Co by za to dospělý dal, být zase dítětem…

Jsem toho názoru, že dospělost je v podstatě totéž co svoboda. Je to náhle příchozí příliv možností a hlavně práva těch možností využít. Je to právo rozhodovat sám o sobě. A je to taky zodpovědnost, protože tak, jako svoboda neexistuje bez limitů, pravá dospělost nepřijde bez uvědomění si jistých pravidel a nutností, které nás ale nečiní o nic svázanější. Naopak. Dávají nám šanci ukázat, že v tomhle světě umíme chodit, že se dokážeme přizpůsobit a dělat správná rozhodnutí. Být dospělý je být zodpovědný. Uvažovat o světě a o lidech, pouštět se do prospěšných projektů a podílet se na dalším vývoji světa. Možnost něco nebo někoho ovlivnit. Možnost realizovat se nebo v tom pomoct někomu druhému. Možnost přijít s vlastním názorem a vypěstovat si osobnost. Stát se někým důležitým. A tím nemyslím kariérně, ale objektivně – důležitým pro svět, pro své přátele a rodinu, sám pro sebe. 

Dospělost je něco, po čem spousta teenagerů nesmírně touží a až nezdravě zoufale k tomu upínají všechny svoje prosby a sny. Proč? Právě proto, že jsou nevyspělí, že nepochopili, že dospělost je stejně jako dětství a stáří pouhá fáze života, která vůbec není tak „cool“, jak si oni myslí. Není to výhoda. Právě naopak, to, co je na životě doopravdy „cool“, je dětství, kterého se, bláhoví, tak ochotně zříkají, a být dospělý sebou přináší mnohem víc práce než zábavy. 

Dospělost je vlastnost, k níž každý musí samovolně dojít, která se nedá vynutit a není to o tom, že si dupnu a řeknu si:“Ha, teď jsem dospělá“. K dospělosti se člověk musí dopracovat, musí se hodně učit o světě, projít spoustou věcí a hrozně moc toho pochopit, musí k ní dospět… A dospěje, nezávisle na tom, jak moc se do toho nutí. Dospívání se nedá uspěchat a jen blázen se o to snaží. Dospívání bolí. 

Je trochu na prd, že tohle všechno si doopravdy uvědomíme až ve chvíli, kdy skutečně dospějeme. Že dokud jsme děti, nevíme, jak krásnou část života prožíváme a kolik z toho nám bude chybět. Protože ať bylo naše dětství jakékoli, vždycky nás bude mrzet, že už se tam nemůžeme vrátit. K té nevinnosti, k té neznalosti. K životu bez nutností, bez tak obrovské zodpovědnosti, jakou je být dospělý. Proto vás prosím, děti, buďte dětmi. Nehoňte se za bludem, který tak jako tak sám přijde, až budete připraveni. Nehoňte se za snem, který je ve skutečnosti naopak nepříjemným probuzením do studeného rána. A nutností opatřit si bez cizí pomoci dříví na zátop.

A mimochodem, že je vám osmnáct, to z vás dospělého člověka nedělá, dobré ráno. Tak si přestaňte hrát na „dospěláky“ a chovejte se podle toho, kolik je vám let. Nebo příliš pozdě zjistíte, že to vy jste měli tu obrovskou výhodu, to vy jste měli o tolik lepší život oproti nám dospělákům. Byli jste dětmi.