Tak jsem o zub chudší. Nakonec došlo na mý slova a sedmička, která mě trápí už snad půl roku, musela ven, aby uvolnila místo na svět se deroucí osmičce. Tak snad už budu mít opravdu pokoj.
Musím říct, že aspoň pro tentokrát byla návštěva u zubaře dost v pohodě, a to zejména kvůli jednomu faktu – že mě doprovázel pan Ex. Abych podpořila tohleto naše nově vznikající přátelství, odteď mu budu říkat V.. Myslím, že je načase přisoudit mu v mém životě jistou pozici, kterou ta stará přezdívka moc nepodporuje – a sice pozici dobrého kamaráda.
Cestou k zubaři jsem jela v trambaji s týpkem, kterej si nejdřív zpíval (a docela dobře), a pak začal nahlas mluvit a vyprávěl úplně šílený storky o svojí přítelkyni, o svym životě, jak mu vojna zkurvila život (jeho slova), jak ztratil nejlepšího přítele, jak je přátelství důležitá věc, jak se k němu všichni chovaj jako k debilovi, jak ho nikdo nechápe a jak po něm jde policie, jak mu někdo „zabil tygra a koalu a ukradl hady“, jak snad on sám někoho zabil, jak mu dávali elektrošoky, no prostě šílený věci, který většinou zněly dost rozumně, až teda na to, že mluvil sám k sobě. V tu chvíli mě napadla taková bláznivá myšlenka, jak si tam tak vyřvával a nikdo mu nic neřek, ačkoli to všechny zjevně obtěžovalo – že on si tady klidně může mluvit o takovejch hrůzách a nikoho to vlastně nezajímá. Všichni myslej jen na to, jak jim vadí, že ten člověk mluví, a poslouchaj ho jenom proto, že musej. I kdyby prohlásil, že někoho zamordoval nebo že se sám jde zabít, stejně by všichni dál koukali na druhou stranu a počítali stanice do tý svojí výstupní. Protože co na to jako máte říct, když si takovej magor povídá sám se sebou? Co můžete dělat?
Mno nic, to je z dopoledních myšlenek asi tak všechno, teď jdu něco sežrat, jestli mi to krvácející dáseň dovolí, a pak si asi lehnu, protože mě hrozně bolí hlava. A k večeru možná plavání s V., kdoví. Sakra, už se zase vídáme nějak často. A teď mě tak napadlo, že náš vztah by se teď dal perfektně vystihnout slovem „sourozenecký“. Dvakrát po sobě se mnou šel k doktorovi, chová se ke mně hezky a dělá v podstatě všechno to, co jsem potřebovala, aby dělal předtím. A já jsem ráda. Protože to potřebuju pořád, tu podporu a pomoc. Ale nic víc v tom není. Ani u něj, ani u mě. Je to prostě můj druhej brácha. Divný.
8 reakcí na „A je to venku…“
Teda, mám na Tebe zvláštní štěstí. Přijdu, a hned nový článek.
Výborný zvrat ve vztahu k němu. A je to fajn, že jo?
Tak, Praha v tomhle má (ne)výhodu. Tolik lidí, tak je jistý, že někdy narazíš na nějakou takovou pochybnou existenci. Jasně, že to nikdy nikdo nebere vážně, prootže nějaký týpek, co mluví sám pro sebe (a je třeba ještě nějak otrhaný), je docela…případ. Na mně to působí negativně. Takže ať řekne cokoliv, nikdo tomu nebude věnovat pozornost. Nepřijde mi to hnusný, lidi to prostě nechtějí řešit. Nedivím se.
Divný? Ale ne, váš přátelský vztah není vůbec divný. Sám to tak mám s bývalkou, a je to fajn. Protože ten člověk Tě zná. Ví spoustu věcí, co jiní ne, nemusíš něco stále vysvětlovat a tak. Proto je to tak fajn.
Já mám teď vytržené 3 zuby a všechno jsou to 5
2 dole a 1 nahoře, akorát ty spodní mi nenarostou, tudíž nutně potřebuju rovnátka aby se mi to nějak posunulo, no vim já 
jinak u zubaře nesnáším vrtání, zažila jsem ho 2x a brr :/
[1]: Mně to přijde divný hlavně proto, že moje city teď poletujou vzduchem jako na horský dráze. Ještě před pár dny jsem si byla jistá tím, že ho miluju, a teď najednou cítím, že ho mám hrozně moc ráda. Smíření? Nebo jen momentální stav? Netuším. Tak jako tak je to pro mě ale nezvyk, aspoň jeden den nad tím nepřemýšlet. Nejblahodárněji na mě ovšem působí ten fakt, že je zpátky v mém životě. Od začátku na mě měl neuvěřitelně dobrej vliv, kterej neměl nic společnýho s tím, jestli jsme nebo nejsme spolu. Ten vliv je obrovsky silnej i teď, nikdo jinej na mě takhle dobře nepůsobí. Proto mi tak strašně chyběl a jsem šťastná, že ho zase mám.
S tím věděním je to ale ošemetný, mám pocit, že se teprve teď líp poznáváme.
[2]: Mně samotný vrtání zase tak nevadí, spíš ten děs předtím, kdy nevím, kam mi co zareje. Jednou jsem k němu přišla s půl roku bolavějícím zubem a on mi znenadání zaryl takovej ten svůj hák přímo do toho nejcitlivějšího. Bolest jako sviňa, zařvala jsem na celou ordinaci a pak jsem nemohla přestat brečet šokem. Od tý doby ho nemám ráda a vždycky se bojím, že to udělá znova.
ha, já se dám na toho zubaře asi, no neřikala jsem to?
zrovna včera jsem nad tim přemejšlela, že já blbá neměla v patnácti jasno
[4]: Hm, tak to si nejsem úplně jistá, jestli budu tvých služeb chtít využít
[5]: to si nechtěla využít ani služeb toho tvýho masakrovýho zubaře a nakonec si musela..
muhehe, já budu jemnější, znáš mě přece
Když neni zbytí… no právě, znám
[3]: Jo tak. No, tak sama sebe sleduj, jak to je. Třeba to bude doopravdy smíření se se situací a přijetí přátelství, což by bylo fajn.