Rubrika: co se mi honí hlavou

Máme za sebou další poměrně příjemnej týden a já se zase jednou dostávám do focení. Hrozně mě to baví. Nepřipadám si na to nijak zvlášť talentovaná, určitě se dopouštím šílenejch antifotograferskejch přestupků – už samotnej fakt, JAK to dělám – že prostě vyblejsknu kdejakou kravinu a pak z toho třeba i vyhlodám nějakej zajímavej záběr, ale v podstatě to má jen malou uměleckou hodnotu a ke všemu si pak hojně pomáhám filtry, kde, i když to dá rozhodně práci, je sporný, jak moc musí bejt člověk talentovanej na hejbání posouvátkem a odhadování, kolik kterýho filtru udělá co.

Ale stejně mě to baví. Baví mě, že mám konečně svůj foťák, a i když za šera s nim neumim vyfotit ani to hovno (zase otázka, jak moc je to vinou samotnýho foťáku a jak moc si za to můžu sama prostě tím, že s ním totálně neumím zacházet), ve dne je to můj velkej kamarád na občasný cvakání potenciálně užitečnejch záběrů. A na Deviantartu se zase něco děje.

Baví mě, že mám zase co ukázat a na co vlastního koukat, ale mám pocit, že je to v mym případě spíš prokrastinace. Už dlouho jsem nesáhla na e-book, nějak se na to necítím a furt mi do toho něco leze. Buď práce nebo soužití, jídlo a další fyzické potřeby, koukání na filmy a seriály, ale i třeba procházky, který se teď snažim provádět kdykoli, kdy nemám výmluvu je neprovádět, častější snažení se o meditace, odpočívání, dání si čaje nebo kafe, blogování a čtení všeho možnýho, co zase kdo kde napsal (jakože z mých oblíbených blogerů, opravdu nemluvím o novinkách cé zet) – což je všechno příjemný, ale už zase se ve mně sbírá takový to lehký nasrání, který pravděpodobně velice brzo vyústí v pořádný nakrknutí se sama na sebe a konečně zase nějakou kreativní – a hlavně hodnotnou – aktivitu.

Tolik bych toho chtěla a potřebovala dělat. Blog – hrozně mi teď leží v hlavě, jak ho mám ještě víc zvelebit, jak ho ještě víc zúžasnit a jak se víc propojit s tou báječnou cosi jako komunitou, co mi tu vzniká. Jak dát víc čtenářům a jak to udělat, aby to taky dávalo víc mně. Jak bejt užitečnější. Jak ty články dělat mnohem epičtější. Hrozně mě baví veškerá ta pozitivní odezva, kterou v poslední době dostávám, ale jsem nenažraná a chci víc, hlavně od sebe.

Čím víc si čtu svoje dva nejmilejší objevy poslední doby, Hey Amber Rae a Šťastný blog, tím víc si říkám, pff, I can do this shit, too.

A taky chci dělat jógu. V Puttytribe někdo nedávno založil skupinu, kde se každej měsíc budou lidi věnovat nějaký věci, kterou se chtějí naučit. Keramikou počínaje, přes programování až po prosté (i když, jak se to vezme) naučení se říct NE. A začalo se právě jógou a já z toho samozřejmě byla paf, že tyvole to je vono, jenže nějak zase nic, furt se nemůžu přimět a furt dělám kde co jinýho, jen ne ty produktivní věci.

A nejvtipnější na tom je, že jsem si při narozeninové slevě v Puttytribe cca před dvěma týdny koupila za poloviční cenu (awesoooome!) další Emiliinu knihu, Produktivita pro multipotenciály. Totiž, spíš než kniha to má bejt soubor videí, worksheetů a dalších věciček, co mi maj pomoct dát do kupy všechny tyhlety plánečky a touhy a konečně s tím něco dělat. A já to – zabte mě – ještě ani neotevřela.

Je až s podivem, jak dobře člověk dokáže sabotovat sám sebe a svoje vlastní úspěchy a pokrok. Ale je to ještě sabotování a prokrastinace, když všechny tyhle důležitý věci, co strašně moc chci dělat, sabotuju a nahrazuju děláním jinejch věcí, který strašně moc chci dělat?

Vždycky, když se věnuju kočkám, uvědomělému dýchání, koukání po okolí, uvědomování si, kde jsem a jak se mám dobře, když se bavím hraním si s fotkama nebo uklízím, aby to tu bylo hezký, když zapaluju vonný tyčinky a poslouchám hudbu, když si jdu udělat kafíčko a psát do blogu, mám na sebe pifku, že nedělám na knize. A když začnu dělat na knize, mám pocit, že bych ten notes měla radši zavřít a jít se pořádně projít a vyvětrat, když tam taky jednou neni mokro.

Asi to je o tom, najít v těch věcech balanc. A asi by mi vážně pomohlo, kdybych konečně otevřela ty nový soubory – herdek, jednou jsem za ně zaplatila, a už vím, že je Emilie báječná, tak vo co de – a po několika týdnech i ten rozpracovanej e-book a ty všechny jógový videa, co mám v listu ke sledování. Ale asi mě baví i to, jaký věci z tý prokrastinace vznikaj. Baví mě všechny ty zajímavý meditační a jiný články, který jsem v poslední době napsala právě ve chvílích, kdy jsem si nadávala, že nedělám něco jinýho. Baví mě ty pěkný upravený fotky, který sem můžu vkládat s čistým svědomím a u nichž se mi prostě stokrát víc líbí, jak působí, než když sem jednou za čas vrazim něco cizího. Baví mě celej život, i přes některý nasírací momenty. Akorát mě trochu unavuje ten věčnej pocit, že toho potřebuju ještě tolik udělat a jak to vůbec nestíhám. Musim si ten čas nějak líp rozvrhnout a zase jednou si ujasnit priority.

P.S.: Hergot, já bych si dala španěláky! Mamiii…? Šestnáctýho prosince je ještě tak daleko, chm.

Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám „meditace“, alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! 😀 Ale vážně.)

Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakékoli kontrole, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)

Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Osobně jsem do meditování šla s tím, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela, analyzovala a snila a dost dobře jsem si nedovedla představit, jak to mám proboha vypnout. Měla jsem jakousi představu, že umím relaxovat tím, že nechám myšlenky volně proudit a běhat si, kde se jim zachce, a nikdy jsem pořádně nechápala, proč mi to vlastně moc relaxující nepřipadá a proč si po tom připadám spíš ještě vyčerpanější. Až při zkoušení meditace podle učení a s pomocí lektorů z centra Sri Chinmoye, jsem přišla na to, že skutečný odpočinek a možnost zkoumat hlubiny vlastní duše přijde právě naopak ve chvíli, kdy mysl zkrotíme a naučíme se ji ovládat. A přišla jsem na to, jak strašně to pro mě bude těžký.

Pokud se vám to zkraje nebude dařit a budete mít pocit, že to děláte špatně, protože prostě nemůžete přestat myslet na velkýho růžovýho slona a porcelánovou slepici, nezoufejte, to je normální. Dělám ty cviky už tři roky a pořád jsem na začátku. Pořád se dokola potýkám s krocením mysli, která je mi sice už mnohem, mnohem povolnější než tehdy, a je obecně mnohem poslušnější (což je jeden ze zásadních důvodů, proč jsem teď obecně mnohem, ale mnohem šťastnější) ale furt je to ještě bestie neposedná a chce to obrovskou sebekontrolu, ji uhlídat, a konstantní trénink síly vůle, kterou jsem zrovna já vždycky měla mizivou.

Kdykoli cvičím meditaci, mám pocit, že si protahuju sval. Sval, o němž jsem před pár lety ani nevěděla, že ho mám. Necvičím poctivě, nespěchám a nenutím se, takže po delších odmlkách cítím, že to jde ztuha, ale někdy se mi do toho nějakou náhodou podaří zažrat takovým způsobem, že je to jako bych se dotýkala veškerého jádra vší existence, jako bych docílila nějakého toho vhledu, tedy nahlédnutí do studnice moudrosti universa, pochopení světa a mnohdy i sama sebe. Někdy mám pocit, že celý svět sídlí přímo uvnitř mojí hrudi. A někdy mám pocit, že žádnou hruď nemám, že celý tenhle svět je jenom sen a že se ve skutečnosti nacházím někde jinde, daleko odsud. A to všechno zcela čistá, bez jakýchkoli návykových látek.

Meditace je cesta. Pravděpodobně jsem ještě na míle daleko od toho, abych vůbec nahlédla do něčeho zajímavého, ale i tak se mi dostalo pár záblesků, trailerů, chcete-li, které mi i samy o sobě dovedly dost pozměnit náhled na život. A proto se té cesty nevzdám. Možná po ní vyloženě neletím, nemám žádného duchovního učitele, a tak to snad ani nejde, ale jdu si po ní svým tempem a občas dělám pokroky a pak vím, že to stojí za to. A užívám si to. A takhle nějak to teda třeba dělám:

Usadím se do turečáku. Někomu je příjemnější lotosový květ (kotník jedné nohy spočívající na stehně druhé), někdo si raději na kotnících sedí, někdo sedí s nataženýma nohama před sebou, v zásadě je to jedno. Najděte si jakoukoli pozici, která je vám nejpříjemnější a v níž vydržíte nejdýl. Jen ležet se moc nedoporučuje, neboť vleže snadno usnete a to není zrovna žádoucí, když chcete meditovat.

Rovná záda a uvolněné tělo. To zní jako že se to vylučuje, ale i když jsem už léta členem řádu počítačově zdegenerovaných hrbičů, při meditaci se poctivě snažím sedět rovně už proto, že se mi tak mnohem líp dýchá. A protože dýchání je při meditaci základ, tramtadadá, není třeba dále vysvětlovat. Prostě se u toho zkuste nehrbit, záda vám poděkujou a půjde vám to líp. (Tohle má samozřejmě i mnohem odbornější vysvětlení, v tom smyslu, že jedině s rovnými zády budou všechny vaše čakry v jedné linii a energie mezi nimi bude moci snadno proudit)

Dech. Ať do toho jdu s jakoukoli představou, vždycky začínám soustředěním se na dech. Sledování, prohlubování a zpomalování vlastního dechu má hned několik funkcí – jednak je to prostě zdravý, určitě jste už někdy slyšeli o mělkém vs. hlubokém dýchání, o dechu do hrudi nebo do břicha a o kapacitě plic, jednak vás to probere a občerství, jednak vás to zklidní a zpomalí a konečně vám to poslouží jako berlička, jako něco, na co se můžete soustředit, abyste se upřítomnili, neboli přenesli svou pozornost a mysl z bloumání po všech možných záležitostech minulosti a buducnosti (co se vám stalo, co vám kdo řekl, co jste dělali, co budete dělat potom – a s tím se pojí samozřejmě strach a obavy, a to nechceme) do teď.

Už když začínáte se sledováním dechu, můžete si vypomoct další užitečnou věcí, vizualizací neboli představováním si. Věcí, které si můžete vizualizovat, je hafo, a sama jsem v nich zatím jen omočila prsty, ale právě to, jak často to při meditování praktikuju, mi pomáhá přijít na to, jak ohromnou sílu má představivost a jak silnej vliv na náš psychickej, potažmo zdravotní stav. Moje oblíbená dechová vizualizace je, že si představuju vdechování kvalit a vydechování nečistot. Může to bejt zase cokoli: můžete si představovat, že s každým nádechem vdechujete sílu (čistotu, vůni, energii Slunce, uklidněnost, harmonii, jednotu, vděčnost, whatever) a že s každým výdechem z vás odchází veškerá slabost (stres, roztěkanost, problémy, myšlenky, starosti, bolest, třas a podobně). Můžete si představovat, že s každým nádechem nasáváte do hlavy skrz nejvyšší čakru energii, ta prochází vaší páteří a proudí do celého těla, až do konečků prstů, dokud s výdechem kůži neodejdou její nevyužité zbytky, aby se opět spojily s veškerou vesmírnou enegií. Můžete si představovat, že fungujete jako filtr, vdechujete celý svět, ponecháte si všechno dobré, co ve světě je, co jste s ním vdechli, a všechno špatné s výdechem odchází.

Tip: Když jsem začínala, vdechování kvalit pro mě bylo trochu neuchopitelné, tak jsem si vypomáhala. Při vizualizaci vdechování čistoty jsem si třeba představila vůni čerstvě vypraného prádla (i s aviváží :D) a když jsem vydechovala, tvořila jsem ve svém těle pomyslné kuličky hmoty z různých bolístek, stresu, potu, nebo i z křivd, a ty kuličky jsem pak myslí rozkládala na atomy a ty jsem nechala volně uniknout do prostoru a rozplynout se v nic. Síla mysli, děti. Po takovém cvičení jsem se vždycky cítila jako nový člověk a ani jsem nevěděla, kdy k tomu došlo a kudy přišel, najednou ve mně sídlil klid, co se nedá popsat a co jsem už roky nepoznala.

Mantry. Lidi při meditování často zpívají mantry neboli různé meditační popěvky a říkadla (ani se to nemusí vždycky zpívat). Je to zase dobrá pomůcka k zaměření pozornosti a zastavení proudu myšlenek, pomáhá to s dechovými cviky (třeba óm a jám) a navíc, mantry mají svůj význam. Ty, co používám já, pochází většinou z bengálštiny, staroindičtiny, někdy jsou anglické, skoro všechny je mám ze zpěvníků Sri Chinmoye (buď je dal dohromady z cizí tvorby nebo je napsal sám) a nebo jsem si je vymyslela sama, a vždycky se v nich říká něco, co mi pomáhá se správně naladit a něčeho dosáhnout. Třeba zrovna taková mantra aum je brána za jednu z nejsilnějších, symbolizuje energii a správně zazpívaná vám rozvibruje celej vnitřek. Právě v těch vibracích se, coby basák, nejvíc vyžívám, a pomáhají mi nejvíc uklidnit a jaksi se dobít. To vibrování rovněž působí dobře antistresově, je to jako hodit ten svůj staženej žaludek na masážní křeslo a pustit do něj teplo a vibrace. Netrvá to dlouho a je z něj uvolněnej hipík. Mír, láska, vděčnost za všechno. A to (skoro) jen díky těm vibracím.

Další moje oblíbená mantra je Shanti, neboli mír. Používám ji ve chvíli, kdy mám fakt problém se uklidnit. Některé mantry jsou samozřejmě i delší, někdy jsou to celé písně, někdy jen popěvky. Namátkou třeba Chancala man dure rakhi, Aum Amritaya Nama, Buddham Saranam Gacchami nebo moje vůbec nejmilejší Habo Ami (neboli Like a Supreme Lord Shiva), která doslova říká:“Jako nejvyšší Lord Shiva, setrvám v transu sebezapomnění„. To je jedno, že mám jen lehkou představu o tom, kdo to přesně Shiva byl a čeho byl božstvem. Tou mantrou si připomínám, že chci setrvat v transu, v němž zapomenu a opustím to, o čem jsem se celý život mylně domnívala, že jsem to „já“. S tou mantrou se dokonale ztotožňuju, něco pro mě znamená a mimo jiné si vždycky vzpomenu, jak jsme ji jednou na lekci pěli s harmonizérem a jak to luxusně bručelo a vibrovalo. Proto ji zpívám, proto je pro mě důležitá. Každej ať si najde tu svou a nebo taky ne, to samozřejmě není povinnost. Osobně jsem u pění manter na kurzu spíš trpěla (to tady nebudu rozepisovat), ale doma je zpívám ráda, když se můžu sama naladit na jakoukoli tóninu, která je mi zrovna nejpříjemnější. Párkrát jsem je i zpívala při hraní na klavír, a to mi nepřišlo tak dobrý, když jsem musela přemýšlet nad tím, jak je zahrát. U manter nepřemýšlet, mantry procítit a někdy vás při meditování napadnou i mantry vlastní, tady je třeba jedna moje, kterou jen říkám, nezpívám – klidně ji použijte, jestli vám sedí 😉

Meditování na něco. Jedna z věcí, co mě nejvíc baví, je meditování s ohněm. Stačí mi svíčka, to je snad dokonce i lepší než třeba krb, protože nepraská, je tichá, jako by sama meditovala. Se svíčkou mám spojených hned několik příjemných meditačních zážitků a vizí (to si ovšem s dovolením ponechám do e-booku ;)) a protože oheň je můj živel a miluju Slunce, meditovat s ohněm je pro mě vůbec nejproduktivnější. Ale dá se třeba taky meditovat na píseň a na to, co z ní cítíte. Nebo na obrázek. V meditačním centru byli všichni zbláznění do Sri Chinmoye, byl to jejich velký duchovní tatík, a tak všichni blaženě meditovali na jeho fotografii. Představovali si, že z ní dýchají jeho sílu, inspiraci, čistotu, pokoj, energii, všechny ty kvality, jimiž tak zázračně oplýval, a je to naplňovalo a ohromně jim to pomáhalo. Pro mě ten člověk v té době ničím prakticky nebyl a ta fotka na mě působila divně, takže jsem to vždycky fejkovala a meditovala právě na svíčku pod tou fotografií. Teprve pak to pro mě mělo grády.

Když nemám svíčku, tak medituju třeba na Slunce. Nemusí bejt ani vylezlý, stačí mi představovat si, že tam někde je, a jak je obří, žhnoucí a zářící. A někdy mi je příjemný meditovat třeba i jen opřená o radiátor. Teplo mi proniká do zad, až mě trochu pálí, a jak mi to prohřívá tělo, představuju si, že do mě vstupuje energie, která vypudí všechnu slabost, splín nebo představy o budoucnosti.

Nějak si neumím představit, že bych při tom všem cvičení věděla, co mám dělat, kdybych nechodila na ten kurz. Proto ho ještě nějakou dobu budu omílat a doporučovat, neboť právě tam to pro mě začalo a dostalo reálnej směr a nebejt těch lidí tam, tak vim doteď o meditování prd a nežiju. Díky nim jsem se naučila ovládnout svůj čas a dostat se do teď a nemám slova na to, abych popsala, jak moc mi taková zdánlivá nepatrnost upravila vnímání a změnila život. A přitom se pořád učim. Učim se vážit si věcí a lidí, být vděčná a děkovat nahlas, oceňovat, co mám, a využívat toho. Nebojím se si dopřávat a necítím za to vinu, čímž se potěšení znásobilo, a dávám si pozor na karmu, i když samozřejmě pořád nejsem žádnej náboženskej maniak nebo tak něco 🙂 Furt to všechno beru tak napůl na lehkou váhu, ale pracuju na sobě a přemýšlím o věcech, co dělám, jak je dělám, proč je dělám a jakej to bude mít pro koho následek. Přemýšlím o cestě, po níž jdu, a těším se, co mě na ní ještě čeká. Neplánuju, ani se moc nebojím, ani už tolik netrpím pro věci, co se staly nebo nestaly. Zvenku jsem pořád stejná, ale uvnitř jsem jinej člověk, hlavně pro sebe. A cokoli, co dělám a co se mi stane, beru jako bod na cestě k tomu, být lepším člověkem a příkladem toho, že to jde a že když nemůžete najít štěstí nikde jinde, možná je na čase začít se konečně dívat sám do sebe a najít ho tam.

Btw. ty výše zmíněné základní mantry najdete třeba tady a obrázky mám z landofwisdom.com a z vnitrnihosveta.eu, páč k tomu osobně zase tolik vlastních fotek nemám a zrovna tadyta horní je moje stará známá a velice oblíbená.

Já vim, já vim, mám rest. Už jsem vám pověděla, jak jsem k meditování přišla a co mi to dalo, ale ještě vám dlužím bližší výklad k tomu, jak vlastně medituju, co při tom dělám a jak to probíhá, takže jdu na to. Koho to nezajímá nebo jste to už u mě vyčetli, dejte si pro dnešek pohov a běžte si místo čtení třeba udělat čaj, tohle je hlavně pro ten zbytek, kterej je tu buď prvně nebo prostě nemá chuť hledat to v Archivu mezi řádky. (Btw všimla jsem si, že se mi někam vytratil odkaz na Archiv, takže pro ty z vás, kdo neví, že na Blog.cz se dá Archiv kteréhokoli blogu zobrazit prostým přidáním „/archiv“ (bez uvozovek) za adresu, jsem ho přidala do sloupku – a vida, to se mi tam zase jednou možná vloudilo něco, co ještě někdo nevěděl ;))

Enjoy.

Pchmm, meditace. Je pro mě těžký dát dohromady nějakej obecnej postup, poněvadž k tomu skoro vždycky přistupuju trochu jinak, ale společný prvky to určitě má a zcela jistě je tu celá řada věcí, kterou řeším už před tou meditací, takže jelikož jsem hroznej pisálek, pojďme z toho udělat miniseriál a dneska vám povím právě co je pro mě nejdůležitější udělat a rozmyslet ještě než začnu.

Jsou určitě borci, co dokážou meditovat vždy a všude. Prostě se uzavřou sami do sebe, odstřihnou vnímání a je jim jedno, že zrovna seděj uprostřed Hlavního nádraží a ze všech stran to do nich pere hlukem, smradem a přelidněností. Ostatně, taky to v určité míře zvládám. Některá místa pro mě mají tak dobrou energii, že je mi jedno, že se to kolem mě hemží lidmi. Ale není to totéž jako najít si to správné místo a meditaci „provádět“ tam.

Správné místo je pro mě většinou někde v přírodě. Les nebo louka, ideálně někde na kopci s výhledem do krajiny a s krytými zády, obklopená šumícími stromy a dalšími přírodními zvuky, s minimální možností vyrušení nějakým zvukem civilizace, jako jsou auta, lidi, něčí pes na vodítku nebo tak něco. Dokud jsem bydlela ve městě, byl tohle problém, a tak jsem si samozřejmě musela vystačit se svým pokojem, vhodně upraveným – uklizeno, vyvětráno, v tichou denní dobu, zhasnuto, svíčky, spořič obrazovky na PC, imitující měsíční světlo, meditační hudba do pozadí, vonná tyčinka nebo aromalampa, prostě nanejvýš relaxační, uklidňující prostředí. Svůj pokoj mám ráda a jsou v něm jenom věci, co mám ráda, takže to nebyl problém. Lidi mi vždycky říkali, že se u mě cítí dobře, že je tam taková útulná atmosféra, takže navodit atmosféru meditační nikdy nebyl problém. Horší to samozřejmě je v prostorách cizích.

Třeba náš annex je poměrně příjemné místečko, ale já ho nevybavovala. Nenakoupila jsem do něj nábytek, nevybrala jsem si lampičky, nemám tam ani pracovní stůl a ke všemu na komodě trůní poměrně obrovská televize, která je mi trnem v oku, takže to prostě není ono a není to moje. A tak utíkám do přírody.

Mimochodem k tomu PC – nemám při meditaci (ani vlastně jindy) ráda zapnuté spotřebiče. Obzvlášť nedobře na mě působí právě televize, rádio nebo větrák, ale PC, pokud nehučí až příliš, překousnu už kvůli tomu spořiči obrazovky a kvůli tomu Shoutcast Radiu (viz odkaz výše). Sice je to zapnutý PC, ale díky těmhle věcem to přidává na atmosféře.

Někomu se to může zdát přízemní, bavíme se tu ostatně o spirituálnu, a tak by mělo být jedno, v jakém stavu se právě nachází vaše tělo. Jenže minimálně pokud jste začátečník, budete mít co dělat se svou neklidnou myslí, myšlenkami a nápady, které na vás budou útočit ze všech stran a rozptylovat vás, a to poslední, co k tomu ještě potřebujete, je kručící břicho a bolavá záda.

Nad většinou věcí se dá povznést. Ale proč se raději dopředu nepřipravit. Před meditací si většinou dojdu na záchod, ubezpečím se, že jsem najedená a vhodně oblečená a taky to třeba nezkouším s migrénou, to pro mě prostě nemá cenu. Co se oblečení týče, ideálně tepláky, legíny, prostě něco pohodlného, a něco, v čem mi nebude venku foukat na cemr. Nejhorší je snažit se narvat nohy do pozice lotusového květu, když se zrovna mačkáte v těsných džínách a pásek se vám zařezává do břicha, anebo zpívat óm za ómem s drkotajícíma zubama. Prostě – vhodné oblečení a vůbec ujištění se, že je vám co nejpříjemněji a nejpohodlněji, je základ.

Teď – nevím, jak kdo, ale když teď mluvíme o solidní meditaci jako takové (a ne jen třeba o používání některých rychlovkových technik k uklidnění se), osobně ji nedovedu provádět, když je mi hodně mizerně na duchu. Někdo ji třeba dokáže použít jako perfektní lék, no, možná záleží na situaci, ale někdy vás život prostě solidně semele a vy na to vážně nemáte ani pomyšlení – a nebo ho máte, ale prostě tak nějak víte, že by to nešlo. V takovou chvíli – nenuťte se do toho. Meditace je silně niterná, duševní věc, musíte být schopni se totálně uvolnit a uklidnit a vypnout myšlenky, a pokud vás zrovna něco fakt ale brutálně trápí a leží vám to v žaludku silně akutním způsobem, pak nevím jak kdo, ale já prostě v takovou chvíli meditovat nedokážu a ani nechci a je pro mě lepší se v těch mizerných pocitech vyráchat a meditaci zkusit zítra, než se do něčeho nutit. Prostě se znám a vím, že v takovou chvíli to nepůjde a že na to musím být pořádně naladěná.

To souvisí s předchozími body, ale vlastně to tak trochu vnímám i jako samostatný problém k vyřešení – když mám dobrou lokaci, naladění i vhodné oblečení a jsem všelijak připravená, je pro mě ještě důležité si dobře sednout. Ne, opravdu nedokážu meditovat posazená na ledovém hrubém kusu šutru, když mě něco tlačí, nebo na bodlácích. Louka nebo les je vhodná lokace, ale je třeba si pak ještě najít to přesné místečko, kam se posadit. Ten jediný kousek louky, odkud je vidět do tří stran najednou, ten jediný plácek v lese, kde je to celé mechové (a suché) nebo kde je zrovna obrovský čerstvě uřízlý pařez, kam se vejdu i v turečáku. To jediné sheldonovsky dokonalé místečko uprostřed vašeho pokoje, kde máte pocit dokonalé rovnováhy vzhledem k rozmístění nábytku, kde máte třeba možnost si položit svíčku nebo nějaký meditační obrázek přímo před sebe, kde na vás netáhne, kde nesedíte zády ke dveřím nebo k oknu, a podobně. Je třeba si rozmyslet a zjistit, kde se budete cítit opravdu nejbezpečněji.

Jak říkám, jsou lidi, kterým jsou tyhle věci buřt a dovedou hluboce meditovat kdekoli. Já ale nejsem žádnej guru či co, pořád je to pro mě nové a ve fázi zkoumání, a tak si musím lecjak vypomáhat a na kdejakej problém mám vymyšlenou berličku. Pokud jste jako já, třeba vám to vnukne nápad, jak zatočit s vlastními bloky a problémy s meditováním.

Anyway, to je k přípravě asi všechno, snad jsem to popsala srozumitelně (jestli ne, pusťte se do mě v komentářích :D), a příště teda už vážně k tomu, CO přesně dělám, když medituju 😉 Fakt, slibuju.

Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled – kdyžtak se přihlašte 😉

Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:

Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno – všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.

A právě v té době to přišlo – tedy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci – zadarmo – tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly – relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky – tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem „meditace“, a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.

A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! 🙂

Na tu přednášku jsme tedy šli a ukázalo se, že ji pořádá pražské Centrum Sri Chinmoye – což byl jeden dost slavnej meditační a vůbec životní guru – a že na ni bude navazovat bezplatný kurz meditace, na němž už se nebude jenom mluvit (i když i na přednášce nám dali trochu „ochutnat“), ale bude to takové mnohem komornější (na přednášce bylo nečekaně narváno) a hlavně praktické. Naučíme se tam meditovat a budeme si moct vyměňovat myšlenky s dalšími lidmi pod vedením zkušeného učitele.

No to znělo báječně, takže jsme samozřejmě šli i tam a několik zimních měsíců jsme pak docházeli do centra dvakrát týdně na nesmírně příjemná meditační posezení. Zpočátku mi to dost nešlo. Hrozně jsem bojovala s vypnutím mysli. Moje mysl vždycky jela na plné obrátky, když máte špatný roky, všechno se vám sere a nic se nedaří, tak prostě musíte furt přemýšlet, co děláte špatně a jak z toho ven. A doufat. A utápět se ve stresu. A teď to máte všechno vypnout a prostě jenom bejt. To se vážně-špatně-udělá.

Ale i když jsem se vždycky považovala za beznadějnej případ a byla jsem skálopevně přesvědčená, že já se na ty nohy prostě nevyškrábu a že život mi nikdy nebude vycházet tak, jak bych sama chtěla, meditace se ukázala být přesně tím bonbónkem, co jsem měla okusit, a přesně tou věcí, kterou jsem se měla naučit.

Jsou to tři roky a rozhodně nejsem žádnej guru nebo vzorovej příklad. Nedělám to denně (už vůbec ne několikrát), ani nijak poctivě, ale když to dělám, tak to dělám ráda a snažím se to dělat pořádně, protože jedině tak to pro mě má smysl. Díky meditování jsem objevila klid na duši, srovnala jsem si a znovuvytvořila priority, srovnala jsem se s minulostí (alespoň teda tak, abych mohla fungovat jako normální člověk) a naučila jsem se žít v přítomnosti, což mělo neskutečnej a naprosto nepopsatelnej efekt na můj život a pořád má. Pořád s tím občas bojuju, jsem hroznej snílek a kdo jste taky, tak víte, že někdy dokážete sami bloumat v představách třeba celý dny a pak se něco stane, vy najednou doširoka rozevřete oči a vidíte, že někde jste a něco děláte. A nestačíte koukat, že vám to došlo až teď.

Tomuhle řikám autopilot a snažím se sledovat svou mysl (další věc, se kterou mi meditování pomohlo) a kdykoli na něj najedu, z něj zase přepnout a vzít věci do vlastních rukou. Upřítomnit se – vrátit se z myšlenkových toulek do teď a uvědomit si, kde jsem a co se mi děje. A taky se snažím pěstovat vděčnost. Pocit vděku je hrozně důležitej pro štěstí. Nejenom že vám to sklapne klapačku, když si uvědomíte, že si stěžujete na kraviny, za který by byl vděčnej kdekdo jinej, hlavně se ale naučíte fakt bejt vděčný za to, co máte, odkud jste vyšli, kdo všechno vás podporoval ve zlejch časech, kdo se na vás nevykašlal, kdo vám pomohl, za všechno štěstí, který vás v životě potkalo, počínaje tím, že jste zdravý jak řípa. Jo, možná vás často bolej záda, ale koneckonců za to si můžete sami tím věčným sezením u počítače, a někdo jinej na světě nemá ruce, kterejma vy můžete svobodně klepat do klávesnice, tak na co si stěžujete?

Vděčnost mi hodně pomáhá přežít krušný momenty. Si nemyslete, furt je mám a bejt šťastnej neni o tom, že se vám neděje nic zlýho, ale že to umíte zvládat a bejt šťastnej i tak. Najít v tom to dobrý a nebo to přečkat s vědomím, že všechno pomine, i všechno špatný.

No. O tom, co všechno mi to do života přineslo, bych mohla mluvit hodiny a hodiny, takže to radši utnu tady – meditování mě naučilo pořádně žít. Být. Dýchat. Naučilo mě to, že mysl a duše jsou dvě věci a že mysl je hrozná svině a nenene, tytyty věc, kterou je třeba ovládat a nenechat se ovládat jí. Naučilo mě to, že je to hrozně těžká věc, na který musim furt pracovat, ale zvláštní věc je, že tím jsem taky tak nějak našla svůj smysl života. Mám jich víc, samozřejmě, a spoustu plánů, ale celej život je pro mě mnohem zajímavější, když jsem sama sobě projektem k neustálému vylepšování. Sama sebe beru jako materiál k dalšímu zpracovávání a snažím se být pořád lepším a lepším člověkem a taky hlídat svoje ego (což je někdy fakt fuška, to byste u někoho s takovým komplexem méněcennosti fakt neřekli, ale je).

Meditace není lusknutí prstem, co napraví všechno. Ale co jsem ji okusila a smočila do ní prsty, vím, že jsem na správné cestě. Že jsem konečně najela do kolejí, v nichž jsem měla být, a že konečně dělám věci správně. Mám z toho dobrej pocit a baví mě vědomí, že kdykoli se do toho pustím víc, objevím něco fantastického. Ne, fakt nekecám, jinak jsem pořád ještě tak nějak normální a určitě žádnej sektář ani pánbíčkář 😀 Ale ta spirituální stránka života mě fakt baví, to hledání vyššího, nejvyššího, ty meditace, co byly jen kapkou v oceánu a i tak mi daly nahlédnout do něčeho mnohem většího než je ego a mnohem opravdovějšího, a to vám prostě ten život změní a to je dobře.

–

Pro zájemce o víc blábolů – během toho kurzu jsem si vedla meditační deníček na tumblru, je to v angličtině, ale kdyby o to někdo stál, poslužte si. Je to zápisník nejrůznějších pocitů a nápadů, co se mi honily při meditování hlavou, záznam různých vizí, co jsem na kurzu i doma prožila, a různých cvičení, která nás tam naučili. Během kurzu nás taky vzali na jeden celodenní výlet, z nějž jsem si taky leccos odnesla a i tom se tam dočtete. Jen to chce číst od nejstaršího článku (naštěstí to má jen dvě strany, není toho extrémně moc), ať vám to dává smysl.

A kdo nehoví angličtině, pro toho mám poměrně obsáhlej výběr přímo ze zdejšího Archivu (je to popořadě; že jste to vy, tak jsem vám to srovnala ;)) – jsou to články, kde jsem se nejvíc věnovala myšlenkám okolo meditačního kurzu a celkově sebepoznání a tak prostě… kdyby měl tenhle blog štítky, tak tohle všechno bych olípla štítkem meditace.

Listopad 2010 Na cestě za vnitřním klidem, Kurz meditačních cvičení podruhé: myšlenky

Prosinec 2010 Trochu o meditaci a plánech do budoucna a trochu řetězák

Leden 2011 Jak jsem pochopila smysl života, Sangham Saranam Gaccami, Converting Vegetarians, Chancala man dure rakhi

Únor 2011 Vnitřní a vnější mír cestou meditace, Rajinder Singh (knižní recenze)

Květen 2011 Budoucnost začíná teď (tam už je docela vidět ta moje proměna, co myslíte? :))

Nedávno mi někdo ke čtení doporučil blogerku jménem Amber Rae z heyamberrae.com. Tak jsem ji prubla a po pár článcích jsem měla jasno a šoupla jsem ji do čtečky, protože jsem chtěla vědět víc. A celkem brzo se ukázalo, že se to vyplatilo.

Amber je schopná blogerka, prakticky okamžitě mě dokázala konvertovat z prostého čtenáře na komentátora, a i když jsem se kvůli tomu musela přihlásit na Disqus (nesnášim, když se musim furt registrovat do dalších a dalších sítí), stálo mi to za to. Ukázalo se, že Amber je taky mimořádně inter-aktivní – na komentáře poctivě odpovídá a je to holka zvědavá – ani nevim jak, a najednou si tam se mnou povídá a vyzvídá, jako by dvě kamarádky seděly v kavárně u stolu a tlachaly o svých zájmech.

Předevčírem jsem ji okomentovala článek o tom, jak nalákat múzu (článek pro všechny tvořivce, trpící občasnými krizemi). Řekla jsem jí, že mně asi nejvíc pomáhá meditace, a ona se hned optala, jak to přesně dělám. A tak jsem jí napsala pár základních tipů a e-mail pro případ, že bude chtít vědět víc.

V poslední době tohle dělám dost často. Nerada spamuju diskuze debatami, které jdou až příliš do hloubky, neřku-li pokud se tak úplně netýkají toho, o čem se psalo v článku. Možná si tím škodím, mohla bych ty svoje „moudra“ hlásat širšímu publiku, ale na druhou stranu, ono to fakt nemusí zajímat každýho, a takhle se to aspoň trochu vyfiltruje. S napsáním mailu si pak dá práci jen ten, koho to fakt zajímá, a s takovýma lidma je hned jiná debata, ten zájem je znát.

Anyway, to mluvení o meditaci mě přimělo k myšlence, že jsem už hrozně dlouho pořádně nemeditovala, naposledy jsem si takhle vyrazila v červnu, a to je dost smutný. Ne, že bych se denně trochu nepozastavila, nenadechla, neupřítomnila se, nemyslela na to, ale to není totéž.

A tak jsem si včera řekla, že je nejvyšší čas, a znovu jsem se prošla na „svou louku“. Je to vážně fajn místo, ale budu muset pouvažovat ještě o jiném, neboť tam bohužel po ovečkách zůstalo leccos nevábného a dost těžko se mi tam hledá flek, kam si sednout. Ale nevím, i tak to tam na mě má zvláštní vliv a prostě to je to správné místo. Nějaká energie, správné rozložení, nevím.

Ovšem meditace mi tentokrát vůbec nešla. Měla jsem pocit, že mám hlavu nějak moc plnou a že nějak moc jedu na autopilota a nevnímám – nejdivnější na tom je, že já to bezpečně poznám a uvědomím si to, ale i tak mám strašně moc práce se jakoby vzbudit a začít si zase věci uvědomovat. Přirovnala bych to asi k pocitu, kdy ležíte ráno v polospánku v posteli a víte, že ještě spíte, a že musíte rychle vstát, protože čas běží a vy přijdete pozdě, ale vám to prostě za prase nejde udělat.

Je to tak vždycky, když medituju po dlouhý době – jak se to necvičí pravidelně, tak se ten humus do tý hlavy začne vracet a člověk aby začínal znova. Chvíli jsem se snažila a nutila jsem se, a pak mě ty myšlenky přemohly. Zničehonic jsem si uvědomila, že mluvím. Nahlas. Bude to znít směšně, ale měla jsem jakousi vizi. Najednou jsem se ocitla v televizním pořadu, kde ten celý díl byl věnovaný mně a já jsem povídala a povídala – a mluvila jsem o meditování a jak mi to změnilo život a náhled na svět. Byl to takovej ten druh pořadu, co tam neslyšíte reportéra, kamera je prostě jen namířená na člověka, dřepícího někde na louce, hrajícího si prsty se stébly trávy, a člověk povídá a povídá, občas je tam střih, pohled do krajiny, a do toho pořád ty jeho duchovní kecy o tom, jak našel smysl života. Něco jako třináctá komnata Em Phoenix.

Když jsem si uvědomila, že to dělám, na moment jsem se zarazila. Řekla jsem si, ježiš, co blbneš, magore, ale zase, když to mysl potřebuje, proč ji nenechat. A tak jsem ji nechala a ještě dost dlouho povídala o svojí cestě k meditaci, o tom, jaká jsem bývala dřív, vzpomínala jsem na gymnázium a problém, co jsem měla s jedním profesorem, a přirovnávala jsem svůj vztah k němu ke vztahu k celému životu a osudu. Stejně jako jsem ve čtvrťáku našla s dotyčným profesorem nějaké příměří a přestala jsem se ho tak děsit a mít ho za zrůdu, co se mě snaží zničit, i na život jsem se po seznámení se s meditováním začala dívat o dost jinak. Už jsem neměla před očima představu neskutečně škodolibého, zlého „Boha“ nebo čehosi, co mě bombarduje jednou peckou za druhou, aby mě to dostalo na kolena. Přepnula jsem myšlení do jiného módu, přestala jsem se všeho bát a všemu se bránit a mnohem víc jsem se otevřela.

Ale o tom jsem nechtěla mluvit – chtěla jsem si to jenom poznamenat jako takovou zajímavůstku Z meditačního deníčku. Neoznačila bych to vysloveně za meditaci, spíš to byla taková interaktivní vizualizace, která narozdíl od meditace nechala myšlenky volně proudit a formovat se do slov, ale i tak mi to pomohlo trochu si tu hlavu vyčistit. Přišlo mi to trochu jako myšlenkovej klystýr a napadlo mě, že to neni vůbec špatná praktika. Někdy si člověk připadá jaksi nedoceněnej a hlavně jako že ho nikdo neposlouchá a že ty jeho kecy a životní příběh nikoho nezajímaj. Vykecat to imaginárnímu reportérovi mi přišlo kupodivu dost přínosný a uspokojivý, hlavně mi do toho neskákal a bylo to celý naprosto v mý režii.

Ono se mi při těch meditacích vůbec dost často stane něco zajímavýho, a v podstatě vždycky, když to dělám pořádně, dojdu k nějakejm neuvěřitelnejm myšlenkám, závěrům a uvědoměním o sobě samé, i o světě kolem mě. Na Tumblr se mi to teď dávat nechce, s tamějším blogem mám jiné plány, ale když to pověsim tady, snad mi to aspoň bude připomínat, že bych to měla dělat častěji. Už třeba kvůli tý múze a abych nasbírala víc zkušeností třeba do budoucích e-booků. Kdo ví, může se to hodit.

Tak už jsme zase „doma“. Proč ty uvozovky? Pod vlivem narozeninových přáníček, došlých z Čech, si uvědomuju, že se mi vlastně docela stýská. Že čím dál tím častěji, byť ne úmyslně, myslím na svou postel, na vínovou barvu stěny ve svém pokoji, na strakaté povlečení a polštáře, na který se chytaj žmolky chlupů, na nábytek z Ikey, na květináč s ožranou dracénou a taky ten plastovej s kytkou, co nevim, jak se jmenuje, na svý marný snahy pěstovat vánoční hvězdu, na svou knihovnu a knihy v ní, na plány, které s tím pokojem ještě mám a zatím jsem je neuskutečnila. Na pytle starýho oblečení, který se mi sice před odjezdem podařilo za pomoci Mauďátka nafotit a naloudovat na Votočvohoz, ale jelikož o ně v podstatě nikdo neprojevil zájem a už je to čtyři měsíce, Votoč mě laskavě informoval, že je odstraňuje z katalogu a ať to příště zkusím s lepšíma fotkama.

A tak se mi hlavou začaly honit nápady na to, co s tím vším oblečením udělat dál, jenomže tam nejsem, abych je realizovala, a to mě štve. Některé věci se z to do listu odškrtávají neskutečně obtížně a trvá to věky. A já se bojím, abych se zase nevracela do toho samého světa, do toho samého života plného nedořešených věcí. Když jsem tady v Anglii, žiju. Dělám věci. Jsem plná nápadů a nic mě tu nestahuje zpátky. Nikdo za mnou nechodí s neustálýma připomínkama, vzbuzujícíma ve mně pocit naprosté neschopnosti, méněcennosti a podřadnosti, po letech získávám zpátky sebevědomí a mám klid. Dnes a denně si lámu hlavu nad otázkou:“Jak to udělat, abych si tohle mohla ponechat i při životě v České Republice?“

Jde to vůbec? Žít v ČR a být skutečně šťastný a spokojený, bez té hořkosti někde vzadu na patře, bez vzteku a neustálého pocitu svázaných rukou?

Přijde mi až neskutečné, jak snadné je zbavit se pocitu rozčílení z politiky a ze všech těch neustále projednávaných, čím dál větších svinstev a příkoří, jakých se na českých občanech dopouštějí „ty svině nahoře“. Utekla jsem před tím do Anglie a jako bych to vypnula jedním stiskem čudlíku. Tady nikdo politiku neřeší. Ani jedinkrát za ty čtyři měsíce se tu nikdo nezmínil o politice. Žádné zprávy o dalších daních, zvedání cen a klesání důchodů, jen jedna jediná informace o „těch nahoře“, a sice že se narodil malej princ George a že jsou z toho všichni rozněžnění jako by civěli na právě narozený koťata. Přijde mi to úplně absurdně nádherný. No jen si to zkuste představit, žít v zemi, kde se vás takový věci jako politika naprosto netýkají, je to, jako by vůbec nebyly, a vy se tak můžete věnovat úplně jinejm věcem než zoufalýmu se vztekání nad dalším zdražováním a argumenty ve stylu:„Proč zdražujeme známky? Protože se zdražuje i všechno ostatní, tak samozřejmě poštu zdražíme taky“.

Dzkkk. Grrr. Hhhh! Co je to doprdele za stát?!

Nedovedu si představit se tam vrátit a znovu v tom žít. Znovu se denně nechat ubíjet tím kocourkováním, co už dávno před lety překročilo hranici úsměvnosti, znovu se ráchat v oceánu beznaděje a nulových vyhlídek na jakékoli zlepšení a na to, že by se svět mohl konečně začít chovat normálně. Přijde mi to neúnosné. Nezvládám to. Musela jsem tomu utéct na jiný kontinent, protože už před lety jsem zažila pocit, že to jde jinak, a musela jsem si ho připomenout, abych se nezbláznila. A ono to tu fakt je. Pořád je to tady, pořád je tu tahle jiná dimenze nebo co to je, kde to prostě jde jinak a fakt se tu dá úplně normálně žít a zabývat se jinejma věcma než s čím zase ten podělanej stát přijde tentokrát. Jasně, taky mi tu je z lesčeho na facepalm a kor jako au-pair si užiju s mentalitou Angličanů leccos, ale stejně je to tu všechno úplně jiný a mnohem jednodušší, a to vůbec nemluvim o nakupování.

Stýská se mi ovšem po rodině. Hlavně po babičce, ani nevím, proč. Mám strach, aby se jí něco nestalo. Mám takovej zvláštní náhled na život, díky němuž neustále myslím na všechny možné evetuality, které by se mohly stát. Sednu do auta a okamžitě si představuju, jak to do něj napálí nějakej ožralej magor a já už nikdy nedojedu. Jak bude v mym nekrologu stát:“Zrovna jela zpátky z dovolené a už nedojela“. Nebo jak si budu do konce života vyčítat, že zatímco já si tu žila, někomu doma se něco stalo a já už nikdy nebudu mít šanci se s ním rozloučit. Br. Jsou to takový chmurný myšlenky, ale na druhou stranu jsem za ně ráda, neboť znamenají, že jsem se skutečně naučila žít tady a teď a že plně chápu pomíjivost věcí, díky čemuž je taky dokážu nebývale naplno ocenit. Možná jsem někdy až moc patetická, ale na druhou stranu, může být člověk vůbec dost patetický, když jde o něco tak prchavého, jako život?

Snad jsou to zase ty moje špatný zkušenosti, díky nimž se bojim, abych něco znovu neprošvihla. A hrozně moc zvažuju, jak využívám čas, který mi byl dán, a jestli dělám maximum toho, co bych mohla.

A taky hodně myslim na svoje kamarády a na všechno to živý, co jsem tam nechala a co stálo za energii. Co mi chybí a co chci zase zažít. Místa, na který se těšim, až je zase po roce navštívim. Přivítací párty, na který všechny zobjímám, až se z toho zadusej. Dárky, co dovezu (a nebo taky ne, taky kdo by se s tim měl furt tahat, bando krkavčí! :D) a radost, co uvidim, až se vrátim, protože nemálo lidí bude fakt rádo, že jsem zpátky, a to mě k breku dojímá. Zkoumání, co se změnilo a co je pořád stejný. Zjišťování, že jsem toho snad zase tolik neprošvihla, a čumění na některý věci, co se změnily až moc.

A pak zas přijde ten moment. Moment, kdy se mi zase vrátí ty všechny český pocity, beznaděj a otázka:“Co dál?“, která pro mě v ČR pořád nemá odpověď. I když se budu držet vlastních rad, a jelikož si neumím představit žádnou práci, kterou bych fakt chtěla dělat (a která by tam byla sehnatelná), najdu si zase něco na „prozatím“, přičemž se budu moct věnovat třeba psaní, šlo by mi to tam stejně jako tady? Bylo by to vůbec o něčem? Mám pocit, že asi vážně budu muset pokračovat v cestování a zkoušení vlastních limitů. Budu muset následovat pana M. na Nový Zéland nebo do Ameriky, kamkoli se rozhodne jet, prostě proto, že v Čechách na mě nic nečeká. Zábava možná. Rodina, jo, fajn. Přátelé, na nichž mi opravdu záleží a nerada je nechávám „bez dozoru“. Ale pořád mi nedá spát myšlenka na pasivní příjem, na life coaching, na užitečný obsah, na e-booky, které udělají díru do světa, na inspirování lidí, na pomáhání, na dělání něčeho důležitého, čím změníte životy a svět. Mohla bych něco takového dělat z ČR? Co by na tom jako bylo inspirativního?

Těším se domů, na malou chvilku. Do svýho doupátka, který jsem si upravila. Ale mám pocit, že se budu muset zase hodně rychle odrazit a vystřelit někam dál nebo plynule navážu na svoje šílenství před odjezdem a nedojde k žádnému výraznému pokroku. A navíc to nebude stejný. Na to, až bude to doupátko opravdu moje a podle mých představ, jsem už čekala příliš dlouho a teď, když už je mi čtvrt století (ježišikriste), se nehodí, abych se v něm tísnila s dalšími osobami, s nimiž jsme si pili krev už víc než dost dlouho.

A ještě pořád toho tolik nevím. Už tolik jsem toho přečetla, už tolik věcí si ujasnila, a pořád mám pocit, že jsem teprve na začátku cesty k pochopení své vlastní úlohy na tomhle světě. Ještě musím hledat dál a sezením doma na prdeli to nenajdu.

Kdoví, kam mě ty nohy ještě ponesou.

Když je člověku pětadvacet, skoro si to říká o pořádnej bilanc, ale já úpřímně řečeno necítím potřebu důkladně rozrýpávat celou svou minulost a zvažovat, co za to stálo a co ne. Cokoli mě potkalo, cokoli jsem zeslonila i cokoli se mi povedlo, mě vedlo přesně k tomuto okamžiku, vedlo mě to k tomu, jaká jsem, kde jsem a s kým jsem. A tudíž si na to skutečně nemůžu stěžovat.

Kdybych do toho měla co kecat, když se to plánovalo, některý věci bych určitě vynechala. Nenechala bych se zviklat do pojišťovnictví. Zkusila bych se namísto toho dostat na nějakou školu, kam by pro mě nemuselo bejt až tak těžký se dostat – jen tak pro zajímavost. Něco humanitního, co má rádo psychologii, sociologii a fildu, ale neni to na ně tak vysazený jako vyloženě FFUK. Něco, co při přijímáčkách nerozmlátí všechny ideály uchazeče, ale prostě mu to nabídne příjemný prostředí, kde se může dozvědět víc o věcech, co ho zajímají, a rozvíjet se. Kdybych si mohla namíchat vlastní osud, přihrála bych si nějakou spřízněnou duši, která by to tehdy rozhodla za mě, takovou školu mi našla a vzala mě tam. Ne na furt a ne proto, abych měla kdovíjaký diplomy. Ale proto, abych netrávila čas marným snažením se o pojišťování všech osob známých i neznámých.

Ale možná bych to nebyla já, kdybych neprošla všema těma sračkama. Možná by mě lidi tak nebrali a neposlouchali, kdyby věděli, že jsem si sama neprožila pár pořádnejch krizí.

Jsem každopádně nesmírně šťastná, že jsem tam, kde jsem, fyzicky i duševně. Konečně po letech nemám pocit, že plýtvám časem, vím, že konečně dělám něco pro sebe a sama o své vůli, a že se mám jako prase v žitě a rozhodně mě to nepálí. Přemýšlím o budoucnosti a o všem, co bych chtěla dělat, zažít a zkusit, a zároveň už teď dělám věci, co jsem vždycky (nebo aspoň v posledních letech) chtěla dělat, a to je na tom to vůbec nejlepší. Něco skvělýho dělat a zároveň už myslet na to, co si dám příště. Tomu já říkám život.

Jen tak ze srandy jsem zalovila v archivu a vyhmátla svůj Bucket list z minulýho roku, což je vlastně přepracovanej ještě starší list věcí, co jsem chtěla udělat, než mi bude pětadvacet (originál teď nemůžu najít). Švanda… obecně se dá říct: Pracuju na tom.

Tak, to je konec listu, momentálně k tomu nemám co dodat. Zas někdy příště.

Budou to brzo dva měsíce, co jsem se zaregistrovala v Puttytribe, a z více důvodů se mi teď hodí o tom slovo nebo dvě říct, udělat si takový shrnutíčko, k čemu mi to vlastně bylo dobrý a jestli se to vyplatí.

Tak předně – jsem máslo. Ačkoli členové poměrně často pořádají takzvané huddles, neboli potlach pro více lidí á la Skype (používají k tomu G+), zatím jsem nenašla koule k nějakému se přidat. Asi hlavně proto, že zatím se nekonal žádný, který by mě tématem vysloveně zaujal, ale i prostě proto, že se bojím představovat se po internetu bandě cizích lidí- Ačkoli by mě mohlo uklidnit, že zdaleka ne všichni jsou rodilí mluvčí, že moje angličtina je na tom dobře a že jsou to koneckonců všechno super lidi, kteří určitě nebudou mít problém mi něco zopakovat, když to nechytnu, stejně mám trému a ještě jsem nervní z toho, že nebude dost rychlý připojení. No prostě to bůhvíproč vidím hrozně černě. Asi že mi na tom tak záleží.

Už od přihlášení poctivě prolézám diskusní fórum, na němž Puttytribe v podstatě stojí, a nestačím se divit, jak moc jsme si s některými z těch lidí podobní. S jednou paní jsme si tak potlachaly, že mi dokonce začala tvrdit, že snad jsme duševní dvojčata nebo co, a dopadlo to tak, že jsem jí dávala rady do života a ona z nich byla úplně odvařená, což mě poměrně dostalo 😀

Prosimvás já, která se jen pár měsíců zpátky neuměla ani dokopat na úřad, co má za rohem, aby tam něco řešila, já, která si roky nevěděla rady s životem a pořád má pocit, že vlastně vůbec nic neví a nemá žádný plány (ani je mít nechce), se zapíšu do Puttytribu a doslova po pár dnech už rozdávám rady do života a pomáhám mnohem staršímu člověku odkudsi z Malaysie 😀 To vás přivede na nejednu zajímavou myšlenku, stejně jako ty další diskuse s dalšími lidmi – a že jich bylo.

Já a life coach. Doteď tu představu moc nerozdýchávám, i když abych byla upřímná, už nějakou dobu ji v hlavě mám a přemítám, jestli by to bylo možný. Na prvním místě jsou samozřejmě tradiční pochybnosti – já pochybuju skoro o všem a obzvlášť o sobě – ale pak si zase člověk řekne, proč sakra ne. Lidi kolem mě mi nějak čím dál častěji dokazují, že by to nemusel bejt takovej problém. Píšou mi sami od sebe maily s prosbami o pomoc a mně to motá hlavu a lechtá ego. A to jsem se tak snažila se tý mrchy nenažraný zbavit. Ale hlavně čím dál tím víc přemýšlím, jak to rozjet ve větším a pokud nějaký ty znalosti a zkušenosti mám (a asi jo, když je tak bezprizorně rozdávám), neměla bych dělat mnohem víc pro to, aby se dostaly k těm správným lidem, tedy k těm, kteří je potřebují?

Lidi z Puttytribe mě samozřejmě i uklidnili, pokud jde o moje rozepsané e-booky. Sama Emilie, zakladatelka PT, mi řekla, že zásek je věc úplně normální a že když psala Renaissance Business, taky začínala na xkrát a měla prostoje. Neskutečně mě to uklidnilo. A s tím klidem bylo mnohem snazší ten soubor otevřít a zase na tom trochu zapracovat.

V Puttytribe jsou lidi, pracující na milionech různých projektů, každý ty své vášně projevuje v trochu jiných oborech, a přesto máme všichni ten základ společný – máme toho hodně, co nás zajímá, a každou chvíli se objeví něco nového. A všechno to chceme vyzkoušet, naučit se, udělat, zažít.

Proč o tom melu zrovna teď – Puttytribe není otevřenej pořád. Členy nabírá jen cca jednou měsíčně, s dveřmi otevřenými vždycky jen na pár hodin, a pak si zase musíte v případě zájmu počkat do příště a mezitím vám může utéct poměrně dost zajímavých huddles, o nichž všichni říkají, že to je to nejinspirativnější na PT vůbec a že vás to maximálně vyburcuje k aktivitě a je to nejlepší brainstorming.

Bejt členem má i tu výhodu, že všechno máte z první ruky, takže už teď vím, že nejbližší datum dalšího otevření bude 20. srpna (příští úterý).

Devatenáct dolarů za měsíc vám může připadat jako dost, zvlášť, pokud to přepočítáváte na český. Ale v mých očích to, když už nic jinýho, stojí za jednorázovej pokus a nakouknutí.

Pokud byste měli zájem stát se novým Puttypeem, můžete se směle přihlásit zde. Připojila jsem se totiž k nejnovějšímu výdobytku – affiliate programu „Refer a Friend“, skrz něj můžu dostat nějakej fajn bonus, když se někdo přidá přese mě. Milé.

A musím říct, že mě baví, že s takovýma nápadama Emilie nejprve přijde do diskuse, zeptá se nás, co si o tom myslíme, a teprve až dostane vlnu pozitivních reakcí, to zprovozní – a zprovozní to okamžitě. Je to příjemná změna, když jste zvyklí, že se vás nikdo na nic neptá a v jednom kuse namontovává všelijaký „zlepšováky“, který vám akorát mnohem víc zkomplikujou život, není-liž pravda?

V bydlíku je člověk mnohem víc v kontaktu s přírodou. Jelikož všechno, co pro sebe potřebuje z hlediska fyzických potřeb, napěchoval do co nejmenšího prostoru, hranice toho prostoru, tedy životního prostoru, se smrskly a jen tři kroky od sebe, ať už stojíte kdekoli, máte vnější vesmír a svět. Před vašimi dveřmi je trávník. Nebo hlína nebo písek, cokoli si sami zvolíte. A pokaždé to může být jiné.

Když jsem se v noci třásla kosou, protože jsem neměla spacák a nedovedla jsem zprovoznit topení (ať jsem dělala co jsem dělala, pořád to hučelo jen studeně), a protože se mi nepodařilo ani zapnout vodu, uvědomovala jsem si, jak krásné je vlastně spoléhat sám na sebe. Už když jsem si balila, měla jsem pocit, že se mi bude hodit pashmina a že místo děrovaného svetru bude lepší pořádná mikina. A taky jsem si vzala dlouhé kalhoty na spaní, láhev vody a pár suchých toustů pro případ nouze, jen toust a salámová tyčinka, kdyby náhodou. To všechno mě zachránilo.

Nevím, kde se ta připravenost a prozíravost ve mně bere. Zase asi zkušenost. Každopádně mě to ohromně baví. Být připraven na cokoli je neskutečná vlastnost, díky níž je moje křivka nálady v podstatě pořád stejná a ať se děje co se děje, a není snadné ji rozhodit. To je pro mě osobně neskutečný pokrok na poli osobního rozvoje. A díky podobným situacím si to uvědomuju. Jak moc jsem se změnila a poučila a jak moc jsem v kontaktu sama se sebou.

Buší mi srdce. Sotva jsem se vzbudila a dala trochu do kupy a venku už řvou motory. Zase něco, co nedovedu dobře popsat. Hráli jste někdy Mafii? Vzpomeňte si na zvuky při závodu a zesilte to přibližně na hlasitost masivního koncertu přímo za barákem. Asi tak nějak. Je to prostě neskutečně hlasitý. A je to nový. Tohle jsem nikdy nezažila a cítím se příjemně nejistá, že nevím, co bude, kde jsem a tak vůbec. Můj svět se tím neznámem smrskává na můj bydlík, cestu k toaletám (kterou si vybavuju jen matně, ale naštěstí je nepotřebuju, wc mám přímo v bydlíku) a vyhlídku, že za půl hodiny se chystáme k závodu a patrně to všechno dost dobře uvidím (děti pořadatele přece nebudou stát někde v koutě). Můj bydlík a můj malinkatý svět se stává mým útočištěm a tím jediným, co mám a co znám. Je to jako meditovat a všechno vypnout. Vypnout autopilota a uvědomit si svou existenci v přítomném okamžiku. Mít jenom teď a žádnou minulost. A před sebou vidět spletité cestičky života, jak se může dál vyvíjet. Nic není jisté. Máte jen to, co znáte a umíte, a v příští vteřině to budete muset použít a prokázat tím, kdo skutečně jste.

Opět si neskutečně rvu vlasy, že nemám foťák. Snažím se dobít a zprovoznit starý mobil pana M., ale prostě to nejde. Dobiju ho, podívám se na něj, odložím ho, za deset minut se chci podívat na hodiny a je vypnuto. Co bych za ten foťák dala. Jak je to k posrání, že když mám takovouhle životní přiležitost, nebudu z toho mít ani obrázek na památku, a tak si pravděpodobně za pár let nebudu umět vybavit detaily a připomenout pocity a všechno mi to vybledne a zmizí. Budu si pamatovat, že jsem tady byla, samozřejmě, je to velká věc, ale právě proto, že nebudu mít prosté foto kempových záchodků, mi to bude ve vzpomínkách připadat jako něco tak ideálního, že nebudu ani věřit, že se to fakt stalo mně. Bude mi to připadat jako vzpomínka na něčí příběh, co jsem četla, nebo na film.

Tak si to aspoň píšu. Abych si vzpomněla, jak mi to tu připadalo kouzelně útulné a pohodlné, že tu byly vínově červené měkké potahy s béžovými pruhy a modrými květy, tmavě modré závěsy, do nichž jsem se v noci chtěla zabalit, ale byly bohužel malé, tmavě zelená rohožka a igelit na podlaze, aby se nenašlapalo. Toaleta, kterou jsem úplně nepochopila. A že jsem četla manuál snad desetkrát a stejně jsem nebyla schopná zprovoznit vodu nebo horké topení, že jsem se vztekala, když tu jsou tak zařízení, že tu nemají ani jednu pitomou deku na půjčení, že když jsem si lehla a zhasla, všimla jsem si na stropě střešního okna, skrz něj by člověk mohl pozorovat i hvězdy, kdyby si lehl na podlahu a kdyby nebylo v kempu tolik světla. Že když jsem odhrnula záclonku u okna, oslepila mě záře dokonale bílého měsíce zahaleného v ostře rýsovaných mračnech. Že večer, cestou do kempu z koncertu, jsme ten měsíc viděli a že byl žluto oranžový a já si přitom vzpomněla na jeho rudou podobu během cesty z Itálie. Že jsem moc nechápala, co se stalo s mým spacákem a proč ho nemám, a že mi taky nedávalo rozum, proč jsme všichni v 9:26 ráno ještě v klidu v bydlíkách, když za čtyři minuty má začínat Nickův závod. Rozhodli se snad přijít až na ten druhý, v deset dvacet? A pokud ano, co mám do té doby dělat se svým časem? Když ta auta venku slyším burácet, připadá mi absurdní sedět tady na zadku, mám pocit, že bychom měli být tady a všechno to vidět. Být tam.

A čuchám slaninu. Ashleigh smaží dětem snídani.

–

Angličani jsou prasata. Když se mě Ashleigh optala, dám-li si bacon sandwich, měla jsem na mysli leccos jiného než to, co mi naservírovala – bulku s podivnou krouceninou tlustého masa, co vypadala střídavě jako ucho, jazyk nebo kus obří houby, a ať prý si nabídnu kečup nebo nějakou omáčku. Tak jsem si nabídla, abych to do sebe vůbec dostala. A pak jsem si dala záležet, abych to nepřeháněla s dávicím reflexem, když se mi do zubů dostalo něco ne úplně poživatelného. Takže jsem to musela trochu obrat. Upřímně nechápu, jak je možné, že přirozená reakce angličana na takovou nabídku není zakřenit se a s díky odmítnout, ale právě naopak, „To by bylo skvělé, děkuji!“. Angličani.

Vzpomínám si, že jako malá jsem s karavanem už do styku přišla. Nevzpomenu si, jestli jsem v něm přímo spala, ale vím, že když jsme s našima a partou známých jezdívali každé prázdniny kempovat na Dvořiště nebo Lipno, pár „bydlíků“ tam bylo. Vždycky mě to svým způsobem fascinovalo, když jsem se k tomu nachomýtla, ale vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela, pokud zrovna nějaký nestál přede mnou. Teď dost dobře nechápu, proč.

Seběhlo se to rychle a včera jsem z toho všeho měla příšerný pocit, ale stalo se, že jsem se nějakým zázrakem dostala na festival Silverstone a právě teď, čtvrt hodiny před dvanáctou, sedím sama ve svém vlastním bydlíku, za nějž jsem neplatila a o nějž jsem se ani neprosila, a až do zítřka ho mám úplně pro sebe. Zítra za mnou dorazí pan M. a budeme tu spolu – nevím, jestli si ho moc užijeme, budeme asi převážně venku na festivalu, ale stejně mě to nutí přemýšlet.

Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si zvláštní věc. Že mi to tu všechno dává absolutní smysl, mnohem větší než mi kdy dávalo jakékoli jiné bydlení. Bydlík je zvláštní věc. Je to jako když jsem hrávala The Sims a mou největší vášní bylo stavět co nejmenší domečky s co největším využitím prostoru. Snažila jsem se všechno potřebné napěchovat (ale tak, aby to nedusilo) do co nejmenšího, nejútulnějšího prostoru. Zejména z lenosti a pohodlnosti, abych nemusela dlouho čekat, než Simík přejde do jiné místnosti. A abych všechno viděla na jeden pohled, abych měla přehled a nemusela scrollovat obrazovku.

Teď, když jsem tady, cítím podivné šimrání v žaludku z toho, jak naprosto všechno, co je z hlediska bydlení potřebné, mám nanejvýš tři kroky od místa, kde sedím, a všechno je to naprosto dokonale vymyšlené. Je tu samozřejmě prostor na spaní, sezení či válení se. Je tu kuchyň i koupelna, elektřina, tudíž i zásuvka na dobití nezbytných elektrických spotřebičů, je tu lednička a překvapující množství úložných prostorů, které člověku s malým množstvím osobního vlastnictví bohatě postačí, a prakticky odevšud se můžu podívat ven, protože jsou všude okna. Je to tak šikovně řešené, že mohu u kterýchkoli z nich zatáhnout závěsy a dovnitř nepronikne ani světýlko, a nebo je prostě mohu nechat roztažené a sledovat všechno, co se děje kolem. Být toho součástí.

Bydlík je pro minimalistu rájem. Nemá nic navíc. Všechno tady je vymyšlené do posledního detailu a šikovně nahňácané na co nejmenším počtu čtverečních metrů, a protože se v něm má bydlet, na ničem se nešetří. Sporák a lednička nejsou levné šunty, záchod se pod vámi nehýbe, sprcha těsní, na zemi je všude koberec a sedačky jsou měkké a pohodlné takovým způsobem, že se mi upřímně ani za mák nechce vracet do annexu na pitomou tvrdou židli k pitomému tvrdému stolu, zasypanému nepořádkem. Chce se mi zůstat tady, kde moje křeslo má přesně takovou šířku a vůbec parametry, abych v něm mohla pohodlně sedět v turečáku a nikde nic netlačilo, stoleček je tak akorát velký na to, aby se mi sem vešel laptop s myší, lahev vody a magazín s informacemi o festivalu Silverstone. Naproti mě sedí moje malá minitaška a jediné, co mi teď chybí ke štěstí (kromě pana M., samozřejmě), je spacák, o němž se domnívám, že mi ho Ashleigh nezabalila. Jsem pitomá, že jsem se na něj nezeptala před odjezdem, ale na mou obranu, snažila jsem se. Začala jsem dotazem ohledně lístků a než jsem stihla pokračovat, Nigel prohlásil, že má všechno, a z jeho tónu jsem tak nějak pochopila, že ho mám nechat řídit. No co, říkám si. Je tu zatím celkem teplo, mám sebou něco málo oblečení, na pohovce je několik poštářků a mám taky pashminu, kterou použiju jako přehoz a snad se i trochu vyspím. Nebude to zlé, už jsem byla v horších situacích.

Pořád si říkám, jestli je to opravdu tím, že už jsem tak stará, moudrá, zkušená či co, že si z takových věcí nic nedělám. Nemůžu se zbavit pocitu, že jen pár let zpátky bych se v situaci jako je tahle skládala a byla by ve mně malinká dušička, ale teď? Jsem šťastná. Nejsem si jistá, jestli to na mně je vidět, spíš mám pocit, že je to naopak, ale já už jsem na to asi přišla. Je to prostě proto, že jsem si v životě prožila už tolik bolesti a chmurů, že to všechno vnímám úplně jinak než normální člověk. Co by pro jiné byl důvod šílet a áchat, je pro mě tak akorát na vyvážení všeho toho svinstva, co jsem si užila (můžeme polemizovat o tom, jestli to bylo odůvodněné, ale prostě jsem se natrápila víc, než mi bylo zdrávo), a tak neáchám. Nebo je to možná proto, že se bojím být opravdu šťastná z velkých věcí, protože jsem zvyklá, že v takové chvíli se obvykle všechno pokazí a stane se to nejhorší, co se může stát. A tak si dovolím být opravdu odvázaná jen z maličkostí, na nichž se nic zásadního pokazit nemůže, jako třeba že si koupím po letech marshmallow a chce se mi skoro až brečet z toho, jak mi chutnají a že je mám. Jeden pitomej pytlík marsmallow. A teď jsem tady, na festivalu Silverstone, což je akce jako prase a nepořádá ji nikdo jiný než exmanžel naší Ashleigh (takže si jistě dovedete představit výhody vyskytování se poblíž jeho dětí – připadám si jako v Gossip Girl), sedím ve vlastním bydlíku, právě jsem přišla z koncertu Pink Floyd „revivalu“ Floyd Reloaded (stihli jsme jen pár skladeb, ale doháje, bylo to nádherný!), zítra se podívám na závody extrémně luxusních aut (zmíněný exmanžel, který mi mimochodem před malou chvilkou přál dobrou noc – vyzvedával nás z koncertu – rovněž závodí) a pravděpodobně i na nějaký atrakce zdarma a já se prostě nemůžu přimět k adekvátní reakci. Někde uvnitř mám pocit, že by asi bylo vhodné, já nevím, skákat do stropu, skučet radostí, tlemit se jako blázen nebo uronit pár slz. Už z toho dojetí nad tím štěstím.

A ono nic. Jako by mi to bylo úplně jedno.

Když jsme nasedali do auta a jeli na koncert, zrovna se zdálky linuly první tóny Shine on you crazy diamond a mně šel mráz po zádech – to byla moje asi nejsilnější reakce zatím. To vám prostě asi nevysvětlím. Pink Floyd jsou pro mě moje dětství. Můj hudební základ, jímž mě obdařili rodiče a za nějž jim budu nadosmrti vděčná. Něco, co jsem poslouchala tak často, že mě to nemohlo nepoznamenat. A poznamenalo mě to krásně. Shine on you crazy diamond je taky první skladba, kterou začíná moje oblíbená, extrémně dlouhá nahrávka Live Pulse koncertu, kterou jsem v posledních měsících před odjezdem dost často přehrávala v autě, když jsme s tátou jeli na chatu nebo na burzu. Když se řekne Pink Floyd, myslím na tátu, ale i na mámu a naše cesty autem.

A teď to tu všechno mám před sebou jako na talíři a i když to nejsou oni a člověk z toho tak měl takovej zvláštní pocit, rozhodně to znělo hodně podobně a neumím si představit hudbu, kterou bych tu poslouchala radši (no dobře, The Feud bych si dala líbit, ostatně nemaj to zase tak daleko… ale PF jsou PF, i když to vlastně nejsou PF – no rozumíte mi, ne? :D)

Prostě – svým způsobem hluboce vnímám a chápu neskutečnost (a skutečnost) toho všeho, co se mi teď děje. Dokonalost, o níž mám pořád pochybnosti, zda si ji zasloužím a zda je vůbec možná. Ale na druhou stranu si říkám, že ano. Za to všechno. Za Ječmínek. Za toho kreténa, co mi dluží prachy. Za zlomené srdce a za to, jak si se mnou osud nejednou vytřel prdel a vysmál se mi do ksichtu kdykoli mi na něčem opravdu záleželo. Za ta kvanta pochybností, strachu, za ty miliardy slz, prolitých v zoufalství nad vlastní existencí a nesmyslností všeho vesmíru, za všechna příkoří, za všechna ta usínání plná těch nejvroucnějších uslzených přání, která se nikdy nevyplnila. Za všechny křivdy a všechny ztracené lásky, za každého oplakaného člena rodiny nebo přítele, za všechen pocit ztracenosti a všechno, co jsem kdy musela snášet. Za všechnu fyzickou bolest, za upracovanost a nevyspání, za všechny zdravotní problémy způsobené stresem a všechny mindráky, za všechno, co se mi nepovedlo a co jsem si neuměla přiznat, si tuhle dokonalost a naprosto nereálnou realitu (které prostě nemůžu uvěřit) zcela zasloužím.

A nejlepší na tom je, že jsem si to způsobila sama. Jediný důvod, proč tu jsem, je, že jsem to chtěla. Tak moc jsem se sem chtěla dostat a otevřít se všem příležitostem, které odjezd do zahraničí může přinést, že i když mi trvalo roky najít osobu, která to bude chtít taky a bude to myslet vážně, nakonec se mi to povedlo a co víc chcete za důkaz? Já jsem tady. Jsem tady a jsem za to neskutečně vděčná sama sobě a světu, který mi to umožnil.

A panu M., který jel se mnou a bez nějž bych tady nebyla. A Maude, která mi pana M. našla. A Muse, kteří nás vlastně dali dohromady. A zase Maude, která mě přivedla na Muse. A Rock for People, který Muse pozval. A Maude, která mě přivedla na Rock for People…

A internetu. Světu, ve kterém žijeme, který je plný možností a kde najít spřízněnou duši je možné kdykoli, každý den, celý den. A kde brzo zjistíte, že ta spřízněná duše není jedna, jsou jich tisíce a každý z těch lidí vám může snadno změnit život k nepoznání. A všechny ty momenty, co mě sem přivedly, mi letí hlavou, jen takové záblesky – bylo jich příliš mnoho než abych si je všehny vybavila, ale už jenom letmo se jich v mysli dotknout mi připomíná, jak neskutečný ten život je. Jak se může stát naprosto cokoli, při troše vyladění se na tu správnou vlnu a dělání těch správných rozhodnutí. A já si poprvé po letech připadám jako že na té vlně surfuju jako divá a nedá mi to skoro žádnou práci, jen občas majznu pádlem po hlavě žraloka nebo načutnu medúzu, ale jinak si to pěkně užívám a už dávno mě to neválcuje a netahá za sebou. A nesedím na pláži a nečumím na to všechno s lítostí, že to nemůžu být já na tom surfu. A už vůbec nesedím doma v Praze a nečtu si něčí blog o tom, jak surfuje kdesi u moře a koukaj na něj lidi z lehátek. Jsem to já, já jsem na tom surfu. A i kdyby ta vlna měla vydržet jen pár měsíců, navždycky to bude stát za to.