Asi to nebude úplně článek na medaili, už proto, že ho nebudu psát spisovně, ale cítím potřebu ho napsat i tak. Češtinu totiž miluju.
Nejsem teda zase tak velkej patriot, i když je pravda, že během šestiměsíčního pobytu v zahraničí se ve mně probudily jistý věci, o nichž jsem dřív nevěděla, ale jednu věc na svojí rodný zemi miluju, a tou věcí je právě jazyk.
Už odmala jsem hodně četla; nevím teda, jestli jsem četla kvůli lásce k jazyku nebo jsem si vypěstovala lásku k jazyku z toho, že jsem tolik četla, ale nějak mě to zkrátka vždycky naplňovalo a naplňuje mě to dodnes. Největší blázen jsem do archaismů, asi proto mě taky nikdy neuvidíte psát slova jako poesienebo mechanismus se z – a musím říct, že kdybych se nebála toho, že budu působit jako blázen, používala bych to snad všude, protože mi to přijde krásný a malebný 🙂 I z toho důvodu je mou srdcovkou číslo jedna mezi všemi knihami Jirotkův Saturnin.
Mám velký sen, napsat jednou něco tak prostě dokonalého, tak krásného a tak libozvučného jako je právě tahle knížka, protože žádná jiná mě tak neovlivnila. Už když jsem ji četla prvně, došlo k tomu víceméně přes noc a já se v ní už po pár řádcích dokonale ztratila. Z transu mě vytrhl až můj vlastní bláznivej smích a slzy, co mi tekly po tvářích, protože to se prostě nedalo, já se nemohla přestat chechtat. Miluju Saturnina! Miluju doktora Vlacha. A miluju Jirotku <3
No a co jsem ještě chtěla říct – ovlivněna vším tím čtením, psaním slohovek (jak já to zbožňovala!) a debatováním o nejrůznějších gramatických jevech na poli domácím, jsem postupně vyrostla v něco, čemu se dnes, jak jsem slyšela, říká grammar nazi. Jestli vám to nic neříká, tak jde v podstatě o člověka, který mnohdy až zuřivě lpí na spisovnosti a správné gramatice a kolikrát je mu vysloveně jedno, že jste právě přednesli objevnou řeč o smyslu života nebo o důkazu existence mimozemšťanů, pokud jste v daném projevu použili gramaticky nesprávných výrazů nebo – v případě projevu psaného – hrubek.
Jak vidno z mého vlastního projevu, nejsem ten správný grammar nazi, protože často ráda přecházím do hovorové češtiny, přesto ve mně ale něco z něj rozhodně je a velmi často se to dere o slovo. Jak totiž někdo někde flákne hrubku, zježí se mi chlupy na zádech, škube mi to žaludkem a dělá se mi mdlo. V takovou chvíli obvykle přestávám vnímat, co se mi ten člověk snaží sdělit, namísto toho začínám vidět rudě a mám silné nutkání ho na tu hrubku upozornit a požadovat korekci. A když to neudělá, cítím se uraženě a znechuceně.
Tahle vlastnost mi často brání i ve čtení novin nebo sledování televize, protože jak tam se mluví a píše, to se prostě nedá. Ale mám za to, že o úrovni češtiny v médiích jsem se tu už jednou rozhovořovala, a i kdyby ne, nechci si dneska kazit večer, takže nic nebude 😀
Jsem si samozřejmě vědoma toho, že ani moje vlastní čeština není bez chyby, kolikrát se upíšu až takovým způsobem, že mě z toho samotnou zamrazí, když si toho později všimnu – no ale to se stává.
Zajímavá věc je, že – já nevím, asi nějakej talent nebo co – když otevřu třeba noviny nebo nějakej magazín, obvykle během prvních deseti sekund narazím na hrubku. Je jedno, do čeho se zrovna začtu nebo o čem to je, prostě ji tam vždycky najdu, aniž bych ji vědomě hledala, což mi znemožní další čtení. Je to náhoda? Nebo ty hrubky (a další věci, třeba jako chyby v interpunkci, mezerách nebo zarovnání textu) podvědomě vyhledávám? Kdoví, každopádně kolikrát vážně nechápu, jak může danej plátek něco tak strašnýho vypustit do světa. Jeden by řekl, že všechny ty noviny a magazíny mají svýho placenýho korektora a že ten korektor musí mít nějakou úroveň, a ono přitom zatím prd, velebnosti, když kdekterá m. na to má lepší oko, a to zadarmo.
No ale co jsem ještě chtěla říct – ten můj vztah k češtině je láskyplnej a ochranářskej, ale nejsem rozhodně jedním z těch brojičů proti všem ostatním jazykům a jejich vlivům na ten náš. Já například miluju angličtinu – a mimochodem, perlička pro všechny ty týpky, co hlásají, jak je angličtina oproti češtině chudá: český jazyk má v současnosti nějakých 250 000 hesel, zatímco angličtina jich má cca990 000. Ještě něco máte na srdci? Ne? Tak fajn.
Ale na tom celkem nezáleží, kolik má kterej jazyk slov nebo jak moc se používá. Stejně jako český koruny, i náš jazyk je pro mě něčím zcela intimním, něčím mým, nečím, z čeho jsem vzešla a na čem vyrostla. Věřím proto, že je třeba to bránit zuby nehty a opatrovat to a laskat to jako to nejkrásnější miminko, nejroztomilejší šťěně, nejvytuněnější sporťák nebo prostě cokoli, co je vám nejdražší a nejmilejší. Je to náš jazyk a měl by jím taky zůstat. A krom toho, nemyslíte, že i naše budoucí generace si zaslouží zažít něco tak krásnýho a českýho? Nebo jim snad chcete nechat jenom to pivo a knedlo-zelo-vepřo? 🙂
7 reakcí na „Čeština a já“
Moc hezky napsáno:) A asi jsem také tenhle grammar nazi jako ty. Když někde najdu hrubku (nejčastěji na internetu, na blogu…), ihned mizím. Přijde mi to jako zločin – psát a publikovat články, když člověk neovládá základní pravidla pravopisu. Nezabere ani půl minuty ověřit si správnost na internetu.
Ale co už ani tak nepovažuju za hovorové či nespisovné, je koncovka -u na konci sloves. MILUJU. PÍŠU. KOMENTUJU. Vychází mi to z pusy líp:)
A na angličitnu nedám taky dopustit!
Není to náhodou proto, že studuju dvojobor angličtina-čeština?
Pod tohle bych se ti klidně podepsal,taky se považuju za gramatického nácka,i když u mě se to projevuje asi jen tím,že si pečlivě hlídám vlastní chyby,u ostatních se neročiluju. Navíc si někdy přijdu,že mluvím spíš vlastním jazykem – kombinace pražského dialektu, sem tam nejaké to slovíčko z Moravy, nějaký ten archaismus a ignorování velikosti písmen tady na netu – to může působit docela děsivě. Ale takhle mi holt zobák narost… 🙂
Krásný článek.:)
Ja jsem Gramma anti-fa
No pokud nekdo nenapise blbe vyjmenovany slovo tak mi to je celkem jedno 🙂 interpunkci nepisu, ucil jsem se psat nekdy ve 12ti na anglicky klavesnici ktera ji tam nemela nakreslenou a uz se to asi nikdy nenaucim, dokonce uvazuju ze si naprogramuju script, kterej by mi ji tam automaticky doplnil kdyz to pismenko zmacknu dvakrat (takze misto aa by psal á) 
Jsem impulzivni a impulzivne pisu ;P
Krásně napsáno! Taky bych nejradši psala gymnásium, filosofie atd. 🙂
Mamka má stejný "magnet" na hrubky jako Ty. Vždycky jí říkám, ať do novin/rádia/televize napíše či zavolá, ale nechce… Což mě celkem mrzí.
A otázka na závěr, taky Tě tak vytáčí trend poslední doby, "fotbal je o penězích" apod.? A nebo jak se máte při pondělku. Za to bych vraždila
Táta včera slyšel v rádiu větu něco jako "Ty schémata jsou pokaždé jiné…", z čehož se nám oběma obrací uši dovnitř do hlavy, ale taky tam nezavolal
Ono by to asi stejně k ničemu nebylo, do vysílání se s takovou připomínkou nedostaneš a když jo, tak tě zase rychle vyprovoděj, protože to nemá nic společnýho s tématem. A pak, v rádiu jsou lidi třeba nervozní a tak udělají chybu, horší je to ovšem u profesionálních hlasatelů a komentátorů – já už ani nemůžu koukat na zprávy třeba na nově, protože když pominu bídnej obsah, i ta forma je naprosto příšerná a kdejakej bezďák bez vzdělání by to okomentoval líp.
Formulace, že něco je o něčem, mi dřív hrozně vadila, ale on to není ani tak trend poslední doby, právěže teď už to kolem sebe tak neslýchám. Hlavně ovšem záleží na tom, kdo a v jaké podobě to použije. Třeba u toho fotbalu mi to dává smysl a asi bych to řekla stejně, ale když nějaká rádobykapela nebo rádobycelebrita hlásá tím svým husťáckým slangem, že jejich hudba je o pocitech nebo o čemkoli jinym, tak se mi křiví ksicht.
Na to druhý už jsem si taky docela zvykla, jelikož sama přicházím často do styku s klienty a vždycky se jich musím zeptat, jak se mají, musím to pokaždý nějak odlišit, aby jim to nesplývalo 🙂 Takže se třeba ptám, jak se dneska mají, jak se daří, jak se máte tahle při pondělku… vždycky je v tom ovšem odlehčený tón, je třeba to používat jako takovou frázi a ne jako že bych se tak ptala opravdově. Je to prostě business fráze 🙂
S počtem znaků pro češtinu a angličtinu jsi mě překvapila, taky jsem byla přesvědčená, že čeština je pestřejší.
Ale fakt je, že zdrobňování asi v angličtině nebude… Petr je prostě Petr, kdežto u nás je Petřík, Petříček, Peťánek, Péťa, Peťulka…
Jinak, výborný článek, konečně jsem se dozvěděla, co znamená grammar nazi, (je mi líno listovat encyklopedií, ze zkušenosti vím, že to, co potřebuji, v encyklopedii zrovna nenajdu, aspoň ne v té, kterou mám doma). A mám podobný problém, občas mluvím spisovně, a občas nespisovně, protože mi bylo párkrát nadhozeno, že mluvím jako kniha, tak abych zas tolik nevybočovala, snažím se mluvit hovorově. Pak vzniká zajímavá hovorová kombinace… horší je, že to začínám přenášet i do psaného projevu.
To mi povídej, já pořád přepínám
Ale u mě je to spíš naopak. Tím, že jsem tady začala psát aspoň trochu spisovně, jsem se naučila tak i mluvit 🙂 Což neni na škodu. Ale nesmí se to přehánět. A tak se snažim psát prostě tak, jak bych to řekla. A záleží často i na tom, kdo očekávám, že to bude číst. Třeba na témata týdne píšu skoro vždycky spisovně, ale když je to nějakej deníkovej zápis, tak co se s tim crcat 🙂