Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak dneska jsem začala přemýšlet, jestli náhodou netrpím faktickou depresí. Ty moje stavy, někdy celý dny, kdy nevnímám a nejsem schopná něco říct, jen chabě odpovídám, neusměju se a hodiny zírám do blba, na to už jsem zvyklá. Ale dneska, když jsem přišla do práce, jsem si uvědomila, že takhle strašnej zásek jsem snad ještě neměla. Seděla jsem na židli v šatně, jen jsem se opřela a najednou bylo o čtvrt hodiny víc a já se celou dobu ani nepohnula, ani jsem neměla v hlavě žádnou myšlenku, prostě ten čas zmizel kdesi v neznámu a já chtěla něco udělat, aspoň změnit polohu na židli, abych si uvědomila, že žiju, ale vůbec to nešlo, jako by mi zamrzl kompjůtr v mozku a někde se něco zaseklo. Chtěla jsem se usmát, vedle se kolegyně bavily nad novým rozvrhem a hrozně se u toho smály, a já to vnímala jako vnímáte svět těsně předtím, než omdlíte. Zachvátila mě panika. Zkusila jsem se usmát, nešlo to. Měla jsem úplně kamennej ksicht. Vůbec jsem se nevnímala. Zkusila jsem si v hlavě přehrát Walking on sunshine, to vždycky zabírá na zlepšení nálady. A furt nic! A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že z toho šoku začnu brečet – v hlavě jsem křičela „Co se to děje?!“, ale na mym výrazu by nikdo nic nepoznal – uvědomila jsem si, že ani to nemůžu, prostě jsem jenom dál zírala před sebe a připadala si jako vězeň ve svym vlastním těle, jako by mě od něj někdo odpojil.

Při práci se to pomaloučku zlepšovalo, ale jen velice zlehka a možná že to bylo spíš jen tím, že jsem musela dělat, tak jsem dělala. Přesto jsem se ale dobrou hodinu nebo i dýl vyhejbala obsluhování a dělala jsem všechno proto, abych nemusela s nikym mluvit. Hrozně mě zničilo, že mi někdo vypil flašku pití – musela jsem si dojít pro novou, bylo mi nedobře. Vedro je tam teda vždycky, ale tentokrát jako by bylo nějaký fakt extrémní – už teda včera jsem měla půl dne pocit jako že mi někdo drží hlavu ve svěráku, a taky mě chvílema bolela hlava, ale dneska to bylo ještě silnější. Co jsem tam přišla, měla jsem pocit, že jsem přibrala sto kilo nebo že mě něco táhne k zemi a nemůžu dejchat ani se pohnout. A do toho pořád panika. A nikdo nic nepoznal.

Koupila jsem si hroznovej cukr, abych do sebe napěchovala nějakou energii, že to třeba pomůže. Taky jsem vypila dost kafe. A dá se říct, že po zbytek dne jsem docela normálně fungovala, i když k večeru to na mě zase padlo a posledních pár zákazníků si se mnou muselo vyloženě užít, protože už jsem zase nebyla schopná se ani usmát a všechno jsem vnímala jen tak napůl.

A tak si řikám – jebe mi už vážně? Nemohla se u mě vyvinout nějaká faktická nemoc? Protože tohle mi už přijde divný svádět na náladovost, to jsou kurva silný negativní pocity na to, aby to byl jen „blbej den“ nebo nevyspání a ani to nepřipíšu únavě, vždyť volna mám docela dost a dneska jsem byla v práci jen osm a půl a začalo to ještě před směnou, tak co mi to zas je?

Možná mě ta moje prokrastinace a neschopnost vyřešit všechny kostlivce jednou provždy vážně zabíjí a možná že jí to ani nebude moc dlouho trvat.

A nebo mi chybí vitamíny.

Anebo mi možná chybí něco úplně jinýho.

Tak jsem se včera naštvala a začala hledat způsoby, jak to tu „ojinačit“, změnit, no prostě udělat jinak. Nehledala jsem tentokrát „lépe“, prostě jen jinak, protože se mi ten eko design hrozně okoukal a hrozně mě nebavilo, jak jsem měla vyřešený kategorie. Jenže ono se to večer dost blbě dělá, když víte, že si musíte jít brzo lehnout, abyste ráno byli schopní vstát. S nostalgií jsem vzpomínala na „starý dobrý časy“, kdy jsem do rána experimentovala s html a css a blbla, dokud se mi z toho něco nevynořilo. Úplně mě rozmrzelo, když jsem se koukla na hodiny a uvědomila si, že na to prostě nemám čas a že si to nemůžu dovolit, když musim za nějakejch sedm hodin vstávat. To si člověk začne připadat dost starej.

Ale to nakopnutí mě nepustilo. Naopak sílilo poté, co jsem objevila zatraceně inspirativní webovku s přiléhavým názvem Good Fucking Design Advice 😀 Nevim, kdo to vymyslel, ale má můj respekt. Okamžitě jsem proklikala aspoň deset rad, abych se rychloinspirovala, a jednou z nedocenitelných rad bylo právě „Fucking experiment“, no a tak jsem se do toho dneska konečně fucking pustila 😀

No co si budem nalhávat, nejsem z toho tak odvázaná, jak jsem doufala. V cestě za minimalismem je to krok zpátky a má to chyby, na který nejsem úplně schopná ukázat prstem, ale cítím je tam. Énu, neni to ještě finální verze, ještě si s tim budu hrát a uvidíme, třeba se vrátím k předchozímu rozložení nebo to tu celý smažu a půjdu kurva jinam a s jinýma rubrikama, protože se cítím tak nějak vytahaně a nezaměřeně a jak mi to jindy je jedno, teď mě to prostě sere.

Anyway. Abych nepindala jen o designu.

O víkendu jsem byla na chatě. Původně jsem měla hrůzu z toho, že mi to nevyjde a že nepojedu, nakonec se to sešlo tak dobře, že jsem jela, a jsem za to ráda. Utvrdila jsem se v tom, že je dobře tam jezdit. Snad mi to teď bude vycházet častěji, díky novému rozvrhu hodin v práci, ale kdo ví. No, o tom níže.

Celej ten víkend jsme prakticky strávili na zahradě. Ta zahrada je tak podělaně veliká, že než to posekáte a pohrabete, můžete začít zase od začátku. No ale nějak jsme to v těch třech dohrabali, respektive ve dvou, tatínek sekal kočárkem. (Cože, vy jste ještě neslyšeli o naší epické sekačce na trávu, podomácku vyrobené z kočárku? No to se divim…)

Cestou na chatu jsem v autě pouštěla novej objev, na kterej mě přivedl Nick – on mě vůbec děsně zásobuje, ani to nestíhám poslouchat – a to sice This will destroy you. No abych řekla pravdu, doma mi to znělo líp, než když to chrastilo v autě po dálnici. Ale furt ještě kvalitní hudba a líbilo se to i tátovi, odkojenýmu na Pink Floydech. Approval achieved!

Cestou zpátky jsem původně chtěla pustit jen pár písniček od Feudů, ale nakonec to dopadlo úplně jinak, protože jsme místo jedný obvyklý hodiny jeli hodiny tři, takže jsme stihli nejen celý Feudy (respektive výběr toho „něžnějšího“, přece jenom takový pecky jako Rise nebo Fat Bastard by asi tatínkovi urvaly hlavu a obávám se, že zase tak tolerantní neni), ale i dalších přibližně 30 skladem mýho automixu – čili všeho možnýho jemnýho posluchatelnýho od Gregoriánů přes Enigmu a Enyu až po Keany a tucty méně známých věcí), no rozhodně se nedá říct, že bychom si neužili dost hudby. A užila jsem si dokonce i internetu. V jednu chvíli jsme fakt brutálně stáli na nějaký zaprděný starý silnici a mně to nedalo, neměla jsem chuť si povídat, tak jsem vytáhla notes s přenosným internetem a připojila se, jen tak na zkoušku. Jako bych nevěřila, že to může v autě fungovat. Já vim, jsem dvěstě let za opicema. Ale internet na pochodu je pro mě něčím z pohádek, dokonce i fakt, že se s tou „bílou krabičkou“ můžu připojovat na chalupě, je pro mě žhavou novinkou a změnil mi život, natožpak připojovat se i po cestě z chaty, no to už jako nene 😀

Ale na netu se stejně nic nedělo, tak jsem si jen ověřila, odkud pochází Enigma (protože jsme se o tom zrovna dohadovali), a zase jsem to zaklapla.

Dneska jsem musela do práce už na osmou – máme novej rozvrh a máme se střídat na osmičky. Takže jsem doufala, že půjdu domů dřív. No nakonec se ukázalo, že je to spíš naopak, byla jsem tam do večera – otvírací hodiny se nám ještě nezměnily, takže jsem tam vlastně byla místo původních dvanácti a půl hodin ne očekávaných osm, ale naopak nemilých 13 a půl. No ale dalo se to zvládnout, kupodivu. Dopoledne bylo mrtvo, odpoledne tam byla Kája, takže cajk. I když každej má svoje chyby, s Kájou je prostě na směně klídek.

A zejtra jdu na odpolední, takže se úplně těšim, jak se vyspim – i když jsem z těch změn tak rozhozená, že mám pocit, že se buď vzbudim hrozně brzo nebo naopak zaspim. A pak budu muset vařit něco k obědu a musim si uklidit, protože se mi v pokoji nastřádalo takovýho rozházenýho oblečení, že začínám pochybovat o svym pohlaví – no takovej mrdnik přece nemůže bejt pokojem mladé dámy, hergot O.o A taky by vůbec nebylo od věci konečně se přinutit zavolat na pracák. Měla jsem jim už před měsícem oznámit, že mám práci, a ještě to nevědí. Ježiš, to bude průůůůser.

Dozvěděla jsem se taky, když už jsme u těch novinek, že můj kamarád Mr. Mysteria (no vzpomínáte na něj, ne?), kterej by se mnou měl jet do Anglie, zvažuje přestěhování se do Prahy z… hergot, kde to sakra bydlí? No, prostě v nějaký prdeli 😀 A představa, že bychom to k sobě měli blízko, že bychom mohli chodit na kafe a na kdovíco všechno a hlavně do zkušebny a prostě spolu mluvit a hrát a tak, no to mě úplně nadchlo. Nechci znít nějak zoufale, ale fakt teď mám totálně nulovej společenskej život a zoufale nutně potřebuju, aby se něco takovýho stalo. Potřebuju pěstovat svoje koníčky za přítomnosti někoho dalšího podobně potrefeného a potřebuju s někym občas mluvit a všichni mí lidičkové na tyhle aktivity jsou prostě někde v p-dachu nebo nemaj čas nebo nejsou a mě už to pěkně sere. Potřebuju kamaráda, fňuk.

Mňo, a pak je tu ještě ta žhavá novinka, že Feudi pracujou na novym albu, který by mělo vyjít už totálně co nevidět, nebo spíš neslyšet. To teda neni až taková novinka, to už vim dávno, ale oni o tom teď furt mluvěj a tweetujou a mě už začíná chytat hysterie a příšerná nedočkavost. Už-to-prostě-chci! Ne, to se nedá vysvětlit, jak moc je miluju a jak moc se na to pitomý album těšim 😀 A na to, až zas přijedou do Prahy, snad teda i s Nickem. Protože jestli ne, tak už si za nim fakt budu muset dojet já a musíme zajít na pivo a já se tam prostě musim přestěhovat a musim s nima všema chodit na koncerty nebo se zbláznim! Anglie! Sakra 😀

Mimochodem zrovna dneska jsem obsluhovala obrovskou skupinu anglánů, nějaký postižený či co byli a měli dvě pani „vychovatelky“, který jim u mě objednávaly jídlo jako malejm dětem – přitom to byli normálně dospělý lidi – a ty pani byly tak milý, že jsem se prostě nemohla přestat usmívat a bylo mi jedno, že je obsluhuju čtvrt hodiny a že blokujou kasu a druhý dvě kolegyně lítaj okolo, tohle byla prostě moje skupinka a udělala jsem si to pěkně sama (ostatně ve chvíli, kdy přišli, šéfová směny prohlásila „Ta, která umí anglicky, na kasu„, takže to ani jinak nešlo). Muhehe. A jak mi pak za všechno slušně děkovaly a při odchodu hlasitě pozdravily… no a pak že to nejde >:)

Tak jsem si navrhla novej design. Ten stávající mě už pekelně nebaví. Jak se blíží podzim, čím dál tím víc cítím, že to chce změnu. Tenhle byl takovej jarní, ekologickej, svěží… což jsou přesně věci, který momentálně necítím a přijde mi, že ty chmurný myšlenky v něm správně nevyznívaj. A navíc mě přestala bavit ta jednobarevná nuda. Krize, znáte to.

Jenže to bych ten design ještě musela umět zprovoznit. Bejvaly časy, kdy jsem si uměla vymyslet skoro cokoli. No to přeháním, ale s css jsem se naučila pracovat celkem rychle a lidi, co byli ještě větší zoufalci než já, ke mně chodili pro radu. Měla jsem na to dokonce založenou poradnu. To už je ale dávno, dneska mám radost, když změnim barvu blbýho rámečku pomocí html. Jsem fakt zoufalec. Help wanted.

Poprvý přemýšlím o dvou meníčkách. Nahoře bych měla rubriky, vlevo nějakej ten profil a odkazy na ty lidi, co si podle mýho zasloužej, aby jejich odkaz někde takhle visel. Celá tahle touha po změně v podstatě pramenila právě i z toho, že mě irituje, jak mám ty odkazy vyřešený teď, vysloveně se mi to znelíbilo. Ačkoli vůbec nepochybuju, že i tenhle design by mě po chvíli omrzel, chtěla bych to aspoň zkusit.

Hrozně mě štve, že si to všechno dokážu navrhnout tak maximálně v Malování.

Jsem dneska úplně vymydlená. Celej víkend jsem mluvila anglicky, v krámě bylo cizinců jak nasráno a v neděli přes poledne, přibližně minutu poté, co se vedoucí rozhodla odejít „na chvilku“ dolů (známe ty její chvilky) mě zavalila lavina britů (nebo co jsou, nepřišla jsem na to, vypadaj jako briti, ale u části z nich mi přijde, že angličtina rozhodně neni jejich rodným jazykem), co k nám chodí poměrně často a z nichž by člověk umřel. Taky že jsem málem umřela. Chtělo se mi brečet, po tom všem – těžkej pátek a sobota – tohle a já na ně zrovna musim bejt totálně sama. Obsluhovala jsem je snad věčnost a přišlo mi, že ta fronta nikdy neskončí, a když skončila a vedoucí se vyvalila ze zázemí, cítila jsem se nesmírně unaveně a přetaženě. Měla jsem chuť se zhroutit a začít brečet, protože teď už konečně můžu. Přitom mi samozřejmě docházelo, že teď už to nemá smysl, naopak můžu bejt ráda, že je ta banda za mnou a že jsem je všechny odbavila bez dopomoci. Ale nějak jsem moc ráda nebyla. Chtěla jsem jít spát. Prostě únava.

Nijak mi nepomohlo večerní uklízení, který místo obvyklý půl hodiny trvalo hodinu a čtvrt a téměř celou tu dobu jsem nahoře byla sama, protože šéfová si dole dělala nějaký tabulky, počítala kasu a kdovíco tam dělala. Bylo mi oznámeno, že „je třeba“ dneska pořádně vydrhnout podlahu, což v praxi znamenalo nalejt si do kýblu s vodou jakousi blíže nespecifikovanou žíravinu a ty černý dlaždice vydrhnout doběla. Ta sračka mi šplouchala na kotníky, když jsem tím mopem jezdila sem a tam a špína z podlahy tekla v takovym množství, že jsem ten kýbl musela vyměnit snad dvacetkrát a stejně jsem furt jenom roztírala špínu, neschopná vytřít to do čista. Už mi hrabalo. Všechno jsem to ještě rozťapávala crocsama, když už jsem se na to chtěla vysrat a nechat to napůl čistý, zjistila jsem, že na některejch místech kýbl a moje boty vyleptaly do podlahy bílý fleky, na nichž bylo poznat, že to rozhodně jde udělat líp. Zoufala jsem teda pokračovala v drhnutí a jako by to nebylo málo, ještě jsem si ten kýbl skopla a napůl vylila, takže byla ta sračkoidní voda už ale fakt všude. No když se daří…

Zabalila jsem pak vitríny a šla se dolů umejt a převlíct s tím, že to dodělám potom. Protože už jsem toho prostě měla fakt plný zuby. Ještě teď se mi vybavuje ten kretén, co se se mnou čtvrt hodiny dohadoval o tom, v čem je co (a tvářil se přitom krajně nelibě), od vedoucí jsem ten den neslyšela prakticky nic jinýho než „Hele, domluv se s nim ty, já jim nerozumim“ nebo „Já už na to nemám nervy“. Jako bych je já snad měla. Leda tak na pochodu. Nakonec mě ten kretén požádal, abych mu udělala z normálního chleba toust se šunkou a sýrem. Jako bych kurva měla nějakej chleba. Jako by bylo normální přijít do supermarketu a žádat, ať ti okamžitě objednají a dodají kleště, který jsi nenašel v regálech. Jako by bylo normální přijít do vegetariánský restaurace, prohlídnout si lístek a požádat kuchaře, jestli by mohl zajít naproti do řeznictví koupit steak a upéct ti ho s bramborem. Prostě – WTF??? Tady mám nějaký zboží, tak to kup nebo nekup, ale proč si jako myslíš, že ti budu vyrábět něco na přání? Z čeho? Jak bych to asi markovala? Já nejsem posraná továrna na čokoládu, nevyrábím lidem na přání!

Mno. Večer jsem pak ještě byla na pivu s kámoškou, ale moc mě to na duchu nepozvedlo, seděly jsme v nějakym průchodu, kde neskutečně táhlo (nechápu, proč se nemohlo jít někam dovnitř), přišlo mi, že je asi mínus dvěstě stupňů, takže studený pivo mi fakt nepíchlo, navíc jsem měla příšernej hlad, kterej jsem byla nucena zahnat hermelínem (studený jídlo taky nepomáhá, když se vám hulí od pusy kosou), bolely mě záda… no prostě už jsem chtěla bejt doma ve vaně a mít pokoj ode všeho, hlavně teda od lidí.

Dneska jsem spala do jedný odpoledne. Hurá, konečně se mi to povedlo. Doufám, že zejtra bude repete. Od tý doby si ovšem cpu do hlavy Running up that hill a musím říct, že už z toho mám dokonale vymyto. Snažila jsem se dneska bavit s Nickem, ale najednou mi to vůbec nešlo. Jsem naměkko z toho, jak je to skvělej člověk a jak kurevsky úžasnou hudbu dělá, a jak se mi motaj myšlenky, nedokázala jsem je ani zformulovat ve vlastní hlavě, natožpak je sepsat. Podobně jako když se po koncertě The Feud mám přiblížit a něco jim říct. Nejsem toho prostě schopná, chci je jen obejmout, aby pocítili mou vděčnost za to, že jsou, a že jsou tak strašně awesome. Když jsem to říkala Nickovi, chlácholil mě, že jsem prostě jenom velkej fanoušek, že to je v pohodě. Já myslim, že jsem magor. Žádnej fanoušek si nepouští čtrnáct songů furt dokola deset hodin v kuse. A to ani nemluvě o tom, že polovinu z toho času jsem jen přehrávala RUTH. Prostě magor.

Cítím tvůrčí krizi tak nějak obecně. Nejen že mi nejde udělat design (spíš nevím ani kde začít), nechtělo se mi dneska ani hrát (i když za to vděčím zmrzlým prstům, fakt máme doma kosu, nebo jsme aspoň měli než máma zatopila, ale to taky neudělalo zas takovej rozdíl. Já bych si prostě fakt ráda zvykala na zimu pomalu, co je tohleto sakra za nápady, že máte jeden den třicet a druhej dvanáct stupňů? Moje tělo ani moje psychika to nějak nedávaj :P), psaní mi taky nejde – když už píšu, vyzní to hrozně depresivně, a ačkoli mám hlad, nemám ani chuť na jídlo.

Vážně-nesnáším-„tetu Bětu“. (Nemluvě o tom, že to je fakt hroznej pojem) Achjo. Někdy je fakt na nic bejt ženská. Když s váma furt mlátí emoce a nic vás nebaví a nic se vám nechce. #posraný hormony, už aby to přešlo.

Uživatelé Twitteru, taky máte touhu hashtagovat pokaždý, když něco píšete?

Vlastně můžu bejt spokojená. Včera jsem vedoucí řekla, že až přijdu domů, vymlátim si mozek z hlavy poslechem kvalitní hudby furt dokola. Což jsem udělala. Už ani nevim, co jsem jsem přišla dneska sdělit. A rozhodně se tu nedá mluvit o nějaký souvislosti myšlenek, vlastně obecně o nějakejch myšlenkách 😀 Target reached.

Ha, dneska jsem dostala další dva pohledy, z nichž ten jeden byl – podržte se – z Koreje! 🙂

Úplně mě to šoklo. Poslal mi ho sice Čech, ale to mu neubírá na zajímavosti a taky vím o jednom nadšeném filatelistovi, který mi hned zabaví známku. Podezřívala jsem ho ovšem i ze znárodnění té druhé, ježto pohled se mi dostavil bez ní, ale ta šla jen po Praze, takže pochybuju. Ale jak se ke mně ten pohled dostal bez známky, to mi teda zůstává záhadou.

Dneska byla v práci legrace, zase. Teda aspoň odpoledne a večer. Ráno to bylo zas takový nejistý, nebylo mi dobře, ale pomohlo, že pani Květa, která tam jinak lítá jak mentál, byla dneska taky taková dost nicnedělající, takže jsem nemusela půlku dne strávit s pocitem, že něco dělám špatně, když se neplašim kvůli každýmu prdu a neběhám po krámě sem a tam a nerozbíjím nádobí. Ono to bude souviset i s tím, že bylo fakt silně mrtvo. Doufám, že zítra to bude taky tak, nemám chuť něco dělat.

No a večer, to už vůbec. Celý odpoledne byla docela zábava, naše složení – já, Kája a směnová vedoucí Martina – je bezkonkurenční. Kolem sedmé, osmé, na nás ovšem už padlo totální delirium mortis a my jsme se nemohly přestat chlámat, někdy i úplně bez důvodu. Samozřejmě jsme přeladily na perverzní vlnu a kolem půl devátý už jsme taky začaly bejt dost sprostý, protože to už se člověk prostě nějak přestane hlídat – beztak tou dobou na krám nepřijde nikdo jinej než ukrajinci a rusáci a co je nám po nich, žejo.

To je hrozný, Ája se mi válí po stole, přesněji po dopise a pohledu na stole (kočky a papíry, achjo) a hrozně moc se chce mazlit a já na ni prostě nemám čas. Úplně mi to rve srdce, když vidim, jak se mě snaží zaujmout, aby vzápětí vystřelila v naději, že ji budu následovat do „jejího“ pokoje a hrát si tam s ní. Nemůžu, herdek! Už je jedenáct a já ráno vstávám. Proč jen člověku vždycky přijde psavá ve chvíli, kdy si nutně musí jít lehnout?

A navíc je fakt, že se mi do tý postele vůbec nechce. Jde na mě hlad, mám ještě mokrý vlasy a včera jsem měla tak nechutný noční můry, že jsem málem běžela k našim do ložnice a stulila se tam na křesle. Já nevim, proč mě furt tyhle věci musí pronásledovat, a hlavně proč se ta témata furt tak opakujou a proč je to všechno kurva tak živý! Pak se člověk nemá bát jít uprostřed noci na hajzl, když se právě probudil z nechutně živýho sna o tom, jak se uprostřed noci procházel po bytě a narazil na ducha v podobě nějaký nechutný starý poloprůhledný babky s mléčnejma očima a rozježenýma bílýma vlasama. To mám z toho, že jsem si večer vzpomněla na film Ti druzí. Ovšem to zase mám z toho, že se bojim usnout kvůli nočním můrám o duchách. Tak kde je tomu začátek? A kde tomu bude konec?

Musím po víkendu vyčistit lapač snů. Teď zrovna evidentně nelapá.

Jo a báj d véj, Fjůdi spáchali svůj – tuším – první cover a právě dneska ho odhalili světu! Přišla jsem na to zrovna ve chvíli, kdy jsem přišla chcíplá domů a prohlížela si omámeně došlé pohlednice. A málem jsem umřela. Oni mi nakryli Running up that hill! No chápete to? Moje absolutně nejmilovanější banda britů udělá cover jedný z mých absolutně největších srdcovek? No chápete-to! Já ne. Normálně mi vstoupily slzy do očí.

Já ty kluky žeru. Chci bejt v Manchesteru, teď hned, a chci je všechny obejmout. A Nick mi včera řekl, že jsme prakticky přátelé. Jsem dojatá. Miluju je všechny.

Ovšem i přesto jsem se tam vydala, to bylo totiž tak – minulý pondělí, nebo co to bylo za den, jsem si koupila svoje první a velice dlouho chtěné djembe. Celá nadšená jsem si ho přinesla domů a druhej den projela youtube pro nějaký tutorialy a podobně, abych vůbec věděla, jak na to hrát. Ale když jsem to tak viděla, rozhodla jsem se, že kvůli tutorialům jsem si to nepořídila, a že chci bubnovat. To se samozřejmě nedá dělat doma o samotě, nebo ne že by nedalo, ale za moc to nestojí, tak jsem si včera vzpomněla, že by bylo fajn zajít zase na nějakou fireshow, jako jsem před časem byla na Parukářce neboli Křížku. Chvilka googlení odhalila zajímavou skutečnost, že jedna taková se koná právě toho večera ve zmíněném parku Židovské pece. Jeden Facebook vládne všem, tak se mi v krátkém čase podařilo sehnat dva nadšence pro spontánní rozhodnutí a za nějakou hoďku a půl jsme se už sešli v parku, kde to už docela žilo.

Stručně řečeno, atmosféra byla skvělá, i když zezačátku trochu váhavá – hlavně teda pokud jde o bubeníky, kteří se od sebe distancovali jako by se neměli rádi a každý si hrál po svém. Po pár minutách se to ale slezlo všechno dohromady, objevili se lead drummeři, tzn fakt hustí týpci s velkýma bubnama, na který už se fakt dá hrát jako že hrát a ne jako že dělat, že hraješ, a rozjelo se to. Dalo mi práci nějak to svoje slůně opanovat, držet ho ve správné poloze mezi nohama, aby znělo a abych ho slyšela. Komplikoval to déšť, kterej sice trval jenom chvilku, ale stihl zkropit trávu, takže jsem během chvilky měla mokro v botách a zavlhlý kalhoty mě taky netěšily, ale přítomnost ohně a hudby to příjemně vyvažovala, o milé společnosti nemluvě. I když je fakt, že jsem se s klukama zase tolik nebavila, když jsem se snažila přijít na to, jak se na ten vynález vlastně hraje, a chytit rytmus způsobem, který nebude naznačovat, že to držim v prackách v podstatě prvně.

Nakolik se mi to povedlo, nevím, nikdo mi žádnou recenzi neposkytl, ale fakt je, že jsem hrála a hrála jsem skoro celou dobu – což bylo přibližně od půl devátý do půlnoci. Není se čemu divit, že mi totálně otekly prsty a ke konci už hra nebyla možná, protože jsem je měla prostě příliš omlácený a prokřehlý – ona totiž byla fakt kosa.

Je škoda, že jsem se k tomu kroku, totiž koupit si to djembe, odhodlala až takhle pozdě. Kdybych to udělala dřív, mohla jsem strávit celý léto na těchhle srazech, který se konaj každou chvíli, a nemusela jsem na ně narazit až teď, kdy zbývají tak možná dva tři slety do oficiálního ukončení sezóny. Protože jako v tý klendře se fakt nedá bejt, nemluvě o tom, že se dřív stmívá, lidi chtěj spát a každou tu akci rozeženou policajti. Ale na to jsou tyhle lidi asi zvyklí. Zabrat se do zvuku afrických bubnů je totiž neskutečně snadná věc a bolest nebolest, zima nezima, člověk by bubnoval a tancoval a nechal se unášet rytmem třeba do rána, o lítajících ohních nemluvě.

Přiznám se, že ty jsem moc nesledovala. Jen matně jsem vnímala jejich přítomnost, teplo a světlo, který snad jediný je mým očím skutečně příjemný – jinak jsem si vyvinula docela silnou intoleranci pro denní světlo, o bledejch zářivkách a žárovkách nemluvě, ty vyloženě nenávidím. Jediný, co opravdu můžu, je záře ohně, obklopená tmou. Zvláštní.

Navíc mi přišlo, že tentokrát toho nebylo ani tolik k vidění jako třeba minule na Křížku. Ovšem tam bylo taky asi víc aktérů a bylo větší teplo, takže dýl vydrželi a předváděli neskutečný kousky – jako ta slečna, která to uměla snad se všim, počínaje běžnýma hořícíma poikama přes tyče, co si nechala rolovat po zádech nahoru dolu, jako by to nic nebylo, až po obruče, kterejma kroužila po rukách, po těle i po krku. A vůbec tam bylo nějak víc slečen. Ze včerejší noci mi vlastně utkvělo jen málo lidí – týpek s tyčema, kterej se poměrně brzo svlíknul do polonaha, asi mu bylo teplo. Pak strašně krásná blondýnka s obručí, která ale točila tak dvě minuty a pak to zhasla. Strašně rozkošnej klučina s jedájským copánkem, kterej to fakt uměl s poikama a dělal s nima ohromný věci. A pak takovej polovyholenej dredař, ale toho si pamatuju v podstatě jenom kvůli tomu účesu 😀 Jo a ještě týpek v cyklistický helmě, kterýho jsme nikdo nepochopili. Měl tu helmu nandanou celej večer, kdovíproč. Asi aby mu nebyla zima na hlavu.

I přes tu zimu a mokro to ale každopádně byla skvělá akce a doufám, že se mi podaří jít ještě na ty příští, než udeří faktický mrazy – příště si ovšem rozhodně beru sedátko z t-mobile, deku a oteplováky. O grogu v termosce nemluvě.

Slůně se na mě dívá trochu nerozluštitelně, tak nevím, jestli se mu ten nářez líbil. Fakt je, že dostal dost na pamětnou a k tomu jsem ho ještě pokřtila vlastní krví, když jsem si zubama urvala kus kůže z ukažováčku, až mi z toho začala téct červená. Když jsem se pak na ten buben podívala v tramvaji, vypadal dost děsivě, posetej červenejma tečkama 😀

No, nikdo nemůže říct, že by to zasvěcení neproběhlo řádně. Jen snad polít mešním vínem a prohlásit Slůně za oficiálního přírůstek do rodiny mých hudebních nástrojů. Pravda, teď už mám v podstatě všechny, který jsou zapotřebí – petrofa, elektrický klávesy, basu, elektriku (byť půjčenou), djembe, flétnu, panovu flétnu a maracas. Ještě tak mít nějaký to nahrávací zařízení. Nebo umět aspoň na jeden z nich fakt dobře hrát 😀 Ale tak to snad přijde, rozhodně se snažim.

Huh, tak jsem zase doma a zjišťuju, že mám nějak míň společenskýho života, než by se mi líbilo. Skoro si nepamatuju, kdy jsem byla naposled někde venku s někym. Snad s Maude v parku a to už je víc než tejden. Co jsem od tý doby hergot dělala?

No, to neni tak těžký zodpovědět. Ve středu a ve čtvrtek jsem byla v práci – nechybělo nezbytné popracovní pivečko. Doma pak volnej bejvák, naši se rozjeli do různých koutů světa, takže jsem měla byteček aspoň na tu noc pro sebe – což se mi v poslední době poštěstilo už docela hodněkrát, když nad tím přemýšlím, ale člověk toho ani moc neužije, když je unavenej z práce. I když musím říct, že absence ranního buzení něčím hlasitým rozhovorem, třískáním nádobí a podobnýma zvukama mi rozhodně dělá dobře.

Bohužel se i bez toho budím brzo, jsem rozjetá a věčně „ready“, takže si ani pořádně neodpočinu, mozek mi furt těká a furt nad něčím přemýšlí. Snažím se trochu meditovat, ale moc mi to nejde, furt jsou prostě nějaký resty k dořešení.

V pátek odpoledne mě čekala výzva, musela jsem sama dojet na chatu za tátou a babičkou vlakem. Kdo mě zná, ví, že já a vlaky, to nedělá dobrotu, vždycky něco udělám špatně nebo jedu někam jinam. Ale tentokrát jsem kupodivu dojela úplně v pohodě a ještě jsem stihla konečně rozečíst Hluboké pastviny od Clarkea, který mám půjčený už fakt dlouho, ale kvůli Janě Eyrové jsem se k nim nějak nedostala, stejně jako k těm dalším dvěma knihám. Přirozeně, těsně před odjezdem jsem zjistila, že mi nabíhá zpozdné a dodneška jsem neměla kdy do tý knihovny zajít. Dneska mám sice volno, ale zase neni síla někam chodit. Chm.

No, každopádně dojela jsem, ani jsem se nerozkoukala a stojim v Rokycanech na nádraží. Divnej pocit. Už jsem tam nebyla tak strašně dlouho. Trochu na mě dolehl ten pocit osamělosti, být vyvržená vlakovým monstrem do cizího města, který je o to děsivější, že vlastně vypadá částečně pořád stejně jako kdysi dávno a částečně úplně jinak. Nádraží tam prodělalo nějaký změny a já si pořád ještě pamatuju, jak to tam vypadalo dřív. A bůhvíproč zrovna tahle jedna věc, ta vzpomínka na Rokycany a jak to tam dřív bylo, je přesně jednou z těch věcí, na který se ráda upínám a neumím se radovat z toho, že je to pryč.

Zahnala jsem smutek vynikající citronovou tartaletkou, kterou jsem si dovezla z práce. Ve středu nám totiž přivezli nový zboží a já se po těch věcech můžu utlouct. Poněkud (kurva hodně) mě deprimuje, jak tam furt lidi mluvěj o tom, kolik v tý práci zhubli a podobně. Myslím, že u mě to nehrozí. Asi bych měla bejt ráda, že jsem se naučila na to srát, nebo kulantěji řečeno, nestresovat se tou prací natolik, že bych třeba nemohla jíst nebo tak. Už dávno netrpím na to, že by mi z toho bylo špatně, má to i slabší momenty, ale nejsem z toho na složení a poctivě se vykrmuju (a bohužel ne úplně zdravě), takže to u sebe vidím spíš na opačné následky. Měla bych bejt ráda, je to v podstatě znak duševní pohody, ale na druhou stranu mám z těch svých kil poslední dobou fakt nějak nedobrej pocit a trochu se nedokážu srovnat s tím, že teču skoro ze všeho oblečení, co mám. Pravdou ovšem je, že jsem si taky už brutálně dlouho nekoupila nic novýho na sebe a že jsem z toho šatníku prostě a jednoduše vyrostla. Doufám, že se brzo v práci nějak domluvíme a zajdeme na nějaký ty nákupy, nejsem tam zdaleka jediná s tímhle problémem 🙂 A pak, až se budu moct na ulici sehnout k rozvázaný tkaničce bez obav, že na mě prasknou kalhoty, věřím, že sebejistota a spokojenost se sebou samou se mi zase vrátí, fakt nejsem zase tak tlustá 😀

Anyway, po vynikající tartaletce už jsem zmerčila feldu s tátou za volantem a hned mě nabral. Pak jsme jeli ke Kaufu, kde jsme strašně dlouho čekali na babičku a já furt zírala do země a přišlo mi, že se najednou hrozně nutíme do hovoru. Nevím, co to bylo, ale něco vázlo. Táta něco řikal a já se snažila se na to usmát, ale najednou jsem si uvědomila, že je to přesně ten samej fake úsměv, kterej jsem používala dlouhý měsíce úplně na všechny lidi a kterej mě nová práce docela odnaučila. Protože je fakt, že teď se v práci nasměju – navztekám samozřejmě taky, ale smíchu je tam rozhodně víc.

Podobně jsem se pak cítila na chatě, ani s babičkou jsme si toho moc neřekly. Přemýšlela jsem, čím to je, a nepřišla jsem na to. Ale v jednu chvíli mě úplně zamrazilo, když jsem si uvědomila, že nejspíš musím působit stejně jako brácha. U něj jsme taky nikdy nechápali, jak může mít „úspěch“ ve společnosti a takovou spoustu kamarádů a všeho, když je tak strašně nespolečenskej a doma neřekne ani slovo. Ztěžka jsem polkla, když jsem si uvědomila, že jsem teď úplně stejná. A čím víc mi to vrtalo hlavou, tím víc jsem mlčela. Namlouvám si, že je to prostě proto, že když nemám co plodnýho říct, mlčím. Ale to není pravda, kolikrát toho nakecám… tak čím to je? Může to být třeba tím, že se nějak podvědomě snažím od nich odloučit už teď?

Myšlenky na Anglii jsou pořád stejně intenzivní. Deprimuje mě, že tam ještě nejsem a vypadá to, že ještě nějakou dobu nebudu. Mám strach, že čím víc to odkládáme, tím větší je pravděpodobnost, že nikam neodjedeme. A do toho pořád ze všech stran slyším, jak ten či onen odjel do Londýna. A pukám závistí a touhou být tam už taky. A do toho ty bandy anglánů, co nám choděj do práce. Jeden rozkošnější než druhej a ta jejich angličtina…

Po nocích se mi furt zdá, pokud už teda spim, že jsem v práci nebo ve škole. Včera se mi zdálo, že jsem založila vlastní podnik, kavárnu. A bylo to neskutečně živý. Důsledky jsou takový, že jsem nevyspalá a cítím se pořád unaveně. Mozek si neodpočine, takže jsem pak během dne čím dál tím víc mimo a mysl se mi toulá někde u těch snů a podrobuje je zkoumání, proč to či ono, co to mělo znamenat, jestli mi to nechce něco napovědět a podobně.

V sobotu jsme byli s tátou v Příbrami na burze. Docela příjemná věc, tam jsem se tentokrát cítila docela dobře a vzbuzeně, taky jsem se dobře vyspala – fakt, kdybych se byla schopná takhle dobře vyspat aspoň dvakrát do tejdne, přísahám, že bych byla úplně jinej člověk, ale pro mě neni normální a běžný dobře se vyspat, to je spíš něco, co je hodno zapsaní na facebookovou zeď, tak málo se mi to stává.

Odpoledne to na mě padlo a šla jsem si lehnout. Neděli jsem taky slušně prozevlila, vlastně ani nevím, co se dělo. Babička s tátou asi něco dělali, máme konečně vybetonováno, bude bazén a nová kůlna, byli tam místní zedníci a táta vyplázl nějakých čtrnáct táců. A já vůbec nevím, kdy se to vlastně dělo O.o

Cesta domů byla náročná, místo hodiny jsme jeli dvě, byla hrozná zácpa mezi prvnim a pátym kilometrem. Jenom ten kousek jsme jeli hodinu a neměli co mluvit. Nebylo rádio, tak jsem si aspoň do jednoho ucha strčila mptrojku, i když mě sralo, že to nemůžu sdílet s tátou, ale nebylo jak. Táta vypaloval jedno cigáro za druhým. Blbý ticho. Každej ve vlastních myšlenkách. Dost mě to štvalo, naše společný cesty na chatu bejvaj pohodičkový, vždycky si během nich nejlíp popovídáme, tak kde je problém? Proč si najednou nemáme co říct? Možná mu ještě pořád zazlívám, jak nevalně se vyjadřoval o mý postavě, když jsem prezentovala fotky z vody. Možná i jiný věci. Vlastně dost možná. Asi nechci mluvit, abych nenarážela na bolestný věci. Jako třeba na to, co se mi zdálo tu noc před Příbramí, kdy jsem sice spala celkem tvrdě a dobře, ale zdály se mi i dost hnusný věci a nejhorší na tom je, že nejsou zase tak nereálný. A že bych si je možná vlastně přála. Já nevim, nevyznám se v tom. Některý věci prostě fakt neumim vyřešit a nevim, co s nima mám dělat.

V pondělí a úterý pak zase robota. Docela to uteklo. Včerejšek měl teda svoje mouchy, fakt přestávám zvládat jednu kolegyni, ale aspoň že ostatní jsou v pohodě a že to viděj stejně. Sounáležitost pomáhá.

Na dnešek jsem se těšila, že se vyspim, že si uklidim a že si dojdu do knihovny a pro peroxid a trochu si upravim barvu na vlasech, ale od rána jsem taková nijaká a nic se mi nechce, hlavně se mi teda nechce mezi lidi a nepomohlo, že máma uvařila výbornou rajskou. Teplý jídlo do žaludku zase jednou. Domácí jídlo!

Taky mě štve, jak mi utíkají témata týdne. Dřív mě hrozně bavilo na ně psát a dostávat se do výběru toho nejlepšího, ale už to není ono. Buď mě ta témata úplně míjejí, nebo se spíš jedná o taková, na něž už jsem v minulosti xkrát psala a nehodlám se opakovat. Jako třeba to aktuální, pro něž stačí se vrátit trochu do minulosti a článek k němu mám napsaný, dokonce pod tím stejným názvem, byť teda – jak jinak – anglicky: I do believe in fairies, I do, I do!

Abych ty články zveřejňovala znovu, jen přiřazené k TT, to mi přijde úplně debilní, ale mrzí mě, že mi to uniká, to zase ne že ne. Vůbec že teď nežiju moc virtuálně, že moc nepíšu ani nekomentuju a nesleduju dění tady na blozích. Někdo by řekl, že je to úspěch. Furt se něco děje, furt někde lítám a něco dělám, a nepíšu o tom. Já to považuju za krizi.

A ještě jedna věc mě rmoutí – prohibice. Když táta o víkendu vytáhl Lidovky a přečetl tam tenhle titulek, tak mi to mozek slušnou dobu nebral. Prosimvás prohibice, to je heslo někde z minulosti, něco z historie, něco úplně z jinýho světa, o čem víme a víme, že to pro ty lidi v tý době znamenalo něco obrovskýho, jako druhá světová válka nebo takový věci, ale nás už se to netýká. A jednoho dne ráno se prostě vzbudíš a takovejhle titulek? No doprdele? Ale to je taky tim, že jak nesleduju zprávy, nevim moc, co se kde děje, takže o metanolový aféře jsem zaslechla jen asi dvakrát, třikrát, než přišla tahle pecka. Nebyla jsem na to připravená.

A do toho furt nějaký zprávy o mrtvejch. Jako dobrý, že lidi jezděj jako hovada a že furt někde hlásej bouračky s kvantama mrtvejch, to ještě beru, na to jsem zvyklá, i když mě to trápí. Ale to vraždění teď furt? Jeden ubodá dceru, druhej ubodá matku, třetí ubodá starou pani s jejím manželem, další zase zaškrtí svý dítě a všechno jen kvůli neshodám s manželkou nebo kvůli tomu, že vám někdo odmítne dát nějakej paralen? Nechci se opakovat, ale – no doprdele???

A pak mi někdo tvrďte, že svět je pořád stejně šílenej. Mně to tak nepřipadá. A taky mě napadlo, že jsem vlastně skoro celou neděli proseděla u televize a je fakt, že ta televize dneska už neni nic jinýho než souvislý vysílání reklam, občas přerušeno programem. To taky člověku na náladě nepřidá.

No, já vim moc dobře, proč jsem tu televizi před pár rokama vyhodila.

Brhm, takovej rozmrzelej článek. Blbý šedivý počasí, úplně mě nakazilo 😛

Člověk si musí najít nějaký pozitiva, když všechno stojí za starou belu. Třeba se radovat z maličkostí, když celkovej obrázek nevyznívá příznivě. Tak třeba ta domácí rajská, co jsem právě zbouchala, byla vynikající, skoro mám chuť dát si nášup. Už ani nepamatuju, kdy jsem měla normální domácí jídlo, který by nebyly vepřový řízky. Bože, já tak nesnáším vepřový řízky.

V práci mi je docela dobře. Asi by mi z toho hráblo, nebejt Káji, mýho osobního sluníčka, který je mi balzámem na nervy. Dělá odpolední, takže můj pracovní den vždycky sestává z trochu nejistýho dopoledne, kdy odpočítávám hodiny do jedný hodiny, kdy jí začíná šichta. Pak už to jde nějak samo. Jakmile přijde, všechno špatný jako by najednou nebylo. Člověk nemusí nic řešit, nic ho nerozhází a ví, že cokoli se stane, nebude na to sám a hlavně to nebude pohroma. Kája udělá ze všeho legraci a pohodičku, naplňuje mě hlubokým klidem a přepíná moje vyladění ze „stres jak sviňa“ na „leháááro, vono se to nepo…“. Neuvěřitelná osůbka.

V pondělí mě vytáhla po práci na jedno. Shodly jsme se, že ani jedna nepřežijeme víc – taky toho má po osmičce dost a já navíc druhej den budu vstávat na další dvanáctku, takže jen tak zlehýnka, ale bylo třeba jít, potřebovaly jsme probrat spoustu věcí. Což je ohromný, drbeme spolu jak dvě kvočny, jako bychom se znaly aspoň dva roky a ne dva tejdny. Jak často se vám stane, že si s někym tak perfektně sednete, a ještě k tomu v práci. Tam bejvaj klasikou spíš divný lidi. Ne že bychom tam neměly i takový, každej má něco, ale ona? Ona je báječná.

Protože nám to nestačilo, šly jsme v úterý znova, a tentokrát se nám podařilo se i přiopít, protože už jsme si daly piva dvě a podotýkám, že jsme byly obě vyčerpaný a hladový, takže to zapracovalo dost rychle 😀 A zase to bylo skvělý. Svěřovaly jsme se jedna druhý s věcma, který byste na sebe normálně nikomu takhle rychle nepráskly, probíraly jsme si vzájemně peněženky a kabelky, abychom se poznaly a zjistily, co ta druhá u sebe nosí a co je pro ni důležitý a proč. Bylo to tak zvláštně důvěrný a nebyl v tom žádnej tlak, nikdy v tom žádnej neni.

Kája prohlásila, že v pátek jdeme znova. No, to už nevim, budu mít před sebou náročnej víkend, ale zase zjišťuju, že pobyt v její blízkosti mi dělá duševně dobře, takže jí to asi stejně nedokážu odmítnout.

Dneska jsem se dost prospala a odpoledne jsem jela navštívit Mauďátko. Bylo to příjemný. Neni příjemný cítit se bezmocně a zoufale z toho, že nevíte, jak pomoct, ale prostě… je to Maudě. Vždycky je úžasný se vidět, i když třeba jen na chvilku. A bylo tam i trochu hudebnění, na můj vkus teda zoufale málo, ale lepší než drátem do koblihy. (Cože? proč by to někdo dělal?) Miluju hudebníky! Slyšíte, hudebníci? Všechny vás miluju! Samozřejmě kromě těch, které nesnáším, to snad dá rozum.

Speaking of which, dneska jsem si prvně pustila novinku od Muse, Madness. Co na to mám jen říct… Ne. Prostě ne.

Odpolední Fjůdi u Maude (perfektní soundsystem!) to rozhodně vylepšili a teď zrovna poslouchám Collide, který jsem si už taky dlouho nepustila. Mám náladu na nějakou uklidňující vibrující hudbu. V autobuse cestou domů jsem si do hlavy dokonce pustila nějaký bráchovy sety a napadlo mě, že zajít na nějakou technopárty by nemuselo bejt od věci. Nechat si ty starosti vymlátit z hlavy by nemuselo bejt úplně marný.

A že jich furt ňák neubejvá. Vždycky, když si myslim, že to začínám zvládat líp, přijde nějaká další jobovka a já se sama sobě divim, že ještě neležim v Bohnicích nebo sesypaná na zemi v zoufalých záchvatech hysterického, zlomeného smíchu. Asi mám pořád ještě dost sil, i když nevim, kde je beru. Snad v těch maličkostech. Jako je Kája. Jako je ta vynikající rajská. Jako je hudba. Jako je malování, čtení a literární tvoření. Jako je slabá, ale přesto existující nadějná vyhlídka na lepší budoucnost. Jako jsou krásný představy o lepším světě. Kontakt s úžasnejma lidma, kterejch znám poměrně málo, ale furt je to lepší než antidepresiva a podobný hovadiny.

Mám chuť na změnu. Maudě si ji dneska taky dopřála, prostřednictvím černý barvy na vlasech. Vyvolalo to ve mně pěkný vzpomínky. Čímto, že na mě ta barva vždycky tak dobře působí? Cítím se tak nějak klidně, když si ji zase dám. Takový zadostiučinění, takový „a tady to máte, bang, šmejdi!“ – ale to je taky jedna krásná vzpomínka, zasvěcení vědí.

Ne že bych měla chuť barvit si vlasy načerno, uvažuju spíš o světlejších barvách. A těším se na podzim, ale to už jsem říkala.

Zejtra dopoledne se musím dokopat k doktorce na vstupní prohlídku, o níž mám pocit, že Kája povídala, že to proplácej. Pokud se mi to nezdálo, je fakt, že mám to úterý poněkud zamlžený 😀 To by bylo docela báječný.

A pak snad pojedu za Blonďákem, potřebuju promasírovat záda a tak tomu podobně. Muhihi. Jo, na Blonďáka se docela těšim 😀

„Já se mám pořád na co těšit, to je tak skvělý“, povídala Kája, dřepíc na přepravkách od džusu a rozhazujíc rukama – aby jako demonstrovala tu skvělost a pocit nadšení. Holka zlatá, no to teda! 🙂

A zjistila jsem, že u nás v práci se strašně dobře medituje. Dole v šatně je to dost děsivý, večer bych tam fakt nechtěla bejt sama, ale mrazák tam vydává takovej hlubokej bručivej tón (tušim, že je to áčko), kterej vibruje jak blázen a zní to jako by nějaká ohromná bytost vydechovala nekonečnej óm. Vždycky o přestávce toho využívám, opřu se do židle se zavřenýma očima nebo si lehnu na zem a zírám do zářivek na stropě, dokud málem neusnu, jak moc mě to uklidňuje. Neni to divný, že klid najdu v úplně cizím prostředí a ještě k tomu v práci? No vlastně ani neni.

Asi bych měla vyrobit nějaký vysvětlivky. Něco jako – pokud něco nadepíšu slovy „výlev“, nekomentujte to. A radši to vůbec nečtěte. Vlastně nevim, proč u nich vždycky nezakážu komentáře. Asi to budu dělat do budoucna.

Protože zjišťuju, že když ze sebe vyleju nějaký ty negativní pocity, vlastně mi ani tak nejde o komentáře. O tu podporu zvenčí, jako dřív. Už dávno vím, že ta podpora tam existuje, že se vždycky najdou lidi, co to cítí stejně, že nikdy nejsem v ničem úplně sama a jediná, takže to nepotřebuju potvrdit. Lidi, co se pod článkem rojí s komenty ve stylu jako že mi rozumí, že se mnou souhlasí a drží mi palce… jako je to milé vědět, ale asi už stačilo, už to nepotřebuju poslouchat znova. A ten opak, co mě nepochopil nebo na kterej to zapůsobilo špatně… no, od toho je tam to varování, ostatně, žeáno.

U některých článků už ve chvíli, kdy je dopíšu, vím, že je mi líp. Že jsem to napsala a že bych to vlastně ani nemusela zveřejňovat. Dělám to spíš z rutiny nebo co, ani nevim, proč, někdy. Snad pro úplnost. Protože mám pocit, že do deníčku patří všechno, i to špatný, i to dobrý. No, na mym příštim blogu se snad takový niterňáky vyskytovat nebudou, mám už o něm jistou představu a až příště začnu nanovo, tak to zase bude o level výš.

Ostatně to máte s těma výlevama přesně takový – jeden den je vám ze všeho na zvracení a druhej je vám prostě dobře. Jdete domů a na srdci vás nic netíží. Mám za sebou dva a půl dne v práci, na nohou, a umírám bolestí. Paty, ťapky, kotníky, záda, navíc mám pocit, že ten pot už ze sebe nikdy nesmeju, i když jsem se už dvakrát vysprchovala, protože takový vedro, jako tam, no to jste nezažili. Ale každej z těch tří večerů, co jsem přišla domu, jsem šla spát s klidem na duši (samozřejmě ne úplnym, furt jsou nějaký mouchy, ale prostě klídek, pohodička, no stress, no future). Snad je to tím, že jsem narazila na bezkonkurenčně nejlepší kolektiv lidí, jakej si člověk vůbec může přát.

Tak třeba Kája, to je moje velká láska. Holka v mym věku, naprosto klidná, nic ji nevzruší, pořád se usmívá, s ničim se nesere, nehrotí, nepospíchá, nestresuje se, no prostě boží človíček. Nastoupila asi o tři dny dřív než já, takže jsme obě na stejný lodi, a ona na mě působí neuvěřitelně uklidňujícím dojmem. A nejen na mě, i zákazníci si ji chválí, samozřejmě. Navíc je s ní neskutečná prdel, má strašně příjemnej hlas, no prostě zlatíčko, moje Kája 🙂

Danča je taky super. Vedoucí. Je jí cca 33, ale já ji od začátku beru jako že jsme tak na stejno. Nesedí mi tak dokonale jako Kája, ale pořád je hrozně milá, sice vysvětluje trochu chaoticky, ale má se mnou trpělivost a je maximálně nápomocná, když něco nevím. Sice mě naoko sekýruje za chyby, dělá „ts“ a naoko vrtí hlavou, ale myslí to dobře a to její dobírání je jen taková sranda, na kterou jsme ostatně přistoupily všechny tři a vzájemně si to důkladně vracíme. Danča o mě ráda prohlašuje „Nojo, naše Marti…“, a to už od toho prvního víkendu, co jsem tam s ní strávila, jako bych byla „jejich“ kdovíjak dlouho 😀 Dobírá si mě hlavně kvůli stravenkám a kartám, protože to je prostě složitost nad složitost a já s tim nemám žádnou zkušenost, takže to občas zkazim, ale jak říkám, i když se mi směje za to, že jsem si špatně rozuměla se zákazníkem, je to prostě sranda a já se tomu ostatně směju taky. Trochu mi na ní vadí, že je v jednom kuse dole zalezlá místo aby obsluhovala. Že si hledá furt něco, aby nebyla u kasy. Ale co, jednou je směnová vedoucí, má na to nárok, a já se jí nedivim. Kdybych mohla dělat objednávky a podobný koniny, taky bych byla furt zalezlá, páč mě ty lidi zase tolik netankujou. Na druhou stranu, ona ta její administrativní práce taky nebude žádná prdel, když jsem tak viděla ty tabulky, co zadávala v neděli…

Pak je tam Hanka. Starší pani, moc milá. S ní jsem zatim měla asi dvě tři směny, všechno super, nemůžu jí nic vytknout, hned první den mě zaučovala a docela pěkně jí to šlo 🙂

Včera jsem se seznámila s pani Květou. To je neuvěřitelná ženská. Pomalu důchodkyně, ale lítá na tom krámě jak hadr na holi. Dneska přes poledne jsme měli frontu až ven a ona mě poslala mejt nádobí, že to zpacifikuje sama. Lítala tam jak magor, div se nepřizabila, naprosto nechápu, jak to mohla v jednom člověku takhle zvládnout, ale pomoct se jí dost dobře nedá, ona má prostě svůj systém a jakejkoli pokus o vkročení do něj by skončil katastrofou a ne pomocí, takže jsem se radši klidila pryč, dokud se jí ta fronta nezkrátí. Akorát jsem po ní teda od myčky házela očkem v obavách, že se mi tam na tom place přizabije nebo že ji trefí. No, naštěstí to odnesl jenom jeden talíř, co jí vyklouzl z ruky. Hroznej machr, ta ženská. Ale teda pracovat se s ní dost dobře nedá, ta jede jak fretka a já tam furt byla hrozně nervózní a jen co odešla a na její místo nastoupila Kája, na place zavládl klid. Kája je prostě můj soukromej prášek na uklidnění.

Včera jsem se taky potkala s jakousi Adou. O tý zas Danuš povídá „Naše Ada…“, ale neřikala to moc pochvalně. Slečna toho má zjevně dost, tvářila se celou dobu silně otráveně, hlavně nejspíš proto, že tam v tý práci vůbec neměla bejt, přinesla jen ráno neschopenku a Dana ji ukecala, ať tam zůstane… je po nemoci, co jsem tak vyzvěděla, a kvůli tý práci bere silný prášky na uklidnění, který jí na několik měsíců rozhází nálady. No to se máme na co těšit. I když já mám co povídat, já mám náladový výkyvy i bez medikamentů.

Krátce jsem se střetla i s pani/slečnou výrobářkou. Ale o ní nemůžu říct nic pozitivního, takže radši nebudu řikat nic 😀 Naštěstí se s ní snad nebudu muset stýkat moc, ona je věčně zalezlá ve výrobně. No, naštěstí, neni to moc milá osoba.

A to je zatim tak asi všechno z tý naší crew. Jen mi ještě leží v žaludku ten pěknej blonďák, co jsem se tam s ním potkala první den. Mluvila jsem s nim asi pět minut, ale byl rozhodně příjemnej a milej a sám započal rozhovor na téma RFP (vida, jak ten náramek perfektně slouží jako začínátko rozhovoru :D), takže to skoro vypadalo nadějně, jako že budeme mít společný téma k hovoru (a třeba hudební vkus… :D), ale on tam musel jako na potvoru ten den bejt naposled. Prej jen brigádník. Chm. Škoda ho, možná na mě byl mladej, ale sranda by s nim asi byla a to je v tý práci hlavní, no ne? 🙂

Teď mám konečně zas chvilku volno, tak snad se dám do kupy a budu moct normálně chodit. Teď mě ty nohy bolej tak, že si nedojdu ani na záchod, protože při představě toho utrpení mě to okamžitě přejde. A Danča nám jede na dovolenou, tak to jsem zvědavá, kdo tam bude místo ní. Snad budou přinejmenším tak fajn jako ti všichni ostatní. Ten kolektiv dělá všechno.

…což samozřejmě neni pravda a hodně lidem bych tim křivdila. Ale fakt je to hrozná pakárna.

Tak mám za sebou první víkend v práci a pocity poměrně smíšený. Musím si pořád dokola opakovat, že to dělám kvůli našim. A samozřejmě taky abych se rozptýlila, protože ta moje krize teď, mám pocit, že to je něco mnohem horšího než jen nějaká vlna, ačkoli se chlácholím tím, že teď v srpnu se podobně cítí tak nějak všichni, co znám – a to je fakt. Prakticky kdokoli, s kým jsem teď o v srpnu mluvila, se vytasil s tím, jak si připadá zbytečně, neužitečně, neschopně, jak se topí v depkách, jak je na prášky a kdovíco ještě. A pak že takový nálady způsobuje pošmournej podzim. Zdá se, že superžhavý letní počasí funguje úplně stejně.

Každopádně pakárna proti těm destruktivním myšlenkám poměrně pomáhá, ježto v ní nemám čas na myšlenky žádné. Teda aspoň v sobotu jsem neměla – a to byl dobrej den. Přišla jsem domu unavená, nohy bolavý, ale rozhodně jsem měla na duši větší klid než v pátek večer, kdy mi z toho všeho bylo nervama tak špatně, že jsem nemohla usnout, srdce mi bušilo jak splašený, chtělo se mi zvracet a vůbec mi bylo tak hrozně, že dost dobře nechápu, že jsem se v tom prázdnym bytě nekuchla. To v sobotu se mi usínalo mnohem líp.

Od nedělního rána mě ovšem začal bombardovat smskama J., kterej mi dluží už dvacet táců a pořád mu to neni dost. No, nebudu to tu rozebírat do detailů, ale je vážně škoda, že jsem ty jeho smsky (přibližně patnáct, dvacet) smazala. Podělit se tu o ně, myslím, že byste dost zírali, jak obratně jsou někdy lidi schopný manipulovat s druhýma a citově je vydírat. Musím říct, že něco tak nechutnýho jsem nezažila a jen fakt, že jsem zrovna byla v práci a neměla moc času o tom přemýšlet, mě uchránil od momentálního šílenství. A taky kolegyně, která k tomu po mém krátkém úvodu do děje zaujala velice rázný postoj a důrazně mě varovala, abych neblbla. Což jsem teda neměla v úmyslu, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdybych u toho neměla nikoho s druhým názorem. Každopádně snad tedy i díky ní jsem to odporný naléhání nakonec odrazila, což mi teda nezabránilo o tom přemýšlet. Je mi vážně líto, jak to všechno dopadlo. Ztratila jsem peníze, který dost nutně potřebuju, ztratila jsem iluze, zase jednou. Zase jsem tedy o něco dospělejší, zdá se.

I bez toho by ovšem neděle byla náročná. Ukazuje se, že rovnice neděle = mrtvo a nuda v tomhle podniku neplatí, takže jsme obě s kolegyní (říkejme jí pro zjednodušení Dana, protože se tak fakt jmenuje) lítaly jak čamrdy a jako by se na mě všechny ty zájezdy spikly, skoro všichni platili kartou nebo stravenkama. Což by mi nemuselo vadit, kdyby systém, jak tohle zanést do kasy, nebyl tak zkurveně nepochopitelnej a komplikovanej! Jako by nestačilo, že celá jejich kasa, se sedmi různejma obrazovkama, je naprosto nepochopitelná a nezapamatovatelná, ještě do toho ty karty a stravenky, u nichž jsem si sice zapsala postupy, ale stejně jsem furt musela halekat na Danu, která dost často nebyla dostupná, a lidi se na mě hrnuli, takže jsem to zákonitě pokaždý udělala špatně. Dana se mnou sice měla dost trpělivosti, ale chvílema se zdálo, že i ona toho má dost, chvílema i jí opadl úsměv z tváře a velice nervózně to udělala za mě, a to značně rychle, takže jsem neměla šanci to okoukat. Halekala jsem na ní, ať to sakra nedělá tak rychle, že jsem to zase nestihla, ale než jsem ji stihla přimět, aby mi to ukázala znovu a pomalu, už mi zase utekla k něčemu jinýmu.

Že jsem vyměnila Ječmínka na Palmě, s jeho deseti metrama čtverečníma, za mnohem větší provozovnu, kde se mnohem víc nachodim (dvě patra a debilní schody mezi nima, záchod je samozřejmě úplně nejdál v tom spodním, až úplně vzadu), že maj o něco víc produktů a všelijaký menu s možnýma kombinacema, který si po těch dvou dnech pamatuju jen tak tak, panini, který vypadaj všechny stejně, takže to musím vždycky obejít jak kokot, abych se podívala, který mám nabrat, to všechno bych zvládla. Zvládám i ty nápory cizinců, který jsem vůbec nečekala a moc mě netěší, ale co už, jednou umim dobře anglicky, tak to aspoň konečně zase jednou k něčemu používám a nikdo nemůže říct, že by to nebyl dobrej trénink na pobyt v Anglii. Ale ty zkurvený karty, naprosto dementní kasa a ještě zkurvenější stravenky, no to mě prostě poser.

A aby toho nebylo málo, nedělní uzávěrka byla neskutečně dlouhá, dvě hodiny jsme zaklízely, vytíraly, zametaly, vynášely koše, leštily záchody, nahazovaly mražený zboží do tašek, aby ráno mohla výrobářka v klidu vyrábět, a pak se ještě dělalo zadávání dat do pc, jakási „výroba tabulek“, kterou mi sice Danuš nijak zvlášť nevysvětlovala (obě jsme byly totálně vyřízený, i ona na to sotva viděla, ještě aby mě něco učila v tu chvíli), ale co jsem tak pochopila, spočívala v zadávání asi bambilionu údajů do nějakejch prehistorickejch Účtu 98 podobnejch programů, z čehož pak nakonec vznikly tabulky o všem možnym, který se musely vytisknout (byl toho za tři dny pakl, že by to vydalo na vysokoškolskou seminárku), založit, zapsat, a ještě mailem odeslat na centrálu. Údaje, který si sice na centrále můžou bez problémů vyjet z programů prodeje (jako kolik se čeho prodalo a podobně), ale z nějakýho důvodu, snad abychom se po uzávěrce nenudily, to musíme vypisovat a vyrábět takhle. Zírala jsem na to, jak to dobrou třičtvrtě hodinu cvakala do pc a přepisovala z papírů, zatímco jsem stihla vytřít celou dlouhou chodbu, schody, umejt záchody, zamést a vytřít celý horní patro, opláchnout se a převléct a mezitím ještě čtvrt hodinu prosedět vedle ní na židli, kdy jsem a střídačku mezi těma úkonama odpočívala s nohama na stole, protože mě tak strašně bolely, že jsem na ně nemohla vůbec šlápnout a chtělo se mi brečet.

Děcka, nohy si zvyknou. Třináct hodin v práci taky dám, šmarja, dyť jsem byla zvyklá na šestnáctky. Tu debilní kasu si do hlavy vtluču a panini se naučím rozlišovat. I na ty lidi umim bejt milá, i když přijdou čistě jen s úmyslem někoho nasrat (měly jsme tam hned dva takový „real life trolly“, člověk nestačí čumět, že takový lidi fakt existujou i naživo, je to dost smutný zjištění), ale ty zkurvený tabulky podle mýho přesvědčení nikdy nemůžu pochopit, nehledě na to, že po tý šílený šichtě jsem stěží schopná vnímat uzávěrku kasy a počty peněz, natožpak tohle!

Musím říct, že kdyby nic jinýho ten den nebylo náročný, tohle by mě dorazilo dostatečně. Takže když jsem včera přišla domů, moje nálada byla o poznání horší než předchozího večera, a nic na tom nezmění fakt, že jsem si domů přinesla celou igelitku koláčků a dalších laskomin, jejichž odpisy se tam provádí velice zajímavým způsobem a to prostě tak, že se to odepíše a pak vyhodí do koše. Jako by to nebylo dost, jak jsem se celej ten víkend uklidňovala tím vědomím, že to teda dělám pro naše, jak jsem si představovala tátův spokojenej výraz, až uvidí, že teda mám tu práci a že dřu a že jsem mu přinesla sladký (to on rád) a kartonovou krabici (který potřebuje), jediný, čeho jsem se dočkala, byla věta ve smyslu:“To je jasný, že jsi unavená. Když dřepíš půl roku doma a nic jsi nedělala (kristapána, já už nemůžu, já už tohle prostě nemůžu ani jednou slyšet), nejsi zvyklá“ a bylo to pronesený přesně tim stejnym nepříjemnym dojebávacím tónem, kvůli kterýmu už prostě nemůžu, kvůli kterýmu mám celou tuhle posranou krizi a kvůli kterýmu mívám slastný představy o tom, jak se jednou zabiju a všichni se chytěj za nos. Já vim, asi jsem trochu pošahaná, ale kdo by nebyl, když máte tohle na talíři dennodenně po dobu několika měsíců. Je to cena za to, že nemusím řešit placení nájmu. Že nemusím opouštět místo, které pro mě bylo 24 let domovem a pořád je a které opustit nechci a nedokážu.

Přesně kvůli téhle jediné větě je ze mě troska. A nejsem si jistá, jestli se přes to někdy dokážu přenést, tím spíš, že se zdá, že ať udělám co udělám, budu ji muset poslouchat pořád. I kdybych odsud nakrásně vypadla, pořád to budu poslouchat, třeba jen po mailech nebo v telefonu, třeba jen občas, ale bude to tu pořád. Pořád budu pro naše dokonale neschopná, ať udělám, co udělám, ať se nechám sebevíc zneužívat v práci, ať pomůžu sebevíc přátelům z průseru, podle nich jsem prostě asi špatně vychovaná a k ničemu, nebo já nevím.

Podle mě mě vychovali dobře. Jsem slušná (jasně, sprosťanda, ale prostě slušná k lidem a pouštim lidi sednout v trambaji a převádim stařenky přes ulici, prostě takový ty věci, co by se měly dělat a mně připadaj přirozený). Jsem hodná. Odsekávám někdy, nesnáším dobře, když mě někdo psychicky týrá, a taková je holt moje reakce, ale jinak pořád přemýšlím, jak kde čím pomoct. Snažím se. Ráda pracuju, když je moje práce po zásluze odměněna, třeba i jen úsměvem, ale to samozřejmě do určité míry, úsměvu se člověk nenají. Ale ráda třeba pomáhám lidem, co mou pomoc potřebují a co ji ocení, nezištně, jen pro ten pocit a pro radost z užitečnosti. Mám ráda zvířátka, nebiju je. Nezabiju dokonce ani mouchu nebo pavouka, i když mám arachnofobii, nedokážu ubližovat. Trápím se, když někomu řeknu něco nehezkýho, i když si to ten člověk zasloužil. Přemýšlím, o všem, co dělám, co říkám, co kdo udělal nebo řekl mě. Až moc o tom přemýšlím. Neni mi to jedno. Nikdy mi nic neni jedno a uvnitř až moc trpím věcmi, které by možná druzí zavrhli jako nepodstatné. Řeším to a mám ideály, jsem naivní a ráda se biju za to, co věřím, že je správné, i kdyby to byla vize dost utopická, já prostě věřím, že je správné se za ně bít a snažit se udělat ty lidi kolem sebe o něco lepší.

Takže si prostě myslím, že jsem vychovaná dobře. Jen mi možná mozek funguje jinak než jim. Já nevim. Snad je to tím, že tolik čtu. Nebo jsem se tak prostě narodila. Možná se to skrývalo někde v mojí výchově. Já nevim. Já jenom vim, že asi prostě pořád dělám něco špatně a ničí mě, když nevím, co. Já nevim, co už mám dělat, abych se dočkala vděku, jenom jednoho zkurvenýho „děkuju“, jen trochy uznání, všimnutí si, že jsem něco udělala a že tu vůbec taky jsem a existuju, ne jen jako línej lempl, ale jako člověk, kterej se všemožně snaží být ku pomoci a být po ruce. A taky že jsem, sakra, kdykoli mě potřebujou. Tak kde je furt ta chyba?

Přála bych si, abych se na to dokázala vykašlat. Ale myslím, že to není v mojí povaze. I když nejsem doma, dělám to z velký části pro ně, ten život. Ta snaha být úspěšná, abych se jim zavděčila. Snad je tohle moje prokletí, snad jsem na cvokárnu prostě jen proto, že chci, aby mě naši uznávali. Možná že ani nemůžou, neprokazujou ostatně respekt ani jeden druhýmu, tak proč by měli mně?

Achjo. Cena, kterou platím za bydlení ve vlastním domově, kterej už stejně dávno neni tím, čím býval, a kde mi není dobře. Za postel, kterou nesnáším, protože v ní nedokážu spát, nedokážu usnout, trápí mě noční můry, bolavý záda, migrény a nemilá probuzení.

Ale není ta cena příliš vysoká?

Upínám se k představě svého anglického bytečku. Ta jediná mě teď drží při životě. Kromě ní mi už nic na tomhle světě nedává smysl.

P.S.: Uf, to je mi zase líp, když jsem to ze sebe dostala.