Když jsem tak začala sepisovat tenhle článek, došlo mi, že se mi vlastně vůbec nechce psát po bodech, co mě všechno potkalo. Předně si to tak docela nepamatuju a za další to neni zajímavý. Celej rok jsem trpěla poměrně vážnýma psychosomatickýma potížema a jelikož moje duševno i fyzično trpělo, nedokázala jsem si prostě užít nic, co se kolem mě dělo. Což mě trápí, protože mě potkala řada krásnejch věcí.
Někdy mám pocit, že vlastně nikdo neví, co a proč mi bylo, a tak mám pořád nutkání se k tomu vracet a vysvětlovat to. Ale dneska s tím končím. Nezáleží na tom, co se stalo, protože hlavní je, co jsem si z toho odnesla.
Takže – co jsem zjistila v roce 2009?
- finanční analytik je něco, co ze mě nikdy nebude, a práce, kvůli níž se mi chce každý ráno zvracet, mi za tu námahu nestojí
- návrat ke hře na klavír byl dobrej nápad, stejně jako návštěva několika „klasičtějších“ koncertů. Je to balzám na duši a když se tomu budu věnovat častěji, budu mnohem víc v pohodě. Totéž platí o tanci. Nechce se mi chodit na nějaký lekce bůhvíčeho, ale nemine den, kdybych si nezatancovala v pokoji
- vůbec nejsem tak ztracenej případ na poli tvořivosti, jak jsem si myslela. Vždycky jsem měla spoustu nápadů, který jsem nikdy nezrealizovala, protože jsem byla líná. To se od teď změnilo. Mnohem víc hraju, zpívám, tancuju, kreslím a maluju, navrhuju webdesign a především píšu. A světe div se, hned je mi líp, když jsem tomu všemu dala průchod
- vztah, kterej vypadá zvenčí idylicky, ale člověk v něm nemůže bejt sám sebou, nestojí za trápení. Když zjistíte, že ten druhej poslouchá jenom sebe a že si kvůli tomu přestáváte vážit sami sebe, skončete to. V opačném případě dopadnete jako já a vypěstujete si silnej komplex méněcennosti
- když jsme byli u těch návratů, tak taky návrat k vodáctví mi neskutečně prospěl. Když něco tak strašně chcete, až se vám z toho chce brečet, udělejte to. Roky jsem smutnila nad krásnýma vzpomínkama z dětství, který se už nikdy nemělo vrátit, ale už toho bylo dost. Odteď budu zase každej rok jezdit na vodu
- podcenila jsem svoje pedagogický schopnosti. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych měla komukoli cokoli vysvětlit, ale v jedný světlý chvilce jsem sebrala kuráž a sehnala si brigádu – doučování angličtiny. Původně to měla bejt krátkodobá záležitost, ale učím doteď a nesmírně mě to baví. Je to takový oboustranný doučování, během nějž i já sama přijdu na spoustu zajímavejch věcí, rozvíjím si tím konverzační, pedagogický i sociální schopnosti, pokecám si a ještě si přivydělám. Shrnuto a podtrženo, je to pro mě dobrý a chci se v tom i nadále zlepšovat
- lenost ve vztazích se nevyplácí. Když potkáte lidi, s kterýma je vám dobře, tak si jich hleďte, protože jinak o ně velmi snadno můžete přijít. Chtěla bych toho tolik říct všem těm lidem kolem mě, protože pro mě tolik znamenaj. A víte co? Já jim to klidně i řeknu. Protože když nejste upřímný ke svým přátelům, tak ke komu? Snad je to tím, že jsem půl roku trpěla emoční otupělostí, že teď všechno tak prožívám – radost, smutek, lásku i přátelství. A snad i proto to v sobě neumím a nechci držet, takže se obávám, že tenhle rok budu upřímnější než kdy dřív. Tohle berte i jako varování
- nepotřebuju mít úspěšnou kapelu, koncerty a širokou základnu fanoušků. Asi nejsem takovej exhibouš, jak jsem si myslela. Ke štěstí mi bohatě stačí parta fajn lidí, se kterýma si čas od času můžu zahrát ve zkušebně a vyřádit se na těch úchvatnejch megamonstrózních kombech 😀 Prostě hrát a vnímat vibrace, kterýma mi to rozechvívá každej nerv v těle. V tom je pro mě krása hraní s kapelou
- nejsem nefotogenická. Jen to chce dobrý světlo a dobrýho fotografa 🙂
- a do třetice všech návratů jsem zpátky ve škole. Jestli budu studovat i dál, to nevím, ale prozatím se mi to líbí a pomáhá mi to dostat se z těžkýho období. Sice mám během přednášek o duševních poruchách z devadesáti procent pocit, že je řeč o mně, ale to časem přejde a já věřím, že mi to naopak bude jednou hodně platný – protože narozdíl od spousty mých happy kolegů, já vím, o čem je řeč, já si tím prošla