Jak jsme busy a řada nemalých radostí

Jsme rozhodně busy.

Jak jsem nakousla v předchozích článcích, děláme teď přibližně 180 hodin měsíčně, takže o nějaké flákačce se tu rozhodně mluvit nedá, jedeme naplno. Velice rychle se tak potvrdila Hančina slova o tom, že jakmile si tady najdeme nějaké ty extra joby na odpoledne, zjistíme, že si tu vyděláváme způsobem, o jakém se nám ani nesnilo a o jakém si hlavně můžou nechat zdát doma v Čechách. No jen si představte, že někomu hodinu smýčíte pavučiny a luxujete (hodina přitom uteče jako nic) a dostanete za to tři kila. A teď si vemte, že k tomu někomu chodíte smýčit a luxovat dvakrát týdně na čtyři hodiny.

Díky tomu se naše finanční zásoby rychle rozrostly natolik, že už uvažujeme, co s nimi – skladovat v šuplíku, hodit na zde vedený účet, poslat na český a rovnou tak konvertovat…? Upřímně nevím, jestli tu vůbec dostaneme nějakej úrok, natožpak jestli bude tak zajímavej, aby se nám vyplatilo si tam kromě peněz od Jo (kvůli níž si ho vlastně budeme muset založit) vkládat i všechnu ostatní výplatu. A jelikož moje ekonomické uvažování taky za moc nestojí, nějak se neumím rozhodnout, co je lepší – schraňovat si to všechno do teho šuplete nebo zdejšího účtu a vyměnit až příští rok po příjezdu, nebo to radši měnit, jak říkával někdo, koho už si nepamatuju (ale vim, že mě tim děsně sral), čim jak nejdřív?

A taky se nabízí otázka: má to vůbec smysl měnit na koruny, když rok 2014 dost možná strávím na Novém Zélandu?

Nevím teď, jestli jsem se už zmínila (ach, ta skleróza, no už mám na to věk), ale právě tam totiž míří pan M. tak nějak „po Anglii“ (zatím blíže neurčené datum), a já, ačkoli je to ještě daleko za horama, už teď uvažuju, kam se poděju já. Myšlenka, že bych ho v tom nechala a šla si po svém, mi neleze do hlavy – až takovej návrat do zajetých kolejí si představit neumím, zase do toho svýho nijakýho single života u našich? Ale zase co pak? Když se teď nevrátím domů, vrátím se tam ještě někdy? Nebo jsem nadobro zamávala životu v Čechách a všemu a všem, co jsem tam znala? A co moje rodina? Teď si možná libuju, že je po ponorce, ale je to vůbec zdravé, po těch letech (až příliš těsného soužití) se takhle totálně odervat a za vším udělat jen tak mýrnyx týrnyx čáru, aniž bych se o ni přitom snažila? Vždyť já nechtěla všemu říct pápá a už se nikdy nevrátit, jen jsem potřebovala vypadnout a na jak dlouho to bude, to jsem neřešila. Potřebovala jsem změnu.

Teď, když jsme se tu usadili, už se tak nestresujem a Ashleigh (a nejen ona) se čím dál častěji ptá, jestli se nám nestýská po domově, podobný myšlenky se mi do tý hlavy loudí, ať chci nebo nechci.

Ale na lehčí notu, normálně to tu nevedu, ale poměrně se mi líbí trend psaní Nemalých malých radostí do každého článku, aneb věcí, co mi dělají radost a co mě momentálně baví. Už jen to, že mě ten nápad zaujal, dokazuje, že se mám skutečně dobře. Pár měsíců zpátky bych tak maximálně zakládala rubriku věcí, co mě serou. Kdyby už to nebylo tak zoufale profláknutý a ohraný (jo, děsnej hipster. Zásadně proti proudu). Ale teď? Lemme see…

Prachy a včasné placení. Toho druhýho si moc neužijeme a mně to čílí, ale stejně, když pak ty penízky do těch pracek dostanu, skoro mám i pocit, že to za tu děsnou dřinu v minulých dnech a týdnech stálo. Můžu si leccos dovolit. Hlavně třeba splatit vlastní dluhy a mít čistej štít, konečně. Mohla bych si koupit novou baskytaru nebo ten foťák, ale momentálně neni nic z toho životně nutný, stejně jako novej mobil, o kterym už melu pěknejch pár let, ale ten můj starej šmejd furt ne a ne zdechnout 😀 (ačkoli to mnohokrát vypadalo nadějně, například při tý neskutečný buřině na loňskym Rock For People). Ale tak nějak prostě radši šetřim a když už utrácet, tak spíš za ty menší věci jako fakt pěkný hadry, boty a další blbinky = aneb životní zpříjemňovátka.

Kartička do knihovny. Dneska jsme vyrazili do Storringtonu kvůli účtu v bance, ale tam měli bohužel zavříno, tak jsem si aspoň za pomoci pohlednice od páně Sikara (coby proof of adress) vyřídila kartičku v knihovně, a taky jsme zprovoznili Nectar kartu do Sainsbury’s. Moje nová fialová peněženka se tudíž plní všemožnými kartičkami a my sbíráme body a slevy jako Pokémony. Nezřídka si vzpomenu na všechny ty kecy o důchodcích v Kaufu. My jsme teď s panem M. úplně stejní, jen o něco rychlejší, a dost často prskám smíchy nad tím naším typicky Českým „Cože? Jenom dvacet pencí? Tyvole vem jich deset!“ 😀

Internet. Já vim, žít se má i mimo něj, ale co to teď dá, jsem na netu (kdy jindy v životě budu mít 24/7 přístup k wifině zadarmo?), čtu, píšu a starám se o své virtuální já, a teď ještě k tomu budu mít zatraceně hodně materiálu ke studiu v Puttytribe. Vždycky, když mě z toho sezení u stolu začnou bolet záda a kolena, snažím se vypadnout ven na procházku a vyvětrat se, aby v tom byla rovnováha. Ale ten internet mě prostě baví. Fakt si nějak neumím představit život bez něj. Moje virtuální já by se zaseklo a mně by z toho bylo všelijak. Já už asi jiná nebudu.