Co přijde po smrti?

Jelikož věřím, že v lidech existuje něco, čemu říkáme duše, nabízí se samozřejmě otázka, co se s ní děje, když fyzické tělo zemře a rozpadne se. Já to v první řadě vidím asi takhle: 

Duše je věčná nebo aspoň mnohem déle trvající než fyzické tělo. Všechny duše pochází z jednoho zdroje, kterému třeba můžeme říkat Bůh, ale vůbec se tím nemusí myslet Bůh v zavedeném slova smyslu. Bohem nemyslím nějakou bytost, staříka s fousama, kterej se někde nahoře baví tím, jak jste právě uklouzli na šlupce od banánu 🙂 Bůh je počátek. Je to něco, z čeho se jako kapky oddělily všechny duše na tomhle světě a jsou jeho dokonalým obrazem. Duše sama o sobě neumí komunikovat s fyzickým světem, a proto k tomuto účelu využívá fyzické tělo, v němž zahnízdí a obalí se jím jako štítem. Ke kontrole tohoto těla samozřejmě potřebuje taky mysl, která by ho dokázala ovládat, hýbat s ním, a tlumočit fyzickému světu její jazyk. Bohužel mysl je obvykle mnohem silnější a praktičtější než duše, a proto rychle získává navrch a my zapomínáme, čím jsme byli původně. No ale o tom kdyžtak až jindy. 

Zkrátka duše se schová v tom těle a po celou dobu jeho životnosti se snaží se realizovat – proto máme nutkání nalézt „smysl života“ a realizovat se. Protože každá duše má nějaké poslání, něco, co chce a potřebuje v tom fyzickém světě udělat, a i když na to často zapomínáme, pořád v sobě máme to puzení a nutkání to hledat, tím silnější, čím silnější je naše duše nad okovy naší mysli. 

A pak, když tělo zemře a duši se ještě nepodařilo dostatečně splnit svoje cíle, musí se reinkarnovat a vrátit se do fyzického světa, aby mohla ve svém snažení pokračovat. A pak? Pak se nejspíš vrací zpátky do svého počátku, tedy k Bohu. Vrací se tam i v mezidobích mezi jednotlivými životy, aby se očistila od všeho vědomí a zapomněla, kým byla a co dělala. Proto lidi při klinické smrti vídají tunel, který je vede ke světlu a teplu. To světlo a teplo je právě náš počátek, Bůh, z nějž jsme vzešli a do nějž se vrátíme, když se vazby s naším fyzickým tělem přetrhají. 

Nevěřím, že nás po smrti čeká něco jako nebe, kde o sobě budeme pořád stejným způsobem vědět a kde budou ty stejné věci, co tady dole – jako že tam někde bude třeba jezero a okolo stromy a tak, prostě věci, co známe. Ne, takové to nebude. My budeme existovat dál jako čirá energie, která naprosto nepatří do tohoto světa a taky nemá potřebu do něj patřit. Duše sama o sobě netouží po sociálních kontaktech, po penězích, po zaměstnání nebo dalších statcích, duše touží jen po splynutí s Bohem a po realizaci své existence, své podstaty, svých cílů. 

Myslím ale, že opouštění těla po smrti není žádná jednorázová akce a určitě to není nic tak jednoduchého jako že tělo zemře a duše jde dál. Někdy se duše nedokáže od těla odpoutat a vrátí se. Někdy se odpoutá, ale nedokáže se vrátit k počátku, a pak může být situace komplikovanější. Duše může uvíznout někde, kde by normálně vůbec neměla být, a pak může opravdu trpět. Může to být něco jako peklo, ale rozhodně v tom nebudou zahrnuty kotle vroucí vody a chlupatí čertíci. Bute to opravdu zlé a hrozné, bude to plné strachu a bolesti, ale bude to něco na mnohem psychičtější úrovni než že by tam do vás nějaké jiné bytosti píchaly jehlami nebo tak něco. 

A taky to nemusí být vždycky jenom smrt, kdy se naše duše spojuje s Bohem, možné je to například při meditaci, ve snech a podobně. Mám na to řadu teorií, ale to bych o tom psala knihu a ne článek 🙂 Osobně se o takových tématech mnohem radši bavím osobně a porovnávám svoje nápady a myšlenky s druhými. Obsáhnout takhle najednou všechno by šlo těžko a nemám to zase tak rozpracovaný. Ale jako základ k diskusi nebo dalšímu přemýšlení to postačí 🙂