List kroužil a k zemi pad, a v té chvíli mi došlo, že je…

Ááá, zas je to tady, zase ty příšerně zachmuřený dny plný deprese a úzkosti, který tu a tam prozáří podzimní Slunce v jednom z posledních záchvěvů své letošní síly, a v tu chvíli nám všem dojde, jak je to vlastně nádherný roční období a že přesně na tohle jsme se celej rok těšili – protože takový pokoukání jako při podzimu, to prostě nikde jinde nenajdete.

Mně se třeba celej poslední tejden hrozně nechtělo nic dělat, jen jsem se tak poflakovala a depkařila, no a pak přišel ten dokonale optimistickej pátek a s nim přímo neskutečně nabíjející Sluníčko, díky němuž jsem si konečně všimla, že zatímco jsem se schovávala doma a smutnila, svět kolem mě se zase jednou pěkně vybarvil a že už je v přírodě zase na co koukat.

Takže jen co jsem vypadla z práce a složila novou knihovnu (brzo sem šoupnu nějakou tu fotku, ať máte přehled, jak jsem s tím pokojem zatím pokročila), čapla jsem foťák a vytáhla Dendu na procházku do Riegráku.

Lidi, tam vám bylo krásně! Všude sice milion lidí, ale tentokrát to bylo úplně jiný než v létě, protože ve všech tvářích se zračil takovej klid, taková radost až úleva po těch hnusně šedivejch a chladnejch dnech bez kapky naděje na oteplení. Najednou jako by všichni pražáci odhodili ty svoje naučený zachmuřený ksichty a konečně se začali usmívat a měli radost z toho, co jim ještě před pár měsíci lezlo krkem – z teplých slunečních paprsků šajnících jim přímo do tváře. Bylo v tom takový uklidnění, takový to:“Tak jsme se dočkali“, takovej pocit sounáležitosti v tom, že to všichni vnímáme stejně. Že máme všichni stejnou radost, ať už si házíme frisbeečkem, honíme se za psem nebo před sebou strkáme kočárek s vyjukanym miminem.

Samozřejmě že jsme s Dendou ten prchavej moment využily i k pořádný dávce podzimního focení, ale naházet to sem všechno, to bych z toho mohla rovnou udělat fotoblog, a to se mi nechce. Bude vám muset stačit trocha tý představivosti nebo vlastních vzpomínek, pokud jste teda o tom pátku nezevlili doma se zataženejma žaluziema. Což bych vám nezáviděla, nám bylo krásně 🙂

Večer jsem pak ještě byla v Bowbaru na Žižkově, jen tak na chvilku posedět s přáteli a zaházet trochu šipkama. Sice to sebou neslo ten den již druhé nasrání panem Ex, ale i to beru pozitivně – snad mi to aspoň pomůže k zotavení se.

Mimochodem, UCho se se mnou teď nějak víc baví nebo já nevim, jak si to mám vyložit. Že by ve mně rostly doposud sotva poznatelný schopnosti? Že by všechny ty životní krize vedly k tomu, že ze mně bude v tomto směru nadanější člověk? Posuďte sami:

Šla jsem k babičce vyzvednout inkaso a zalít kytky, a jak tak vejdu do toho prázdnýho bytu, najednou mám v hlavě melodii pro Elišku. Nevím, jak se mi tam dostala, ale nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela; ostatně to je celkem běžná záležitost, že se vám zničehonic do hlavy vetře nějaká melodie, kterou jste třeba i rok neslyšeli a najednou tam prostě je. To nikoho nepřekvapí. Těsně před odchodem jsem ale pocítila silný nutkání prohlídnout si babiččinu prosklenou vitrínu se všim možnym „smetím“ od porcelánových figurek přes broušený sklo až po mnou (příšerně) kreslený obrázky věnovaný na památku, a to už trochu zvláštní bylo. Obvykle se v bytě vůbec nezdržuju, není mi tam moc příjemně (kor když je vypnutá elektřina a já musim pro vodu do temný koupelny, kde se za mnou samy zavírají dveře), tentokrát jsem ale měla pocit, že bych se tam měla zdržet o něco dýl. Při tom zdržování pak najednou zmerčim takovou malou krabičku ve tvaru květiny, takovou tu hrací skříňku. Bůhvíproč jsem ji vzala do ruky a otevřela, abych zjistila, jakou melodii hraje. No a jak jinak – hrála melodii pro Elišku.

V tu vteřinu mi ta krabička málem vypadla z ruky, protože na náhody spíše nevěřím a chtě nechtě jsem v tom musela vidět cosi nadpřirozenýho. Ne, opravdu není možné, že by ta krabička třeba hrála už předtím, že bych ji nevědomky zaslechla a pak si to v hlavě nějak pomotala.  Nejsem ani nesvéprávná, ani natolik senilní, že bych si nepamatovala včerejší události. Nicméně  jsem člověk, co věří všemu možnýmu, takže řekněte mi spíš vy, skeptici, co byste si pomysleli. Ještě bych chtěla dodat, že na krabičce stál nápis „I love you“, kterýho jsem si při jejím otevírání vůbec nevšimla, a že jsem celou dobu měla nepříjemnej pocit, že v tom bytě nejsem sama (ten tam mám ostatně docela často). Náhoda? Přecitlivělost? Vzkaz ze záhrobí? Kdo ví.

Abych taky přihodila něco prozaičtějšího, dneska jsme byli na chatě, a tam bylo taky krásně. Sice jsem teda toho názoru, že budit mě v sobotu v šest ráno, abych pak celej den běhala po zahradě ve stylu „Zahradníkův rok – říjen“ a večer se za tmy vracela domů, je ohavnost, nicméně aspoň v jedné věci se to vyplatilo – vidět v jednom dni něžně chladný východ Slunce s nádechem pink, která se nesměle rozlévá po zamlžené krajině, a zároveň jeho divoce zbarvený, růžovo modro fialový západ o nějakých devět hodin později, bylo totiž nesmírně povznášející a krásný… <3

Ale stejně. Víkend má bejt víkend, takže zejtra hodlám celej den prospat 😀 A prosila bych nebudit, nebo dostanete tečku, muhaha.

Ještě pár fotek v „celym článku“ teda, abyste neřekli, že vás odbejvám. Ale fakt jenom pár.

Z chaty…

A z parku…

That’s it 😉