Poprvé na bruslích

To se mi ale náramně hodí, že zrovna to moje vydyndaný téma Poprvé dneska schválili 🙂 Dnešek se totiž stal dnem, kdy jsem se rozhodla prolomit léta opečovávanou bariéru, která mě oddělovala od řady mých přátel a značně omezovala můj společenský život. Ano, m. se ve svých dvaadvaceti letech poprvé v životě postavila na brusle! 😀

Měla jsem z toho hrozný bobky, protože moje první setkání s bruslením vůbec – na Londýnském ledním kluzišti – nedopadlo vůbec slavně a i po třech letech pociťuji následky nešikovného pádu, při němž jsem si pokazila něco v koleni. Bolest to byla nepopsatelná, nemohla jsem s tím ani hnout,  a přesto jsem musela ujít ještě spoustu kilometrů po Londýně i mimo něj, než jsme se dostali domů. A jelikož jsem v té době byla závislá na jěždění na kole (jediný dostupný prostředek, jak se  v tý díře dostat do práce dřív než za hodinu), už cca třetí den po úrazu jsem s bolavým a zničeným kolenem zatla zuby a šlápla do pedálů. Tahle idiocie mi sice ušetřila spoustu kroků a času, ale nedoléčené koleno se dodneška občas ozývá. No ale stejně – co bych to byla za sportovního ducha, kdybych tomu bruslení nedala druhou šanci, že 😉 Navíc jsem tvor zvědavý a než jsem sebou tehdy jebla, docela dobře mi to šlo, takže jsem chtěla vědět, jak mi to půjde  „na suchu“ a jak moc je to po asfaltu jiný… No, docela dost 😀

Tak předně na kolečkáčích vám neni taková klendra jako na kluzišti 😀 Dál dostanete chrániče – ty mít tehdy na Queensway, nemusela bych se tak rozsekat. Pak taky že když spadnete, nemusíte se tak rychle zvednout, protože nehrozí, že nastydnete nebo že se promáčíte – ani že vám někdo přejede hlavu (to docela bodne, nesnášim, když na mě někdo spěchá). No a pak to hlavní a docela osudný – že kolem sebe nemáte mantinely, takže nemáte o co brzdit 😀

Ale popořadě. Nazout se do bruslí nebyl problém, boty si ještě obouvat umím. Chrániče mi připadaly nepohodlný, nedalo se v nich pořádně hýbat, ale to přežiju – lepší než se vymlátit a sedřít si kolena. Na pády ovšem došlo jen dvakrát a to ještě jen tak aby se neřeklo . Jsem totiž přirozenej talent 😀 Ne, zas tak žhavý to nebude, ale myslím, že mi to šlo docela slušně na to, že to bylo prvně a že v mym věku se něco učit už neni taková prdel – hlavně proto, že třeba narozdíl od dětí mám až přehnaně vyvinutej pud sebezáchovy a hrozně se bojím se rozjet. Radši pojedu celou cestu v „kaďáku“ a budu si hezky obloučkovat, než abych se rozjela jako blázen a rozbila si čumák.  Jsem prostě nudně opatrná, což mi ovšem přijde jako docela rozumný rozhodnutí, kor když neumim brzdit 😀

Pan Božský se mě k tomu snažil dokopat už od začátku, ale moje pokusy o brždění zvednutím jedný nohy na patu nedopadaly valně a mně to vůbec nepřišlo jako dobrej nápad („Vole, jsem ráda, že se na tom udržim, ještě budu zvedat nohu, ne?“ :D), a tak jsem je nakonec vzdala a nechala to na něm – ostatně vyklubal se z něj docela šikovnej „brzdič“ 🙂

Dali jsme si celou stezku dvakrát tam a zpátky, což nám s mým tempem zabralo hodinu a půl a podle mýho názoru to bylo tak akorát. Trochu pokecat, trochu posportovat, hlavně nic nepřehánět 🙂 Domů jsem pak došla i s bruslema (pan Božský se jich chce zbavit a když si je od něj nechci koupit, aspoň mi je zatím půjčil, ať taky chvilku zacláněj u někoho jinýho :D) a od toho momentu mě pomaličku rozbolívá celý tělo – začalo to překvapivě od rukou, pak ramena a záda a teď už to začínám cítit i v nohách. Ale nevadí. Bolest přejde, hlavní je, že pro sebe něco dělám.

Co říci závěrem – bruslení mě bavilo, ale že by mě to zase tak bralo, to se říct nedá. Radši bych zůstala u plavání, kde mi každou minutou nehrozí pád na držku nebo hačí na prdel. Ale kdo ví, třeba až se naučím brzdit, uvidím to jinak. Každopádně krušné poprvé mám za sebou! 🙂