Snažím se přestavit si před sebou hořící popelnici, ale ne, že by to nějak zvlášť zabíralo…

Teda dneska mám naprosto nahovnoidní náladu. A vůbec nevim proč. Teda možná že to i vim, ale nechce se mi nad tím dumat.

Po dlouhý době jsem spala skoro do dvanácti a od toho momentu, kdy jsem se vzbudila, mě bolí celej člověk, což mi trochu ubírá na chuti cokoli dělat. Navíc jakkoli nechci, dumat prostě musím, takže se nedokážu soustředit ani na tu blbou sociologii, kterou bych se potřebovala naučit. Zatím jsem se nedostala ani přes první stranu a nejsem si jistá, že to zejtra bude lepší. Ale abych se dostala k tomu, proč mě vlastně všechno bolí. To proto, že včerejší odpoledne bylo poněkud fyzicky náročné.

Vydali jsme se totiž s bandou odvážlivců pokořit Petřín na bobech a dalších pojízdných předmětech. A to sebou samozřejmě nese jisté (v mém případě vážné) riziko vysekání se, což se mi samozřejmě nejednou podařilo. Ty naše free ride stezky mezi stromama byly ještě v pohodě. Hlubokej sníh, kterej si sice člověk skoro všechen naházel na sebe při snaze ubrzdit to nohama, ale zase vám nehrozila příliš velká rychlost a když už jste se vyflákali, tak do měkkýho. Horší to bylo na sjezdovce, kterou jsem já osobně překřtila na smrťáka.

Když jsem jí jela poprvý, měla jsem boby, a jakkoli jsem se snažila řídit, během prvních několika sekund jsem přestala vnímat, kam to vlastně jedu. Viděla jsem jenom těch několik smrtících skokánků před sebou, párkrát jsem nadskočila a najednou vidím, jak přelítávám přes poslední bouli mimo trasu a letím přímo na keř, kterej nevypadal, že by bylo příjemný do něj spadnout. A tak jsem se nějakym zázračnym způsobem uprostřed toho letu překotila na nohy a ani nevim jak, udělala jsem tam kotrmelec, přiněmž mi nohy přelítly přes hlavu a dopadla jsem mimo pekáč a naštěstí i mimo záludnej keřík. Pořádně mi luplo v zádech, ale co tě nezabije, to tě posílí 😀

Podruhý jsem si teda řekla, že bude lepší přenechat boby někomu, kdo je schopnej je uřídit. Půjčila jsem si podprdelník a vzala to projistotu víc středem. Všechno to bylo fajn až do posledního smrtícího přeskoku, pod nímž jste skončili v takový debilní škarpě. Jelikož jsem do něj naletěla s příliš velkou rychlostí, přistála bych na tý prdeli z tak velký výšky, že bych to nemusela přežít ve zdraví, a tak jsem se pokusila „vystoupit“ a dopadnout na nohy. No nápad za všechny prachy. Narazila jsem si prdel a ještě jsem pak přistála na břiše, čímž jsem si asi na půl minuty vyrazila dech 😀

Takže abych to shrnula, všichni jsme si užili výborný odpoledne plný sněhu, jízdy, mokra, zimy a taky jednoho záchodovýho prkýnka – všechna čest. Dneska mě sice všechno bolí, ale neměnila bych 🙂

No ale jakkoli to bylo fajn, nějak mě to nenabilo energií do dnešního dne. Asi si půjdu dát další, už asi tisící čaj, a přestanu vejrat do monitoru a doufat. Myslím totiž, že není v co.

No tohle už je konec. Pustila jsem si AFI 😛 Uáá, emo nálada…