Tak jsem si dneska přivstala, a to dokonce po necelých šesti hodinách spánku – což je silně pod moje sváteční standardy, ale zkuste si bojovat s psavou 🙂 Ta mě totiž čapla zrovna včera kolem půlnoci a nepustila mě, dokud jsem nezplodila čtyři stránky takový nějaký povídko-cosi-věci na téma Posmrtný život.
Jelikož právě takový je teď téma týdne, zvažuju její zveřejnění v jeho rámci. Neni to teda žádná sláva a navíc jsem hrozně spěchala, protože se mi chtělo spát, ale třeba by v tom někdo i tak spatřil něco zajímavýho, moje předspánkový fantazie, který posloužily jako základ, mi přišly zajímavý. Mno, ještě uvidíme.
Proč jsem ale vlastně vstávala tak brzo – jak možná někteří z vás vědí, dnes došlo k částečnému zatmění Slunce a i když nejsem zrovna fanatik, pokud jde o astronomický úkazy, když mi někdo nabídne takovou zajímavou alternativu jinak příšerně promarněnýho (= prospanýho) dopoledne, jsem rozhodně pro. Ani ne pro to samotný Slunce, ale proto, že je to změna. Děje se něco jinýho, já udělám něco jinak, vstanu brzo, i když nemusím, a jdu někam, kam se zrovna denně nedostávám – na vyhlídku u Hradu. Celej den se pak můžu těšit z dobrýho pocitu, kterej mi ta drobná změna přinese, z pocitu dělání něčeho zajímavýho sama pro sebe. O dobrý společnosti nemluvě.
A bylo to fajn. Nebe se dneska speciálně na tu příležitost oháklo do čistýho a bylo krásně modrý. Prahou, schovanou v oparu, se táhly proudy kouře, kterej vycházel z tisíců komínů, a nad tím vším Slunce. Vykousnutej půlměsíc, což ale nebylo vidět, pokud jste na očích neměli dvoje sluneční brejle (hihi). Ale nevadí, i tak to bylo zajímavý, zase jednou jsem si vychutnala ráno tak, jak se to má, nastavila tvář tomu teplýmu kotouči energie a taky cvakla pár fotek, když majitel foťáku laskavě dovolil (už aby byly prostředky, nutně potřebuju novej vlastní foťák).
Když jsme se dostatečně pokochali, rozhodli jsme se taky naplnit něčím hmatatelným a zašli vyzkoušet zbrusu nové McCafé s jeho dortíky, mufiny a kafaty (asi netřeba dodávat, že tam bylo od každýho jedno, zase takový žrouti nejsme :D). Zkouška dopadla velmi dobře a pořešilo se tam i pár názorových otázek. Kéž by takových konverzací bylo víc. Cítím, že mám vždycky řadu věcí na srdci a uprostřed všeho toho ticha se mi na ně špatně hledá vhodný okamžik (Kdy jsem přešla do spisovna? O.o).
V McCafi u kafe jsme taky řešili další plány na den a jelikož došlo k menšímu nedorozumění a já měla zato, že se půjde plavat, měla jsem s sebou už plavky a všechno potřebný. Pan borůvkovej muffin se nakonec nechal zlákat představou bazénu a dal jí (a mně) přednost před tolik nenáviděným učením. Od bazénu nás tedy dělila jen krátká zastávka pro plavky a nakonec se plavat doopravdy šlo.
No a pak už to vezmu stručně. V bazénu bylo dobře, k tomu nemám potřebu se vyjadřovat, akorát že některý lidi jsou fakt bezohledný a ten jejich dobře vypracovanej zadek bych jim neradši načutla gládou, ale jinak nemám poznámek.
Doma jsem se pak vykašlala na původně zamýšlenej úklid baráku, jelikož jsem byla lehce načatá a tělo volalo po odpočinku. A tak vyhrál počítač. A já nevim, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem byla osvícena jakousi představou o tom, jak ty všechny zmatený dokumenty a obrázky (který jsem za poslední dobu nastřádala a nebyla schopna je nějak roztřídit) uspořádat, a pustila jsem se do toho. Netrvalo dlouho a v koši skončilo přes stovku dokumentů, obrázků a dalších věcí, přičemž ty obrázky nejsou zase tak velkej krok, ale ty dokumenty už jo, takže jsem na to velmi pyšná.
Pak jsem to vzala přes drobnou (ale významnou) čistku hudební složky k fotkám, který jsem teda nemazala, ale naopak jsem založila novou složku pro rok 2011 a přišlo mi to hrozně zvláštní a povznášející. Teprve v tu chvíli mi došlo, jak byl ten předchozí rok dlouhej, kolik měl měsíců a co všechno se v něm událo. Najednou jsem cítila pocit naplnění z vědomí, že jsem ho rozhodně neztratila ani neproflákala ani nepromarnila, protože jsem v něm dělala neuvěřitelnou spoustu věcí a i když to nebyl úplně nejšťastnější rok, taky nebyl celej prožitej v krizi, protože v něm byla spousta krásnejch věcí. Vzpomněla jsem si třeba na řadu krásnejch okamžiků s Panem Ex, o nichž jsem už ani nevěděla, vzpomněla jsem si, jak mi s ním bylo dobře a co hezkýho jsme spolu prožili. Myslím, že teď teprve mi to konečně po několika měsících došlo a beru to jako další významnej krok na cestě k uzdravení, i když má ještě mnoho schodů a výtah je samozřejmě mimo provoz.
Mno a když už jsem byla v tom čištění, nahodila jsem novej obrázek na plochu, založila řadu novejch složek, aby v tom všem byl hezky pořádek a pak jsem se přesunula na facebook, kde jsem se zbavila přibližně deseti dalších stránek a skupin a přibližně dvaceti „přátel“. Musím říct, že takovou čistku jsem asi ještě nedělala, i když to všechno promazávám průběžně, ale pocit z toho je perfektní. A ty věci mi nechybí, vždyť přece tím, že nejsou napsaný v mym profilu, ještě nezmizely z mýho života. A ty lidi taky ne. Až je budu potřebovat, můžu ty kontakty obnovit, ale momentálně ani v blizký budoucnosti, kterou je ještě možno odhadnout, mi nic nedávaj a když to tak řeknu, k ničemu mi nejsou. Ani to nejsou mí přátelé, ani mě nezajímají. Takže jakýpak copak.
Jako další důležitej bod dne bych označila moje vynikající spaghetti carbonara, který byly sice přesolený a bůhvíproč jsem k nim dostala hroznou chuť na kečup, kterej tam obvykle nemá co dělat, ale byly vynikající a jsem na sebe pyšná, opět 😀
A v neposlední řadě je tu dnešní meditace, která byla hodně zajímavá do doby, než se zvrtla v přednášku o vegetariánství. Jsem z toho rozmrzelá. Mně vegetariánství rozhodně nevadí, ale co opravdu nemám ráda, je, když mi někdo bez mého zájmu začne přednášet o něčem, co sice podle jeho mínění je má svobodná volba, ale pakliže se na takovou věc necítím, nejsem podle jeho slov dostatečně „osvícená“ nebo „připravená na cestu“ nebo „vnímavá“. A nejsem čistá. A dost dobrá.
Takový věci si bohužel beru hodně osobně a vydržet tam až do konce mi činilo značné potíže (a že jsem hodně tolerantní člověk). Nejvíc mě ovšem na ty lidi mrzí, že sice na jednu stranu hovoří o tom, jak si každá duše musí najít svou cestu a své prostředky k dosažení míru nebo k pokračování na své cestě, ale když vzápětí nějakých zajímavých výsledků na tomto poli dosáhnu a mám třeba i chuť se o ně podělit nebo se na něco dalšího vyptat, dostane se mi studený sprchy v podobě přednášky o tom, jak je maso zlý a špatný a jak lidi nebyli stvořeni k tomu, aby ho jedli (tyhle argumenty mě začínají štvát. Člověk-je-všežravec! Fyzicky, psychicky, výchovou, to je buřt, ale prostě je a většina lidí živiny z masa potřebuje a jsou pro ně prostě dobrý, ale tím snad nejsou „nečistí“ nebo „nedostatečně volající po duchovním životě“, ne? To je přece každýho věc, čím se živí a co mu dělá dobře a kdo vůbec řekl, že je na mase něco špatnýho? Proč by mělo?).
Dammit, já je chápu, že jim to něco dává, a dokážu si i představit co a proč, ale proč to proboha cpou mně? V mym životě je řada věcí, o nichž vím, že je nepotřebuju, a věřím i tomu, že kdybych si vyhradila víc času na vaření a vařila si třeba různý ty vegetariánský mňamky, který jsem poznala v Anglii a který byly rozhodně dobrý i výživný, tak by toho masa v mym jídelníčku postupně ubývalo a třeba by to na mě mělo i nějakej efekt. ALE… žila jsem s vegetariány a pracovala ve vegetariánský restauraci a i když jsem byla ráda, že se u nich třeba naučím stravovat o něco zdravěji, čas od času na mě stejně přišla potřeba masa, a tím nemyslím chuť nebo lákavou vůni salámu, ale nutnost do sebe narvat nějakou svíčkovou nebo pořádnej vepřovej steak, něco narvanýho proteinama nebo bílkovinama nebo co je v tom všechno za tentononcy (sorry, nejsem žádnej odborník na stravu :D), a když jsem ten kousek steaku snědla, cítila jsem, že to bylo ono, že moje tělo dostalo něco, co mu scházelo, a pořádnou dávku energie k tomu. Tak jako někdy si jen tak dám kousek čokolády a extrémně si ho vychutnám, tak jako někdy dostanu zničehonic hroznou chuť a fyzickou potřebu dát si třeba ananasovej kompot, čas od času mě přepadne touha po mase a je mi docela vlastní, i když to neni nic pravidelnýho a bejt tejden bez masa a salámů by pro mě asi nebyl zase tak velkej problém. Ale prostě to tu je a já se toho nechci zbavovat jen proto, že mi to někdo takovým zdánlivě dobrovolným a nenuceným způsobem nakáže a prohlásí, že když to neudělám, nestojí moje vůle, víra či odhodlání za nic. Kam se podělo jejich slavný „poslouchej vlastní potřeby a když víš, že ti něco dobře nedělá, nedělej to a najdi vlastní cestu a vlastní tempo“? Dneska to zašlapali do prachu…
Nicméně o tom jsem se tu vůbec nechtěla zmíňovat, spíš jsem si to chtěla nechat pro Enterspace – no ale aspoň to tam pak nebude tak rozvleklý, hodim to tam už jen tak náznakově a to bude stačit – snažím se tam ty články zkracovat a vůbec psát hodně k věci, hodně výstižně, aby to prostě bylo zajímavý a čitelný a aby se každej hned nelekl:“Šmarja, takový litanie mám číst?! No to jdu radši jinam“.
Tady už se teda jenom zmínim o sobotní akci s běháním, lívancema a s výletem do hor, kterou pořádá naše meditační centrum a který bych se ráda zúčastnila, pokud si do tý doby nevzpomenu, že jsem už slíbila účast na něčem jinym, nebo pokud se příliš nezrušim na páteční oslavě narozenin, kam jsem pozvaná. Každopádně jestli to dopadne, můžete čekat report, myslím, že to bude hodně zajímavá a pěkná akce, která by se svým významem pro mě dala přirovnat třeba zrovna k tomu dnešnímu výletu za Šklíbou (no vážně, to zatmělý Slunce vypadalo totálně jako kočka Šklíba :D) nebo ke spoustě dalších věcí, na který si teď už nevzpomenu, protože už zase usínám.
Ale to je ještě všechno daleko. Před sobotou mě čeká ještě řada zajímavejch událostí a abych pravdu řekla, tenhle tejden mám celej tak nabitej, že mám pořád pocit, že už musí bejt určitě aspoň čtvrtek. Pořád žiju den, dva napřed a cítím se kvůli tomu hrozně divně. Navíc zjišťuju, že ten denní diář byl sice dobrej nápad (vejde se mi tam spousta věcí, takže si tam v bodech píšu každej den takovej krátkej soupis toho, co jsem dělala, abych tam neměla žádný prázdný dny, pokud možno – jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží), ale kdo se v tom má sakra vyznat z hlediska toho, kde v týdnu se zrovna nacházím? Ještě že mám ten stolní kočkovitej, jinak bych se v těch dnech snad úplně ztratila 🙂 Ale ještě jednu věc musím tomu dennímu pochválit – díky němu si opravdu uvědomuju váhu a důležitost každýho dne a každej z nich je pro mě skutečnou nepopsanou stránkou, kterou mě baví naplňovat nejrůznějšíma zajímavýma věcma – nejen proto, abych tu pak měla o čem psát, ale abych věděla, že žiju, čím žiju a pro co žiju. A na tom záleží.