Crawley podruhé, Vik a Sainsbury’s. Máme volno a je nádherně.

Včera jsme se tam podruhé vypravili, tentokrát bez Hanky a Libora, a když jsme konečně měli čas to tam pořádně prochodit, shodli jsme se, že do jiného města – kromě Londýna, samozřejmě – už jezdit nemusíme, protože tady mají prostě všechno.

Hlavní nákupní stríta tam nemá jméno, alespoň Google o žádném neví, ale zato je na ní takovejch krámů, že jenom projít všechno tam nám zabralo většinu času, a to i když je docela kraťoučká. Šněrovali jsme to ze strany na stranu a nevěděli, na co dřív koukat.

Řekla bych, že naše nejoblíbenější tamější krámy jsou jednoznačně:

Když jsem tu bydlela před lety, chodívali jsme nakupovat prakticky jenom do Sainsbury’s a dodneška si pamatuju, jak mě ten obchoďák bavil. Jelikož tady ho nikde poblíž nemáme, doteď jsme byli závislí na Tescu, ale teď, když vím, že ho máme v Crawley, se to změní. Moc času jsme na to neměli, ale stejně nás stihli odzbrojit nejednou luxusně výhodnou nabídkou, které Tesco prostě nemůže konkurovat. Mimojiné levnou šunkou a naprosto báječnejma čerstvejma sušenkama za pakatel (kam se hrabe Marks and Spencer). Za zmínku rovněž stojí luxusní dortík z belgické čokolády, za nějž jsme dali tuším libru a půl, což je úplně komická cena za něco takovýho. Ve Světozoru by stál aspoň tři stovky.

Ježto v pátek se nám konečně ozval někdo na inzerát – jakási paní ze Storringtonu – a bylo zapotřebí se domluvit po smskách, usoudili jsme, že pevná linka už přestává stačit, a zašli jsme na Hančino doporučení do Vodafonu. Měla jsem z toho bobky, vyřizování věcí jako simky, pojištění, lékaři, prostě takový ty důležitý věci, mě vždycky děsí a co nejvíc to odkládám, ale po včerejšku je moje zkušenost řádně napravena. Ve Vodafonu se nás totiž ujal naprosto kouzelnej Ind jménem Vik, kterej nás nechal v klidu študovat letáky, zatímco postával vedle nás, a kdykoli jsem se na něj otočila s dotazem, bez problémů mi odpověděl, aniž by na něm bylo vidět jedinou známku otrávenosti (naopak vypadal, že ho dost bavíme), neustále se usmíval a jeho přízvuk byl jaksi uklidňující – znáte to, když mluvíte anglicky s někým, kdo zjevně taky neni rodilej mluvčí. Jako by tam najednou nebyl žádnej tlak, nemusíte nikomu nic dokazovat a víte, že jste na tom oba stejně.

Během několika minut nám vyložil, že pokud chceme hlavně posílat smsky, je pro nás nejvýhodnější dobíjet si kredit s tzv. službou Freebee, díky níž si při každém dobití deseti liber vysloužíme kredit dalších deset navíc, k tomu 300 volných smskek a 500 MB internetu na 30 dní. Tzn. že to zní jako supervýhodnej tarif, kterej je o to výhodnější, že to vůbec tarif neni, to všechno jsou prostě jenom bonusy k dobití a když dobíjet nebudeme, tak to nikoho nesere a je to čistě naše věc. Zní to tak luxusně, že jsme mu to málem ani nevěřili a mně vůbec nešlo do hlavy, jak je něco takovýho možný. A to ještě nebylo všechno.

Vik nás nechal si vybrat asi z pěti, šesti čísel, sám doporučil to se čtyřma trojkama za sebou, který je naprosto blbuvzdorný, to si prostě musím zapamatovat i já :D, takže jsme ho samozřejmě vzali. Pak nám do toho letáčku, co jsme si prohlíželi, zapsal naše číslo a zakroužkoval údaje z tabulek, co se vztahují k našemu „tarifu netarifu“, vložil nám tam novou simku a paragon, zodpověděl všechny naše debilní dotazy a nakonec nám popřál báječný zbytek dne s tím, že kdyby něco, tak se jmenuje Vik, a ať za ním klidně s čímkoli přijdeme. No já měla chuť ho obejmout. Odešli jsme odtamtud s novou simkou a úsměvem a mně se chtělo brečet, protože takovej zákaznickej servis jsem v životě nezažila. Už nikdy nechci zpátky do Čech.

Lol. Samozřejmě, že chci. Ale bude to náročný. Je snadný si zvyknout na to, jak mile se tu k vám každej chová. Zezačátku vám to přijde krajně podezřelý, to je už holt naše nátura, milost nikomu nevěříme, ale oni to myslej naprosto vážně a jak říkala Hanka – když se tu zasníte na kruháči, tak nejen že vás nevytroubí, ještě se na vás usmějou. Nebo prostě počkaj. To je v ČR věc naprosto nemyslitelná. Jenže jakmile si na tohle zvyknu, návrat domů bude jak dostat mokrym hadrem přes tlamu. Dobře si pamatuju, jak divný a jiný mi všechno přišlo po tom půlroce. Vůbec to nechápu, dyť to byl jenom blbej půlrok. Když jsem teď tady na dvojnásob dlouhou dobu a věci zatím tak dobře zvládáme a pořád máme co dělat, letí to a vlastně i adaptace proběhla rychle. Ne že by se mi nestýskalo, ale zatím nijak závažně a rozhodně se mi tu dějou věci, který za to stojej, a vůbec to neni tak tragický jako tehdy. Že by to bylo tou společností?

Každopádně se znovu přesvědčuju, že Anglie je naprosto báječná. Nejenom ty boží krámy plný fantastickýho levnýho oblečení a doplňků. Nejenom parádní slevy na barvy na vlasy a nepochopitelně levná drogerie. Nejenom skvělý sušenky, lahodný levný dorty, boží leštěnky na dřevěnej nábytek a jiný vymoženosti.

Když jsme se po nakupování, poobědvání v OC v Chicken Worldu (něco dost jako KFC), návratu na strítu, dalším nakupování a nakonec krátkém pozevlení v krásném místním parku (bylo fantastický počasí, tílka, kraťasy, slunce, slabej větřík, opalující se polonahý slečny, no prostě ráj) vraceli přes OC do garáží, aby nám tam náhodou nezavřeli auto (jeden nikdy neví, tady všechny krámy zavřou v pět nula nula a šmitec, nashledanou, už si nekoupíte ani fusekli), všimla jsem si u záchodů takovejch těch automatů s otočným kolečkem, jak tam hodíte drobák, otočíte a ono vám to vyhodí nějakou nehoráznou kravinu. Těchhle automatů je tu docela dost, jsou na každym kroku a obzvlášť mě baví ty na Chupa Chups lízátka za dvacet pencí (zbožňuju Chupa Chups), ale to je pořád nic proti tomu, kterej jsem objevila včera u těch záchodů. Tam byl totiž automat na – tramtadadá – postavičky z DOCTORA WHO 😀

Na tomto místě musím říct, že jakožto řádnej Whovian (ačkoli jelikož jsem ještě neviděla starý série, spíš tak napůl řádnej, abych řekla pravdu) jsem málem umřela a že i ten největší minimalista má svoje slabiny, věci, u nichž se prostě nedokáže ptát „K čemu ti to bude“, a prostě to MUSÍ mít. A navíc, ten zážitek, samozřejmě! Obětovala jsem tudíž libru na jedno plastový vajíčko s překvapením a přísahám, kdybych měla těch liber víc… no ještě že jsem neměla 😀 Foto je zatím v ajfounu, takže neukážu, ale nevydržím to – byl v něm Dálek 8) Roztomilej, malej, žlutej Dálek, kterýho teď máme v autě na palubce a když jedem, poslušně kouká dopředu – asi se mu taky dělá v autě blbě. Bohužel to neni klíčenka, to by bylo ultraskvělý, ale i tak je to fantastická záležitost a ten zážitek za to rozhodně stál. Obávám se ovšem, že při všech příštích návštěvách Crawley pro mě bude obrovskej problém nevhazovat po libře a nedoufat, že se objeví Tardis nebo malej Tennantík XD

I když musím říct, že ten Dálek je stejně asi to nejhezčí, co tam je možné objevit. Je to zvláštní, Dáleci jsou hlavní záporáci, ale přesto jsou prostě tak zatroleně roztomilí! Věčná škoda, že pan M. DW nezná, a tudíž neměl pochopení pro moje pobíhání po OC s maličkým Dálekem v ruce a vrčení:“Exterrminate! Exterrminate!“ Bože, jak mně v takových situacích chybí někdo zasvěcenej XD

Dneska máme bank holiday, neboli volno. Nevím přesně, co všechno bank holiday znamenají, ale vím, že děcka nejdou do školy a my nepracujeme. Trochu jsem doufala, že bychom mohli dneska Crawley zopakovat, ale podle všeho levné parkování je tam opravdu jenom v neděli, takže jsme se místo toho rozhodli zevlit, spát, barvit vlasy (nádherná červená, juch, zase se cítím svoje!), stříhat pana M. (tohle vzájemné poskytování kadeřnických služeb mi přijde ultravýhodné, ještěže jsme oba tak šikovní, muhaha), jít se ven trochu vyslunit, protože je tam už od pátku naprosto fantasticky – ovšem pravda, k tomu jsme se ještě nedostali – a prostě tak nějak vůbec odpočívat. Včera jsme mrkli na Hobita, tak dneska dáme pro odlehčení asi Robina Hooda nebo nějakou podobnou koninu. Hlavně ale ještě dneska pojedeme do teho Storringtonu za tou pani, která se jmenuje Jo. Vůbec nevím, co si tam budeme povídat, týden máme už teď narvanej, takže nějak nevím, kdy bychom jí ještě mohli pomáhat, ale přinejhorším pokecáme a budeme mít kontakt pro případ, že by nám něco bouchlo a my měli extra potřebu makat ještě víc. Kdyby to bylo hodně dobrý, napadlo mě, že bychom mohli pustit třeba Victorii. Ale nejsem si jistá, jak se taková věc dělá. Někdo si na vás zvykne, že mu uklízíte, a vy pak jen tak odejdete? Samozřejmě, že můžeme, je to naše věc, nemáme žádnou smlouvu, ale je to solidní jednání? Nevím, každopádně je to předčasný řešit, jen mě to tak napadlo.

Mimochodem, asi jsem vám ještě neřekla o tom báječnym vínu, co? Ashleigh dala stranou nějaký flašky na zredukování, ať to vyleju a vyhodim. Něco byly hodně dlouho otevřený schvepsy, jedno bylo víno plný korku (otevřený taky už asi hodně, hodně dlouho), a jedno bylo víno s jen trochu rozdrobeným korkem, jak se do něj někdo pokoušel dostat a když se korek začal rozpadat, vzdal to.

Nedalo mi to a v nestřežené chvíli jsem si to víno vzala domů, že se s ním zkusíme poprat a když to bude pitelné, tak máme flašku luxusního vína zadarmo. Dalo to práci, ale nakonec jsme se s ním fakt poprali, rozpadlej korek přecedili a ověřili si, že vínu nic neni (zlatej facebook a kvalitní kontakty :D), a pak jsme si užili hned dva večery v jeho příjemné společnosti – dneska bude třetí, ještě zbylo, ten zmetek je sladkej a silnej, nedá se toho vypít moc. Takže sláva angličanům, co vyhazujou věci, kterejm vůbec nic neni. Dostat zadarmo něco tak výbornýho, to je pocit k nezaplacení.

Jop, momentálně mě to tu fakt baví.