Mineralogická výstava v Tišnově

Jsem zpět z třídenní burzy v Tišnově a mám dost. To byl zase flám 😀 Teda samozřejmě nejen to. Tři dny práce (prodej indiánských šmuků a zkamenělin), chlastu (ořechoviceeee!) a nemravných vtípků (čtyřicátníci se nezdaj), tři vynikající večeře, jedno úchvatný dítě (chci holčičku!) a jedna naprosto dokonalá černá kočka, přesněji řečeno kocour. Zamilovala jsem se. Hrozně. 

Samozřejmě že foťák jsme nechali doma, a tak vám nemůžu hodit ani fotku onoho Mikešátka, ani tu krásnou holčičku, se kterou mi to tak slušelo (:D), ani svůj sobotní „look“ – penzion, v němž přespáváme, vlastní dva mladí manželé (rodiče toho sladkýho andílka) a ta pani je mimojiné přes přírodní mastičky, zdravou stravu a „vizážení“ (jeez, to je slovo :D). Zkrátka a dobře má doma kuférek, kterej má asi tak metr na vejšku a je plnej make-upů, pudrů, stínů, řasenek a dalších zlepšovátek, a s těma se v sobotu ráno vyřádila na mně a mámě, a tak jsme obě toho dne byly k nepoznání a pánům v okolí se lýtka zapalovala dvakrát tolik co normálně 🙂 (jeden mladej hošík od vedlejšího stolu se mi dokonce styděl nabídnout buchtu, a pak když mi ji jeho máma přinesla za něj a omlouvala se, že prej se mu líbim a že se mě bojí, sednul si o židli dál, koukal jinam a strašně se červenal, což mi přišlo absolutně cuuuute :D). Jak řikám, škoda, že nebyl ten foťák. Btw – tímto oficiálně beru na milost modrou barvu. Dlouhý roky jsem ji nesnášela, ale zdá se, že už jsem do ní zase dorostla – navíc mi ty modrý stíny zjevně fakt hodně slušely 😀

Takže burzu hodnotím velmi kladně – na to, že se mi tam vůbec nechtělo, to byla paráda (až na bolavej zub), navázala jsem tam lecjaký zajímavý styky (na co zase nemyslíte :D) (i když ten chlapec, co se dneska ráno ochomejtal okolo našeho stolu s lahváčem piva a pak na mě mrkal a ptal se, jestli jedu na burzu do Písku, byl k sežrání :D) a mám i něco vyděláno, takže super 🙂 Večer mě pak navíc velmi mile překvapil kamarád, kterýho jsem dlouho neviděla a kterej mi napsal smsku, že by mě rád aspoň na dvě minuty viděl. Sice toho mám po těch třech dnech víc než dost, ale taková nabídka se neodmítá, a tak jsem souhlasila a víte co? On prej že ho znepokojily moje fotky z Halloweenu, že jsem mu na nich připadala divná a že mě chtěl vidět a dát mi čaj, aby mě potěšil. Ten čaj se jmenuje „Pohlazení duše“ a já myslím, že to mluví za všechno. Samozřejmě mě to zase patřičně dojalo, takže hned po sprše si ten čaj jdu udělat a budu u něj přemýšlet o tom kouzelnym človíčkovi, kterej mi ho přinesl, a proč jich na světě neni víc. Jak je možný, že někdo toho tolik pozná z jediný fotky, zatimco jinýho to nenapadne ani po padesáti osobních setkáních?