trochu rozmrzelá (no dobře, hodně rozmrzelá) z toho, že mi babička vykradla moje nejlepší nápady na letošní dárky. Fakt mě to nasralo a hlavně nejsem moc schopná vymyslet něco dalšího, takhle narychlo. Chytám nerva. Snažím se všechno naplánovat tak, abych to dobře stihla, ale pořád mám pocit, že na to vůbec nemám čas a zároveň jako by to bylo někde v nedohlednu. Příští víkend. Fuj, zvedá se mi z toho kejbl. Sváteční pohoda mě prostě ještě nedostihla, zatím jsem spíš ve fázi nervování se.

Nestlé mrouská, Allegra se cítí zanedbaná, Melsie o sobě skoro nedává vědět a Oliva byla v pátek na druhý operaci. Sotva se jí zahojily stehy, bulka na boku se jí vrátila a během jedinýho týdne dorostla do neuvěřitelnejch rozměrů. Rakovina, a to příšerně agresivní. Máma se nakonec rozhodla dát tomu ještě jednu šanci, asi taky neni schopná jen tak Olivu odepsat, když jí v podstatě nic neni. U Melisy to bylo neskutečně těžký rozhodnutí, a to prosim byla několik měsíců na odpis, bylo jí zle, nedala na sebe sáhnout a zjevně jí to bolelo. Jenže Oliva? Tý prostě nic neni. Je stejná, je v pohodě, stejně plachá, stejně přítulná, když ji nikdo nevyruší, jako vždycky. Na to se nedá koukat. A nikdo neví, co bude dál. Vet jí s tou bulkou vzal prej i kus svalu, takže může kulhat. Zatím jsem si nevšimla. Ale hlavně – co bude dál? Zase se jí to za tejden vrátí? A co když jo? Potřetí už do toho máma nepůjde. To ji prostě jen tak necháme navěky uspat? Jak mám sakra tohle přežít? Na kolik kusů se dá srdce rozervat, aniž by ztratilo schopnost tlouct?

Už jsem zmínila pokroky na poli citovém? Asi ještě ne. Pak mi dovolte, abych vám připomněla Pana Potetovaného. Ano, je to k nevíře, ale přece jenom jsme se trochu pohnuli z místa. Trochu. Ale nejsem si jistá, jestli správným směrem, a navíc je to zatim v tak okrajových začátcích, že si z toho zatím ani netroufám dělat závěry. A navíc mi to celý přijde takový divný, ale prosimvás kdy mně něco nepřijde divný.

Nesnáším, když mě příšerně bolej oči a chce se mi hrozně spát, ale nechce se mi jít spát. To znáte? To je děs, co? A nechce se mi ani jít do vany, protože jakmile tam budu, zase si začnu pouštět vodu na hlavu a pak se budu muset fénovat, a taky mám na něco chuť a nevim na co, hergot já nesnášim tuhle hnusnou pošmournou zimu!

A je to vůbec možný, že jsem od září vůbec nefotila? No to je přímo otřesné O.o

Hergot, půlka prosince a já ještě nesepsala svůj letošní wishlist? No, to se musí hned napravit. Tákže…

Toužím po mptrojce. Bude to nejspíš iriver, buď ten stejnej, jakej jsem měla doposud, nebo nějakej tomu podobnej. Otázkou ovšem je, kdo mi ho dá. Viděla bych to na tátu, máma a babi už pro mě dárky maj.

Letos se mi osvědčila Clinique kosmetika proti akné. Když se to používá pravidelně (k čemuž se bohužel obvykle nedokážu dokopat), nesmírně dobře to na mě funguje. A tak si to ráda nechám darovat znova. Ale zase nevim od koho.

Nebaví mě neustále poslouchat, jak vypadám unaveně, a tak bych ráda zkusila nějakej ten kofeinovej roll on na oči nebo jak se tomu nadává.

Potřebuju nějaký pevný boty na zimu, něco s podrážkou a nepromokavýho, abych se v tý břečce nebrodila v teniskách. Martensky na to taky nejsou úplně ideální, jednak v hlubším sněhu mi do nich zateče kolem kotníků a jednak to v nich příšerně klouže.

Potřebuju diář, samozřejmě. Ale ten si asi koupim sama, mám beztak nejlepší představu, co konkrétně chci.

Moc bych chtěla zpátky svůj Nanobook, kterej jsem kdysi někomu bláhově půjčila a od těch dob jsem ho neviděla. A už ho neuvidím, s tím jsem smířená, dokud si ho nekoupím znova. Takže pokud mě někdo chce obdarovat něčím, co mě skutečně potěší, here you go.

Podobně bych se nezlobila za knihu Nebreč, Lucie. Tu potkal stejnej osud jako můj milovanej a s věnováním podepsanej Nanobook.

Mít vlastní notes pro mě neni nijak zvlášť důležitý, ale nezlobila bych se za něj. Mat nemat, to je mi celkem jedno, hlavně aby byl lehkej a snadno použivatelnej. Máma má takovýho prcka, a na tom se nedá vůbec psát, jak to má debilně uspořádaný klávesy.

Za čtečku knih bych se asi taky nezlobila. Neni to něco, co bych nějak extrémně potřebovala, ale ostatně o tom Vánoce dřív nebejvaly, dostávat věci, který potřebujete. Dřív jsme dostávali spoustu blbostí, který nám měly vylepšit život, ale bez nichž bychom se bývali obešli. Takže čtečka? Proč ne.

Stále bažím po duhové šále nebo deštníku. Duhový barvičky, to je moje.

Svíčky. To nikdy neomrzí. Obzvlášť bych užila ty čakrový.

Djembíčko, tibetský mísy, bicí… ách.

Stále rovněž platí moje záliba v nemateriálních darech, jako třeba pozvání na kelímek svařáčku nebo na dobrou večeři, vlastnoručně vyrobený šátky, šály, přívěsky a podobný blbinky.

A jinak už nevim. Letos toho zase tolik nepotřebuju, spíš bych potřebovala inspiraci, co dát těm ostatním. Ne že bych to neměla vymyšlený už od srpna, ale když máte babičku, která vám všechny ty nápady bezostyšně vykrade, tak to je pak těžký…

Tak babi už na mě zase vytasila tradiční předvánoční otázku „Tak co, kdy půjdeme nakupovat?“. Načež mě – tradičně – zachvátila panika, kterou ještě podpořil fakt, že už nám na Míráku zase postavili vánoční trhy. Když jsem to sdělila Klárce, vysmála se mi, že ona už má všechny dárky měsíc koupený, z čehož mi poněkud zaskočil chlebíček s česnekovou pomazánkou. Měsíc? Wtf? Áááá, stres!

S tátou jsme to dneska řešili celou cestu k babi i od ní. Co se komu dá, jak ty Vánoce vlastně nesnášíme, protože na nich vidíme jen to špatný – teda myslim my jako společnost a my jako táta a máma, já je sama pro sebe vnímám docela pozitivně. Zejména zbožňuju ten moment, kdy si domů nesu krásně baculatej a chumlatej stromeček, koupenej za nekřesťanský peníze (to by mě stejně zajímalo, proč o křesťanskym svátku všechno stojí nekřesťanský peníze…), a doma si ho pak pěkně rozbalim, celej byt zasvinim jehličím a smůlou a pak mi dva měsíce překáží v pokoji a kočky z něj servávaj ozdoby… bleh, ale to jsem vůbec nechtěla říkat, ten stromeček je pro mě fakt záležitostí pozitivní! 😀

Hlavně krásně voní. Což je přesně ten důvod, proč si nikdy nekoupim plastovej. Přišlo by mi to asi jako ověsit ozdobama smeták. Materiál je to stejnej, taky to nijak nevoní, nevidim v tom žádný kouzlo jen proto, že to má jinej tvar a zelenou barvu. Zelený smetáky jsou taky.

Anyway, i to chození po trzích mě baví, pokud po nich ovšem jenom chodim a koukám, ne pokud musim sama něco shánět a nervovat se, že pro někoho něco nemám. Ale to už ostatně nedělám několik let. Když mě pro někoho nic nenapadne, tak mu prostě nic nedám. Vim, na jednu stranu to zní hnusně, ale nejsem zastáncem dělání něčeho jen proto, že „se to tak dělá“ a že „se to musí“. Hovno. Nemusim nic. Když budu někomu chtít něco pěknýho dát (a tím myslím něco, co se mu bude hodit a co vůbec k něčemu bude, tak mu to dám kdykoli, nepotřebuju na to žádnej zvláštní den. A stejně tak když o onom zvláštnim dni (nebo měsíci) nepotkám nic, co by se někomu, koho mám ráda, hodilo, tak se z toho prostě odmítám posrat. Doufám, že ti, kteří mi jsou nejblíž, už se s tímhle faktem vyrovnali natolik, aby to ode mě nebrali jako nějakej projev nedostatku lásky nebo čehosi. Nedělám to proto, že bych srala na ty lidi, ale protože mi prostě tyhle materiální věci nepřipadaj jako vhodnej projev toho, že někoho mám ráda. Když je mám ráda, tak jim to sakra řeknu, nemusim jim dávat hnusný pletený ponožky nebo kýčovitou kouli se sněhem jenom proto, že se to tak má a že „to patří k Vánocům“. Jak řikám, nasrat.

Další věc je, že všechny v dostatečném předstihu upozorňuji, aby mi řekli, co že by si to vlastně přáli. Asi prostě nemám dostatek fantazie nebo ty lidi málo znám, říkejte si tomu, jak chcete, ale já to prostě nesnáším, běhat po městě ve stresu a koukat do všech výloh, jestli by tam náhodou nebylo něco, co by se tomu nebo tamtomu člověku mohlo líbit. Přijde mi to jako šílená ztráta času, energie a nervů a přijde mi to prostě zbytečný. Proto taky sama vždycky před Vánocema sepisuju vlastní wishlist, kam nahážu všechno, co by se mi líbilo/hodilo/co by mě potěšilo/co by mi nepřišlo jako příliš velká kravina, a tenhle wishlist nechám veřejně viset na blogu nebo na facebooku nebo prostě kdekoli, kde si to někdo může přečíst. Jednak to každoročně ocení spousta mých přátel, kterým tak ušetřím dost starostí, a jednak tím každoročně pomůžu spoustě úplně cizích lidí, kteří tráví hodiny a hodiny brouzdáním po netu v zoufalé snaze najít nějakou tu inspiraci na to, co těm svým bližním proboha dát. A stojím si za tím, že kdyby to takhle udělal každej, pak by ty Vánoce skutečně mohly bejt o pohodě. Ostatně dělá se to tak o svatbách, o narozeninách, o svátcích, o maturitách a o všech možnejch dalších událostech, kdy se vás zeptaj „Co bysis přál k xy“. Tak proč by to tak nemělo bejt o Vánocích? Co je na tom tak strašnýho, dostat to, co jste chtěli, poté, co jste si o to sami řekli? Nebo jsou snad Vánoce nějaká zkouška toho, jak moc uměj druzí číst myšlenky? Buď uhodneš, co bych chtěl, nebo seš u mě mrtvej? Buď mi něco dáš nebo nejseš dobrej kámoš? WTF?

Ale už jsem se vypěnila, teď jdu pracovat na svym seznamu. Ne že by už nebyl dávno hotovej, ale některý položky si přece jenom musim vybrat sama, aby to bylo přesně ono – a ne, nevidim v tom žádnej problém nebo důvod, proč by pro mě Vánoce měly ztrácet kouzlo, naopak ho tím získávají, protože vím, že pod tím překrásně nazdobeným stromečkem – jak jinak, vlastní práce – nebudou ležet nepotřebný pí*oviny, nad nimiž bych se musela tvářit jako že „jé, díky, přesně takový písmena do knihovny jsem vždycky potřebovala – fanoušci Friends, víte, o čem mluvím – ale že tam prostě budou věci, který chci, který se mi líběj, který potřebuju, který využiju a který budu skutečně nefalšovaně ráda, že jsem dostala. A nemělo by to bejt právě v-v-v-vo tom?

Představte si, že byste měli zejtra umřít. Dopoledne. Pár hodin po tom, co vstanete, takže byste neměli moc času něco udělat. Vlastně, tohle by byl váš poslední večer na světě, vaše poslední chvíle k tomu, abyste něco udělali. Co by to bylo?

Já bych se okamžitě sebrala a jela bych za L. Vytáhla bych ho z baráku a přiměla ho, aby mě aspoň jednou, naposledy nechal ho obejmout. Přiměla bych ho pochopit, že jsem tu vždycky chtěla bejt pro něj, i když o to nestál. Že ho mám a vždycky budu mít ráda. Že by se na mě vždycky mohl spolehnout, kdyby to potřeboval. Nic víc si nepřeju, než bejt tu pro něj, až si bude chtít promluvit. Nebo jen mlčet ve dvou. Day or night.

Napsala bych dopis pro J. Řekla bych mu, že je to úžasnej kluk a ať na to nikdy nezapomíná. Že mi už roky nebylo tak dobře jako v jeho společnosti. Že jestli to v něm někdo nevidí, tak je to věčná škoda, protože já to vidim a on si zaslouží, aby si ho lidi víc vážili. Měli by vědět, jak je úžasnej.

Zavolala bych samozřejmě i M. Abych jí řekla, že jsem nikdy neměla lepší kamarádku než je ona. Že všechno, co vím o přátelství, mám od ní. Že je to člověk, kterýho si ze všech lidí na světě nejvíc vážím a kterýho mám za největšího vzora. Že vědomí, že někde, v nějaký podobě existuje, je pro mě ta nejdůležitější věc vůbec a že si nedokážu ani představit, že bych měla žít bez její přítomnosti na týhle planetě. Že pro mě znamená víc, než umím slovy vyjádřit.

Chtěla bych taky říct T. a A., jakou jsou pro mě inspirací. Jak mi s nima je dobře, ačkoli nejsme nijak zvlášťní přátelé a ačkoli se asi chovám jako naprostej kretén, když je vidím, protože z nějakýho důvodu se v jejich přítomnosti jinak chovat neumim. Je to jako když se do někoho bláznivě zamilujete a kdykoli s nim mluvíte, plácáte nesmysly a chováte se jako idiot. Asi jsem se do nich prostě zamilovala. Ti dva jsou úžasní a je nádherný vidět, že se dva tak skvělý lidi našli.

Poděkovala bych K. za veškerou její podporu během středoškolních let i poté, jelikož někdo jako já prostě někoho, jako je ona, zoufale potřebuje. Držím jí palce, ať se jí v životě podaří všechno, co si zamane. A víte co? Já tomu věřím, protože ona na to ze všech lidí, co znám, nejvíc má. Je to borka neskutečná.

Řekla bych B., že mě mrzí, že jsem mu nemohla dát to, co by si přál. Je to jako umět číst myšlenky a trpět tím, že jim nemůžete vyhovět. Bella. Jacob. Here we go again.

Řekla bych taky K., že je to skvělá ženská. Že jsem ji vždycky milovala a že mě mrzí, jak jsme dopadly. Že už jedna pro druhou neexistujeme. Že ty roky strávené po jejím boku mě z větší části udělaly tím, čím jsem. A že to je super.

Řekla bych T., že i ona je mnohem báječnější, než si uvědomuje. Ale dokud se nenaučí alespoň čas od času ztratit tu masku perfektnosti, kterou si před lety vytvořila a s níž postupem času tak dokonale splynula, tak si nejspíš nevrzne. A když jo, tak to stejně nebude ono.

Řekla bych A., že ji mám ráda. Někteří ji můžou mít za blonďatou blbku, nebo se můžou pohoršovat nad tím, jak se někdy pitomě chová, ale to je právě ono. Přátelství tyhle věci vidí a jsou mu tak nějak fuk. Jo, tak má svý mouchy, a co? Vy je snad nemáte? Pokrytci… Já ji mám ráda a jsem vděčná za to, že jsem ji poznala.

A pak je tu V. Báječnej kluk, strašná škoda, že jsme nikdy neměli šanci nějak víc se spolu bavit, protože těch pár okamžiků, kdy k tomu došlo, bylo naprosto kouzelnejch. Ten kluk má na víc, než si dokáže představit. A je to právě on a jemu podobní, co mi dávají naději, co mi dávají vědět, že to má smysl, bojovat. Protože dokud takoví budou mezi námi, život má smysl.

A P. Jak jen mě mrzí, že jsme ztratili kontakt. Toho kluka jsem roky milovala a to poslední léto, léto s černejma rozcuchanejma vlasama a děsně dárk imydží, to bylo prostě úžasný, sledovat, jak se ke mně najednou, po těch letech choval. Díky tomu jsem pochopila, že i s klukama se dá mluvit a že už si nikdy nemusim připadat jako že mě neberou a že jsem totální outsider. Že to dokážu. A taky jsem to dokázala. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem se od těch dob změnila, pokud jde o komunikaci s mužským pokolením. Myslím, že za to vděčím jemu.

A jela bych za babi, abych jí objala. Asi bych jí nedokázala nic říct, na to je pro mě příliš důležitá, i když to tak nevypadá vzhledem k tomu, jak málo se vídáme. Ale vím svoje.

A brácha. Ten blbec, co zkurví všechno, co mu přijde pod ruku. Chtěla bych, aby věděl, jak moc pro mě znamenal, i když jsem ho svým způsobem nenáviděla. Takovým tím sesterským způsobem. Ale stejně, chtěla bych, aby věděl, jak jsem kvůli němu brečela do polštáře, když na něj ve vedlejším pokoji naši řvali kvůli průserům ve škole. Jak jsem se modlila, aby ho už nechali bejt. Jak mi ho bylo líto. Jak jsem chtěla, aby se tak přestal chovat, pro svoje vlastní dobro. A zároveň jak jsem ráda, že nastavil laťku tak nízko. Díky němu jsem měla šanci bejt, alespoň pokud jde o školu, tím dobrým potomkem. Mám pocit, že jen tohle vědomí mě udrželo stranou všech sebevražedných myšlenek. Kdybych měla během puberty problém ještě na tomhle poli, nemusela jsem to ustát. I tak to bylo dost náročný.

Ten pocit, že musíte lidem něco říct, něco jim sdělit. Předat jim poselství, lusknout jim prstem před obličejem, aby se vzbudili a pochopili, že maj na víc. Že se chovaj jako hovada a zbytečně plýtvaj energií na to, aby udrželi svoje pečlivě střežený masky na místě, aby náhodou nikdo nepoznal, co je pod nima. Proč to dělaj? K čemu to je, starat se o to, co si o vás vaše okolí myslí? Většinu z vás miluju víc, než si dokážete představit, a já vám to ani nemůžu říct, protože byste to buď nepochopili, nebo nepřijali, nebo byste to pochopili špatně, protože někteří prostě nechápou, že je na světě víc druhů lásky. Že někdy můžete toužit po něčí přítomnosti, přát mu všechno dobré a tiše pro něj trpět, aniž by v tom byl nějakej romantickej podtext nebo tak něco.

Chtěla bych, aby se všichni probudili a uvědomili si, na čem záleží. Aby se přestali chovat tak strojeně, aby se celej náš svět aspoň na chvilku stal tím balkónem, kam se během slušně rozjetý párty vydáte utéct před vším tím veselím a alkoholem, kterej vás děsně otupuje, a kde se potkáte s někým, koho jste vlastně nikdy moc neznali, a najednou zjistíte, že on tam přišel ze stejnýho důvodu, že je to člověk jako vy a že je v něm mnohem víc, než jste si mysleli. Najednou jste si tak blízko. Tyhle momenty mi chybí a přála bych si, aby přetrvávaly. Aby se člověk nemusel probudit do toho hnusnýho rána, na němž není ani zdaleka nejhorší ta kocovina, ale spíš zjištění, že ten dotyčnej si váš rozhovor buď nepamatuje, nebo to pro něj nebylo tak inspirativní a vzácný jako pro vás a rozhodl se dělat, že se to nikdy nestalo. Proč musíme pořád dělat, jako by se něco tak úžasnýho nedělo? Proč se musíme pořád přetvařovat?

Já se normálně červenám. Jako fakt. Být požádána o rozhovor pro Srdce Blogu, to se mi neděje každej den, takže už samo o sobě by to bylo víc než fajn, ale když k tomu ještě přidáte ty pozitivní komentáře, no tak to už člověk sotva popadá dech. A ke všemu ještě být největšími klasiky označována za klasika!? No to už vydá na docela solidní orgáč 🙂

Zkrátka a zdlouha chci říct, že tímto děkuji Standovi za šanci trochu se zviditelnit, která nakonec dopadla docela dobře, i když mi to pořád přijde jako nějakej vtip, smět se na chvilku zařadit mezi takový skvosty blogosféry, jako je třeba Temnářka, Kittanya, Metteorwa, Venom, Ambar, Lúmen a další umělci svého řemesla.

Jako. Vy mě znáte. Vy mě čtete. Vy mě máte rádi. Jste normální? 😀 Ne, vážně.

…

Prostě jako hustý, fakt 🙂

Anyway, dneska jsem se hodila marod. Už to nešlo vydržet, lezlo to na mě pěkně dlouho a i když jsem se tomu bránila z tý hrůzy, co to způsobí v práci, kde naprosto nejsou lidi, minulej čtvrtek mě to doběhlo. Dva dny migréna jako kráva a ve čtvrtek večer se mi udělalo tak zle, že jsem se na závěr toho dne prostě musela vyzvracet, aby to mělo ty správný grády. V pátek ráno jsem pak frčela s našima do TIšnova, kam jsem se původně těšila, ale teď mě to dost stresovalo, protože mi bylo jasný, že ty tři dny protrpim, a co hůř, ani po nich si neodpočinu, páč v pondělí nastupuju na dlouhej tejden. Jak to jen přežít? V Tišnově navíc vždycky chlastáme, což je asi to jediný, co nás tam udrží naživu a při smyslech (jaká to ironie), protože jinak je tam děsná nuda. A jelikož letos jsme všichni byli chcíplí nebo na aulinech, brufenech a ibáčích, nikdo nic nechlastal, tak ještě pivo v restauraci, ale žádná ořechovka, slivka, třešňovice, no prostě nic z toho, na co se člověk půl roku těší 😀 No, stálo to pěkně za hovno.

Včera jsem šla do práce už pěkně načatá, ty hektolitry stopanginu mi nijak zvlášť nepomohly, bylo mi naprosto jasný, že dokud si nelehnu a nevyspim se z toho, žádnej prášek nemá šanci mi pomoct, takže to bylo spíš jen tak aby se neřeklo. Včera teda taky, celej den jsem se pěchovala pastilkama všeho druhu, až mi to umrtvilo jazyk, pila jsem čaje proti nachlazení po litrech a polykala mucosolvan a stejně prd, večer jsem vůbec nemohla mluvit a ty lidi na mě koukali dost nedůvěřivě. No bodejť, kdyby vám číšník v restauraci kýchal nad obědem a měl by uslzený oči, taky by vám to chuti nepřidalo. Jediný štěstí bylo, že zrovna včera byl nejmrtvější den ever, takže těch lidí a napříjemnejch pohledů bylo mnohem míň. Ale na druhou stranu, to se jim musí nechat, hodně z nich se tvářilo nanejvýš soucitně.

Každopádně večer jsem to vzdala a zavolala vedoucímu, ať se postará. No, bylo to bolestivý, ale nakonec mi nějakej ten zástup sehnal, i když jsem tam dneska stejně musela vstát, takže když jsem před chvílí přišla domů, bylo mi naprosto jasný, že stejně nepůjdu hned ležet, protože už jsem prostě najetá na ten dlouhej tejden a i když jsem úplně vyřízená, tělo je připravený dneska celej den jet. No, ale snad mě to za pár hodin složí, fakt se potřebuju vyspat a vypotit, pokud možno.

Jenže jako děte si lehnout, když máte pokoj plnej neuvěřitelnýho bordelu, kterej se tu nastřádal za celej minulej tejden. Taška s věcma z víkendu, ještě nevybalená, bágl, žebradlo, všechno plný všeho možnýho, všude oblečení, čistý prádlo, co mi sem máma hodila minulej tejden a ještě jsem to neměla kdy zaklidit, nádobí, nespecifikovanej bordel a kapesníky, kapesníky, kapesníky…

Jsem teda docela dobrá v ignorování bordelu, když je třeba šetřit energií na jiný věci, ale zase když jsem pak doma a mám si jít lehnout do postele a nemocnit, tak tohle kolem sebe prostě nesnesu. Takže ještě aspoň hodinu budu trajdat po bytě a uklízet. No jestli já nejsem nejvzornější pacient ever. A do toho ještě psavá, jak jinak. Ještě že už mě přešla 😀 Tak zas někdy 🙂