Mezi láskou a přátelstvím…

Už za sebou mám pár vztahů a myslím, že tak můžu v klidu dělat závěry. A tak bych v reakci na Jasmínin článek Mezi láskou a přátelstvím není zas tak velký rozdíl chtěla poznamenat pár věcí. 

Předně že opravdové přátelství je něco, na co nemá štěstí zdaleka každý člověk. Mít někoho, kdo se pro vás skutečně klidně roztrhá, kdo v půl páté ráno sedne na vlak a dorazí do města jen aby vás potěšil, kdo vám přinese bylinkový čaj, když vidí, že vám není moc veselo, kdo hodí kamínek na okno a vytáhne vás ven, když je hezky, to všechno je obrovsky vzácná věc, a tudíž apeluji na všechny, kdo takové štěstí mají – važte si toho, a to sakra hodně. 

Jsem šťastná z toho, že se mi daří tolik své vniřní energie transformovat do toho, abych byla dobrým přítelem. A myslím, že jím i jsem. Možná nejsem vševědoucí a možná nedokážu říct „hm, dneska mě moje kamarádka určitě potřebuje, pojedu za ní a potěším ji“, ale jsem tady. Kdykoli mi řekne, kdykoli mě požádá, jsem tady. 

Jasmína pokládá velmi zajímavou otázku:“A proč se vlastně říká příteli, myslím teď klukovi, přítel?„. Myslím, že to je proto, že by to tak vlastně mělo být. Ten, s kým „chodíme“ (bože, já tak nesnáším tohle označení, ale co se dá dělat) by měl být tím, kdo je nám skutečně nejbližší. S kým je nám nejlépe. A taky to třeba nemusí být ve dne v noci, taky můžeme mít dny, kdy nemáme chuť ho vidět, ale přesto bychom měli stále pociťovat vděk za to, že ho máme, a příjemnou nutnost být mu naoplátku nablízku. A pak je tam samozřejmě i ta fyzická stránka věci, kterou J. taky správně zdůrazňuje, a sice že bychom k němu měli být přitahováni fyzicky a to by mělo být oboustranné. Pak jsou dva lidé kompatibilní, pak mohou skutečně patřit k sobě a mít ten nejkrásnější vztah, jaký si dokážeme představit. Ne proto, že se na všem stoprocentně shodnou nebo že jsou úplně stejní, to je hrozná utopie, ale proto, že jeden druhého potřebují a chtějí a že je naplňuje tu jeden pro druhého být. Myslím, že tomu se pak dá říkat skutečná láska a zároveň skutečné přátelství. A myslím, že hranici mezi těmi pojmy nemá smysl hledat a definovat.

Mám dvě nebo tři „nejlepší kamarádky“, a všechny jsou pro mě vším, a jistým způsobem mě to k nim přitahuje i fyzicky. Tím třeba nemám na mysli hned čuňárny, ale že často cítím potřebu je obejmout, cítit jejich teplo a vůni a poslouchat rytmus jejich srdce. To je ostatně jedna z nejintimnějších věcí, jakou znám – poslech něčího srdce nebo vnímání jeho tepu. Když to někdo udělá mně, prožívám okamžiky ultimátního klidu a štěstí. Ultimátního souznění. A je jedno, jestli s tím člověkem spím, žiju, pařím na diskotéce nebo jestli jsem ho zrovna poznala. Ten akt sám o sobě je pro mě vrcholným projevem důvěry, intimnosti a zájmu o bytí toho druhého, a to nepotřebuje žádné další dodatky nebo „a co dál“. 

Zaujal mě citát:„Muž a žena mohou být skutečnými přáteli až poté, co se spolu vyspí“. Myslím, že s tím mohu vpodstatě souhlasit, protože dokud se s tím druhým nevyspíme, pořád si na něco chtě nechtě hrajeme. Pořád se snažíme ho zaujmout nebo se dělat lepším, i když o něj nemáme nějaký vědomý zájem. Je to podvědomé a je to přirozené. Jen bych k tomu ještě dodala, že to samotné vyspání se s někým zdaleka nestačí k tomu, abyste se mohli stát přáteli. Musíte si vzájemně důvěřovat a musíte se zajímat o to, co se děje v tom druhém člověku, musíte se mít opravdu a nezištně rádi a pak, když už přestanete hrát, když začnete opravdu být sami sebou, přichází skutečné přátelství. Protože přátelství není jen o tom, zajímat se o toho druhého, ale vědět, že ten druhý se zajímá o vás. Že ho neotravujete tím, co mu říkáte. Že vás bude poslouchat a vnímat, ať už budete kvákat sebevětší blbosti. 

Myslím, že s V. jsme na velmi dobré cestě, pokud jde o přátelství, a je to pro mě neskutečně osvobozující a naplňující zkušenost. Nikdy předtím jsem nezažila horší rozchod, nikdy předtím jsem pro nikoho tolik netrpěla, a nikdy předtím jsem necítila větší štěstí z toho, že se ten někdo vrátil do mého života a že jen tak neodejde. Není to comeback, není to vůbec to, o čem pořád všichni melou – takové to „vrátili se k sobě“. Spíš naopak. Najednou jsme ale zjistili, že předtím jsme se zase tolik neznali a že to celé byl takový povrchní předkrok k tomu, co získáváme teď. A já začínám chápat, že to muselo být, abychom mohli být opravdu blízkými přáteli. Abychom ztratili iluze a smířili se s tím, co se nedá změnit. A abychom hlavně pochopili, že to vlastně ani není třeba měnit, protože to, co jsme našli teď, je mnohem hlubší a důležitější než co jsme měli předtím. 

A o tom to celé je. Miluju ho a miluju taky Denisu, Yuki a Maude. Miluju i pár dalších lidí a pro všechny tu budu, dokud mi síly budou stačit a dokud mě oni budou milovat stejným způsobem. Dokud i oni budou mými přáteli. 

Nejlepší na tom je, že teď už ho můžu milovat beze strachu z toho, co bude, protože o tom mám konečně docela slušnou představu. Kořen všeho zla je nedostatek poznání. Poznání přichází s touhou se poučit a a být lepším člověkem. Dosáhneme ho jedině pilným studiem všech dostupných informací, pozorováním svého kolí a sebe sama a důkladnější komunikací se vším kolem nás (ať už s lidmi nebo s věcmi a jevy kolem nás a uvnitř nás). A s poznáním přichází klid. 

P. S.: Ten buddhismus mi vážně leze na mozek, no není to skvělé? 😀