Náš veterinář nás musí nenávidět. Melsie už několik měsíců pomňoukává, pochcává, co se namane, a ani několikatýdenní pobyt u kocoura nic nezměnil. Už tu mrchu nemůžu ani vidět, neskutečně mě sere, a veterinář se rozhodl píchnout jí cosi, co jí má „pořádně rozmrouskat“. Ráda bych věděla, co si pod tím pojmem představuje, protože ty dosavadní scény mi přijdou pořádný až až a rozhodně nemám chuť sledovat, jak se to ještě mnohem víc vyhrocuje. Tak jen doufám, že ten maník ví, co dělá, už nemám skoro nic, co by nebylo označkovaný jejím nezaměnitelným parfémem, a pár mých přátel mě silně nenávidí – ani jejich boty, bundy a trička nezůstaly ušetřeny.
Dneska jsem nějaká chcíplá. Ta debilní střevní chřipka mě nehorázně vyčerpala, a já teď nemám ani sílu, ani chuť cokoli dělat. Včera jsem se teda přinutila jít na chvilku do parku, kde jsem se nerušeně slunila, dokud mě jakejsi týpek nesejmul frisbíčkem. Jako omluvu mi nabídl, abych se k němu a jeho kamarádovi přidala, a já s chutí přijala, takže na nedostatek pohybu jsem si zrovna včera nestěžovala. Večer jsem pak byla na hokeji, takže o společenský akce taky nemám nouzi (mimochodem ta půlhodinová fronta na pivo mě stála hodně nervů. Celou poslední třetinu jsem kvůli ní prosrala). Ovšem dneska? Celej den sedím v křesle, surfuju po netu, čumím na bednu, prostě dělám hovno. Pravda, trochu jsem žehlila, ale to nepovažuju za nějakej velkej úspěch. Už abych začala chodit do tý práce. Tohle ticho před bouří mě deptá a myslím na to každej den. Pořád se hrozně bojím, ale taky se začínám těšit. Bude to výzva a já jsem zvědavá, jak se s ní porvu.
No, ale teď už dost počítače, jdu na jedno. A vy byste tu taky neměli vysedávat. Běžte se aspoň projít nebo něco, tyhlety počítače, to je zmar 😀