Minimalismus versus Annie

V životě asi každého, kdo si osvojil minimalistický přístup k životu, čas od času nastane nepříjemný moment, kdy je konfrontován s faktem, že bohužel ne každý má stejný názor na věc. Jako při věčném boji s maminkou, která si co chvíli koupí nový boty, u nichž už od pohledu víte, že je nikdy nebude nosit, protože jí k ničemu nejdou, nebo si pořídí bláznivej příborník jenom proto, že jsou na něm takový pěkný kytičky. A že už příborník má a novej nepotřebuje, to je jedno. „Však já si vymyslim, na co to využít, mně se to líbilo.“ Insert facepalm.

Ovšem zlatá maminka. Dneska mi málem explodovala hlava, když jsem byla nucena vstoupit do pokoje Annie, příšerky/dcery Jo, pro kterou teď pracujeme dvakrát týdně (penízky se posypou, jen co si konečně založíme účet). Pravda, můžu si za to sama, že jsem se optala na ty tajemné dveře. Kdybych to věděla, asi bych se jim obloukem vyhnula a dělala, že tam prostě nejsou.

Její postel byla zavalená oblečením. Její podlaha byla zavalená oblečením. Její šuplíky byly narvaný, že to z nich čouhalo ven a nešlo to dovřít. Její šatní skříň o pěti obřích policích byla narvaná k prasknutí, že to z ní padalo. A všechno to bylo zmuchlaný a sežmoulaný jako by to tam házela stylem Epic Meal Time („Rrraaaaaa, T-SHRRRT!“, mrd ho do skříně a třísknout dveřma) a to ještě pokud možno mokrý, rovnou vytažený z pračky, protože jinak nedovedu pochopit, jak se vůbec látka může takhle strašně zmuchlat.

A já se bála, že nebudu mít ty čtyři hodiny do čeho píchnout. Nakonec jsem celou dobu žehlila jako Kryton a stejně jsem toho nezvládla ani polovinu. Bože-můj. Ta holka má oblečení, že by to ošatilo půlku populace Ruska. No dobře, to přehánim. Čtvrtinu ale určitě. A většina z toho jsou naprosto příšerný nevzhledný hadry.

Jenže co v takovou chvíli dělat? Normální člověk by se třeba chytil za hlavu a došlo by mu (už jen při pohledu na můj totálně zděšenej pohled – bohužel tomu nešlo zabránit), že to třeba neni úplně v pořádku, ale co s Angličanama a co s postiženou holkou, jejíž inteligence se zasekla někde na úrovni šestiletého dítěte? (Slova její matky, ne moje) Jo naštěstí chvíli před našim odchodem strčila nos mezi dveře a začala se mi unaveně svěřovat, jak je toho na ni hrozně moc, jak to nezvládá uklízet a jak se na to prostě jenom občas podívá a neví, kde začít, což mě trochu uklidnilo – už jsem si myslela, že jí to přijde zcela v pořádku.

Vůbec se jí nedivim, že neví, mně to taky dělalo při prvním šoku potíže. Totiž – já bych věděla, ale bohužel to neni moje, abych si to s tím mohla rozdat pěkně „Em style“ (totiž díkybohu že to neni moje! Ale víte, co chci říct). Co s takovym šílenym množství hadrů, když jasně vidíte, že ani do těch skříní se to nevejde, takže to prostě nebude kam dát? Když maj šílený množství věcí lidi v obrovskejch barácích se spoustou úložnýho prostoru, tak to ještě jde, ale co když tak žije někdo, kdo už dávno žádnej úložnej prostor nemá a ani si ho neni kde vymyslet?

Žehlením a skládáním se mi nakonec nějakým zázrakem povedlo všechno uložit, dokonce jsem tak šikovně přeskládala ručníky a ložní prádlo ve skříních v předsíni, že jsem tam našla i místo na Annieiny tlustý deky, který prý používá jen v zimě (ale z nějakýho důvodu je měla přímo uprostřed pokoje), ale už teď je mi jasný, že příště to pravděpodobně najdu v dost podobnym stavu a že poskládat to neni řešení. Řešení by bylo narvat to všechno do velkejch černejch pytlů a věnovat to charitě (s takovým množstvím šatstva by se dala založit úplně nová, vlastní charita), prostě se toho zbavit a nechat si jen to málo, co aspoň vypadá jako slušný oblečení a ne jako hadry na podlahu.

Ale to je holt zase ta klasická bezmoc, kterou tak strašně nesnáším. Neni to moje, abych s tím udělala krátkej proces. I když mám už od začátku značně volnou ruku, s touhle konkrétní věcí niž nezmůžu, ať už proto, že Annie je ke svým věcem prý extrémně citově vázaná (nevím, co je na tom pravdy), nebo proto, že její matku to prostě nesere zase tak moc, aby s tím něco fakticky chtěla udělat. A přitom si ta ženská vůbec neuvědomuje, jaký má štěstí, že našla mě. Mně si stěžuje, že má v baráku moc krámů. Mně, která by prožila snad největší orgáč ever, kdyby mohla prostě vzít velkej černej pytel a pár krabic a zdecimovat Annieino šatstvo aspoň o ty věci, který vypadají jako z padesátý ruky a který jsou urážkou jakýkoli estetiky. Prokázala bych tím takovou službu všem, kdo v tom baráku s tím kvantem hadrů a vůbec krámů musí žít! Nikdo nepotřebuje mít půlku skříně plnou svetrů a (mnohem) víc jak sto triček. Ten pokoj potřebuje dejchat. Ty lidi tam nemůžou vůbec žít. Ta holka spala v posteli zaházený větším množstvím oblečení, než mám já doma v Čechách, a to byla jen jedna z několika jejích hromad, a vůbec jí to nepřišlo divný!

Ale já nějak neumim svým blízkým (nebo zaměstnavatelům) prodat tu myšlenku „Zbavte se svých krámů, bude vám líp“, aspoň zatím se mi to nějak nedařilo. Buď proto, že to fakt neumim, a nebo prostě proto, že k tomu si musí každej dojít sám. Stejně jako k tomu, že když ti tvůj business ruinuje život, od rána do večera sedíš u mobilu a mailu a chce se ti z toho brečet, tak je asi trochu na čase minimálně outsourcovat, ne-li se na to vysrat.

Návštěvy u Jo mi dvakrát týdně připomínají, jak mám teď relativně bezstarostnej, příjemnej život. A že je tomu tak z mojí vlastní vůle a díky mojí vlastní práci na sobě samé. A jak mám ráda svoje věci, to málo, co mám (a přitom toho pořád mám ještě dost). Jak mě baví mít toho tak málo, že i když máte v bytě hroznej bordel, všechno zvládnete uklidit do deseti minut. Jak blahodárně to na mě a můj duševní stav působí a jak šílenej je to šok, bejt nucenej stát se (i když jen na čas) součástí života někoho, kdo to tak nemá a jehož život je zmatek, bordel, špína, prach, psí chlupy, smrad shnilejch odpadků, lepivý lino, špatně fungující vysavač, nahovnoidní nevyždímatelnej mop a žehlička, co už dávno nevydává žádnou páru.

Věci, co nefungujou. Život, kterej nefunguje. Proč by tak někdo chtěl žít? Už nikdy nechci dělat věci, který mě dělaj nešťastnou, a jsem celkem přesvědčená, že to jde zařídit. Jen se na tom prostě musí makat a víc se o to starat. A myslím, že toho může dosáhnout každej, je to jen o organizaci času a energie a snaze zminimalizovat veškeré nutné výdaje a udělat si ten život ze všech stran ekonomičtější. Míň krámů, míň práce s nima, míň šumů a rozptylování, míň špatných zpráv, míň plýtvání, míň rozsvícenejch světel a puštěnejch televizí všude po baráku, míň elektroniky vůbec, míň nervů. Víc čistoty a jednoduchosti. Víc uklizenosti. Víc vůní. Víc čerstvosti a opravdovosti. Víc pohybu. Víc zábavy a pohody. Míň stresu a víc života.

A mnohem víc lahodných potěšení. Jediný, co mě drželo od zešílení v Anniině pokoji, byly plakáty Davida Tennanta a velkej plechovej Dálek na skříni. Doma u Jo jsou totiž do DW značně udělaní. Což mě přivedlo k myšlence, koupit jí na všechny dveře od skříní plakát v podobě dveří Tardis. Podle toho množství krámů a vůbec věcí, co v nich je, se o nich totiž rozhodně dá říct, že jsou bigger on the inside.