Promluvy k sobě

Tak mám za sebou další trénink a tentokrát to bylo mnohem náročnější, protože mě netrénoval jeden člověk, ale hned čtyři (a ještě jsem u toho hrála scénky s jednou kolegyní). Poměrně rychle se ukázalo, že tudy cesta nepovede, jelikož každej z nich má trochu odlišnej postup nebo slovníček a hlavně každej z nich používá jiný fráze a na fráze těch ostatních je alergickej 😀

Příklad.: pan A mi asi půl hodiny vysvětloval, jak mám vést určitou část rozhovoru, a zdůraznil přitom jednu větu. O pár minut později jsem ten rozhovor vedla s panem B a ten se u tý věty úplně zarazil, zhrozil a otřásl a vyčinil mi, že něco takovýho vůbec nemám používat. No, tak jsem mu vysvětlila, že za to nemůžu, protože mě to tak naučil pan A, a on se hrozně divil a skoro vypadal, jako by mi to nevěřil. A takových momentů jsem dneska zažila asi pět, takže jak to pak ve finále bude vypadat, to vážně nevím. 

Jinak na tom rozhodně nejsem špatně. Chápu, co mi říkají, a chápu, proč se na to či ono mám ptát zrovna tím či oním způsobem. Problém je ovšem v tom, že už teď v mám v hlavě zakořeněný postupy, který odtamtud budu obtížně dostávat, a oni mi k tomu ještě přidávají další guláš tím, že mi každej z nich říká něco jinýho a hlavně každej druhej přijde s tím, že mi zakáže říkat to, co mě naučil ten před ním… no prostě výukový systém, zdá se, má pár mušek. 

Ale jak říkám, kromě toho dobrý. Musím ty informace přetřídit a co jsem se doteď naučila (resp. to, co z toho mám povoleno používat nadále), si budu muset nějak šikovněji přepsat, protože už v těch materiálech a poznámkách začínám mít bordel. Asi to provedu zejtra. Vím, že dneska by to bylo lepší, protože to mám v tý hlavě čerstvý, ale na druhou stranu toho mám už dost, hlavu jak pátrací balon a to ani nemluvim o tom, jak mě frustruje neustále měnit strategii podle toho, jak mi to kdo nakáže. To se nemůžou dohodnout? 

Taky narůstá stres. Certifikační zkouška je příští pátek a já, narozdíl od všech těch týpků kolem mě, nemám tak docela pocit, že bych to do tý doby mohla zvládnout. I kdybych byla schopná si během těch několika dní smazat z mozku všechny nadbytečný informace a nechat tam zarůst jen ty správný, bojím se tý svojí neuvěřitelný trémy. Jen kolikrát jsem dneska měla okno a musela jsem se omluvit, že prostě fakt nevim – ačkoli jsem před sebou měla papíry a všechno a o nic nešlo. Co teprve budu dělat tam, před komisí, která se se mnou rozhodně nebude mazlit a nic mi nedá zadarmo? Jak zvládnu něco tak obtížnýho a náročnýho, když nemám skoro žádnej čas na přípravu? 

Ono to teda na druhou stranu bude možná lepší než kdyby se to měsíc odkládalo, ale stejně. Mám z toho hrůzu. A musím pořád myslet na to, jak je to směšný, bát se vlastního strachu. Nebojím se, že nevím. Nebojím se, že nechápu. Já to všechno vím a chápu, ale bojím se toho, že se budu tak bát, že vypnu. Brumbál říkal, že bát se vlastního strachu je moudré, ale já v tom teda nic moudrýho nevidim, spíš si připadám jako ten největší blb, kterej si to jen sám ztěžuje a kterej si navíc neumí zrovna nejlíp pomoct, i když teoreticky přesně rozumí svýmu problému. To by mi mělo umožnit nadhled a snadnější svépomoc, ale místo toho mám někdy pocit, že v tom plavu hned dvojnásobně, protože to jednak negativně prožívám a zároveň o tom negativně smýšlím. A to jsem přitom takovej optimista a fakt mě to baví. Cítím chybu v matrixu. 

Ten strach, ta tréma ze mě vážně dělá hroznýho negativistu, zdá se. Hlášky jako „Já nevim“, „Já to neřeknu“, „Já se do toho zamotala“ jsem vždycky měla za něco, co mi v daný chvíli pomůže, ale zdá se, že každej to tak nevnímá. Bylo mi řečeno, ať takový věci vůbec neřikám – ale co teda mám říct ve chvíli, kdy mám fakt před očima černo, srdce mi buší jak splašený a přitom ještě stíhám počítat jeho údery a vnímat, jak na mě všichni civí přes stůl a čekají, co ze mě vypadne? Jak to teda mám řešit, když se nemůžu ani nahlas omluvit, že nevim a ať mi daj chvilku na rozmyšlenou a hlavně na uklidněnou? 

Navzdory komunikačním šumům a vlastnímu stresu je to pro mě ovšem obrovská výzva. Mnohem větší než ty dosavadní pokusy, a už ty mi přišly jako něco obrovskýho. Teď už ale vidim, že v tom vůbec nic obrovskýho nebylo, naopak že to byla v podstatě špatná cesta (ačkoli mi to poskytlo dostatek vzdělání a zkušeností na to, abych se mohla pokoušet o tohle) a že teprve tahle je ta správná, teprve tady to může mít smysl, kterej jsem v tom všem od začátku viděla a kvůli kterýmu jsem se tak dlouho pokoušela protrhnout smůlu, abych se mohla vyhoupnout nahoru a užívat si zaslouženýho ovoce.

Takže jakkoli je to teď těžký, vím, že je to tak správný a že kvůli sobě samotný se rozhodně nesmím vzdávat. Nesmím se nechat zaskočit a nesmím smutnit. Připouští se vztek, ten člověka vyburcuje, ale rozhodně se nepřipouští lítost. To se prostě musím odnaučit. 

A musím být silná a důsledná. Musím se zase naučit plánovat si svůj čas a využívat ho tak, jak se má. A musím se hodně učit, hodně učit... a bude dobře 🙂