Až jednou umřu, ať je veselo. A ať hraje hudba. Ticha budu mít dost po zbytek věčnosti

Někdy přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych umřela. Co by v první chvíli dělali moji blízcí? Komu by volali, aby mu to řekli? Jak by se to dozvěděli moji kamarádi a známí? Který z nich by to nejvíc bolelo? Jak by truchlili? Uspořádali by nějakej brutální obřad na moji poctu? Měla bych pohřeb? A kde bych vlastně potom ležela?

Vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, kde bych chtěla po smrti spočinout. Ono se řekne, že je to fuk, protože už o tom nebudete vědět, ale já nějak věřím, že to vědět budu a že mě to určitě bude zajímat. A že na tom záleží. Velká část naší rodiny odpočívá u nás na chatě, na takovym zaprděnym hřbitůvku, kterej mě nikdy nijak nefascinoval. Dřív se mi tam docela líbilo, ale co umřel děda a viděla jsem vnitřek našeho rodinnýho hrobu, nějak mě to přešlo. Nebylo to tak hezký, jak jsem si to představovala. Žádný úctyhodný uložení člověka, kterej má za sebou dlouhej život plnej takovejch či makovejch skutků. Žádnej ceremoniál úcty. Prostě jen hnusná díra v zemi, v níž se vedle sebe tlačí několik urn (uren? whatever…) – a když jsem se zeptala, co je to za lidi, naši mi ani nebyli schopni odpovědět. Chvilku si ty urny prohlíželi a debatovali, kdo v nich asi tak může bejt, která je strejda a která někdo, koho jsem ani neznala. V tu chvíli mě napadlo, že takhle dopadnout nechci. Nechci skončit jako další zaprášená piksla, kterou nikdo ani neumí odlišit od těch ostatních – ta představa mě děsí. A mít nad hlavou těžkou kamenou desku, pod níž nikdy nepronikne paprsek světla? Díky, ale mám jinou představu.

Až umřu, chtěla bych zůstat taková, jaká jsem byla za života. Ale to by bylo asi těžko proveditelný, a tak se možná přece jenom nechám spálit. Oheň pro mě měl vždycky zvláštní smysl, a když už nemůžu hořet na hranici (což by bylo fakt stylový), ať mě teda spálej v krematoriu. A potom, potom ať mě vezmou někam na louku, kde kvetou máky a kopretiny a kde je klid a ticho. A odkud je výhled do krajiny. Netrvám vysloveně na těch kytkách, ale ať je tam hezky. Vlastně když tak nad tím přemýšlím, louka u nás za chatou by byla docela ideální – je tam krásně, hlavně teda na jaře a v létě, a měla bych to blízko domů. A to se vyplatí.

O pohřeb nestojím. Pohřeb je nudná a divná událost, všichni jsou smutný a vlastně ani nevědí, co jeden druhýmu říct. Nastává trapný ticho a když někoho napadne něco vtipnýho, nemůže to ani říct, protože si řiká, že si o něm pomyslej, jakej je to barbar. Nechci, aby se se mnou lidi loučili takhle. Ať si na mě každej vzpomíná jak chce, ať se s tím každej vyrovná po svym a ať jsou rádi, že mě znali. A jestli se někomu chce smát při vzpomínce na mě, tak prosim, já se zlobit nebudu 🙂

No ale jestli někdo mermomocí bude mít potřebu uspořádat mi nějakej obřad, tak ať je tam veselo, ať se mluví, ať si jsou lidi blízcí jako nikdy jindy. Vždyť je přece spojuje ten stejnej pocit, ne? Tak by se o něj měli podělit a ne brečet si do kapesníku a nevědět, co říct. A ať jsou tam mí nejbližší. Nestojím o návštěvu vzdálenýho příbuzenstva a lidí, co mě nikdy neznali nebo neměli v lásce, chci tam mít ty, který jsem nejvíc milovala a který měli rádi mě. A ať tam hraje hudba. Žádný dusivý umíráčky, chci tam něco plnýho energie, a jestli to budou Muse, IAMX, Enigma nebo Tata Bojs, to už je jedno, ale hlavně ať je to něco, co jsem měla ráda a co mě vždycky probouzelo k životu. Protože jedině tak to uslyším až tam, kde tou dobou budu, a budu vědět, že se zrovna koná party na mojí počest. A dloubnu do těch okolo mě a budu na ně mrkat:“Slyšíte? To je moje pařba“ 😉

Jo, až jednou umřu, chci to mít po svym. Ať je na co vzpomínat. A až se se mnou všichni rozloučí, ať jdou dál. Ať žijou, jak chtějí žít, ať každá minuta jejich života stojí za to, protože nikdy nevědí, kdy ten budík zazvoní a kdy pojedou na tu nejdelší dovču, z níž se nevrátěj. A taky doufám, že po sobě něco zanechám. Něco, co bude mít smysl. No, jdu na tom zapracovat, dokud mám ještě trochu času. A ze všeho nejdřív jdu něco zblajznout, nebo umřu dřív, než jsem čekala – hlady. Maucta 🙂