Proč lidi doufají

Víte co, to slovo „naděje“ může znít až kýčovitě a mnohdy se nám ty stokrát omílaný frázičky jeví jako klišé, ale ono by to jinak nešlo. Stejně jako by to nešlo bez víry (a tím vůbec nemám na mysli nějaký náboženský vyznání) a bez vůle. My prostě potřebujeme něčemu věřit a v něco doufat, potřebujeme k něčemu směřovat a klást si pořád další a vyšší cíle a v tom nám tyhle „věčný moudra“ pomáhají – to je taky jedna z hlavních věcí, která nás odlišuje od zvířat (především jedna z mála těch hezkejch).

Osud nám stokrát nastaví nohu, my stokrát padnem na držku a pak se stokrát zvednem a jdeme dál – proč? Protože máme naději. Protože věříme, nebo aspoň chceme věřit, že zase bude dobře. Že po každém dešti zase vysvitne Slunce, že ten žlutej Punťa, co pro nás odpradávna byl symbolem štěstí, po dlouhý mrazivý noci zase vyleze a prohřeje zemi i všechno to, co po ní chodí a blá blá blá. Nedostal ses na vejšku? Proč to zkoušíš znova? Není to proto, že věříš, že tentokrát to dopadne líp? Vyhodili tě z práce? Jak se cítíš při nástupu do nový? Nemáš někde uprostřed vší nervozity dobrej pocit z toho, že tě čeká něco novýho, co bude určitě lepší a zajímavější, než to předtím?

Mně spousta lidí tvrdí, že žádnou víru nemají a že nevěří v nic „nad náma“. Já jim zase nevěřím tohle, protože si prostě nedokážu představit, že by někdo mohl žít bez naděje (a nenechte se zmýlit, i pod hodně silnou vrstvou sarkasmu a pesimismu se nějaká naděje najde, protože proč by ten pesimista jinak pokračoval v žití, kdyby neměl naději, že to hnusný přestojí a že zas bude líp?).

Protože žít je někdy fyzicky i psychicky náročný, protože až na těch pár vyvolených, všichni čas od času dostáváme pořádně zabrat a někdy máme opravdu co dělat, abychom to ustáli. Protože to všichni máme těžký a potřebujeme něco, co nám dá sílu jít dál a rvát se s tim, dokud nezazvoní poslední budík a my neodejdeme do jinýho, mnohem méně stresujícího světa. A to něco je právě naděje. To něco je doufání v lepší zítřky, víra v sebe sama, v lásku, v přátelství, v něco „nad náma“. Proto taky máme rádi všechna ta klišé jako že „naděje umírá poslední“, „láska je věčná“ a podobně, protože jakkoli kýčovitě nám to může znít, někdy je to právě to klišé, co nám pomůže odrazit se ode dna a „jít dál“. A v-v-vo tom to je.