Crawley. Babiččiny narozeniny. Poprvé u Sally. A myšlenky na domov.

Kdo nemá tašku z Primarku, jako by nebyl, komentovala jsem nedělní nákupy, když jsme právě Primark opustili a všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Libor si nakoupil košile, takže mohl jít do práce, jak zahlásila Hanka a jeho to děsně potěšilo, pan M. si pořídil několik nových triček a já sama investovala do pásku, tílka a náramku z přesně toho typu stojanů, co na něm po všech českých HMkách a CAčkách visí tuny cetek za nehorázný ceny a nikdo s mozkem by si to tudíž nekoupil. Však jsme se kolem toho s Maudětem něco naslintaly, takže když jsem zjistila, že Primark tyhle třpytivý kravinky prodává za cenu kolem jedný, dvou liber, nemohla jsem odolat a už byl můj.

Blbosti si nekupuju. A rozhodně nemám ráda nefunční věci. Ale jednou za čas si dopřeju něco, co se mi fakt kurevsky líbí a u čeho vím, že i když mi to bude jen ležet ve šmukboxu, dost často to odtamtud budu vyndavat, abych se na to prostě jen dívala, hrála si s tím, obtáčela kolem toho prsty a aby se mi to líbilo. Vim, že mi to bude pro potěchu.

Crawley je naprosto boží městečko. Libor se na silnici nebojí, takže i když ho máme dost daleko, přišlo mi, že jsme tam byli za pár minut. Parkování v neděli vyjde jen na dvě libry za celej den (pro srovnání, ve Worthingu jsme si museli koupit zboží za pět liber, když jsme se tam chtěli zdarma zašít na dvě hodiny, každá navíc pak byla za dalších pět) a je přímo v nákupním centru, který jsme sice zase tak neprolezli, ale něco málo tam taky maj – včetně wifi. Co mě na tom ale nejvíc bavilo, byla ta kumulace všech potřebnejch shopů na tom nejmenšim místě. Shoe Zone, Primark, velkej Poundland, HM, Lush, Claire’s a celá spousta dalších ňamézních „značek“, který jsme jinak museli hledat roztroušený po celym Worthingu, tady byla nasáčkovaná na jedný jediný krátký strítě a jednom náměstíčku, a tudíž mě na nějakej Worthing úplně přešla chuť.

Poundland opět nezklamal co do drogerie, sorry za ta kvanta „dívčích“ informací, ale nepřestává mě dostávat, jak obrovskej cenovej rozdíl to je, nakupovat drogerii tady nebo v nějakym obyčejnym smíšenym shopu (nebo v drogerii). Musela jsem se smát, když jsem si odtamtud přinesla za libru make-up stejný, ne-li lepší kvality, než je ten můj Oriflamovej za několik stovek. Takový věci prostě potěší.

Taky jsme si konečně koupili pořádnej nůž, takže vaření dostalo novej rozměr – a vůbec jakejkoli pohyb v kuchyni, protože s tím nesmyslem, co jsme měli doteď… no, však to znáte, když se člověk hrozně dlouho trápí s nějakým napůl funkčním předmětem a pak se mu do pracek dostane něco naprosto dokonalýho. Život je najednou tak nádherně jednoduchej.

Málem jsem si ho zjednodušila ještě o něco víc, když jsme to pak zpátky domů vzali přes Craft Shop, kde měli takovejch božích věcí, že jsme nevěděli, kam kouknout dřív. Tenhle obchod dělá čest svému jménu. Je pro tvořivé lidi a obsahuje materiály, komponenty a příslušenství pro celou řadu tvořivých činností, od malování přes sochaření, pletení, svíčkaření, vyrábění scrapbooků a modelaření až po dost zajímavý množství korálků, přívěsků a dalších pičičinek potřebných ke ketlování náhrdelníků, o němž jsem tudíž na moment začala uvažovat. Ale při těch cenách nevím, jestli by se mi to vyplatilo. No, možná, až se budu hodně nudit. Každopádně tam maj moje bavlnky na náramky, což je vynikající zjištění, no a taky jsme tam koupili ten suprovej nůž.

Hned kousek vedle sídlí velký elektro, tak jsem tam zabrousila kvůli myši, ale zase takovej výběr nebyl, už zavírali a já si řekla, že si radši ještě počkám a podívám se ještě někde jinde. Ale to jsou spíš výmluvy, hlavně už jsme byli uťapaní a já měla myšlenky někde úplně jinde.

Těsně než jsme totiž odjížděli, došlo mi, že jsem jako největší kretén zapomněla, že se právě koná na chalupě rodinná sešlost za účelem oslavení babiččiných osmdesátin, a že jsem měla být na Skypu, abych se toho zúčastnila. Jsem idiot. Mám toho tolik v hlavě ohledně dění tady, že dění tam doma jsem úplně vypustila, a jelikož mi to nikdo nepřipomněl, nebyla šance. Odříct Hance a Liborovi ten výlet, když už pro nás přijeli, mi přišlo nepřípustný, tím spíš, že bych na tom Skypu fakt tak možná zamávala a pak bych několik hodin seděla na prdeli a užírala se, že si pan M. užívá nádhernýho dne v Crawley beze mě, ale stejně mě to žralo a dost mi to tu neděli znepříjemnilo. Takže když večer začali vymýšlet grilovačku za účelem využití počasí, který bylo fakt fantastický, už jsem se fakt omluvila, že bohužel musím letět na net a doufat, že tam ještě někoho stihnu – a stihla jsem skoro celou rodinku, bohužel už bez babičky. Byli právě na cestě od ní. No ale lepší než drátem do voka. Babičku jsem tak holt vyřešila smskou a v Praze ode mě má dopis a přání, takže nikdo nemůže říct, že bych si nevzpomněla. Ale je to holt takový na hovno. Babičky nemaj osmdesát každej den. A vůbec, ale to by bylo na dýl, vysvětlovat vám tady svý vztahy k babičce a jak se mi po ní stejská. Jak mě to sere, že tam nejsem a nemůžu za ní víkend co víkend jezdit. Ale holt Anglie, vole. Taky neni špatná.

V pondělí odpoledne jsme se vydali makat k Sally do Ellen’s Green. Přišli jsme na to, že nám to sice zdvojnásobí příjmy, ale bude to stát za to. Zatímco pan M. rozkopával štěrkem vysypanou cestičku, hrabal se v blátě a vybíral kořínky, já měla na starosti tři koupelny a čtyři ložnice a chvílema jsem nevěřila vlastním očím. Sally je rozhodně nadmíru pořádná dáma a má v domě uklizeno, jako by se zrovna přistěhovali, ale o to hrůznější věci jsem objevovala „pod povrchem“. Ze síta její sprchy jsem se málem pozvracela (nevím proč, vydržím leccos, ale cizí vlasy smíchaný s kemrama, plísní a dalšíma tělesnýma odpadama mi prostě nedělaj dobře) a musela jsem myslet na Vivianinu oblíbenou hlášku „I’m not paid enough for this„, a velice rychle jsem přišla na to, že téměř všechny povrchy v jejím domě jsou z tak posranejch materiálů, že vyleštit je do dokonalosti je téměř nadlidskej úkol. Vezměme-li v úvahu, že jsem měla k dispozici pouze několik zoufale zaprášených hadříků, po jejichž použití vypadaly ty plochy ještě mnohem hůř, a žádnej cif (fňuk, fňuk), vůbec nechápu, jak se mi to za ty čtyři hodiny povedlo dovést do nějakýho stavu podobnýmu vyčištěnosti. Nejhorší na tom bylo, že to podle mě vůbec nebylo vidět. Všechny ty sajrajty a fleky, co jsem čistila, byly vidět jen při bližším prozkoumání, a já doufala, že i když jsem na tom hodně zamakala, Sally to blíže zkoumat nebude.

Samozřejmě, když člověk dělá takovou věc poprvý a neví, co se po něm vlastně přesně chce, je těžko odhadnout reakci. Sally nám dnes psala zprávu, že jsme oba odvedli vynikající práci a že nám moc děkuje. Znovu tam jdeme ve čtvrtek a já si nějak neumím představit, že to znovu přežiju 😀 Myslím, že pan M. je na tom stejně. Oba jsme se odtamtud vrátili s naprosto zničenýma zádama a ten večer musela nastoupit koňská mast.

Devět hodin cleaningu. Když se tak nad tím zamyslím, s takovouhle bychom se brzy mohli dostat na úplně normální pracovní vytížení a pak si konečně budeme moct udělat srovnání, jak jsme na tom finančně, v porovnání s jinými běžně pracujícími. Vzhledem k tomu, že máme bezplatné bydlení, stravu a auto včetně jeho pojištění, myslím, že se dostáváme k tomu, o čem nám říkala Hanka – že když si najdeme víc prací, budeme na tom mnohem líp, než kdybychom měli běžnou práci. To se mi líbí. A to jsme tu teprve měsíc a půl.

Ale hergot, jak to letí.

Čím dál tím častěji se mě lidi ptají, jestli se nám už stýská. A mě přitom vždycky napadne, že by se mi nestýskalo, kdyby se mě na to někdo furt neptal. Ačkoli je fakt, že o Čechách mluvíme často. Jak to tam vypadá, porovnáváme výhledy, silnice, stromy a květenu, porovnáváme lidi a dostupnost a cenu zboží, přemýšlíme, kvůli čemu má vlastně cenu se vracet a jestli bychom byli schopni tu vydržet dýl. Pan M. asi ne. Plánuje Nový Zéland. Ale co budu dělat já? Ta myšlenka mi plove myslí den co den.