Woohoo! Všechny tři články, který jsem psala na téma Halloween, se dostaly do výpisu 37 nejlepších (z 750 celkem), a jeden z nich byl dokonce označen jako tip 🙂 (těch bylo dohromady 6) Hodně dobře já 😀
Vůbec koukám, že se mi tu docela zvedl počet komentujících (navštěvujících teda taky, ale to mě zase tak nezajímá*), z čehož usuzuju, že se vám tu líbí a že mám asi nějaký plodný období nebo co, jinak si to nedovedu vysvětlit 😀 Obvykle ty moje hlody zase tolik lidí neberou, takže jsem za to fakt ráda. Za sebe i za vás 🙂
(*What? Včera tu bylo 198 lidí?! Děláte si ze mě srandu? 😀 To je absolutní rekord a víc než dvojnásobek mojí běžný návštěvnosti O.o)
Jinak dneska jsem měla zase jednou zajímavej den. Ráno jsem šla do práce, že budeme s kolegou jako telefonovat. Toho jsme nakonec moc nezvládli, ale já i těch pár jím obvolanejch lidí považuju za úspěch a věřím, že tohle je jediná cesta k tomu, aby to opravdu fungovalo. Že se musíme scházet častěji (takže jsem ho hned dokopala ke spichu ve čtvrtek, kdy dáme repete) a makat, makat, makat. Žádný prostoje.
Po telefonování a spoustě tlachání jsme šli na kafe nad knihkupectvím, kde tlachání pokračovalo (objevila jsem tam naprosto úchvatný zápisníky, jeden chci bezpodmínečně k Vánocům!), a pak jsme si udělali výlet na Barandov, kde jsme navštívili jednu lékárnu, pro kterou teď dělá kolega nabídku, tak abych věděla, jak s nima komunikuje. Bylo to pro mě přínosnější než všechny dosavadní páteční porady, protože jsem konečně viděla, jak to naživo funguje, a právě to „JAK“ je pro mě strašně důležitej bod. Protože ať mi do hlavy nasypou jakýkoli množství informací, stejně pak obvykle ztroskotám na samotnym kontaktování klienta, protože prostě nevím, jak na to a co říct. Ale to se změní, jen počkejte 😉
Po návštěvě lékárny a předání pár firemních dárků (trocha business vlezdoprdelingu neuškodí) jsme se rozloučili a já jela domů, unavená, nadšená a s plným pracovním úkolníčkem. Je toho tolik, co musím do čtvrtka zmáknout, že se obávám, že ani zítra si moc nepospim (začínám si na to ale zvykat, což je dobře. Taky jsem včera šla dost brzo spát a dneska to vidím podobně). Čas mám jen do tří, kdy mám rande s panem Potetovanym (ukázalo se, že neměl zapojenej komp ani telefon, takže se neměl jak ozvat, nicméně jeho zájem, zdá se, trvá). No, rande… Jdeme prostě ke mně a budeme se snažit o nějakej jam s kytárou a basičkou a možná i klavírem. Řikám snažit, protože on na nic neumí a já si zrovna dneska musela připosrat palec na pravý ruce, takže hraní asi nebude úplnej med. Ale to se zmákne 🙂
Po randeti si pan Potetovaný odnese zmíněnou kytáru na pár dní k sobě, aby se mohl hezky učit (šikovně si pojišťuju, že ho ještě uvidím :D), a pak už hurá k Shadowovi 🙂 Teda nejdřív ke mně, aby si pohladil kočky a pozdravil rodinu, ale pak půjdeme hezky k němu a – no ale to už sem nepatří 😀
Jo a pokud jde o ten prst, tak ten jsem si zrasila při bruslení, na něž mě dneska opět vytáhl pan Ex, a musím konstatovat několik věcí:
- Že je to pořád stejně krásnej člověk jako předtím, možná i krásnější (chjo).
- Že v bruslení jsem se odminula dost zlepšila – myslím, že za to hodně vděčím tomu lednímu, tam jsem se přestala bát, ale stejně mě to překvapuje. Já a sporty si obvykle moc nerozumíme.
- Že výhled na Prahu skrytou ve smogu má hodně do sebe, zvlášť když nad ní pomalu zapadá šťavnatý, grepově růžový Slunce.
- A konečně že období ignorace, který mě tolik dojebávalo, je zjevně za náma, a jeho názor, že si asi nemáme co říct, se ukázal být zcela mylným (no jestli jsem to neřikala).
Naopak, témat máme víc než dost a dokonce i takový to příjemný mlčení nám jde docela dobře (což je podle mě obrovsky důležitej aspekt komunikace, bohužel často opomíjenej).
Myslím, že jsem chytla vítr do plachet a že po dlouhý době přišlo zase trochu stoupavý období. Neřikám vyloženě šťastný, na to jsem příliš pověrčivá a nechci to zakřiknout, ale víte co? Dneska šťastná jsem. Bolí mě záda, jsem uchozená a už v půl sedmý tady usínám, mám ovázanou ruku a na zádech mě koušou ostříhaný vlasy, mám hlad, strašně moc práce a zoufale málo času na přátele a sama na sebe, ale to všechno mě činí tak šťastnou, že se to ani nedá popsat. Ne nadarmo se říká, že nemít co na práci je to nejhorší, co se člověku může stát. Jsem ráda, že tím už dva týdny opravdu netrpím. Konečně.