O samotě
v křiku vrány
třpytivá sůl
zjitří rány
v křiku vrány
třpytivá sůl
zjitří rány
ubývá mi rychle prány
Opuštěná
jen tisíc ptáků
tančí tanec
v hloučku mraků
bez námahy, beze strachu
Krouží nad mou hlavou
ladně vzduchem plavou
křičí, černé oči planou
pro duši mou rozdrásanou
Osleplá a oněmělá
tančím s nimi
záchvěv těla
tichý pláč, krákavý smích
a tanec v šatech pohřebních
tančím s nimi
záchvěv těla
tichý pláč, krákavý smích
a tanec v šatech pohřebních
uprostřed pole
teď vrány tančí mrtvole
salut ze sil posledních
pro mé rudé rty a tělo – sníh.
*
*
Inspirováno obrázkem, iniciováno Klubem snílků v rámci projektu Imaginarius.
7 reakcí na „Poslední tanec“
Nádherný …
Ou, po dlouhé, nebo delší, době zase verše. Ač černé, přesto krásné, škoda, že to neplatí i o životě. Ten když zčerná, krása je fuč.
teskné.
Úžasný rytmus.
Jen si tlapkou poklepávat.
To se jen tak nevidí, většinou mhouřím očka a říkám si, jak bych to přeskládalo do sekava. A tady to jede, jede jede a… rozesmutní.
Já jsem těmhle "dárk" věcem dost odvykla, ale ten obrázek to ve mně prostě tak nějak zase vyvolal, mno 🙂
Rytmus není úplně stoprocentní, ale někdy mu to odpustím, přece jenom poesie by se neměla lámat přes koleno a když se jí chce být nerytmická, tak ať si je. Ne vždycky je dobré nad tím dlouho přemýšlet a rvát to do přesných veršů. Člověk prostě musí napsat to, co cítí.
Když sem zadával obrázek tak sem netušil, že na to de napsat něco tak krásnýho 😉
tak ta je vážně dobrá až mrazivá;)