Bojuju se svou momentální asocialitou. Včera jsem například zorganizovala návštěvu hospody, kam nakonec dorazilo asi šest lidí, což by se dalo považovat za úspěch – jen kdyby každej z nich nepřišel v jinou dobu a jen na skok. O námaze, co mi dalo přemlouvání některých jedinců, kteří nakonec ani nedorazili, nemluvě. A přitom zrovna ty bych potřebovala vidět. Já nevím – myslíte, že si nedají tu práci přijít, protože si myslí, že o ně nikdo nestojí? Nebo vědí, že o ně někdo stojí, ale je jim to jedno?
Já osobně nejsem přemlouvací typ, nesnáším přemlouvání a nesnižuju se k němu, pokud opravdu nemám zájem toho dotyčného vidět – lidi, kdo mě znají, by to měli vědět a chápat, že když už je k tomu pivu přemlouvám, je to co říct a oni by si toho měli sakra vážit a přijít. V ideálním stavu by prostě měli být polichoceni, poděkovat za zájem a říct, že se jim sice nechce, ale „dobře, kvůli tobě přijdu“. Jenže to jsme zase u toho, že realita holt není totéž co ideální stav a lidi si dneska nějak nevážej toho, že je má někdo rád.
A tak se mi povedlo zlanařit jen několik málo vyvolených, což nebylo zrovna dostatečné k onomu zlomu v mojí asocialitě – k tomu, aby mi to dobilo baterky a vlilo to do žil trochu energie a chuti do života. Namísto toho jsem se zase jen vyčerpala vším tím přemlouváním. Typické.
Navíc mě celou dobu napadaly šílený myšlenky, který jsem nedokázala potlačit. Pesimistický myšlenky. Že ten, koho jsem milovala, se na mě ani nepodívá. Že se vesele baví s kýmkoli jiným, jen ne se mnou, že jediný pohled, který mi za večer věnuje, vyzní asi jako:“A ty jsi kdo?“. Vážně už zapomněl, jak nám spolu bylo dobře? Vždyť jsme se nescházeli jen proto, že jsme byli zaslepeni nějakou zamilovaností, trávili jsme spolu čas, protože nám spolu bylo fajn. Protože jsme si měli co říct. Protože jsme byli přátelé. Jak na to mohl zapomenout?
Pořád mi v hlavě zní otázka, co jsem mu provedla tak strašného, že mě tak hrozně nemá rád. A co se stalo s jeho slovy, že mě nechce ztratit?
Vtipný a smutný je i to, že vlastně vůbec neví, co se se mnou od rozchodu dělo. Tím dnem mě škrtnul ze života, oprášil si nademnou ruce a odešel, aniž by ho zajímalo, co se mnou bude. Včera měl jakousi narážku, z níž jsem pochopila, že si asi myslí, že od jeho odchodu držím celibát. Skoro se mě to dotklo, protože to bylo z jeho strany jen další nepřímé vyjádření k tomu, jaká jsem podle něj chudinka. Což nejsem. Naopak, jsem mnohem víc než si dokáže představit a to, co jsem mu mohla dát já, mu žádná jiná nedá. Žádná na něj nebude tak hodná, aby tolerovala všechny jeho chyby, žádná se nebude tak láskyplně dívat jak spí a přemýslet, co se mu asi zdá, žádná nebude s takovou láskou hladit jeho tvář a hřát jeho ruce. Tolik jsem mu toho mohla dát a to, že o to nestál, mě nikdy nepřestane ničit. Milovat bez odezvy bylo to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo, a už nikdy to nebudu moct cítit stejně, už nikomu se nevěnuju tak, jako jemu. Jsem asociál. Jsem citový zkrachovalec a zničená osoba a proto ho nikdy nepřestanu nenávidět stejně jako ho nikdy nepřestanu milovat. Ale chudinka nejsem.
To jen ty čas od času se zjevující bolavý myšlenky. Ta sůl, co mi sype do ran už pouhá jeho přítomnost. Ne že bych bez něj nedokázala žít. Ale jakej je tohle život? Docela se těším, až ve mně ta bolest jednou zeslábne natolik, aby se podobný články vyskytovaly nanejvýš jednou ročně. Třeba až mu budu přát k narozeninám.