Olé, vylejvárna je tady. Nebudu vás trápit dalším nepochopitelným snem ze série „Šílencova noc“, ačkoli i tenhle byl libovej – nejdřív tam bylo přespávání u kamaráda, kde jsme snídali mimojiné studený špagety, který jsme si ještě k tomu nandavali na talíř nohama. Aspoň že jsem k tomu měla skvělej borůvkovej čaj, to ten sen aspoň trochu „odnechuťuje“. No a pak začala třetí světová a my jsme s celou rodinou nakvap odjížděli z města, museli jsme tu nechat všechny věci, máma vyhodila skoro všechno moje oblečení, že ho nebudu potřebovat; brácha s tátou mi odstěhovali stůl, že se musíme zbavit co nejvíc věcí. No a pak, když jsme konečně odjeli, tak z nebe začaly padat monstrózní meteority a jen tak tak že se do nás netrefily… no, zkrátka, normální tuctovej sen, kterej nemá smysl ani zmiňovat, natož se o něm nějak déle rozepisovat.
Co mě ale štve, je vývoj věcí. Jako obvykle. Včera, když jsme se odpotácela z trambajový zastávky (a nepřerušujte mě furt, to vim i bez vás, že se píše tramvaj a ne trambaj), měla jsem chuť se zfackovat, kopnout se vlastní gládou do prdele nebo si aspoň rozmlátit hlavu o zeď. Proč? Protože poměrně podstatnou část večera (krátkou, ale o to podstatnější) jsem se chovala jako idiot a nedokážu si to odpustit. A důvod? Klasickej. Těžkost věcí, který ve skutečnosti vůbec těžký nejsou. To jen my si je ztěžujeme. A pak si na to stěžujeme.
Ani tohle nechci nějak zvlášť rozmazávat, jen bych chtěla říct, že mě štve, že se někdy chovám jako idiot. Vím přesně, co chci udělat, a přesto to udělat nedokážu. Uběhne sekunda trapnýho mlčení a mně přitom proletí hlavou tisíc myšlenek jako:“Má to smysl? Co bude dál? Může vůbec něco bejt?“. Asi se to dá pochopit, pro některý věci jsem se natrpěla už dost, dostala se přes ně a teď do toho mám znova rejpat? Dokážu si docela dobře představit, jak by to dopadlo, a ta představa se mi nelíbí, a tak se ochuzuju i o těch pár vteřin slasti a zadostiučenění, po kterým jsem toužila několik měsíců. Protože – co z toho?
Jenže tohle všechno nemám říkat vám, mám to říkat jediný konkrétní osobě. Jedinýmu člověku, kterej by tohle všechno měl vědět a přitom zrovna jemu to říct nemůžu. Proč v těch filmech vždycky lidi dokonale vědí, co udělat? Já vůbec nevim a nejhorší na tom je, že mi ani nemá kdo poradit.
Je to k vzteku, řídit se dobře míněnýma radama, zvlášť když vám je dává vlastní mozek. Nejsem zvyklá ho poslouchat, tyhle věci jsem vždycky řešila srdcem a bylo mi dobře. Ovšem často to nevyšlo a srdce už je natolik unavený a zničený, že už to není schopný řešit, a tak tu moc dává mozku. No to jsem si to zase krásně rozebrala, aniž bych se k čemukoli dobrala. Grr, co mám dělat, co mám dělat! Chci to a nechci to. Jak se mám rozhodnout? Mám přestat poslouchat jednu část svojí osobnosti? To není fér. Ale poslechnout obě nelze. Nic nelze. K čertu s láskou.