Den na Silverstone Classic 2013 – životní zážitek (a spousta fotek)

Ochutnávka luxusu na festivalu Silverstone pokračovala druhej den. Pan pořadatel měl závodit v půl desáté a půl jedenácté, a tak jsem budík poštelovala na devátou, jelikož jsem měla zato, že se všichni budou snažit už ten první. Nakonec na ten vyrazila akorát Siena s kamarádkami a já s Nigelem jsme hned po ránu vyrazili k hlavnímu vjezdu, hledat pana M., který právě dorazil.

Hledání se nakonec protáhlo, protože Nigel se v tom gigantickym areálu vyznal asi tak stejně jako pan M. a do toho ještě problém s jazykem, takže se nebyli schopni domluvit. Nakonec se ale přece našli, Nigel nás odvezl zpátky k bydlíkům, kde jsem panu M. nadšeně ukazovala, že ten největší je značky Winnebago, tedy je to ten stejný karavan, v němž se v mé oblíbené prastaré parodii Spaceballs proháněli vesmírem Lonestar a Blaf, a taky jsem mu stručně povyprávěla o předešlém večeru a jak jsem v noci mrzla, ale že to stejně stálo za to.

Nigel pak přišel s dalším poměrně komplikovaným plánem na to, jak nás dostat do Křídla, což byla VIP sekce pro ty nejzazobanější, kam se dalo dostat jen s příslušnými pásky a visačkami se jménem. My jsme samozřejmě nic takovýho neměli, ale dostali jsme visačky se jmény Nigela a Ashleigh, takže jsme si na moment hráli na ně 😀 Ale ono to nebylo tak žhavý, stejně nás nikdo nekontroloval. Hlavně proto, že jsme se neustále vlekli za Bauxem a jeho kamarádem Thomasem, a tvářili jsme se, jako že k němu patříme (což byla pravda). Baux byl, stejně jako předešlého dne, náš lístek. Na Silverstone zjevně jezdí už pár let, takže si ho tam všichni pamatují, smějí se na něj a tlachají s ním. Stačilo patřit k němu a nemuseli jsme se bát ničeho.

Ve VIP sekci jsme měli strávit přibližně dvacet minut, než si nás Nigel zavolá dolů a vystřídá se s námi, a tak jsme se pokusili z toho vytřískat co nejvíc. Nedali jsme si sice žádnou baštu zadarmo (nebyli jsme si jisti, jak to tam chodí), ale aspoň jsme načali vínečko a vyšli jsme si na ochoz vždycky, když kolem zrovna frčela auta, abychom se taky na něco podívali.

Z mnoha důvodů jsem si celou dobu připadala jako bych se ocitla v Mafii (moje nejoblíbenější PC hra vůbec). Obzvlášť když jsem se ráno vzbudila a zdálky to řvalo úplně stejnýma zvukama jako při závodech ve hře, když se pár metrů pode mnou proháněly ty stejný káry jako ve hře nebo když jsme se na parkovišti s panem M. dohadovali, která z těchhle aut v té hře byla. Ve stáji Panther jsem viděla něco, za co bych dala ruku do ohně, že to byl můj oblíbený Lassiter V16 Phaeton (ta velká žlutá kára k ukradení před radnicí na Central Islandu právě po závodech), až teda na to, že to byl Panther. A co chvíli na mě odněkud vykouklo logo Dunlop. Já na auta nejsem, prd tomu rozumím, ale když se řekne Dunlop, vybavím si Mafii.

Když nám vypršel čas, Nigel si pro nás přijel golfovým vozítkem (nejlepší dopravní prostředek!) a odvezl nás do Shopping Village a ke klubům. Tam nám potom začala ta pravá zábava. Sice bylo vedro k neuvěření (a pan M. si zrovna kvůli předpovědi počasí vzal dlouhé černé džíny, takže se vařil) a většina stánků nás díky automobilovému zaměření zase tolik nebrala, ale jakmile pan M. objevil stánek s brýlemi Ray Ban, o nichž tu básní už několik týdnů, bylo vystaráno. Proběhla trocha zkoušení, trocha rozmýšlení, uvažoval, jestli je nevzít z e-shopu, ale to by je zase neměl do Itálie, no nakonec si ten předraženej luxus koupil a nevím proč, měla jsem z toho radost i já 😀 A taky mi popravdě pomohla zmrzlina a ledová tříšť.

Další z báječných zážitků byl stan Gibson. Zapsali jsme se tam do tomboly a pan M. se přihlásil jako dobrovolník pro „guitar lesson“, která spočívala v tom, že vás natočí, jak se seznamujete s lektorem a ten vám poví dvě tři věty o kytaře a vy pak s playbackem zahrajete sólo (v případě slečny před panem M. brnkáte pořád na jednu strunu, v případě pana M. si div nedáváte kytaru za hlavu a všichni na vás civí :D). Z vašeho vystoupení pak bude několikavteřinový střih do klipu na Youtube – a Gibson má reklamu.

Pan M. ze stanu odcházel šťastný jako blecha, že bude na Youtube a ještě dostal kulicha a trsátko. Z tomboly nakonec nic nebylo – nějakej blbec, kterej ani nevěděl, která bije, vyhrál Gibson kytaru, o jejíž ceně narozdíl od pana M. nejspíš neměl ani představu – ale člověk holt nemůže mít všechno.

Vykompenzovali jsme si to tím, že jsme se prošli celým areálem, počuměli luxusní autíčka, vyfotili si, co se dalo, povozili se na autodromu, na dětské horské dráze s vláčkem ve tvaru housenky, na kolotoči (můj kůň byl Jack :D) a na obřím ruském kole a taky jsme se sklouzli na skluzavce, což byl telecí nápad, svezla jsem se z koberečku a sedřela si ruku 😀 Ale co, aspoň byla sranda.

Nutno poznamenat, že všechny atrakce byly zdarma. Na tom je vidět, jakej to musí bejt byznys, že si tohle všechno můžou dovolit. A ještě tam jezdili doubledeckery, zdarma převážející návštěvníky mezi nejvzdálenějšími konci areálu. Taky jsme se svezli 8) A jako perličku bych uvedla, že narozdíl od klasických festivalů, jak je znám, tady nedocházelo k žádným kontrolám batohů nebo žrádelních zásob. Z kempu jsme si mohli přinést, co jsme chtěli, klidně si v bydlíku upéct kuře a donést si ho k okruhu a tam si udělat piknik. Nikomu to nevadilo.

My jsme teda nic upečeného neměli (kromě nás samotných), tak jsme si dali hambáča a epesní thajské nudle od stánku s nesmírně ochotným prodavačem (pan M. nevěděl, kterou omáčku, tak mu týpek nakydal všechny na krabičku a nechal ho ochutnat, než se rozhodne) a pak už jsme toho jednak měli dost a jednak nás dohnala předpověď počasí a začalo se zatahovat a připravovat na déšť. Z amplionu hlásili, že to bude jen lehká sprška, ale jak jsme došli do kempu, spustila se průtrž pro Anglii nevídaná, lilo jako z konve a než všichni pozavírali dveře od bydlíků a zapomenutá střešní okna, byli promočení na kost.

My jsme se tou dobou už chystali na odjezd a vlastně jen kvůli té bouřce jsme se zdrželi dost na to, že jsme ještě stihli pozdravit právě přišedší hosty – Davida s Nicollou a Erikem 🙂 Vidět je mi udělalo nesmírnou radost, i když jen na pár minut. Pozdravili jsme se jako staří známí, prohodili pár konverzačních větiček, seznámili se s panem M. a řekli mu, že o něm všechno slyšeli (pořád se snažím vybavit si, co jsem jim o něm proboha navykládala :D), popřáli nám oběma pěknou Itálii (štve mě, že tam s námi nebudou) a pak už nás Nigel nahnal na totálně promočenej golfovej vozík (sednout si v kraťasech na úplně zachvístanou mokrou sedačku byla bašta) a v tom dešti nás vezl k parkovišti, což byl zážitek, jednak, že pršelo a vlasy nám vlály ve větru čerstvým vzduchem, a jednak že všude kolem nás bylo plno luxusních aut a všechno to túrovalo a honosilo se luxusem, jako bychom projížděli pavím výběhem 😀

U parkoviště nás Nigel vysadil a svištěl si to zase zpátky na grilovačku, zatímco nás čekala ještě tříhodinová cesta domů v dešti a zácpě. Nakonec to snad trvalo ještě dýl, ani nevím, trochu jsem pospávala, bolela mě hlava.

Celé to byl naprosto fantastický zážitek. Neumím si dost dobře představit, že bych se příští rok vracela z Čech (nebo kde zrovna budu), jako předešlé au-pair páry, abych to viděla znovu, ale jsem ráda, že jsem to zažila. Za tohle Ashleigh skutečně dlužím.