Vltavské vzpomínky: Vylévám vodu z lodi

Tak mě tu zas máte. A mám hlavu tak plnou dojmů, že ani nevím, kde začít. Po celou dobu jsem se snažila v hlavě sesumírovat ty správný slova, abych vám dokázala vykreslit tu úžasnou atmosféru kolem Vltavy a co všechno se mi přitom honilo v hlavě, ale asi toho na mě bylo přece jenom trochu moc. Mrzí mě, že jsem si nepsala průběh, protože se tam stalo hodně zajímavejch a hodně vtipnejch věcí, ale víte co, mně se o tom ani nechce psát, protože kromě nich jsem si tam zažila peklo a ještě teď mě tak strašně bolí srdce a žaludek, že na to vlastně ani nechci vzpomínat. Zvláštní. Jsou věci, který byste tak rádi hodili za hlavu, a oni vám v ní zrovna strašej a v jednom kuse se vynořujou na povrch, zatímco ty krásný vzpomínky upadají kamsi do tmy a ne a ne najít tu správnou baterku na posvícení.

Jsem mimo a mám poetickou náladu. Utopila jsem sluneční brýle a kraťasy, ale ze všeho nejvíc mě trápí úplně jiný věci, o kterých tu ještě nemám sílu psát. Snad ji ani mít nebudu. Vltava mě neuvěřitelně nabila, ale srdeční záležitosti jsou věc jiná a já musím přiznat, že jsem nejeden večer a dokonce i nejedno odpoledne ztrávila sama ve stanu s nezastavitelným pláčem a takovýma myšlenkama, že je div, že jsem z toho stanu ještě vůbec vylezla živá. Ne, vážně, o takovejch věcech se nežertuje a já vždycky říkám, že miluju život až příliš na to, než abych se ho vzdala, ale myslím, že tentokrát to bylo spíš jenom o náhodě než že bych by byla tak odhodlaná žít. Láska je strašná a mocná věc a když vás ta vaše tak strašně trápí, může vás to i zabít. Nevidí to? Nechce to vidět? Kdo ví… každopádně jsem smutná i ráda, že jsem zpátky v týhle betonový džungli. Vltava mi chybí, ale bolest, kterou jsem tam prožívala každou minutu každý hodiny mě málem přivedla do jejího chřtánu, a já bych to nesnesla ani o den dýl. Každej dobrej skutek sílu vrací, a tak jsem se snažila seč to šlo, abych aspoň někomu připadala důležitá – bezhlavě jsem se vrhala do peřejí pro cizí loď uhánějící pryč, půjčovala jsem, o co si kdo řekl, rozdávala jsem sušenky a vůbec krmivo, který jsem si sebou přivezla, a taky dobrý rady těm, kdo je podle mě potřebovali. Snažila jsem se bejt ta rozumná, snažila jsem se držet partu na nohou při tý ponorce, co se tam pomalu rozlejzala do všech koutů, a snažila jsem se, aby pan Božský pochopil. Jestli jsem uspěla, to nevím. To ukáže až čas. Prozatím jsem bezmocná, protože jakkoli je svět krásnej, pořád v něm existujou škodolibý a pomstychtivý fúrie, který naprosto nezajímá, že na ně doma čeká přítel, dokonce je ani nezajímá, že přítelkyně toho, o nějž si ždímají prsa, stojí přímo naproti nim, prostě se klidně chovají jako kurvy, protože vědí, že tenhle chlap si takový věci nechá líbit. Jestli je to v jeho povaze, jestli si nevšiml, co to se mnou dělá nebo jestli mu to je jedno, to vám vážně nepovím. Nevím, na čem jsem, už od března. A hlasy přátel mě nijak neuklidňují, naopak mi spíš radí, abych to vzdala a radši ho pustila k vodě, než mě zničí. Ale copak já můžu? To by mě zničilo úplně stejně.

Achjo, vážně si přeju nebejt. A zároveň doufám na zázrak. Stejně jako jsem včera celej den koukala po břehu, jestli někde neuvidím svoje uplavaný kraťasy nebo jeho šátek, doufám už několik měsíců, že se stane zázrak a pan Božský udělá něco, co od něj nikdo nečeká, jen já věřím. Já mu věřím. Já ho potřebuju. A snad se jednou dozvím, že je to vzájemný.