Zas trochu všemi směry

Musím přiznat, že jsem neodolala. Co se tu strhla ta mánie s makro záběrama kytiček a květů, říkala jsem si „sakryš, to takhle blbli i vloni?“ a myslela jsem, že zůstanu mimo tohle šílenství, protože to neni zajímavý, umí to každej a krom toho stejně nepojedu někam, kde bych měla tu příležitost takhle fotit. Ale když jsem tuhle v sobotu byla pár hodin na chalupě, prostě jsem neodolala. Od rána do večera jsem se potácela na sluníčku a okopávala a plela, takže dost možná jsem si prostě potřebovala trochu odpočinout od vší tý hlíny a zvednout oči někam výš, tak proto to rozptýlení foťákem. No, nejsou nijak převratný, ale co. Když už jsem je nafotila, tak se podělím 🙂

Jinak se nemám moc dobře. Práce stále žádná a já už zase chytám paniku. Nevím, jestli něco najdu. Krom toho se mi stále víc známých a kamarádů ozývá s „dobrou“ zprávou, že po dlouhý době našli práci. Což by bylo super, kdyby ta práce neměla být pro OVB, Partners a další společnosti, o nichž mám jen ty nejhorší představy a zprávy a do nichž bych ty svoje kamarády nikdy nepustila, kdyby to bylo na mně. Ochranářskej komplex se prostě zase jednou ozval a já mám hroznej pocit z toho, že si mí přátelé budou muset projít něčím takovým. Ráda bych je toho ušetřila, ale co zmůžu, když nemám práci ani sama pro sebe? A přesto se snažím. Pořád mám v mysli svoje kamarády, o nichž vím, že něco umí, a snažím se ptát všude možně, jestli by jich tam nebyla potřeba. Kde se to ve mně bere? Tolik energie vkládané do druhých, když na mě samotnou mi už žádná nezbývá… a nepoučím se.

Ale aspoň si užívám trochu toho společenskýho života. V neděli jsem se nechala příjemně využít kamarádem, kterej sehnal práci jako masér a potřeboval si trochu osvěžit paměť, takže jsem půl dne prospala na jeho masérský lavici a domů jsem se večer vrátila řádně promaštěná, prohnětená a naklepaná 🙂 Taková malá odměna za to sobotní okopávání, žeby?

Ale jinak to stojí za prd a v brzké době neočekávám zlepšení. Nevím, co dělat. V tomhle týdnu navíc začnou odcházet koťata a já si na to nedokážu představit horší dobu. A aby toho všeho nebylo málo, mám cosi jako „friends with benefits“ vztah, z kterýho je mi pomalu hůř než kdybych ho neměla, a na druhou stranu odmítám ty, kteří by si zasloužili mou pozornost, protože mi prostě nejsou dost dobří nebo se jen bojím otevřít se někomu, kdo o mě skutečně má zájem. Nevím. Každopádně jsem z toho všeho hrozně unavená. Jsem unavená z lidí, co furt jenom melou to samý nebo básní nebo whatever, ale nic konkrétního z nich nikdy nevypadne. A jsem unavená i z těch, co sice něco konkrétního řeknou a navrhnou, ale pak to nesplní (mimochodem, už jsem zmínila, že Slibotechna má asi holku? A že Sympatickej se od mojí poslední zprávy s dotazem, jestli někam znovu půjdeme, vůbec neozval?). Jsou to moje vysoký požadavky na chlapy nebo čím to je, že mi všichni okolo mě akorát vadí? Ti, co mají zájem, ti, co ho nemají, ti, co ke mně nic necítí, i ti, co toho cítí až moc, ti, co moc mluví, i ti, co moc mlčí, ti, co se dívají skrz mě, i ti, co mi v jediném pohledu vidí až do žaludku… Co to se mnou je? Tenhle rok měl bejt šťastnej. Tohle jaro mělo bejt šťastný. Tak proč žiju v tak prázdný bublině bez smyslu, bez pevný půdy pod nohama? Proč si neumím pomoct? To se mi přece nepodobá, jsem tak praktickej člověk, jsem docela chytrá, možná senilní, ale zase si všímám spousty věcí, který by ostatní lidi vůbec nezaujali, tak čím to, že jsem tak blbá a neschopná se z toho dostat?

Bleh. Dost sebelítosti, jdu něco sníst (to vždycky pomůže) a pak se odreagovat u další várky Kostiček. Mimochodem, zbožňuju doktora Sweetse. On je tak… sweet 🙂

Jo a taky bych mohla přidat ty fotky, žejo. Trochu škoda, přidávat je k tak rozhozenýmu článku – a vůbec, sere mě sem takový věci psát, sere mě bejt tak strašně negativistická a nejistá, ale zase nedat to sem by taky nebylo správný. Když už to člověk jednou píše od srdce, tak si nemůže vybírat jen to dobrý, pak by to tu prostě nebylo tak nějak úplný. Tak snad to ty fotky trochu napraví.