Varování: obsahuje citlivé informace, takže lidi, co mě znaj, by to opravdu neměli číst, nebo se dozvědí něco, co nechtěli vědět. Neměla bych to sem vůbec psát, ale nemůžu si pomoct, po dnešní noci fakt ne. Číst se povoluje jedině Mauděti, ta už dávno ví, že jsem magor, takže jí to nezaskočí.
Vždycky když si myslím, že se věci v mym životě začínaj dávat do kupy, něco se hrozně posere, aby mi to připomnělo, že to tak vůbec není. Jako třeba dneska v noci.
Včerejší narozeninová oslava pro kamaráda byla úžasná. Skvělý lidi, skvělá zábava, roztomilej pes, nějakej ten alkohol a navíc se nám dokonale povedlo ho překvapit, takže prostě deset hvězdiček z deseti. Ale k čemu je dokonalej zevnějšek, když uvnitř vaší hlavy probíhá ukrutnej boj?
Předně všechny ty kecy o tom, jak mám celou tu záležitost s rozchodem za sebou, šly do prdele hned v prvních několika vteřinách. Ne, nemám. A opět ztrácím víru v to, že se z toho někdy dostanu. Je to už víc než rok, co jsem ho potkala a zamilovala se do něj. Od toho okamžiku, co jsem mu prvně řekla „ahoj“, jsem prožívala nebe i peklo zároveň a nebylo nic, co by mě před tím mohlo ochránit. Na nějaký řečičky jeho kamarádů, že neni na vztahy nebo že se nechce vázat, jsem kašlala a byla jsem do něj čím dál tím větší blázen, ať udělal nebo řekl cokoli. Trvalo to těch několik měsíců, kdy se mnou nechtěl nic moc mít, trvalo to dalšího půl roku, kdy jsme byli spolu a bylo to asi nejkrásnější období mýho života, pokud jde o lásku, a trvá to dodnes, ačkoli bolest, kterou jsem si kvůli němu prožila, se nedá slovy popsat a nikdy ji nepřekonám. A já se pořád musím ptát – kurva proč? Co ještě by mi musel udělat, aby mě to pustilo? Abych ho konečně začala nenávidět tak, jak bych měla. Abych se přes to přenesla, zanadávala si a měla pokoj. Abych neměla chuť vyskočit z kůže když ho vidím v jedný místnosti s jeho bývalou přítelkyní. Kolik bolesti kvůli němu ještě mám vytrpět?
A neviním ho, to je na tom to nejhorší. Nemám si to na kom vylejt, nemůžu ho přece obviňovat z toho, že ve mně nenašel to co já v něm. Že pro něj nejsem ta pravá, když on pro mě bezesporu je. Není jeho vinou, že hledá něco jinýho, ať už je to cokoli a ať mi to přijde sebenepochopitelnější. Udělala jsem tolik. Tak strašně jsem se snažila a snažila bych se dál, kdyby to mělo mít nějakej efekt, jenže ono ho to nemá a nikdy mít nebude a to mě trhá na kusy. Každá vteřina, kdy jsem s ním, je pro mě obrovským mučením, ale když s ním nejsem, je to úplně stejný. Co mám doprdele dělat, já se z toho zblázním!!!
Anyway, to nejhorší ovšem přišlo až v noci, kdy mě navštívila další pramáti všech nočních můr a já myslela, že se už nikdy neprobudím. Nevím přesně, jak to začalo, ale celý to vpodstatě kopírovalo včerejší oslavu, jen s tím rozdílem, že tentokrát to byla nekončící noc, kde se pořád opakovaly stejný scény, třeba jen trošku pozměněný, ale scénář se neměnil. Nejdřív jsme byli hrozně dlouho v hospodě, a už jen to se táhlo jako že to nikdy neskončí. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli s tou slečnou něco má nebo nemá nebo co, a ona se na mě pořád tak krásně usmívala, což bylo milý a děsivý zároveň, protože jsem pořád cítila hrůzu z toho, že mi každou chvílí může vrazit kudlu do zad a nejhorší na tom je, že s tím nemůžu vůbec nic dělat, protože do jeho avantýr nemám dávno co mluvit.
A taky že k tomu došlo. Líbali se. Ve mně se něco zlomilo a úplně jsem se tam složila, moje dvě kamarádky se to snažily komentovat ve stylu jako že to určitě nic neznamenalo, ale ta slečna se na mě pořád tak usmívala a on navíc taky. Najednou se to všechno spiklo proti mně, zvrtlo se to v hroznou noční můru, přičemž mě tam všichni pošťuchovali, psychicky i fyzicky týrali a vůbec v tom nebylo nic kamarádskýho, prostě se rozhodli mě zničit. Všichni se vyžívali v tom, jak jsem zoufalá, pořád se tam opakovala scéna, jak jsme na Floře a je tam jakási objížďka tramvají a nám ta poslední noční, která jede jinudy, než by měla, ujíždí, pořád dokola. Byli tam mí kamarádi a všichni tak strašně živý, všechno to bylo tak strašně živý…
Pak se sen konečně změnil, já se dostala do jakýhosi snovýho pekla, což bylo docela pěkně vypadající prostředí, byl tam jakejsi park a já se v něm procházela, ale pak jsem se ocitla v nějakym klubu a odtamtud jsem se nemohla dostat ven. Bylo mi řečeno, že se z toho snu nikdy nemůžu probudit, jedině bych prošla jakymsi očistcem, kterej znázorňovaly dveře jako na záchod, kde bylo napsáno něco jako Exitus. Křičela jsem, že nechci exitus (tedy smrt), ale exit, že chci ven a že mě tu přece nemůžou držet. Smáli se. Řekli mi, že jiná cesta ven není a že si musím vybrat ze dvou variant očistce. Buď se mě tam budou snažit zabít tři upírky nebo tři moji bejvalí. Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem, aby mě roztrhaly nějaký upíří bestie – a věděla jsem, že k tomu dojde, protože jak se jim mám jako bránit, když nemám ani zbraň? – ale představa, že mě budou chtít zabít tři lidi, který jsem milovala, mě ničila úplně stejně. Byla jsem v koncích, nevěděla, kam dál.
Pak se tam motaly další věci, kde jsem někomu vysvětlovala, jaktože ho pořád miluju. Ukazovala jsem mu to na příkladu novin, kde byly fotky nějakýho kluka. Říkala jsem – můžeš tu fotku přelepit kouskem papíru, ale ona tam pořád bude. Stejně jako já se můžu vyspat s kým chci a stejně nepřestanu myslet na toho, s kým jediným bych chtěla být.
Jenže pak se tam taky objevil on a na kousku papíru vytrženýho z těch novin mi zase vysvětloval svůj postoj. Říkal:“Ten kousek vypadá jako by se hodil do týhle díry, co? Tak ho tam vlož“. A já se snažila, ale nepasoval tam, i když byl hodně podobnej. Říkal, že tak nějak je to s náma, že to může vypadat jako že se k sobě perfektně hodíme, ale on prostě potřebuje něco jinýho. A nejbolestnější na tom bylo, že mi to neříkal nijak útěšně, ne, naopak. Vysmíval se mi. Byla jsem mu ukradená a chtěl se mě zbavit.
A pak střih, byla tam nějaká moje návštěva v IT oddělení nějaký společnosti, kde jsem coby nějakej inspektor vlezla dovnitř a kontrolovala, jakej tam maj nepořádek. Učila jsem jednoho z nich, jak vzít hadřík a otřít prach z monitoru a ze stolů, říkala jsem jim, že musí sbírat odpadky ze země, dokonce jsem cítila jak je jeden stůl ulepenej, stírala jsem prach a všechno to bylo tak zatraceně živý jako ještě nikdy nic, co se mi zdálo.
A pak zase střih a opět se opakovaly scény s tramvají, opět jsem byla na Floře. Začala jsem z toho všeho hysterčit. Křičela jsem Kristepane pusťte mě ven, já se musim probudit! Přepadala mě hrůza z toho, co všechno mám v hlavě, jaký konflikty řeším a jak mě lapily v mym vlastním snění. Hlavou mi problesklo, že kdybych se vydala po cestě, kterou nám představovali na meditačních sezeních, nemohly by na mě a tohle by se nestalo. Neměla jsem na koho se obrátit, tak jsem se zastavila u přechodu a začala křičet“Abishare, pomoc!!!! Abishare, pomoooc!!!!“ – Abishar je totiž právě náš učitel na meditacích a já doufala, že se mi podaří nějak ho kontaktovat, je to přece duchovní člověk, tak mě určitě uslyší, když ho moje duše tak zoufale volá. Uslyší mě a pomůže mi, dostane mě ven. Nevím, jestli to bylo hned, čas tam už dávno ztratil význam, ale najednou jsem se probudila.
Byla jsem hrozně vyděšená, nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo, snažila jsem se trochu uklidnit meditací, horečnatě jsem přemýšlela, jak se před tím chránit, jak to přemoct. Napadalo mě jít spát k našim, ale bála jsem se jen pohnout, natožpak vylézt z postele. Nahmatala jsem křišťál pod polštářem, kterej mi měl od těch můr pomoct. Měla jsem chuť švihnout s ním o zeď. Cítila jsem se zrazená a přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu udělala chybu, když jsem neposlouchala Abishara. Přemýšlela jsem, jestli to všechno mělo mít nějakej smysl, něco mi to říct, nebo jestli to byl jen výplod mojí fantazie a směsky věcí, který mě trápí a nad kterýma přemýšlím. Přišlo mi to až příliš reálný na to, aby to byl jen nějakej řadovej sen. Ale než jsem o tom stačila pořádně popřemýšlet, znovu jsem usnula a můj další sen vpodstatě navazoval na to předchozí utrpení.
Byl tam můj další kamarád, seděl v křesle a dával mi jasnou otázku – jestli s ním budu nebo nebudu spát. V tom snu jsem si přečetla jeho blog, kde o mně psal, psal tam, že by si mě dal a krom toho i mnohem víc, že by se mnou rád byl nějak dlouhodoběji. Zase mě začalo jímat zoufalství. Co jsem na to měla říct? Co můžu říct, když vím, že moje srdce je stoprocentně oddaný někomu jinýmu? Když vím, že ta jedna noc, k níž bych eventuálně svolila, by pravděpodobně měla velmi špatný důsledky pro nás oba? Co mám udělat, abych mu neublížila, když jsem sama tak strašně ublížená a jeho zájem je mi balzámem na bolavou duši? V tom snu jsem se tomu poddala. Tiše a beze slova jsem k němu přišla, sedla si mu na klín a pak už nevím, zase jsem se vzbudila. S bolestí a zmatením v do nebe volající úrovni.
Chytla mě paranoia (jen jestli) a rychle jsem se podívala na mobil, protože jsem měla děsivej pocit, že až tam kouknu, bude 6:06 nebo tak něco, což už jsou dvě třetiny ďábelskýho čísla – no já vim, asi mi hrabalo, ale divte se mi, po takovejch snech. Naštěstí bylo 6:19, ale to mě zase tak moc neuklidnilo. Kdoví jestli se mi zrovna ty nejhorší věci nezdály právě v 6:06. Anyway.
Moje první myšlenky ráno byly – co to všechno mělo znamenat? Byl to prostě jen náhodnej útok všech mejch vnitřních konfliktů, který se do mě pustily zrovna ve chvíli, kdy jsem byla značně oslabena alkoholem a taky hladem? Byl to jen shluk myšlenek, probíhajících mou hlavou, jimž jsem pak těsně před probuzením dala takovouhle hroznou podobu? Říká se totiž, se sny se nám vůbec nezdají tak, jak si je pamatujeme – v příbězích a více či méně logicky navazujících událostech. Hlavou nám prý prostě proběhnou nějaké nesouvisející myšlenky a náš mozek, protože se s tím takhle neumí vypořádat, tomu dá těsně v okamžiku probuzení, nějakej řád a zpřeháže to, aby to navazovalo. Proto se nám kolikrát zdá, že to všechno trvalo roky, nebo si nejsme jisti, co v tom snu bylo dřív. Bylo to tak i tentokrát nebo se mi nějaká moje vnitřní část snaží něco říct?
A co ten Abishar? Jak si mám vysvětlit, že zrovna když jsem se ve snu chopila poslední naděje a odevzdala svůj osud do rukou někoho, koho jsem v tu chvíli měla div ne za Boha – do rukou duchovního člověka, kterej jedinej mě (dle mého mínění) mohl zachránit – že zrovna v tu chvíli jsem se probudila? Náhoda? Nebo potvrzení toho, že se skutečně musím odevzdat Bohu (nebo vlastní duši nebo prostě nějaký tý vyšší síle, říkejte si tomu jak chcete), abych byla spasena?
Epilog
Nevím, co to všechno mělo znamenat a jestli vůbec něco. Nevím, proč mě to přepadlo zrovna teď, kdy jsem jinak celkem spokojená s tím, jak se věci v mym životě vyvíjí. Nevím, jak se mám vyrovnat s tak závažnýma konfliktama vlastního srdce, když jsem si ani nebyla vědoma toho, že jsou tak závažný. Nevím, jak mám přestat milovat, když nepomáhá ani fakt, že co jsem ho potkala, můj život je jedna velká bolest. Vím ale jedno. Už nikdy nebudu pít.
12 reakcí na „Noční běsy z hloubi mé duše aneb Co nikomu nepřeju a co by rozhodně neměl číst nikdo, kdo mě osobně zná“
Mrzí mě, že křišťál nezabral tak, jak jsme předpokládaly. Ale přijde mi, že z toho, co popisuješ, by tohle ani nedokázal zvládnout. Nevím co říct, nevím, jak ti pomoc. Řeči typu "časem to přejde" nejsou na místě. Je smutné, jak se člověk dokáže trápit kvůli lásce, kolik bolesti ho to stojí.
Ten sen podle mě určitě něco znamenal. Může to být shrnutí tvého duševního stavu, může to být i znamení, skrytá rada, jak pokračovat. Nevím, zkus si to nějak vyložit. Ale podle mě tohle všechno rozhodně není jen tak…
Ani křišťál, ani lapač… já už vážně nevim, co dál – mám si snad nechat vysvětit pokoj? Magořím z toho. Nejhorší na tom je, že jsem to vážně nečekala, včera jsem se měla dobře, pořád se teď mám docela dobře, rozhodně si nemůžu stěžovat na nic než na tuhle jednu věc ohledně lásky – ale i když teď vím s naprostou jistotou, jak silnej problém to je, stejně jsem nijak nepokročila v jeho řešení. Nevím, co se s tímhle dá dělat, já ten čas na uzdravování nemám, nemám prostě chuť čekat několik let, jestli se to nespraví. To mě to dřív zabije nebo z toho přinejmenším zešílím.
Skrytou radu v tom nevidím, bylo to prostě jen totálně živý ztělesnění mých nejhorších obav a děsů (jeez, ty lidi měli i úplně stejný účesy a oblečení jako včera, to neni normální!) a jedinej efekt toho všeho byl, že jsem se hrozně vyděsila zkazilo mi to celej víkend. Bůhví kdy se mi zase povede uklidnit se a mít lepší náladu, a to se mě tak pěkně držela.
Nicméně není pochyb o tom, že kdybych nebyla tak děsně esotericky založenej člověk, kdybych v tom všem nehledala nějaký znamení a ďáblovy úmysly, měla bych o dost jednodušší život.
Tohle moc dokonale znám. Taky jsem si říkala, jak už mě nezajímá, že to je všechno v pohodě. Pak jsem ho viděla a stalo se moc věcí a nic není v pohodě.
No, aspon mame jasno, a ne ze bych byl prekvapenej 🙂 Neco bych ti tu napsal, nebo rek, ale stejne by to nemelo smysl a jeste bych te nastval. Tohle sem asi fakt cist nemel…
Komu není rady…
Kdo se ma koukat na to jak se takhle zbytecne sama terorizujes. To si fakt cekala ze si neco s takovou hlavickou neprectu, dyt to je jako bys nad to napsala obrovskej neonovej napis "Prosim precti si me".
ty jo, chvílema se dost ztrácim, co je sen a co je realita.. Ale život nekončí, možná to bude ještě dlouhá cesta, ale já vim, že se nakonec objeví někdo, kdo tě z tohodle všechno vyléčí a kdo k tobě bude cejtit to samý, co ty k němu, bude tě milovat a bude ti oporou ve všem.. kdo bude tvoje pravá polovice..vim to! (a taky to tak bude kurva, i kdybych to měla bejt já!!
/trocha pro odlehčení situace/)
[6]: myslela to dobře…
[6]: "Zbytečně sama terorizuješ"? Eh?
Já nečekala nic, tvoje smůla, že neposlechneš dobře míněný varování.
[7]: To mi povídej, všechno to bylo tak zkurveně živý, že jsem poprvý zažila schízu po probuzení, asi pět minut jsem se zuřivě převalovala po posteli a naprosto jsem si nebyla jistá tím, jestli už jsem vzhůru.
Já neřikám, že můj život nějak končí, právě naopak. Konečně se mi zdá, že se můžu uchytit v něčem, co opravdu má smysl, že můžu najít sama sebe a zrealizovat všechny věci, o nichž jsem snila, ale těžko kráčet dál, když ve mně chrastí takovýhle kostlivci. A s prohlášením, že "to časem přejde" se nějak nemůžu spokojit, ne, když mi to dělá takovýhle problémy. Vždyť to už neni prdel tohleto a já nechci skončit v blázinci a taky nechci cítit něco tak silnýho k někomu, ke komu to cítit nemám. To je přece všechno špatně. Přesně jako když máš skřípnutej nějakej nerv v zádech a ono to každou chvilku zaštípne nebo zabolí, ty se nemůžeš hejbat a ještě se ti třeba zvedá kýbl. Jak se mám tvářit, že jsem se svym životem spokojená, když takovýhle noci jsou u mě zcela běžnou záležitostí? (ta dnešní byla teda hardcore, ale zase ne o moc větší než některý jiný noci)
Ne že bych čekala nějaký ultimate answers, to je spíš takovej řečnickej výlev. Nečekám, že se tu najednou zjeví nějakej virtuální anděl a řekne mi "udělej to a to a všechna tvoje bolest zmizí". Jeez, to by se mi líbilo.
Ano, trapis se starou laskou a snama, tim co znamenaj a jak se jih zbavit, misto abys zila realitou, smala se a uzivala si zivota dokud na to mas vek, to ti vyhovuje? Asi by mi to melo bejt jedno je to tvuj zivot, ale porad, kdo se na to ma koukat.
Ja sem tvuj andel a dam ti radu ktera te toho definitivne zbavi na 100% a dal bych za to ruku do ohne: Neres to a povznes se nad to, zly sny maj vsichni, nestastne se zamiloval kazdej, boli to, ale musis jit dal, nebo se nad tim chces trapit celej zivot? To neni o tom ze "ono to nejak prijde samo" to ty musis chtit.
Někdo s patentem na psychologii, to jsem přesně potřebovala. Já žiju realitou zcela dostatečně, užívám si tak akorát a mám spoustu jinejch starostí než tohle. To, že sem zapíšu události jednoho snění, který mě rozházelo, neznamená, že právě okolo toho se točí můj život.
Tvoje rada je mi celkem k hovnu, neřeším to už poměrně dlouhou dobu, a přesto se mi to takhle vrátilo. Jestli si myslíš, že mě to baví, tak jsi asi špatně četl.
Tahle "debata" je bezpředmětná, nikdo mě toho nemůže zbavit a žádný ultimate rady mi tady nepomůžou. Takže kaněc filma, končíme a jedeme nanovo.