Pomíjivá

Další kousek z archivu. A tentokrát jeden, co se dočkal zhudebnění díky kapele Bezestopy. Díky lidi 🙂

Stvořil svět jednou záhadnou slečnu,
prostorovou hranici v nekonečnu.

Zpod dlouhých řas jí svítila kukadla,
měsíc jí nahlížel potajmu do prádla,

vlasy jí voněly lučním kvítím
a v srdci oheň – jen se vznítit.

Země se klaněla jejím krokům,
vteřiny běžely k jejím rokům.

Jednoho dne vše podivně skončilo,
když slunce do nebe trochu dřív vkročilo.

Z hrdla se vydraly vzlyky tklivé,
že je vše na světě pomíjivé.