Právě jsem si uvědomila, že už i mojí nadpisový originalitě odzvonilo, jelikož jsem už asi pátej článek k tématu týdne nazvala „XY a já“. Nesnáším, když se mi něco takovýho stane. Ne že bych musela bejt za každou cenu originální, ale taky se nerada opakuju. A tak mě napadlo – co takhle malou změnu? Před časem, a už je to docela dávno, jsem vás seznámila se svým alteregem a dneska jsem si v souvislosti s kouřením (tedy aktuálním tématem týdne) vzpomněla na jednu kratičkou kapitolku, kterou jsem před časem napsala a která má s kouřením poměrně dost co do činění. Už delší dobu přemýšlím, že bych tu zveřejňovala nějaký svoje rádobyspisovatelský pokusy, ale zatím jsem se neodhodlala, takže řekněme, že tohle by mohla být taková první vlaštovička, samozřejmě pokud se bude líbit. Ale nic neslibuju, ostatně i kočky vědí, že první vlaštovka jaro nedělá. I když – už aby to jaro bylo, žejo.
Ještě bych měla dodat, že by to neměly číst děti (takže hezky vyčůrat, pomodlit a spát) a že veškerá podobnost s reálnými lidmi byla čistě záměrná, ale nikdo by nad tím neměl moc přemýšlet. Tolik k úvodu.
„Co ti je?“, zeptal se Pat s takovým tím typickým světáckým úsměvem na rtech. Přesně tím samým, jakým ji obdařovali všichni ostatní muži, když chtěli dát najevo trochu zájmu o její duševní rozpoložení, ale zase ne moc. Hlavně ať to nevypadá, že se starám. Hlavně ať nikdo nepozná, že něco cítím.
Potáhla z cigarety a těžce vydechla obláček sametově šedého kouře. Dělala to ze zvyku, ne že by jí to vážně chutnalo. Navíc si byla dobře vědoma toho, jak chlapi neradi líbají holku, co právě čadila. Že prý to chutná jako líbat popelník. By the way, přemýšleli jste někdy o tom, jak na to přirovnání přišli? Zkoušel to snad někdo?
Pohladil ji po stehně a pozvedl obočí, aby beze slov zopakoval otázku. Nepřítomně zavrtěla hlavou. Nechtěla se o tom bavit, rozhodně ne s ním. Nic mu po tom nebylo. Nebyl ten, s kým potřebovala mluvit, a nebyl ani ten, s kým chtěla spát, ale co naděláte. Neměla na vybranou, nebo si to aspoň donedávna myslela.
„No tak?… Seš taková zamračená…“. Hm, nepovídej. Ten zájem ji vlastně jen víc štval. Neměla chuť se mu svěřovat a vlastně ani nevěděla, co by mu odpověděla. Nevěděla, proč se cítí tak mizerně, když ho líbá. Nevěděla…
Ne, vážně, dost už lhaní. Věděla moc dobře, co ji trápí, věděla, proč se jí chce brečet, když vedle něj usíná, proč si připadá tak špinavá a proč je tak ztrápená. Tu a tam jí v posteli uklouzlo jméno, které asi nechtěl slyšet. Nemohla si ovšem pomoct a kdyby jen tušil, že to není jen to jméno, že na něj prostě nemůže přestat myslet, dokonce ani teď…
Asi to bylo z únavy životem, že ji tak vzalo slyšet z Patových úst stejnou větu, kterou jí jen před pár měsíci pošeptal někdo jiný v naprosto stejné situaci. Někdo důležitější. „Ty dokážeš potěšit“. Jejich hlasy se jí v hlavě slily dohromady a už ani nevnímala, s kým vlastně je, komu to právě kouří. Chtělo se jí křičet, chtěla zařvat „STOP!“ a utéct. Udělalo se jí špatně a chtěla se zamknout v koupelně, aby tam za ní nemohl, aby na ni nesahal, aby ji neolizoval, aby ji nechal být a přestal se ptát, přestal si ji přivlastňovat. Srdce jí rvala zbytečná láska k člověku, který do jejího života přestal patřit a odnesl si sebou všechno kromě bolesti. Všechnu naději, všechno potěšení, všechnu radost, všechno, co bývalo dobré. Ztrápená poesie. Táhlé melodie, tklivé tóny, vzdechy, s nimiž v záchvatech zoufalství hystericky třískala do piána, načež se obvykle zhroutila na podlahu, dusíc se vlastním pláčem a třesouc se odporem k tomu, co udělala a proč. Komu tím chtěla ublížit? Jemu? Jako by ho to snad zajímalo. Podle všech očekávání, podle všech varování tím ublížila jen a jen sobě (ne, vážně, kam až jiten psychický masochismus dovedl?) a možná tím brzy ublíží i Patovi, až se to dozví – a to bude muset, protože May Thornová neumí lhát. A nechce. Ona ne.
Jak se dá pokračovat v žití, když jediný důvod vaší existence přeruší veškeré kontakty a nemá nejmenší zájem něco měnit nebo napravovat? Jak z hlavy dostanete naděje, touhy, představy o tom, že si to třeba rozmyslí a že se vrátí? Jak přimějete chlapa, aby vás miloval? A jak si správně podřežete žíly, aby to nenadělalo moc nepořádku?
Popleskání po zadku. Funí jí do ucha, potí se a drtí ji v náručí. Není kam utéct. Už bude. Výkřik a ztuhnutí v mohutném orgasmu. Ještě se v ní chvilku hýbe, pak se s námahou odvalí a spokojeně nahlas oddechuje. Hladí ji po čele, usmívá se se svým „Byla jsi dobrá“ a za chvilku usne. May nemůže spát, tak chvíli zírá do tmy a do klavíru, na němž se povaluje její starý plyšový medvídek. Černé korálky místo očí se na ni dívají a mlčí. Nesoudí, nepodpoří, jen vyvolávají tisíce vzpomínek, které se jí odráží v hlavě jako míček od stěn prázdného pokoje a ono to zní jaksi dutě.
Ticho. May si obleče aspoň košilku, nechce být nahá v jeho přítomnosti, i když už dávno usnul. Necítí se tak dobře. Otevře okno do štiplavě mrazivé noci a sedne si na studený parapet s další cigaretou a další dávnou masochismu. Mrzne. Kouří. Nenávidí se. „Co ti je?“
6 reakcí na „Kuřačka“
dobře se to čte, pěkné, more tvého alterega..:)) btw která z nás bude mít tu knížku hotovou dřív?
(už by bylo na čase ne?)
jenom jednu výtku mam..ale tak to je otázka "vkusu" (ale nemůžu jenom chválit že jo
) hrozně mi tam vadí takový to "Bravíčkovský" On, o Něm apod. na to už mam šílenou alergii, ale tak ty za to asi nemůžeš
Abych řekla pravdu, taky mě to tam trochu sere
Popřemýšlím, čím to nahradit 🙂
Pokud jde o knížku, vzhledem k tomu, že ani jedna z mejch asi pěti věcí nemá vymyšlenej žádnej koncept, obávám se, že u mě vítězství nehrozí 🙂 Nějak s tím vším nejsem schopná pohnout. Začátkem měsíce jsem se zapsala na e-kurz psaní knihy, ale nějak mi to nefunguje, tak jsem to zkusila podruhý a furt nic. Asi jim tam napíšu mail že co teda, docela by to asi bodlo zkusit.
Ha, tak jsem zjistila, že mi ty lekce chodí, jenže do spamu. No, aspoň že tak.
aha, no to zní zajímavě:))
tak doufám, že se tim budu živit, až vydám prvotinu.. xDD
jinak teda já mam nápady na triologii nejmíň, ale to by chtělo jenom psát a nedělat nic jinýho..
Si piš. Slavná budeš
Já na tohle prostě nějak nejsem, slohovky mi vždycky šly, ale kniha je holt něco jinýho. Mám pocit, že bych to potřebovala víc studovat, abych si věděla rady. Uvidíme, třeba mě postrčí ten kurz. A nebo si prostě budu muset vystačit se svym oblíbenym psaním "vytrženým z kontextu". Nesrat se se začátkem, nepřemýšlet nad pointou, prostě jen napsat kousek, co mě napadne, a neřešit, že je to odkudsi z prostředku a že by to mělo mít něco okolo.