Prožívám asociální období. Nejdřív jsem si myslela, že to je jen tím nachlazením a mou poctivostí při léčení, ale teď už se regulérně schovávám doma před světem. Tejden jsem nikde nebyla, vyspávala do oběda a odpoledne trávila u Čarodějek. Ve čtvrtek mě do toho ještě sebral ten blbej zánět močovejch cest, takže moje alibi se tím prohloubilo a dostalo konečně reálnej ráz – s tím jsem opravdu nechtěla nikam chodit, aby se to nezhoršilo. Jenže teď už ten zánět neni tak silnej, venku je nádherný počasí a já, ačkoli jsem měla celej den volnej bejvák, jsem toho ani nijak nezneužila (žádné tajné návštěvy tento víkend), ani jsem nešla na procházku do parku, prostě nic. Zas jen ty blbý Čarodějky.
Všechno mi to došlo včera večer, když mě Denda vytáhla mezi lidi, a sice na návštěvu ke K. a L. – našim kamarádům, co bydlej spolu a jsou to tak naturální lidi, jak jen to jde (tohle raději nebudu rozpitvávat :D). Už cestou tam jsem měla pocit, že mě někdo hladí proti srsti, a když jsme došli, ten pocit se ještě prohloubil. Nevědomky jsem si sedla do nejzazšího gauče, do kouta, kde na mě nikdo nemohl a odkud jsem měla přehled o všem. Protože se cítím hrozně nejistá v otevřenym prostoru. I tady v pokoji se pořád ohlížím přes rameno a pokud mi to ohebnost dovolí, svezu se vždycky do židle tak, abych měla krytá záda. A mluvit s někým, byť jen po telefonu, mi činí velký potíže.
Přicházelo to ke mně po špičkách už delší dobu. Takový to:“Dneska ne, nějak se mi nechce ven.“, „Promiň, ale bolí mě břicho, na to pivo zajdem někdy jindy.“… A kam jsem se dopracovala? Dneska jsem odmítla pana Prdelku, když jsem přitom ještě ráno na tu procházku opravdu chtěla jít a zrovna na něj jsem přitom myslela. Co mi to sakra je?
No, ten certifikát z psychologie nemám jen tak na parádu, takže si odpovím sama – je to strach. Strach z následků toho, že jsem se celej měsíc flákala, pokud jde o práci, že se na mě valí povinnosti, který jsem odkládala a už teď je pozdě je splnit, strach z toho, že to zase všechno poseru. A ten strach mě ochromuje natolik, že to doopravdy posírám. Nejsem schopná si pomoct, nejsem schopná udělat něco pro nápravu věcí, pořád jenom čekám, že mě spasí zázrak nebo že přijde někdo, kdo mě k těm věcem dokope. Jenže proč to dělám, když vím, že to nefunguje? Proč si to sakra dělám? Vždyť tím ubližuju jenom sobě, tak proč mám pocit uspokojení, když se mi podaří strávit další den schovaná před lidma? Proč mi nepomáhá fakt, že svůj problém umím pojmenovat? A kde je princ na červený motorce, aby mi podal pomocnou ruku? To jsem bez lásky vážně tak bezmocná?
Ani tu psavou už nemám. Napadá mě tolik úžasnejch věcí, někdy jsem na sebe až pyšná pro to, jak hluboký mám myšlenky, ale k čemu mi to je, když je ani neumim zformulovat a podělit se o ně? A proč Ho kurva nemůžu dostat z hlavy? Už je to skoro dva měsíce a já nevidím naprosto žádnej pokrok, pokud jde o zpracovávání bolesti z jeho nepřítomnosti. Přejde to vůbec někdy? Dokážu všechno, vždyť jsem silná na tolik věcí, tak proč nedokážu žít bez něj?
9 reakcí na „Trocha autopsychologie“
Mm.. mám taky takovej pocit. Nechce se mi s nikým mluvit, ani nikam chodit. Radši sedím doma, naplno poslouchám písničky a jenom blbě sním. Už mě to vážně štve, že prostě nic nedokážu převézt do skutečnosti.
No.. tak snad se z toho dostaneš, hodně štěstí.
Jo, a ještě něco. S tím psaním, já taky. Dřív jsem psala pořád, ale teď nedokážu napsat vůbec nic. Nic mi není dost dobrý, nedokážu to dobře vyjádřit, ale v hlavě mám tolik nápadů.
O klukách ani nemluvě. Mám úplně stejný problém jako ty.. :/
Asakra! A jak z toho ven? co když jsem někdo kdo se v takových problémech patlá už od puberty? co když jsem celý život radši sama uzavřená ve svém světě. (mám partnera, mám vlastní domácnost mám i práci (zatím a zase) ale nemám přátele a nechci nikam chodit) Poraď, když máš ten certifikáááát
Hm, tak to já mám přátele, ale ne partnera. Někdy mám pocit, že jsem nějak prokletá nebo co. Kamarád buddhista mi řekl, že platím za zlo, které jsem spáchala v minulých životech – špatná karma. S tou teorií jsem ho poslala do háje – copak je to fér, abych platila za něco, co jsem neudělala? Ale začínám si myslet, že měl pravdu. Jen nevím, co s tím můžu udělat. Nechci rezignovat, nechci zahodit život a utrápit se. Potřebuju začít znova a nevím jak.
Jak ti mám radit, když jsem sama na dně?
Budhismu moc nefandím. Ta teorie i pykání za minulé životy mi přijde zcestná. Pokud by to byla pravda, byl by to dost nespravedlivý systém, pykat za něco a nevědět za co. Navíc, když si to nepamatujeme… V tomto životě jsme jiní lidé, jinak vychovaní s jinými geny. Je to jako trestat za své skutky někoho jiného.
Já jen, prostě – jak to vysvětlit. Je divný, že jsem radši sama a sociálně degeneruju? Jo je…blbá otázka. Ale co když mi to tak vyhovuje. A nejhorší je že vím, jak moc marním svůj život. Hrozně moc chci něco podniknout, ale když na to přijde, radši se z toho vykroutím… Samotnou mě to štve a nevím jak to zlomit…nebo se mi možná ani nechce?
U mě je to prostě proto, že jsem obklopená těmi nesprávnými lidmi. Teda ne že by na nich bylo něco špatnýho, jen to prostě nejsou lidi, který teď potřebuju. Neisnpirují mě, nenabíjí, ani mě nebaví, naopak – po srazu s nimi jsem ještě vyčerpanější. A tak se tomu bráním. Řešení? Potkat nové lidi. Vybrat ty, s nimiž ti dobře je, a těm ten čas věnovat.
Ty si poněkud protiřečíš v tom, že ti to vyhovuje vs. že tím marníš život. Musíš si sáhnout do svědomí a uvědomit si, jestli to opravdu chceš nechat tak jak to je nebo jestli se radši chceš změnit. Myslím, že tvůj problém bude do jisté míry v pohodlnosti (tím ostatně trpí ledaskdo). Změna není něco, co nastane lusknutím prstu, něco proto musíme dělat, a to něco nám (aspoň zpočátku) nemusí být vůbec příjemné. Proto se tomu snažíme vyhnout jak jen to jde. Jenže to není přirozené, všemu se vyhýbat a všechno odkládat, a tak na to jednou doplatíme.
I mně ta teorie přišla zprvu zcestná, ale té bolesti mám už v sobě příliš na to, abych dokázala věřit, že to je jen nějaká náhoda. Jsem prostě smolař, nic mi nevychází a celý život se trápím. Když nad tím tak přemýšlím, už si ani nevybavuju, co to je pocit klidu a dokonalýho štěstí. Už je to tak dávno, co jsem něco takovýho zažila, že přestávám věřit, že se to vůbec někdy stalo. A přitom si nejsem vědoma toho, čím jsem si to zasloužila. Takže co když jsem si to zasloužila něčím, co jsem udělala v minulém životě? Přijde mi, že na té teorii možná přece jenom něco je
Už jsem Ti to říkal, ale stejně, tenhle článek se mi líbí.
clovek ma vacsinou podobne pocity ked robi nieco o nechce…ci uz vedome ale podvedome…blba skola blba praca debilni kamarati nestastna laska atd…najlepsie riesenie je si sadnut a popremyslat co robit chceme a co nie…zapisat si to a zacat najednoduchsimi…nebavi ma praca a mam moznost zmeny ? idem do toho…otravuju ma priatelia hocicim s cim sa neviem stotoznit ? skusim ist inde najst inych alebo som len s tymi od ktorych viem energiu nacerpat ale aj poskytnut…zacnem citat knihy ktore som vzdy chcel ale nemal cas…prikladov je vela…kazdy z nas robi nieco co nechce!!!a tu je cas na zmenu…pomoct si mozte len sami…je to vas zivot a nikto iny nad nim nema kontrolu…ani vase deti ani vas partner rodicia sef atd…je lahsie sa skovavat ale zivot vam to neulahci…skor naopak…