Steyning. Obligátní foto s červenou budkou a bílá baskytara.

Steyning je oproti Worthingu naprostá vesnice. Je to tam maličký a malebný a jako každá taková village to má jednu ulici posetou maličkejma krámkama, kde nemaj nic moc zajímavýho, a rozhodně žádný Primarky a Poundlandy. Měli jsme navíc tu smůlu, že jsme dojeli kolem třetí a kdejakej krám už zavíral nebo byl dávno zavřenej (mně nakrkla hlavně zavřená pošta), ale rozhodně se tam líp parkuje. Ovšem ty jejich parkoviště na long stay mě hrozně baví. Můžete na nich zadarmo parkovat jak dlouho chcete, ale podmínkou je, že se nevrátíte dřív než za hodinu. Což mi prostě nedá a furt nad tím musím přemýšlet. Jako tyvole proč? 😀 Aby měli dost času vám tu káru vykrást nebo z ní vyoperovat nějakou životně důležitou součástku, jejíž ztráty si ovšem nevšimnete dřív jak za týden? Nějak mi nedává smysl, co by z toho kdo měl, že mu tam to cizí auto stojí dýl jak hodinu.

Nicméně Steyning byl fajn. Měli jsme už pěknej hlad a nějak furt ne a ne najít místo k nadlábnutí se, takže jsme do sebe nafutrovali akorát záchrannej banán (ve Worthingu jsme našli KFC i mekáč, ale vysněnej Burger King se mi pořád vyhýbá), ale zato tam aspoň maj veřejný záchodky, který sice nijak vábně nevoněj, ale když je to zadarmo a když to držíte už tři hodiny, tak i ty nejzaprděnější hajzlíky přináší nedocenitelný komfort a úlevu.

Pošta byla, jak už jsem práskla, bohužel zavřená, takže dopisy, čekající na dně mýho batohu, budou muset čekat dál. Ale co zavřený nebylo a kde jsme strávili celkem dost času, byly hudebniny GuitarFreq, kde měli právě tu luxusně znějící bílou basičku Music Man za čiča dvacet, kterou mi tamní týpek (kterej mi děsně připomínal nějakou postavu ze seriálu, ale za prase si nemůžu vzpomenou ani z jakýho to bylo) slevil na dvěstě deva, ale bohužel mu to nijak nepomohlo udělat byznys. Nějak odmítal pochopit, že když říkám, že si ji nemůžu dovolit a že je vysoko nad mým budgetem, myslím to doslovně – měla jsem k dispozici asi tak stopadesát liber a i kdybych nakrásně chtěla, víc si jich prostě v tuhle chvíli nepřimyslím – a ne jen jako divadlo ku smlouvání 😀 Takže ať se snažil jak se snažil, prostě neměl šanci, i kdyby mi teda pan M. chtěl nakrásně povolit aktivku, což nechce, a i kdybych já chtěla utratit za novou baskytaru tři sta liber, což taky nechci.

Nicméně bylo tam milo, ten týpek i pani byli naprosto skvělí a nápomocní, takže jestli ještě někdy do Steyningu pojedeme, určitě tam zajdem znova. Ale nevím, kvůli čemu bychom tam jezdili, ono toho tam fakt moc k vidění nebylo, až samozřejmě na ty malebný uličky. A na čevenou telefonní budku.

Jasně, jen do mě, jsem túrista! Ale hergot je to červená budka 😀 A když už nejedete do Anglie proto, abyste se mimojiné vyfotili s červenou budkou a s doubledeckerem, tak už nevim, proč.

Samozřejmě úplně nejideálnější by bylo vyfotit se s budkou modrou, ale člověk nemůže mít všechno.

Takže to by byl Steyning. Jo vlastně abych nezapomněla, nezměrnou radost nám tam taky udělal Sweet shop, kde to vypadalo dost jako v Medovym ráji (i když o poznání menší, to je pravda) a kde měli nejen lipový náramkový hodinky a takový ty kulatý žvejkačky v dlouhym tenkym balení, ale i lízátka na namáčení do praskacího prášku, Bubaloo (takovej ten malej žvejkačkovej puk plnej šťávy), takovou tu metrovou odvíjecí žvejkačku, všelijaký čokoládičky, chupa chupsy a pezy včetně dávkovačů ve tvaru Kačera Donalda nebo Goofyho – což jednoho přivede ke krásným vzpomínkám na dětství.

Podobně awesome nám připadal ve Worthingu krámek s ořechama, kde to vypadalo skoro jako v trafice, akorát že v těch držákách okolo stěn nebyly zasunutý časáky, ale balíky ořechů, zrníček, rozinek, koření a všelijakejch mixů všeho možnýho, že člověk nevěděl, kam dřív kouknout.

No, rozhodně tu máme co objevovat a je trochu na pytel, že zrovna když máme zejtra volno, je to kvůli prázdninám, kvůli nimž ovšem bude taky pravděpodobně zavřenej kdejakej krám, takže plán pana M. jet do Brightonu mi nepřijde úplně nejlepší a spíš bych to viděla na příští sobotu. A ten další Londýn? Netuším. Asi je na něj ještě trochu brzo a díky svátkům a Ashleighinu cestování do tramtárie máme ten rozvrh pořád takovej krpet neuspořádanej (o včerejší půlnoční brigádě u bazénu ani nemluvě, od osmi večer do půlnoci jsme trčeli v domku u bazénu a hlídali, aby tam nepřišel nějakej opilej smrad a nespadl do něj – ještě že máme Scrubs) a je nějak málo energie. Ale neni to zase tak zlý. A rozhodně si nestěžuju. Však neni kam spěchat, na objevování Západního Sussexu máme celej rok 🙂