Jak jsme byli na Seven Sisters

Tak jsme to dokázali! Jeli jsme na Seven Sisters! 🙂

V pátek večer nám Ashleigh napsala – zrovna jsme byli na nákupu – že jestli chceme, ať si vezmeme v sobotu volno, že prý stejně většinu víkendu nebude doma. No, to byla boží zpráva! Měli jsme všeho dost – upracovaní, ustresovaní okolo peněza a zkroušení z toho, že když máme na neděli domluvenej výlet na SS s Danielem (IT/muzikantem, co jsme ho potkali na svatbě), nebudeme moct jet do Crawley. Takže tohle nás nadmíru potěšilo a okamžitě jsme se jali kontaktovat Daniela a zjišťovat, jestli by náhodou neměl čas už v sobotu.

Měli jsme ohromnou kliku, obratem odepsal, že čas má, takže jestli chceme, ať ho vyzvedneme doma v Hove (což máme po cestě do Brightonu) někdy po obědě, a odtamtud pofrčíme na útesy. A tak jsme frčeli.

Ukázalo se, že autem do Brightonu je to překvapivě blízko, nebo spíš – rychle se tam dojede. Sotva jsem chtěla Danielovi psát, že už jsme na cestě, vyvedl mě pan M. z omylu prohlášením, že tam budeme za čtvrt hodinky a ať se připraví. Naše květnová zdlouhavá a strastiplná cesta vlakem nám v tu ránu připadala jako největší hovadina pod Sluncem a pan M. prohlásil, že příště jedině autem. V Brightonu sice parkování není nejlevnějši, ale když jsme to propočetli a porovnali, usoudili jsme, že to cenově vyjde skoro nastejno, a přitom co do pohodlí a rychlosti se to s pitomejma vlakama srovnávat vůbec nedá.

V Hove jsme si užili trochy bloudění, než jsme se konečně domluvili, kde teda kdo je, a vyzvedli Daniela i s kytarou před obchoďákem Wickes. Tu kytaru měl proto, že si už na svatbě s panem M. padli muzikantsky do oka a domluvili se, že si spolu určitě musí zahrát. Samozřejmě hrát u někoho doma nebo na zahradě by nebylo tak megahustě cool jako hrát na vrcholku Seven Sisters, takže…

Dojet k samotným Sestrám trvalo už kapku dýl, od Brightonu je to docela štreka a Danielovo navigování bylo místy tak chaotické, že jsme nejednou skončili v jiné ulici, v bus lane nebo dokonce v protisměru – a minimálně měsíc se teď tak budu třást, jestli nás tam někdo nevyblejsknul, jak se tam šikovně otáčíme a prcháme. Ale nakonec jsme se tam skutečně dostali, a když se před náma otevřel pohled na moře (to jsme teda viděli už v Hove, ale jen tak zdálky) a na ty zelení pokrytý útesy, jímalo nás dojetí a mně osobně i fantastická radost z toho, že jsme konečně tady. Prokrastinace je příšerná věc. Obzvlášť, když člověk odkládá věci, který ve skutečnosti hrozně chce udělat. Už dávno jsem se přesvědčila, že to je to největší zlo, co na sobě vůbec můžeme páchat, a snažím se tomu vyhnout. Když něco opravdu chci udělat, tak se strašně moc snažím, abych to dělala co nejdřív. A nejenom ty malý věci, kterejm se dá říkat spontánnost – jako že chcete nahlas pozdravit, když vlezete do MHD, nebo si zničehonic koupíte zelenou barvu na vlasy a hned ji na sebe naplácáte – ale hlavně ty velký. Je nezbytně nutný dělat si radost. Jako někam jet, když chcete, koupit si příjemnej svetr a vůbec neřešit, kolik stojí, koupit si krásný nový tenisky a totálně nepřemýšlet nad tím, že jste si mohli koupit nějakej levnej šunt v Shoe Zoneu. Jsem strašně ráda, že jsme na ty útesy jeli. Ne, že by tam mě osobně něco nějak extrémně táhlo, ale protože jsme o tom už hodně dlouho mluvili a teď si to můžu přidat na seznam věcí, co jsem viděla a udělala. Je to takový malý nic, mně to ani nepřijde, ale na tom seznamu už mi to zůstane do konce života, už vždycky budu moct říkat – jo, tyjo, tam jsem byla.

Na Seven Sisters bylo hafo lidí. Bodejť, bylo naprosto nádherně. Přesně v takový počasí jsme doufali, až tam jednou pojedeme, a nakonec jsme ho fakt měli. Sluníčko šajnilo, ale tak strašně fučelo, že nás to dokonale vybalancovaně ochlazovalo a nám bylo fajn – a ještě jsme se zase o kousek přiopálili.

Nejprve jsme na Danielovu radu zajeli do Birling Gap. V Birling Gap je free parkoviště, café, záchody (fakt slušný a přesto zadarmo, miluju UK) a schodiště z útesu dolů na pláž, kam jsme taky hned zašli, pomučit trochu nohy na šutrech, posbírat něco do kapsy na památku a samozřejmě sáhnout si na moře, protože tyvole moře. To doma nemáme 😀

Při tý příležitosti jsme ajfounem cvakali jako diví, protože jak často se tam asi dostaneme, a já vám něco povim – už kolikrát jsem takhle někde byla a zase tak moc jsme tehdy nefotili (nebo jsem fotila já, ale nikdo nevyfotil mě) a ačkoli můžeme polemizovat o tom, jestli náhodou takový zběsilý focení neumenšuje nebo nedevalvuje ten zážitek samotnej (protože furt fotíte a vůbec nekoukáte kolem sebe), už nikdy nechci zažít ten moment, kdy se vrátím domů a nemám našim co ukázat, a tudíž ani co říct – protože se to nedá popsat a navíc si to nepamatuju.

Kdepak, tohle už znova ne. Tentokrát nutím pana M. (dokud nebudu mít vlastní foťák), aby fotil kdejakou cypovinu a pořizoval turistický fota á la já a šutr, já a moře, já a racek, protože až jednou zase budu sedět doma na prdeli, chci mít něco v ruce a něco k pokoukání, a taky poctivě datluju a co se dá, to cpu na facebook. Jednak proto, že jsem škodolibá mrcha a proč všechny trochu nenasrat tím, jak dobře se tu mám, žeáno. Ale hlavně proto, že jsem si do přátel přidala mámu, a chci aby to všechno viděla. Aby měla přehled, co děláme – z velký části taky kvůli ní píšu tyhle cestovatelský hlody – a mimojiné i proto, že psát si to do deníku už dávno neni taková sranda a nějak mi tam chybí ty komentáře. Pořád si říkám, jaká je škoda, že před šesti lety, když jsem tu byla poprvé, jsem ten blog tak zanedbávala a nechávala jsem si to jen pro ten šuplík. Nejen proto, že se u těch zápisků dodneška chlámu nebo nad nima kroutím hlavou, ale i proto, že mi to možná mohlo v lesčems pomoct. Když má člověk blog a umí ty svý problémy a pocity prodat, tak nikdy neni sám.

A tak mám tentokrát z Anglie celou řadu pěknejch, totálně turistickejch fotek pro potěchu a už začínám přemýšlet, jak je rozdělit do víc alb, protože facebook mě v tomhle neskutečně štve. Nový fotky mi totiž zásadně nahrává dospod alba, takže když je chci mít nahoře (a to chci), musím je tam ručně přetahovat, a to je u tak napěchovanýho alba hroznej voser. Bohužel jsem ale zatím nepřišla na to, jak to nastavit defaultně, aby se mi vždycky nový fotky ukládaly nahoru. Kdybyste někdo věděl, vskutku ocením radu, fakt mě to ničí.

Anyway, prošli jsme se kousek po pobřeží, ale chodilo se po tom blbě – samej šutr, smejkaly se nohy, báli jsme se o kotníky a bylo nám vedro – dole totiž nefoukalo zdaleka tolik, jako nahoře. A ke všemu jsem ještě při osahávání moře nestihla uhnout vlně a nateklo mi do boty. Ještě že bylo tak teplo, ale stejně nepotěší mít mokro v botě. No ale hlavně tam nebylo moc co vidět, a tak jsme se za chvilku zase vrátili ke schodišti, vylezli nahoru a od parkoviště jsme to vzali k majáku na vrcholku Seven Sisters, kde jsme si jen na pár minut sedli na okraje útesů a vydejchávali ten děsnej krpál. Užívali jsme si neskutečnej výhled na moře, počítali trajekty na horizontu, uvažovali, jak fajn by bylo prohánět se teď po moři na támhletý plachetnici a co je to za magory, co se v tý ledárně koupou. Zdlábli jsme sušenky ze Sainsbury’s na posilněnou, provedli další turistický focení a pak jsme šli kousíček za maják, jen abychom se podívali na další část útesů, které se říká Beachy Head.

Rozhodli jsme se, že pěšky tam nepůjdeme, že by to byla zbytečná štreka, tím spíš, když bychom ji museli jít i zpátky, a radši jsme ten kopec zase sešli a vrátili se k autu. Tím jsme pak popojeli k Beachy Head restaurantu/pubu, kde jsme usoudili, že bude vhodné dát aspoň drink, abychom mohli na chvíli využít jejich parkoviště a jít si dřepnout na útes a hrát. Jelikož pan M. řídil a já nejsem až tak zlomyslná, dali jsme si oba limonádu a Daniel nás pozval a sám si dal jakýsi cider či co. Pár minut jsme si tam pěkně poseděli, odpočali, klábosili a žbrndali limču.

Po limče jsme si v autě vyzvedli kytary a djembe, přioblékli se a šli jsme si sednout na kopec do jakýsi obezděný „hačárny“, jelikož na Beachy Head už fučelo takovým svinským způsobem, že nikde jinde se to prostě nedalo, a bylo to zatraceně ledový. Zabalení do mikin, šál a kapucí jsme si zahráli pár písniček, trochu si zaimprovizovali a trochu si udělali představu, kdo na tom jak je (Daniel je na tom neuvěřitelně dobře. Rozhodla jsem se, že ho musím přinutit, aby to nahrál. Nepochopim, že někdo s tak vymakanou muzikou nejen že nemá cédéčko, ale ani to nemá nikde na netu. Prostě magor ten člověk, vysmátej Brit s praštěnýma kecama a ujetým smyslem pro humor a s hudbou, kterou by klidně mohli hrát v rádiu a ten debil to nemá ani nahraný, no chápete to? Briti :D)

Nebyl to vysloveně busking, prachy nám nikdo nedával, ale turisti, co chodili okolo, docela koukali, že to maj i s hudební produkcí, a já přišla na to, že hrát takhle před publikem s lidma, co to fakt uměj, je nesmírně naplňující a příjemný. Člověk nevěděl jak, ale najednou jsme do toho řezali, co to dalo, a hudba nás prostupovala a bylo to prostě ono a já se fakt těším, až někdy půjdeme třeba do nějakýho parku a těch lidí tam bude ještě víc.

Bohužel v tom ledovym vichru to nebylo nic moc, a tak když už to nešlo vydržet, sebrali jsme se a naposledy se vrátili k autu, který se mezitím na Slunci řádně ohřálo, a pěkně podél moře jsme se pak vrátili do Brightonu, odvezli Daniela domů, domluvili se na „někdy příště určitě zase“, a pak jsme si to už štrádovali dom, kde jsem se hned začala probírat fotkama a těšit se z toho, jak pěkně nám to vyšlo a že máme celou neděli na Crawley a utrácení peněz. Hrozně moc velký utrácení >:)

P.S.: Tohle neni fotoblog, takže to sem nebudu všechno cpát, ale koho by to zajímalo, mám samozřejmě ten zatrolenej facebook, kde je teho mnohem víc – no a něco málo, ovšem pouze co jsem sama fotila, taky tu a tam šoupnu na Deviantart, ale zatim toho něje mnógo, to si holt musíte počkat, až budu mít to vlastní zařízení. Btw v Crawley jsem viděla poměrně levný foťáky z druhý ruky. Jak si člověk u takovýho foťáku ověří, že bude dobře fotit? Dá se to v krámě zkusit? Tak, jsme v Anglii, tady by mohli bejt i vstřícný… asi to budu muset zkusit. Snad mě nesežerou.