Všechno to začalo jedním snem s upíří tématikou. Jestli jsem předtím koukala na Underworld nebo Queen of the damned, nevim. Možný to je, filmy s upíří tématikou jsou prostě moje vášeň a kdykoli nějakej vidim, strávím po něm několik dalších věčerů fantazírováním o tom, jaký by to bylo bejt upír.
Tenhle sen ovšem byl něco víc než jenom fantazie. Zdál se mi jenom maličkej výsek, kterej nedával skoro žádnej smysl, ale já jako bych věděla všechno okolo. Zanechalo to ve mně pocit z toho všeho, jako by to byl nějakej film a já znala postavy i příběh. Jen to nemělo detaily, ale ty se časem vynoří, řekla jsem si a zapsala si teda aspoň tu jednu kapitolu. A světe div se, nějak jsem se rozepsala. Během chvilky jsem toho měla tři stránky a přišlo mi to dobrý. A dneska, po několika měsících, jsem se k tomu vrátila (zrovna koukám na Uderworld: Rise of Lycans) a hnedle mám skoro pět stránek. Moje druhá současná tvorba jich má zatím jedenáct, a to ještě mnohem menším písmem.
Baví mě to. Próza mi nikdy moc nešla – vždycky sem ode všeho napsala nanejvýš tři kapitoly a konec. V šuplíku mám ještě rukopis jednoho teenagerovskýho sci-fi, co jsem rozepsala před pár lety a nikdy nedokončila. Výjimkou teda byla jedna trapná dětská blbost, kterou jsem popsala celej sešit, ale to si nikdy nikdo nepřečte. A tentokrát je to jiný. Tahleta upíří věc mě fascinuje, protože ještě vůbec nevim, jak to dopadne, ani o čem to bude, ale vždycky když si vybavím ten sen, vrací se do mě ten pocit z něj a nějak samo se to začne psát a formovat. Jako bych to ani netvořila já, spíš jako bych koukala na film a zapisovala jeho děj.
S tou druhou rozepsanou věcí se to má zase úplně jinak, tu skutečně prožívám a píšu to tak, jak to vidim vlastníma očima. Vytvořila jsem si tam teda takový alterego, k němuž mám hrozně zvláštní vztah. Je a není mnou. Když píšu, mluvím za ní. Když žiju, mám pocit, že se chovám jako ona. Teda vlastně jako já. Nebo… no měla bych to bejt já, ale přijde mi, jako by to byl někdo úplně jinej. Divný.
Jsem zvědavá, jestli se mi povede aspoň jednu z těch věcí dokončit. Strašně moc bych si to přála. Aby to kromě hlavy mělo i tu patu. Tak když se teď budu snažit – ačkoli mě to nutí dlouho do noci klepat do klávesnice – třeba se k ní i prokoušu. Koneckonců jsem se rozhodla tenhle rok dát mnohem větší průchod tvořivosti a zdá se, že stavidla jsou otevřena 🙂 Ale dneska už končím, už mě z toho monitoru totálně bolí hlava 😛